Klínovka na chvíli domovem

„Domov je to, po čem nejsilněji toužíme, domov je nejbezpečnější útulek, je to východisko i návrat“, cituji z jedné povídky jilemnického rodáka. Domov mám ráda, nikdy se mi asi neomrzí. Ale, ale , ale … Jedním tím „ale“ je záliba v cestování. Ale, ale, ale … Jedním tím „ale“ jsou různé obavy, např. o přežití v noci. Řekla jsem si, že to konečně zkusím. Trochu jsem si to však usnadnila a na dvoudenní výlet vzala s sebou psa. Aby mě nelákalo jet na kole, vydala jsem se do hor, kde by to bylo s kolem obtížné. Cestou autobusem přes Jilemnici jsem si připomněla charakteristiku domova Jaroslava Havlíčka. Jeho rodný dům jsem kdysi navštívila. Rozhodla jsem se pro modrou cestu ze Špindlerova Mlýna, ještě jsem po ní nikdy nešla. Dovedla nás až ke Klínovce, o níž jsem věděla ze zimního běžkování. Od 16. hodiny jsme se u ní v nadmořské výšce 1280 m n. m. vyhřívali a kochali se do západu slunce pohledem na protější kopce. Pak se rychle setmělo a noc byla hodně dlouhá. Nejsem spáč, tak jsem ji nedokázala celou prospat. Pes usnul dřív a já hlídala. Vystrašily mě nějaké kroky sem a tam s chruním se u blízkých stolů, ale pes nereagoval, i když jsem mu pošeptala: „Hlídej!“ Troubení jelenů se nebojím, ale přemýšlela jsem, co kdyby se mezi jeleny náhodou zatoulal medvěd. K ránu vítr uvolnil provázek, kterým jsem měla zajištěné dveře. Vadilo mi cloumání dveřmi větrem, nechtělo se mi ale vylézat ze spacáku. Mezera byla dobrá jen k poznání, že začíná svítat. Přežili jsme! Krásné ráno! Škoda jen té mlhy, nakonec i ona k horám patří. Nejdříve to vypadalo, že si užijeme nízkou oblačnost, ale ani výstup na Sněžku by k tomu nepomohl. Takže se moje hranice sice posunuly, cesta se psem natěžko na kole zůstává pro mě samotnou dál rozhodně nezvládnutelnější. Fotoreportáž z jednoduchého i náročného výletu zároveň, při němž jsme dýchali v klidu hor čistý vzduch a občas si s někým příjemně popovídali, je zde: http://jana-l.rajce.idnes.cz/Klinovka/