Maramureš III - Borůvkovým rájem do údolí Vaseru

Včerejší večer nás zahnal déšť docela brzo, ale zatím šlo jen o přepršku. Tou dobou už byla chata v beznadějné mlze, kterou by kdejaký režisér dokázal zabírat, že by mrazilo i ty nejtvrdší nebojsy. Ptali jsme se na vlky a medvědy, místní odpověděli suše, že tam jsou, ale mají svá území a lidí si nevšímají, stejně jako medvědi. Tím nám moc radost neudělali, ale nejsme přece na Slovensku... Přes noc se opravdu čerti ženili, slunce zapadalo velmi dlouho a o to víc jsme viděli, jak se mraky valí přímo kolem chaty, venku se krčil jinak drsný ovčácký pes. Blesky lítaly a opravdu děkovali, že jsme na tu chatu narazili, v opačném případě by nás déšť spláchnul dolů do údolí.
Ráno se budíme kolem osmé, nikam nespěcháme, mrak nás pořád neopustil. Pomalu snídáme, Pepa zase něco vaří, mně stačí isostarové „vepřoknedlo". Opouštíme chatu, jednou by to mohla být pěkná útulna, ale asi je už moc blízko hranicím s EU, vedle chaty je velký vysílač, který pomáhá strážit hranice.
Rozloučili jsme se s milými místními, kteří se celý večer s námi snažili nějak komunikovat (a občas to docela šlo). Rozloučili se salašníkem (a dali mu krabičku cigaret). Vyrazili dál, cesta nás svedla zase do údolí dlouhými serpentinami, jedna salaš, stádo krav se salašníkem, v dálce dřevorubci, tábor cikánů a bahno, nic víc. Ale jak čas postupoval, mrak se rozpouštěl a později se ukázaly i okolní hory a nakonec i sluníčko. U kříže do kopce, ale někde zatočit vlevo. Ale kde? Jdeme dál do lesa, turistická značka, co nás vedla (aniž bychom o tom věděli) mizí. Ondra je nervózní, nějak mu to nesedí v mapách. Nakonec jsme vyšlápli na kopec po stávající cestě. Dál po vrstevnici byla pěkná cesta, ale odbočka vlevo nikde. Dáváme oddech, všude je borůvčí a my se cpeme, jako bychom je jedli poprvé. Ondra našel obrovského praváka. Nakonec půjdeme ještě kousek dál. Objevujeme první odbočku, nahoře je karavan, doufáme, že to je znamení cesty. Není. Za karavanem začíná kleč. V ní je pěšinka, tak to zkoušíme. Ještě kousek nastoupáme, ale to už je opravdu špatně. Přejdeme bažinku v prameništi nějakého potůčku. Za námahu jsme odměněni krásným výhledem do krajiny a borůvkami. Mně se bloudění líbilo, poprvé jsme opravdu byli mimo cestu, byl tam krásný klid i pěkné místo na stanování. Dole bača hlídal stádo krav. Kluci sešli až na cestu, dali jsme si svačinu, kterou jsme doplnili lesními jahodami. Je to dobrý, jsme na správné cestě! Ne nadlouho, což zanedlouho zjistíme.
Malá pauza zregenerovala naše svaly a my vyrazili dál po vrstevnicové cestě, slunce svítilo, borůvky byly všude a měli jsme i pitvou vodu z okolních potůčků. Karpatský les jsme měli v plné kráse. Bavili jsme se o medvědech, ale prudké svahy nenasvědčovaly žádné zvěři (snad). Cestu občas přerušil nějaký místní potůček, křišťálově čistá voda a malé kaskády. K jednomu takovému jsme si sedli, abychom udělali oběd (já nevařil - ukrajinský chleba se sušeným masem byl ideální), v tu ránu bylo kolem nás asi sto komárů, nedali se vůbec odehnat, překvapili nás, předtím jsme žádné neviděli, takže jsme pokračovali dál s borůvkou dietou, sem sběrači už nedošli a byly opravdu obrovské, v patnáctistých metrech byly akorát zralé. Naším cílem byl další postraní hřeben, kde byly i chaty. Koukali jsme na něj, ale v lese se nám ztratil. Ondra s Andrejem byli docela nervózní, protože už tam dávno měla být odbočka. Nakonec jsme dorazili na odlesněný svah s krásným výhledem. Ale nikdo nevěděl, kde vlastně jsme a kudy máme jít. Pod námi bylo malé jezero a všude kolem hluboká údolí a černé mraky za nimi. Andrej měl teorii, kde jsme, Ondra měl jinou. Dohadovali jsme, které je údolí napravo a které vlevo. Nakonec nás déšť vystrašil a zbaběle jsme seběhli dolů do salaše, které sice vypadala neobydleně, ale v dobrém stavu. Chyba lávky. Sice nás schovala před deštěm asi na 20 minut, ale většina střechy už chyběla a ve vedlejší "místnosti" rostl lopuch po pás. Nakonec jsme se dohodli na místě, kde bychom mohli být. A to až nebezpečně blízko ukrajinské hranice. Na dobré náladě nedodaly ani obrovské radary zářící do krajiny na nedalekých kopcích. Vrátili jsme se a hledali červenou a našli! Potvora odbočila bez varování (byla tam nenápadná šipka) vlevo, tak prudce jak jen mohla. Pokračovali jsme po ní dál do sedla. Ale z něj vedla zase neskutečně prudká cesta vzhůru, opravdu nechápeme, co tam jezdí za lesní vozidla. A za kopečkem zase dolů. Před námi se otevřela pláň s pěkným výhledem na vytoužené chaty, ale to bylo moc daleko. Šli jsme dál na poloninu, ve které byly obrovské díry, jak kdyby tam budovali nějaká kulometná hnízda (2km vzdušnou čarou od Ukrajiny), nevíme, k čemu to sloužilo, ale borůvky tam byly výborné. Najednou se začínalo smrákat, využili jsme další salaše (proto tam nebyl les). Z celé budovy měla střechu jen malá světnička 3 x 5 metrů, uprostřed bylo připravené ohniště i s dřevem, střecha byla z plechů a místo komínu byla díra ve zdi. Nasbírali jsme suché klacky na cestě a zkusili najít vodu. Ondra ji našel, byla celá hnědá, plná železa, takže jsme na suchu. Pepa mezitím rozdělal oheň, vzhledem k tomu, že "komín" moc netáhl, byli jsme v mraku a venku mrholilo, tak se z naší místnůstky stala taková kouřová sauna. Mě to doslova dusilo, ale ohnivý muž se nechtěl vzdát a zkoušel to dál. Ještě dlouho mi budou některé kusy vybavení cítit kouřem. Nad sebe jsme si pod střechu natáhli pláštěnku a igelit, aby na nás dírami ve střeše nekapalo. V noci bylo venku opravdu hnusné počasí, pršelo, foukalo, vyli vlci a pořád dokola. K tomu si s igelitem pohrával vítr a dělal neskutečný hluk. Spali jsme na prknech po stranách, byly nejspíš připraveny jako provizorní přístřešek pro turisty a dřevorubce. Ráno se nám opravdu nechtělo vstávat, venku bylo mokro, byli jsme unavení, vyuzení a mrak lezl až k našim spacákům.
Nakonec jsme se přemluvili, pomalu sbalili a vyrazili na další cestu. Našli jsme červenou a nechali se jí vést s kopce až k další salaši. Tady byly ovšem všude cedule "soukromý pozemek" a řítil se na nás rozzlobený pes. Andreje hned zašla chuť na čerstvý tvaroh. Původní plán počítal s cestou dál ještě přes další kopec, ale ztracený den, mokré boty a únava nás rozdělila na 2, co by šli a 2, co by šli rovnou do údolí. Nakonec pes rozhodl za nás - lépe se utíká dolů než nahoru. Široká, asi lesnická, cesta nás dlouhými serpentinami vedla dolů do údolí, občas jsme přeskákali nějaký boční potok, který utíkal do údolí řeky Vaser. Cesta byla pomalá a smutná, už jdeme zpátky k civilizaci, ale bylo zde úplně mrtvo, stejně jako na hoře. Konečně jsme sešli do údolí hlavní říčky, mohli jsme sledovat, jak nabývá na objemu a roste. Minuli jsme pár zbytků různých staveb a u opuštěných domů s nejasným významem, které měly v místnostech bahno po kotníky a ukradené (odebrané) dokonce i okna. Na ostrůvku, který vznikl kolem budov, jsme si uvařili oběd, pramen tady byl moc dobrý. Po obědě jsme vyrazili na poslední kousek cesty, co nás dělil od hlavního toku Veseru. Před můstkem přes říčku stála chatrč s místním (asi) hlídačem, který neskrýval radost, že vůbec někoho vidí, dostal tři cigarety a byl v sedmém nebi. Valea Vaserului byla před námi...