Jizerky počtvrté

 Jet s kolem do Jizerských hor a nenavštívit prameny Jizery a nejvyšší horu Smrk, by byl cyklistický hřích. Z Kořenova pojedu přes karlovský most do Polska, najít polský pramen Jizery, na Smrk chci přijet polskou stranou, najít český pramen Jizery a přes Smědavskou horu dojet k domovu.
Z Kořenova jedu proti toku Jizery. Od nádraží se nejprve jede z kopce. Klesá se asi o 50 výškových metrů. Jak se ale přijede k Jizeře, tak se stoupá. Nechce se mi jet až na Jizerku, takže si vybírám zkratku do Polska po zelené. Tady ale moc nejedu, skoro celý úsek vedu kolo. Je tam moc kamenů. Je to ale jenom kousek a navíc s kopce. Chvilku se zdržuju u mostu přes říčku Jizerku a dřevěnou cestou se dostávám ke Karlovskému mostu. Tady si zase dělám krátkou přestávku. Teče málo vody, ale i to málo vody mezi kameny silně hučí. Na druhé straně mostu jsem už v Polsku. Polskem je cesta příjemná, většinou se jede po zpevněném povrchu, kus cesty je taky asfalt. Jede se čistě přírodou, žádné osady nebo vesnice. Stále se tak nějak nenápadně stoupá, výškové metry narůstají, jediný trošku větší kopec je na asfaltu, takže to jde. Jak překročím výšku 1 000 m. Tak si hlídám polský pramen Jizery. Nějak ho ale nemůžu najít. Dojel jsem skoro na Lacznik, vracím se zpět, ale zase nic. Zastavuju u každé stružky, vyptávám se okolo jdoucích turistů. Poláci nevědí, kde je žródlo Izery, němci mi nerozumí a češi mě posílají na český pramen Jizery. Asi jsem podcenil přípravu. Příště až sem pojedu, tak si vyhledám souřadnice pramene a pak to bude jednoduché. Když si teď doma v klidu prohlížím fotky toho pramene, tak jsem u něho asi byl, ale nepoznal jsem to. Zklamán pospíchám dál. No i když spěchat se tam moc nedá. Čeká mě nejhorší úsek cesty. Od Laczniku k česko-polské hranici. Ta cesta je jak vyschlé koryto Jizery. Samý balvan, velice špatně se jde, o jízdě na kole se nedá vůbec mluvit. Od hranice už se jede dobře a za chvilku přijíždím na Smrk k rozhledně. Dost tu fouká, tak se tu moc nezdržuju a odjíždím hledat pramen Jizery na české straně. Ten nacházím snadno. Tady se mi moc líbí. Posílám po větru dík panu Zajícovi, že tenhle pramen objevil a vybudoval. Je zajímavé, že jsou místa, která člověku nic neřeknou a jsou místa, která vezmou za srdíčko. A tady mně to za srdíčko řádně vzalo. Je tu krásně, slyším jen šumění větví a zurčení pramene. Zdržuju se tu poměrně dlouho. Dřepím a koukám jak voda stéká ze žlábku a představuju si tu cestu, která ji čeká. No nakonec odcházím, jdu podél stružky až k cestě, po které jsem přijel. Tam Jizeře popřeju: „Šťastnou cestu a čiň lidem jen to dobré."
Dále směřuju na Smědavu. Po chvíli mně ale zastaví trojice mladých lidí. Tak 18 - 20 let. Dva chlapci a jedna slečna. Moc pohledná slečna. Dlouhé blonďaté vlasy, štíhlý pas a modré oči. A z těch modrých očí tryskají slzy a hrozně pláče. Ptám se co se děje? Prý jí utekl pes. Ben se jmenuje. „A co já s tím" ptám se. Prý abych ho dohonil a chytil a cpe mi do ruky vodítko. „No já to mám domů ještě 70 km a rád bych to dojel za světla" oponuji. „Tam bude přístřešek, tak ho tam přivažte" žebroní. „No dobrá" souhlasím „ale když tam bude přivázané jen vodítko, tak jsem ho nenašel." Odjíždím s vodítkem v kapse a přemítám: No nikdy bych neřekl, že já budu nahánět zatoulanýho psa. Vadí mi totiž majitelé psů, o kterých vědí, že je neposlechnou a přesto je pustí na volno. A tenhle, jestli chytil stopu hárající feny, tak už bude někde hodně daleko. Asi jsem se zbláznil, když jsem souhlasil. No neodolal jsem modrooké blondýnce. Kousek před přístřeškem na Předělu dojíždím manželskou dvojici. S nimi běží pes. Ptám se jestli je jejich. „Není. Ten čokl po mně vystartoval, když jsme míjeli nějaké lidi. Tvrdě mi šel po noze a nenechal se odehnat". Vypráví pán úplně jiný příběh, než zmíněná trojice. Pes byl prý útočný a blonďatá slečna volala ať zastaví, že jim pes nic neudělá, ale to se báli, tak jeli dál. „Ze začátku hodně štěkal, ale teď už jenom sípe a běží s náma. Asi cítí klobásku, co mám v brašně." Říkám, že mám psa chytit a uvázat u přístřešku. Pes ale před námi utíká. Chytit se nechá až od paní. Dojdeme tedy k přístřešku a manželé se rozhodují, že si tam udělají přestávku a počkají, až k nim dojde trojice mladých lidí. Mají v lahvi vodu, tak paní si nalije do dlaně a dává psovi. Ten pije, jako když zrovna přeběhl Saharu. Pán vyndává klobásku a dává se do jídla. Kus klobásy nakonec dostane i pes. Spokojen s pocitem, že modrooká slečna bude spokojená, odjíždím na Smědavu. Odtud stoupám na Smědavskou horu. Tu objíždím po krásné vrstevnicové cestě. Jsou tu nádherné výhledy na Hejnice a okolí. Moc hezký úsek cesty. Dále pokračuju na Hřebínek (se zastávkou na občerstvení) a pak dlouhým sjezdem do Oldřichova. No a dále už známou cestou podél Jeřice a Nisy a přes kopeček u Dolní Suché. Stihl jsem to za světla a zbyl ještě čas na výbornou zmrzlinu ve Lvové.

Fotky jsou zde:
http://vlaky.rajce.idnes.cz/Jizerky_poctvrte/