Divoké větry

V zadání soutěže je jedno téma, které mně zaujalo. NEJvětší protivítr, který jsem zažil. Tak jsem se rozhodl, že Vám popíšu své zážitky s největším fukejřem, co jsem potkal.

Bylo to, jak jinak, opět na Krétě. V rozličných průvodcích o tomto ostrově se můžete dočíst o divokých větrech zvaných Meltemi. Je to vítr, který fouká z Afriky a během července až srpna znepříjemňuje život turistům, zvláště v jižních částech ostrova. Začíná vát tak kolem deváté ráno a kolem šesti večer utichá. Dokáže zvedat písek a dokonce i malé kamínky, které metá plážovým povalečům na jejich neduživá těla, odnáší slunečníky a deky a vůbec se tak stará o povyražení na plážích. Je nepředvídatelný jako žena. Jeden den fouká, další dny ne. Když už se začínáte těšit, že bude dobře - prásk ho, odnese vám slunečník málem i s děckem, a vy stejně skončíte v závětří taverny u Ouza. Což někdy vůbec není špatné.

Na Krétu jsem přiletěl v srpnu a plánoval jsem projet jižní pobřeží. Svého ležatého oře jsem nabalil natěžko a po sekáni s řeckými přáteli jsem odvážně vyrazil. Sice mně varovali že letos dost fouká, někde dokonce i hoří, ale já, potomek těch co chtěli poručit větru a dešti jsem jejich dobře míněné rady odbyl mávnutím ruky.

Přejel jsem hory ze severu na jih a ubytoval se na pláži kousek od benátské pevnosti Fangokastelo. Při vydatné večeři v taverně jsem se od majitele dozvěděl, že nedaleko odsud, v známém letovisku Preveli, zuří velký požár. Padlo mu za oběť asi 70% palmového porostu, kterým je - byla, tato pláž proslavená. A požár nemůžou uhasit kvůli nezvykle silným větrům. Tuhle informaci jsem zapil další rakií, pustil z hlavy a šel spát.

Ráno v osm jsem vyrazil. Cesta začínala naprostou rovinkou a vítr byl docela silný. Trochu mě mátlo, že fouká z hor ze severu, protože jsem očekával, že větry budou vát od moře, tedy z jihu. No co už s tím! Asi po hodině jízdy jsem dojel k horám a začal stoupat. A pak to začalo! Vítr byl tak silný, že se prostě šlapat nedalo. Jel jsem do kopců, takže samozřejmě foukalo proti mně. Jak jinak! Občas, jako zpestření, přišel prudký poryv, který mě prostě zastavil. Pak byl chvilku klid. Naivně jsem nasedl na kolo a rozjel se. To se ovšem pánu větrů pranic nelíbilo a znovu zafuněl. A už jsem zase tlačil. Tohle skotačení mě brzy přestalo bavit a tak jsem nasednout na kolo už ani nezkoušel. Dotlačil jsem do vesničky Skaloti. Tam, zdálo se že vítr polevil. Ale jen chvílemi. Takže jsem částečně tlačil a částečně jel až do Argoules. Tam jsem zašel do obchodu, smutně minul regál s plechovým pivem a místo něj si koupil sladkou Kolu. Bo cukry začaly ubývat a únava přibývat. Po chvíli odpočinku, pln umělých sladidel, jsem opět vyrazil. Z vesnice jsem hrdě vyjel na kole, ovšem za vesnicí jsem se dostal na pusté pláně a hrdosti byl konec! Jestli jsem si myslel, že před tím to bylo silné, teď mě to vyvedlo z omylu. Tlačil jsem do kopce s pocitem, že někdo stejně silný jako já, tlačí kolo proti mně. Chvilku jsem vyhrával já, chvíli on. Odtlačil jsem 10 kroků a odpočíval. A znovu. Řev větru byl takový, že auta, která mě předjížděla jsem uslyšel až když mě míjela. A to velmi slabě. Naštěstí tam jelo tak jedno za půl hodiny, takže jsem mohl cestu šněrovat zcela podle vůle větrů. Ty poryvy byly opravdu šílené. Když se nedalo jít, stál jsem široce zakročen, obě brzdy zmáčknuté nadoraz. Pak přišel náraz větru a posunul mě i s takto zabrzděným kolem 10 čísel dozadu. A to se opakovalo každou chvíli. Jednou jsem nedával dost pozor a boční náraz větru mě porazil i s kolem na zem. Při pádu jsem si urval jeden pásek ze svých trekových sandálů - jediné obuvi co jsem měl, a tak tlačení kola dostalo nový obzor.
Celou dobu jsem řval jak šílený. Proklel jsem vítr, ostrov, kopce, proklel jsem všechno nač jsem si vzpomněl a nadávky rozhodně nepatřily do slovníku Rychlých Šípů. Konečně jsem se dodrásal na jakýsi hřeben a přede mnou byl sjezd do vesničky Ano Rodákino. Sjezd! O tom jsem si mohl nechat zdát. Takže i s kopce jsem tlačil jak magor. Zastavila u mě nějaká turistka s autem. Prý jestli něco nepotřebuju. Že taky jezdí na kole a jestli nemám nějaké problémy. Cha! To si piš že mám! Potřebuju odvézt někam kde nefouká! To jsem jí samozřejmě neřekl, poděkoval za ochotu a tlačil dál. Ano Rodákino sousedí těsně s Kato Rodákinem a tam jsem se opět zastavil doplnit tekutiny a energii v obchůdku. Místní chlapi, se kterými jsem se začal bavit mi řekli, že takový vítr má trvat ještě minimálně týden. Tak to byla zpráva, která mě radost neudělala. Představa že týden takhle skotačím po silnicích nebyla vůbec lákavá.
Poradil jsem se s mapou a rozhodl se, že jih protentokrát vypustím, raději než duši, a vrátím se zpátky na sever. Takže na rozcestí se nedám dolů k moři a k zátoce Preveli, ale nahoru soutěskou Kotsifou.
Soutěska a do hor, to znělo prostě svěle! Bylo mi jasné že zábava s tlačením kola rozhodně nekončí. A taky že ne!
Z jedné strany skály kolmo nahoru, z druhé kolmo dolů do rokle, uprostřed úzká silnička a na ní já, smýkán příšerným protivětrem. Asi 10 km čiré dřiny a velmi sprostých nadávek. Je třeba říct, že soutěska je velmi malebná a kostelík ve skalách nádherný. V tu chvíli jsem ale krásu tohoto místa nebyl schopen náležitě vychutnat.
Na konci soutěsky byla taverna, kde jsem se dovlekl na pár orosených, vyslechl kondolence místních, kteří mně v kaňonu předjeli auty a konečně přestal poslouchat kvílení větru.
Byly asi čtyři hodiny odpoledne a tak jsem měl za sebou sedmihodinovou šichtu v tlačení proti větru. Dobrý výkon, který jsem si ale už nehodlal zopakovat.

Cesta na sever proběhla za mírného vánku a tak jsem se za pár dnů opět rozvalil v karavanu na pláži u přátel a začal užívat moře a potápění.
Možná že jsem vyměknul příliš brzy, ale to mi vůbec nevadilo. Vždyť příští rok si to můžu zopakovat. Sice bez kola, jenom s batohem, ale vítr tam bude určitě zase čekat.