Report z hor Kačenčiných

v Dobrušce na náměstí

Foto: Autor

Někde jsem četl, že termín Kačenčiny hory používají jejich znalci, nebo ti, co si na ně chtějí hrát. No, proč ne, aspoň na chvíli... Do Orlických hor jsem vyrážel skvěle vybavený informacemi od cyklokamarádů Lelka a Rondy. Přestože jsou pro mě virtuální osoby, cítím se s nimi spřízněný, i když se vlastně neznáme a nikdy jsme se neviděli - kouzlo internetové komunity! Myslím, že nemáme společného jen koníčka - bicykl, ale i přístup k ježdění a k přírodě. Možná se ale pletu... No, dost už a do akce!

Na začátku letošního července vyrazili moji dva synové na rockový festival do Hradce a mě si objednali jako odvoz domů po skončení akce. Festival měli současně jako brigádu, takže se ještě pár dní po skončení bavili sbíráním odpadků, rozebíráním staveb, atd. Já jsem si z toho „vyrobil" čtyři dny krásného ježdění na kole.
Do Orlických (Kačenčiných) hor jsem mířil poprvé. Z dotazů a rad Nakole se mi nakonec vyloupla přibližná trasa, kterou se mi jakžtakž podařilo dodržet. Na delších cestách po horách a po světě si vždycky píšu deníček. Myslím, že tenhle zvyk rozšířím i na kratší cesty. Teď v paměti lovím detaily, které bych nechtěl ztratit. Navíc, když člověk jede sám, má (alespoň já) hodně času na přemýšlení a na psaní. Zase jsem se zakecal...

1. den (čtvrtek): Dopoledne dojíždím autem do Dobrušky. V místním penny si kupuju ještě nějaké dobroty a pití. Auto nechávám na okrajovém sídlišti mezi auty místních. Místa je tu dost, nebudu nikomu překážet. Na kolo navěsím bagáž, přezuju boty a kolem jedenácté hodiny vyrážím. Po prohlídce náměstí a mapy mířím přes Dobré a Šediviny (pěkný kostelík) do Deštného. Než se skamarádím s naloženým kolem jde to trochu ztuha. Cestou alibisticky fotím a vyřizuju ještě nějaké pracovní telefonáty, ale po pár kilometrech si tělo uvědomí, že to lepší nebude a začíná spolupracovat s hlavou. Z Deštného funím po třistajedenáctce do Šerlišského sedla. Na verandě místní hospůdky se musím odměnit půllitrem kofoly. Kopec ještě pokračuje. Ze sedla dbočuju doprava na Velkou Deštnou, která je pro dnešek můj cíl. Pod vrcholem je sympatická bouda horské služby s občerstvením, kde stíhám ještě jedno pivo (nebo dvě) a od obsluhy informaci o nejbližší studánce. Cestou od studánky jedu přes vrchol Velké Deštné a kochám se krásnými výhledy zarámovanými fotogenickými mraky. Při návratu k boudě horské služby už je tam pusto a klid. Rozbaluju vaření. Díky dětem na mě zbyl jen ruský benzínový vařič, který buď nehoří a nebo zapaluje všechno v okolí. Dnes nehoří, takže večeře je trochu tuhá. Nevadí. Mám ještě do zásoby koupené pivo. Přichází pán se dvěma dětmi. Jsou na vandru už od soboty. Jdou z Náchoda. Spí, kam dojdou. Moc príma lidi. Chvíli si povídáme a pak se jde spát.

2. den (pátek): Ráno vyrážím zpět do Šerlišského sedla. Odtud dál po třistajedenáctce podél česko-polských hranic přes Orlické Záhoří do Neratova. Mají tam zajímavě zrekonstruovaný kostel s prosklenou střechou. Je svátek Cyrila a Metoděje, akorát stíhám v kostele mši. Chvíle zdržení nevadí. Protože už mám dost asfaltu a rovin, odbočuju v Neratově doprava do kopce na Vysoký Kořen a Hadinec. Bagáž na nosiči už skoro necítím. Zato cítím benzín z proklatého vařiče. Nechápu, jak jsem s ním mohl projezdit půl Slovenska! Sjíždím na rozcestí s parkovištěm pod pevností Hanička. Odtud už zase po silnici do Bartošovic na moji třistajedenáctku. Nějak jsem minul Nemojov, který jsem měl poznamenaný jako zajímavost, ale už se vracet nebudu. Zvlášť když tu mám bezva koupání pod mostem na Zemské bráně. Za vyššího stavu tu může být pěkné vodákování. Trochu mi to tu připomíná naši Kamenici (Tanvaldskou). Nerad se s místem loučím a pokračuju po „své" 311 do Českých Petrovic. Tam doprava do Klášterce nad Orlicí. Je to trochu improvizace, protože se nechci moc vzdálit hlavnímu hřebenu Orlických hor. Z Klášterce přes Končiny (opravdu konec světa) na červenou hřebenovou „bunkrovku". Po ní směr Z k pevnosti Hanička. V areálu vojenského muzea si dávám pivo a langoš-takové lehké jídlo. Ale dnes už moc daleko nepojedu, tak mi to nevadí. Kousek nad Haničkou po červené nacházím přístřešek. Spadlo pár kapek, je rozhodnuto, dál nejedu. Dnes vařič nevybaluju, teplé jídlo už jsem měl. Okolo prochází tatínek se dvěma dětma, které jsem potkal na Velké Deštné. Přišli po hřebeni a ještě kus hodlají pokračovat. Kousek ode mě v lese u většího bunkru táboří parta trampů. Mají tam oheň . Nechce se mi k nim vnucovat, navíc docela brzo usínám.

3. den (sobota): Dnes mě má čekat nejhezčí úsek po hlavním hřebenu s výhledy a pěkným ježděním. Na kilometry nicmoc, ale zato kopce a výhledy. Ráno je mlhavé. Počasí s mlhou a občasným deštěm vydrží celý den. I přes jistotu nulového výhledu si vylezu na rozhlednu na Anenském vrchu. Výhled - opravdu nic. Dál šlapu pustou mlhou k Mezivrší a přes Komáří vrch na Pěticestí. V bufetu ti dávám minerálku a dostává se mi informace, že stejné počasí má vydržet pár dní (naštěstí se to nevyplní). V mlze skoro narážím do Kunštátské kaple. Rozpršelo se docela hustě. Navíc mi v předním kole praskl jeden nipl. Od poslední podobné příhody si už vozím náhradní a centrovací klíč. V přístřešku u kaple kolo opravuju. Stejně je hnusně, aspoň že nemoknu. Protože chci kolo šetřit a nejsou zádné výhledy, sjíždím z červené značky na cyklostezku 4071 vedoucí na rozcestí Pod Homolí.. Odtamtud, podle rady, jedu přímo dál po neznačené asfaltce na Korunu a Jelenku (výhledy pořád - nula). Na Koruně staví radioamatéři antény, mají dnes polní den. Podle jejich informací se má mlha roztrhnout. Bohužel se jí to povede až večer. Dojíždím po cyklostezce na Velkou Deštnou. V boudě HS se ani nezastavuju. Je beznadějně nacpaná turisty. Jedu dál do Šerlišského sedla. Mlha i déšť houstnou. Bez zastávky pokračuju podél hranic přes Šerlich a Polomský kopec na Vrchmezí/ polsky Orlica. Tady dnes končím. Je tu pěkný přístřešek, ideální na přespání. Je ještě dost brzo, tak vytahuju vařič a snažím se ho rozvášnit, aby mi uvařil večeři. Daří se mi to tak, že z pojistného ventilu začne šlehat metrový plamen. NE, tak tohle nemám zapotřebí. Čočka bude dnes opět nedovařená. Zato se trhají mraky a v zapadajícím slunci se otevírají krásné výhledy do kraje. V dálce stříbrně září přehrada Rozkoš. Všude je klid. Kolem projede pár borců-účastníků závodu 100 mil. Jak se dalo čekat mám v noci návštěvu. Přijíždějí další dva závodnící 1000 mil na přespání. Vypadají dost zdevastovaně, ale spokojeně. Chvíli povídáme, ale dost brzo všichni usínáme.

4. den (neděle): Chasníci ráno vstávají a balí kolem 4. hodiny. Já vyrážím až po 7. Počasí už se zase umoudřilo a slunce mile svítí. Sjíždím po červené přes Ostružník do Olešnice. Cesta vede nejdřív dost prudce dolů(kolo vedu), pak lesem pěkným singltrekem a nakonec po kouzelných čerstvě posekaných loukách. Do očí se mi derou slzy. Není to dojetí, jen alergie... V Olešnici mají otevřenou sámošku. Dávám si čerstvý rohlík s margotkou, moje oblíbené jídlo. Litry minerálky a pohoda je absolutní. Všude ještě klid. Olešníce na mě působí přívětivě a upraveně. Opouštím Orlické hory. Po silnici už skoro pořád z kopce jedu podél potoka Olešenky do Rokole. Dál pořád po silnici 298 do Dobrušky. Cykločundr končí. Auto nacházím v pořádku, kde jsem ho nechal. V Hradci vyzvedám euforické syny ještě nabuzené prožitými koncerty. Cestou domů v autě už jen duní Gogol Bordelo a Queens of The Stone Age (aspoň, že ne Karel G.). V mojí hlavě ještě doznívá ticho lesů a luk Orlických hor. Určitě jsem tu nebyl naposled. Ještě jednou díky Lelkovi a Rondovi za perfektní informace! Bez nich bych Orlickými profrčel po hlavních cestách a ani bych nepotkal Kačenku ...

Fotogalerie

19.07.2013 vložil/a: vlli2
karma článku: 4.52

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (8 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |