Včerejší večer nás zahnal déšť docela brzo, ale zatím šlo jen o přepršku. Tou dobou už byla chata v beznadějné mlze, kterou by kdejaký režisér dokázal zabírat, že by mrazilo i ty nejtvrdší nebojsy. Ptali jsme se na vlky a medvědy, místní odpověděli suše, že tam jsou, ale mají svá území a lidí si…
Pěkně se to čte, když je člověk v suchu a pohodlí. 8-)
Mohl bys, prosím tě, nějak otočit fotky, co jsou naležato? Dík. ;-)
To je procvičení pro tvůj krk :-D
Toč monitorem a ušetříš krk...:-)))
Mě spíš mrzí, že ty fotky jsou zde stále tak malé. Nezaslouží si to.
Ale je to pěkné. A ta mlha a vůbec to počasí...jaj, to je něco pro mne:-)
Tak do míst z tohohle pokračování jsme pronikli někdy tak v r. 1978. Šli jsme opačným směrem a bylo to docela náročný. Jednak tam hlídali pohraničníci, jednak žádná značka. Pamatuji si, že jsme byli na vrcholu Farcaul, Pop Ivan jsme viděli za hranicí jako na dlani. Pak jsme dost zabloudili. Tři dny jsme nevěděli, kde jsme. Nádherná tábořiště v lese s protimedvědím ohněm. Romantika.
Dělá mi radost, banán, a že se historie opakuje.
Tak jsem vzal do ruky mapu (tu jsme tam ještě neměli)- cesta z tohoto povídání je: z Fantany Stanchii do údolí k Tarnita Balasanii a po vrstevnici na Jupanii, došli jsme po tý cestě (Drumul Razboiului) až Preluca Jneapanu Hanchii, kde byla asi ta zbořená salaš, vrátili jsme se a spali na preluca Maguta Cataramei. A pak podél Cataramy spadli k Vaseru. Na Ukrajině jsem byl schopen si ty jména zapamtovat cestou domů, ale tohle, to fakt neudržim :-D Proto nejsou ani v textu. Ale možná jich tam pár přihodim.... Jinak jsme byli asi kilometr od hranic a Andrej z toho byl dost vyděšenej, ptž už s pohraničníkama měl zkušenosti a nechtěl se dostat do problémů...