Okolo Slovenska 2017 (1.7.2017 – 13.7.2017)

Cesta kolem hranic Slovenska se nám zdála jako logické pokračování objezdu České republiky, který jsme podnikli s Jardou v roce 2015. V minulém roce jsme z časových důvodů dali „jen" cestu po našich severních rozhlednách. Letos (2017) se nám podařilo skloubit dva týdny volna. Budou nám muset stačit. Předem vím, že se nám celé Slovensko dokola objet nepodaří. Plánujeme tedy objezd začít od Jablunkova směrem na Východ. Konec plánuji v Břeclavi. Jarda ještě nebyl rozhodnutý, zda okruh dojede celý přes Beskydy.

Itinerář cesty máme připravený jen zhruba s tím, že cestou budeme trasu upřesňovat a upravovat podle terénu, počasí, sil a nálady. Tento způsob se nám osvědčil již na minulých cestách. Ve chvíli, kdy nevíme přesně kudy dál se Jarda podívá do svého rozpisu a ten nás zase „nahodí" do správného směru. Kromě Jardova připraveného rozpisu s sebou vezeme turistický autoatlas Slovenska 1:100000 v kroužkové vazbě. Je to naše kniha knih. Kromě toho cestou 2x použijeme navigaci v mobilu, kdy se necháme vyvést ze zamotané situace v Komárně a pak si necháme naplánovat kompletní průjezd Bratislavou. Jak pohodlné. Ale uznávám, že pak jízda nemá zdaleka to kouzlo a nedává takový pocit objevování a částečné nejistoty na cestě.

Máme domluvenou dopravu na místo startu s mladými, kteří chtějí podniknout nějakou výpravu s přespáním v okolí Pusteven. Vyjíždíme v sobotu 1. 7. ve tři hodiny v noci. Kromě řidiče všichni většinu cesty autem prospíme. Bagáž nakládáme na kola na vršku v Mostech u Jablunkova. Budeme tedy začínat několikakilometrovým sjezdem přes hranici do Čadcy. Loučíme se s Andulkou a Ondrou, kteří se kousek vracejí a budou se věnovat svému programu. My našemu.
Začínáme v kraji Kysuce výjezdem podél říčky Bystrica a pak podél Vychylovky do sedla Demanová. Vede sem úzkokolejná železnice, která dnes už vozí asi jen turisty. Cesta vede po silnicích, silničkách, cestách i pěšinkách. Takhle se to bude střídat celou cestu. Většinu trasy absolvujeme po silnicích, ale užijeme si i pár hezkých terénních jízd, i celkem dlouhých. Projíždíme kolem Oravské přehrady přes Trstenou do Vitanové. Hledání otevřených hospod po cestě se stává celkem obtížným úkolem. Ve Vitanové se nám to daří. Dáváme si teplé jídlo (bryndzové halušky) a pokračujeme ještě kousek směr Oravica s tím, že cestou se někde utáboříme. Nakonec si domluvíme postavení stanu u bači, který vaří sýry v maringotce na louce u silnice. Ranní koupel v řičce Oravici je příjemná.

Jedeme dál přes Habovku a Zuberec (cukrárna!). Vymysleli jsme si průjezd Kvačianskou dolinou. Vede tudy cyklotrasa. Zpočátku jsme v soutěskách úplně sami. Od turistické atrakce Nižný mlyn až po ústí je tu už celkem dost turistů. Kus cesty se kola musí tlačit do prudkého kopce, ale zato jsme odměněni pěkným terénním sjezdem k parkovišti s občerstvení v ústí doliny. V Liptovském Mikuláši si dáváme pozdní oběd a poračujeme dál přes Jakubovany, kde se napojíme na tatranskou magistrálu, která je tu značená jako cyklotrasa. Je sjízdná. Jen pro naložená kola je to trošičku víc práce a pomalejší tempo. Nádherné výhledy stojí za to. Nocujeme na tábořišti v Račkové dolině.

Další den pokračujeme po magistrále do Podbanského. Místy se nám cesta ztrácí úplně a my jedeme lesem bez viditelné cesty. Nakonec do Podbanského dorážíme v pohodě. Tady začíná magistrála pod Vysokými Tatrami už po asfaltu. Provoz není velký. Výhledy jsou krásné. Normálně tu člověk profrčí autem nebo električkou. Na kole máme dost času na kochání. Po několika zastávkách (Štrbské pleso, Smokovec, Tatr. Lomnica, pivo, polívka, dortíček,...) opouštíme panoramata Vysokých Tater a Tatranskou Kotlinou míříme ke Ždiaru. Před ním odbočujeme do Bachledovy doliny. Strmé stoupání začíná milosrdně po asfaltu, pak přejíždíme na kamenitou cestu a v závěru už jedeme (a tlačíme) po loukách. Otevírají se nám krásné výhledy na Belanské a Vysoké Tatry z nezvyklého směru. Krásné louky a rázovité vesničky ve stráních nám trochu zahánějí únavu a obavy z dalších kopců. Na vrchu Bachledovy doliny, odkud se rozbíhají sjezdovky trochu váháme, kudy se dát. Nakonec se nám daří najít správný směr do Spišských Hanušovců. Jedeme lesní pěšinou, která je místy pěkně prudká. V euforii sjíždíme všechno, co jen trochu jde. V závěru vyjíždíme na krásné louky osvícené podvečerním sluncem. Posledních pár kilometrů sjíždíme po nich. Opravdu euforie! Ta je završená prima hospodou s výbornou večeří a několika Šariši. Už potmě nacházíme fotbalové hřiště, kde stavíme stan. Ráno je menší komplikací to, že jsem včera někde ztratil klíček od zámku ke kolům… Po marném prohledávání sebe, bagáže i okolí vyrážím do vesnice najít autodílnu, kde by mi půjčili pilku na železo. Daří se. Pán se tváří, jako by se to u nich stávalo každý druhý den. Už se ani nestydím... Jedeme dál směr Červený Kláštor a Pieniny. V přistavišti rázovitých vorů je trochu pusto, voraři se zjevně nudí a čekají na davy plavbychtivých turistů. Však oni přijedou…

Pár kilometrů jedeme kolem Dunajce a do výšky tyčících se skal. Míjíme pár vodáků na různých plavidlech a pár cyklistů na kolech očividně z půjčoven. Po odpoutání se o d Dunajce a výjezdu z Pienin se s Jardou shodujeme, že jsme právě vjeli do krajů pro nás oba absolutně neznámých. Od této chvíle je naše cesta i objevitelská. Za Starou Lubovňou se začínají objevovat na cedulích dvojjazyčné názvy v azbuce. Nocujeme ve vesničce Andrejová na hrišti. V noci nás hlídá celkem asi rozzlobený pes, který štěká skoro dvě hodiny za naším stanem. Nakonec ale odejde za jinou zábavou.

Ráno kolem nás, naštěstí za plotem, prochází stádo krav na pastvu. Balíme a odjíždíme kousek za vesnici, kde jsme včera u silnice objevili odpočívadlo se studánkou. Snídani i ranní hygienu odbýváme tam. Dnes je na programu Dukla. Jarda jako znalec historie 2. Světové války si ji nenechá ujít. Už ve Svidníku se jedeme podívat na vystavené letadlo a několik kanónů v parku. Dál jedeme po hlavní silnici do Vyšného Komárniku k památníku Dukelské operace. Odtamtud se kousek vracíme s odbočujeme na Východ přes vesnici Bodružal s rázovitým dřevěným kostelíkem. Míříme na Medzilaborce, rodiště A. Warhola. Na návštěvu k němu nejdeme. Hned za cedulí Medzilaborců odbočujeme doprava směrem na Sninu. Opět máme potíže najít otevřenou hospodu nebo alespoň krčmu. Nakonec se nám to daří v Hostovicích. Pan hostinský sice nevaří, ale je ochoten nám prodat, otevřít a ohřát v mikrovlnce konzervy. Jedno lečo a jedny párky s trenčianskou fazolí. Dáváme si k nim chleba z vlastních zásob a místního šariše. Mezitím se s námi dávají do hovoru místní štamgasti, pro které jsme docela atrakcí. Každý byl sám, zná někoho kdo byl v Severních Čechách. Hodně místních lidí k nám jezdí za prací. Dnes přespáváme v 4km vzdáleném Osadném. Buď se zítra budeme vracet a pojedeme do Sniny, nebo se vydáme po hraničních hřebenech na východní trojzemí. „Vraj se dá" trvrdí nám místní hostinský. „Poslal som tam niekoĺko cyklistov a eště sa nikto nevrátil." No, nakonec se nenecháme zlákat. V noci byla bouřka s průtrží mračen, cesty budou asi pěkně rozbahněné. Volíme jistotu asfaltu, ale „Vraj sa dá" si budeme pamatovat pro příště. Naším východním cílem je Nová Sedlica. Nejvýchodnější obec. Dojedeme do ní z Ulíče, do kterého se pak zase musíme vrátit. V Sedlici si dáváme oběd, chvíli odpočíváme a vydáváme se zpět. Místní vesnice jsou pěkně upravené, čisté, nově zrekonstruované. Žádná divočina zapomenutých krajů. Asfaltové silničky moc hezké, až to skoro zavání nudou. Ale na asfaltovou nudu máme ještě čas. Z Ulíče jedeme na Jih podél ukrajinské hranice přes Ruskou Volovou do Ubly, kde opět nocujeme na fotbalovém hřišti. Tentokrát díky ochotnému správci hřiště v šatně s komfortem splachovacího záchodu (trávím tu část noci), teplých sprch a dokonce půjčené rychlovarné konvice. Podle rad pana správce nesmíme zajtra minout zatopený lom v Beňatině, kde je světoznámý obtisk velryby (haha). Koupání dobré, ale velrybu objevujeme až doma díky internetu. Cesta opět vede rázovitými osamělými vesničkami jako vystřiženými z Jakubiskových filmů. Ráz krajiny se mění, opouštíme hory a sjíždíme, bohužel, do nížin. Z Velkých Kapušan jedeme asi 15 km po náspu podél řeky Latorice. Míjíme slepá, zarostlá ramena s kvetoucími lekníny a žlutými stulíky. Trochu prší, děláme jakoby nic, cesta odsejpá. Malinko bloudíme. Přejíždíme přes řeku Bodrog a v ještě větším dešti, už při mírném stmívání, přijíždíme do Michaĺan, kde nocujeme na zahradě manžela paní hostinské. Ráno nám jde syn otevřít hospodu kvůli ranním potřebám. Jsou tu opravdu milí a ochotní lidé. Pokračujeme už zase v hezkém počasí přes Nižnou Myšlu a Vyšnou Myšlu (pořád si názvy musím opakovat jako jazykolam), kolem hradu Slanec, už regulérně západním směrem. Z Jihu podjíždíme Košice, ze kterých vidíme jen komíny jejich železáren. Pohled nicmoc. Před námi je Slovenský Kras. Poslední kopce v naší cestě. Plánovali jsme průjezd Zádielskou dolinou do Rožňavy, ale po poradě s kamarádem na telefonu do Zádielu jen nakukujeme a pokračujeme po hlavní silnici dál. Z ní odbočujeme na Jih do Silické Jablonice s tím, že zítra vystoupáme na Silickou planinu. V Silických Jablonicích nacházíme za obcí pěkné místo na spaní s přístřeškem, ohništěm, vodou z kohoutku a potokem. Dokonce i houpačky s klouzačku tu mají, ale nedá se stihnout všechno. Noční hlasité bekání srnce na loukách je ukončeno jedním výstřelem - chudák. Zas tak moc nás přece nerušil. Ráno šlapeme asi 6km do kopce na Silickou planinu. Jedeme lesem, vedro ještě nestačilo začít vysávat sílu z těla, jede se pěkně. Silica je osamocená vesnička v kopcích, taky celkem rázovitá. Po asi deseti kilometrech sjíždíme serpentinami do Gombaseku a pak dál už zase rovinami přes Tornaĺu. Dnešní den je plný nudného šlapání v protivětru po nekonečném asfaltu. Nocujeme u zatopené štěrkovny u vesnice Veliká nad Ipĺom. Druhý den pokračujeme podobným charakterem cesty. Nuda, nuda, šeď, šeď. Ve vesnici Šahy si odvážně zkracujeme cestu přes cíp Maďarska. Vyplatí se to. V každé maďarské vesnici mají přístupný veřejný hydrant, kde se dá krásně osvěžit pod tekoucí vodou. Přejezdem přes hraniční řeku Ipeĺ se vracíme na Slovensko ve vesnici Salka. Dostal jsem chuť na slazené mléko. Náš dnešní cíl, Štúrovo, je už co by kamenem dohodil. Tady se za nekřesťanské peníze ubytováváme v kempu. Jarda mě asi proklíná, ale mě to přijde pohodlné. Mohli jsme popojet a přespat někde na břehu Dunaje, na co už. Večeře na městské promenádě, ráno návštěva Esztergomu a jeho baziliky. Skoro jako turisté. Představa, že dál pofrčíme "zadarmo" podél Dunaje až do Bratislavy bere za své po pár metrech v poměrně hlubokém oblázkovém povrchu náspové cesty v silném neústupném protivětru. Na chvíli se od Dunaje odpojujeme. U Medveďova se vracíme na násep, teď už s asfaltovaným povrchem. Přespáváme mezi komáry u slepého ramene. Jak jsme přijeli na místo, které se nám zalíbilo, Jarda seknul s brašnami a vrací se zpátky do nejbližší vesnice, kde jsme byli na pivu, koupit buřty. Já zatím rozdělávám a udržuju oheň. Buřty k večeři nejsou vůbec špatné. I komárům po nich nějak víc chutnáme... Ráno vyrážíme na asfaltovou cestu směr Gabčíkovo. Je bezvětří!! Kolo jede opravdu skoro samo. Párkrát se cestou koupeme ve vodním díle. Asi po kilometru jsou v náspu pohodlné schůdky do vody. Osvěžení vydrží asi tak 5 minut, ale aspoň něco. Průjezd Bratislavou si zjednodušujeme naplánováním průjezdní trasy aplikací v mobilu. Cesta rychle odsejpá. Člověk si jen musí pamatovat, kde je vpravo a kde vlevo. Ale to se dá. Za necelou hodinu se ocitáme pod Děvínem na soutoku Dunaje s Moravou. Je vidět, jak si divoký Dunaj bere vody poklidné Moravy a uhání s nimi do Černého moře. My uháníme k hranicím. Nedaří se nám najít (no, ani se o to dvakrát nesnažíme) kemp u malých Levárů. Nocujeme tedy na kraji lesa u sklizeného řepkového pole. V noci přichází bouřka a na návštěvu stádo (stádečko, nebo pár?) divokých prasat. Jen trochu čenichají, chrochtají a pak si jdou po svém. Nezajímáme je. My se tváříme, že nejsme doma. Poslední ráno, poslední balení. Do Břeclavi nám zbývá 40km. Vlak nám jede v poledne. Stíháme ještě kompletní očistu pod jezem v řece Moravě. Přestrojujeme se za lidi a dojíždíme do našeho cíle. Jarda ve městě kupuje lahev dobrého bílého moravského vína, kterou vypijeme z plastových hrníčků cestou ve vlaku. Přestože jsme Slovensko neobjeli kolem dokola, dokončili jsme touhle cestou objezd hranic Československa. Je to docela fajn pocit, nemluvě o pocitech z cesty samotné, které v nás budou ještě dlouhou dobu uzrávat. Byl to opět silný zážitek. Proti objezdu českých hranic mnohem rozmanitější a exotičtější. Setkávání s lidmi je tu intenzivnější a srdečnější než u nás. Cyklistické sny plné nekonečného marného šlapání v rovinách proti větru už mě taky pomalu opouštějí.

Rekapitulace:

1. Den Mosty u Jablunkova - Vitanová (salaš u silnice kousek za vesnicí) Ujeto 110km, nastoupáno 1020m
2. Den Vitanová - Račková dolina (Roháče) (kemp), ujeto 70km, nastoupáno1093m
3. Den Račková dolina - Spišské Hanušovce (fotbalové hřiště), ujeto 90km, nastoupáno 1621m
4. Den Spišské Hanušovce - Andrejová (fotbalové hřiště), ujeto 117km, nastoupáno 986m
5. Den Andrejová - Osadné (na zahradě u pana hostinského), ujeto 114km, nastoupáno 1246m
6. Den Osadné - Ubľa (fotbalové hřiště, šatna), ujeto 98km, nastoupáno 969m
7. Den Ubĺa - Michaĺany (na zahradě u manžela paní hostinské) ujeto 128km, nastoupáno 708m
8. Den Michaĺany - Silická Jablanica (přístřešek v odpočinkovém areálu za vesnicí), ujeto 112km, nastoupáno 851m
9. Den Silická Jablanica - Veliká nad Ipeĺom (zatopená štěrkovna), ujeto 131km, nastoupáno768m
10. Den Veliká nad Ipeíom - Štúrovo (kemp), ujeto123km, nastoupáno716m
11. Den Štúrovo - Medveďov (slepé rameno Dunaje), ujeto 112km, nastoupáno 202m
12. Den Medveďov - Malé Leváre (na kraji pole 2km za vesnicí) , ujeto 126km, nastoupáno 269m
13. Den Malé Leváre - Břeclav, ujeto 40km

Celkem ujeto: 1370km, nastoupáno 10650m

Odkaz na fotky:
http://vlli.rajce.idnes.cz/2017.07.01_-_07.13._Okolo_Slovenska/

Jablonec nad Nisou 24.7.2017