V pátek 22.11. jsme s mojí dlouholetou kamarádkou Janou a jejím turistickým kroužkem šli na výlet na Kohout. Sraz jsme měli po půl jedné v Benešově. Děti se moc těšili na moje psy, domlouvaly si, kdo jakého povede a jak se budou střídat. Hned jak si děti rozebraly moje psy, zjistila jsem, jak těžce se stoupá bez psího pohonu do kopce. Zato děti co měly psy uvázané za pasem si libovaly a hnaly dopředu. Vyšli jsme po červené, ta vede přes Vysoký kámen. Tam se děti chovaly překvapivě ukázněně, následkem toho nikdo nespadl ze skály. Posvačilo se a došli jsme k myslivně pod Kohoutem. V sedle jsme plánovali větší pauzu u laviček a stolečků, jaké však bylo naše udivení, že masivní stůl a lavičky tam nejsou. Tak jsme došli až na Kohout,kde si děti místo odpočinku hrály na honěnou.
Když jsme se odcházeli z Kohouta, začalo se stmívat, děti vyndaly čelovky a různá jiná svítidla, já jsem Janě navrhla takovou zkratku, souhlasila, protože jsme tam spolu již jednou šli. U myslivny už za naprosté tmy jsme odbočili z červené a snažili jsme se držet směr( Hurvínek by řekl směr severo-severo-jih). Celkem by to šlo, cestu jsem si trochu pamatovala, ale les byl celý rozorán po těžbě dřeva, ani nebylo poznat kde je cesta. No a tím pádem jsme se začali stáčet na pravou stranu. Došli jsme na pěknou cestu, to už jsem tušila zradu, protože v té zkratce taková pěkná cesta nebyla, zato úplně stejná vedla do Dalekých Popelic. Děti se začaly trochu ptát, pročpak mají pocit že se vracíme zpět na Kohout. Nezbylo mi říct nic jiného než že je to pravda.
Do Dalekých Popelic jsme dorazili přesně v 18.00. Děti zajásaly, když uviděly světla domů a přečetly si ten název, který jsem jin slíbila že to bude. Tady jsem zaslechla hlášky typu-bolí mě nohy, zabloudili jsme a nedostaneme se domů, ale jinak pohoda. V půl sedmé jsme vyhlásili pauzu na doražení zbytků svačin a Jana začala obvolávat rodiče, že je vše ok, ale budeme mít malé zpoždění. Pro zachování pochodového ducha jsme dětem dovolili zpívat pisníčky libovolného textu. Překvapilo mě, že i náš David, prvňák, znal většinu vulgarismů a parodií, co se linul jinak tichým a temným lesem. Jestli tam někde byl myslivec na čekané, omlouvám se mu za ten ryk, ale situace to holt vyžadovala.
Za zpěvu sprostonárodních písní jsme došli k místu, kam jsem se chtěla původně strefit onou nábližkou. Bylo sedm hodin. Jana psala sms, že jsme v osm v Benešově, teď už to bylo jisté, protože jsme se napojili na notoricky známou trasu. Děti trochu ožili a přidaly do kroku a do zpěvu. Vyšli jsme z lesa a dole v dáli jsme uviděli světla Benešova. Nadšení dětí bylo veliké. Volali- Benešov, postel, spánek, hurá! Když jsme procházeli Benešovem, koukali na nás lidi z oken, když viděli tolik pochodujících světýlek. Štastně jsme udali děti ještě štastnějším rodičům a krátce po osmé jsme už seděli v autě a jeli domů. Jana jen řekla: ,,Jednu chvíli jsem tě chtěla zabít, ale pak jsem si uvědomila že neznám cestu. No co, mělo mě to napadnout hned při slovu zkratka, známe tě už 24 let'' Tak uvidíme, jestli bude Jana ještě někdy se mnou jít někam na výlet. Možná ano, ale zbaví mě funkce navigátora. Spočteno na mapě to bylo 18 km.
_______________________________________________________________
Druhý den jsem to vyprávěla doma. Jirka se mi smál, Iveta ještě úpěla jak je zničená a tak jsme se rozhodli, se na místo činu vydat ještě jednou a trochu se kouknout, kde byla chyba. Jak jsme jeli je možné vidět na mapce. Je to velice pěkná cesta, trochu kopeček, ale jen tak by nebyla nuda. Výlety s dětma, ať už pěšky nebo na kole mají svoje specifika a tak jsem zhruba v polovině trasy podávala na pauze teplý guláš s chlebem, kafe a čaj z termosky. Ještě nemám úplné jasno v té trase, bude to chtít pěší akci, zeptám se třeba Jany, jestli by zase nešla se mnou na výlet..