„Domov je to, po čem nejsilněji toužíme, domov je nejbezpečnější útulek, je to východisko i návrat“, cituji z jedné povídky jilemnického rodáka. Domov mám ráda, nikdy se mi asi neomrzí. Ale, ale , ale … Jedním tím „ale“ je záliba v cestování. Ale, ale, ale … Jedním tím „ale“ jsou různé obavy, např.…
Tak koukám, že se mi ten výtvor taky scucnul do jednoho odstavce.
pěkné a odvážné, ani mne to nenapadlo někde pobývat sama a ještě ke všemu v noci. nemám ráda tmu, takovou tu temnou a zvuky, které nemohu identifikovat. stačí mi přespat jednou za rok u kamarádky na chatě, kde na WC se musí ven :-)
a ten odstavec jsem znova ododstavcovala a furt je jednolitý :-)
Mám to podobně.
"... se musí ven" ... asi do nějaké kadibudky a tam ještě číhají pavouci, ne? :)
No, právě před týdnem to byla ta noc, už jsem od půl osmé byla zalezlá ve spacáku, vzpomínám ... bylo teplo, dnes je kolem boudy určitě sníh.
Měla jsem zas jet :)
Krása! Já to mám bohužel tak, že bych asi nezvládla sama někde přespat. Ale dala jsem si to jako výzvu ... na letošek. Jenže - nějak mi přišlo líto chodit po horách sama, když mám dvě už poměrně zdatné děti a tak jsem je vzala s sebou a na jednu noc jsme šli do Jeseníků. Bylo to v září, jak bylo to krásné počasí, tak že přespímě někde pod širákem, abych kvůli jedný noci netáhla stan. Jenže nakonec jsme skončili v přístřešku, kde spalo víc lidí.
Takže zase nic! :-)
I to se počítá :) Snaha byla. Pomalu aby se na ty přístřešky dělalo reservé.
Měla jsem aspoň psa. Nevím, jak bych to zvládla úplně sama. Kdyžtak bych musela. Cestou jsem si říkala: Autobus domů už odjel a dolů bych to za světla už stejně nestihla.
Velmi hezké!
Já jsem teda z těhle "sólo" přespávání někde venku vyléčený, zdá se mi to už dost o ústa - a ten pes zrovna jako obranář nevypadá, spíše bych ho zařadil do kategorie "dej mi piškot a budeme kámoši" :-)
Vyléčený? Proč? Stalo se něco? Mně to o ústa nepříjde, rozum mí říká, že se mi nic stát nemůže, takže ten strach je spíš iracionální, ale prostě JE.
Ale nestalo. Prostě od jistého okamžiku (spíše věku) mi to sólové nocování začlo připadat riskantní.
I když asi jít v noci sám Prahou je o hubu mnohem víc než spát sám někde v přírodě :-)
Prahou?
Dcérka tvrdí, že v Praze se v noci (třeba cestou ze školy) cítí mnohem bezpečněji, než u nás ...
"... od jistého okamžiku (spíše věku) mi to sólové nocování začlo připadat riskantní..."
Bojíš se Zubaté?
https://www.youtube.com/watch?v=GmupI-ETblc
Piškot by si vzal, ale kámoš by nebyl :)
A co hejkalové a šakali? Teď jsou prej v Kérkonošských horách i vlci!
Nic pro nás Poseroutky :o)))
Modrá přes sjezdovky musí být skvělá i na kole :o)
Myslím, že mezi mnou a vlky byl Dlouhý důl a Údolí Bílého Labe. A nestraš mě, mně stačí tma. Doma nejdu mimo dosah veřejného osvětlení, jedině při úplňku kousek.
Ta modrá zas nebyla tak špatná, kolo bych po ní nahoru určitě vytlačila. Na Smrk to bylo stokrát horší.
Jsi dobrá, já bych to nedala. V moci se zkrátka bojím - ani ne tak zvířat, jako lidí.
Ale to já taky, potmě vypadá všechno jinak. Ráno bylo fajn. Jen jsem to prostě chtěla zkusit. Jsou holky (i tady mezi námi), které jsou daleko odvážnější.
Je fajn to zkusit a poznat.
Je fajn nebát se tmy. Tma je přirozená, patří k životu. Když je u nás temný stín, ta tma,ta noc, tak slunce pořád svítí dál, jen na jiný kus téhle naší koule. Na jiné ženy jako my, na jejich práci a mají-li kousek toho malého štěstíčka jako my, tak i na jejich záliby, třeba na kolový nebo pěší výlet.
Dělíme se s nima o slunce a stín a je to tak správně. Nebojme se tmy, protože slunce zase ráno vyleze nad náš obzor a bude nám svítit, dokud ho nepošleme jiným lidem na kouli:-))
Tam jsem jako doma! Na Tesle aka "Klínovce" jsem zhruba před deseti lety několik let správcoval. Na stráň jezdím dodnes.
Tesla/Klínovka před pár měsíci změnila majitele, tak ji snad zase otevřou: http://klinovka.cz/
Vidíš a já zase přemýšlela, že jsme tam možná jako děti jezdili s tátou, to je tak 30 let zpátky, tenkrát v Tesle pracoval. Jen se to bohužel už asi nikdy nedozvím.