Bilance roku 2017

Nikdy jsem nepatřil k polykačům kilometrů, spíše než cyklista se prezentuji jako cykloturista, ale loňské kilometry, řekl bych, zavání skoro ostudou. Tak málo už jsem dlouho nenajel. A protože si vedu podrobnou knihu jízd v excelu, tak se s vámi mohu podělit o tu bídu. Ale prosím nesmějte se mně, nikdo není dokonalý. A já opravdu nehoním kilometry, ale spíše zážitky. Tak to vezmeme popořádku:

Leden: Nic! Prostě nic. Nové kolo od Ježíška v garáži, vyjelo prvně a naposledy na Silvestra 2016, celý leden mrzne a s novým kolem se mně do toho fakt nechce.

Únor: Jeden jediný výlet, pátého, když konečně vysvitlo sluníčko. Třiadvacet kilometrů, ovšem do kopečků. Ono u nás sice nejsou žádné Himaláje, ale na kus roviny také nenarazíte. Je to pořád takové nahoru dolů. A pořád mrzne.

Březen: Začínám mít absťák a tak vyrážím s prvním hezkým počasím, hned 3.3. Rozhoduji se, že dost bylo courání a za pár dní si dávám malou horskou etapu na nejvyšší vrchol našeho okresu, na kopec Marásek, v Jižních Brdech (802 m). Ujedu 43 kilometrů a necítím se špatně a tak si hned za dva dni dám další jihobrdskou osmistovku, tentokrát Třemšín (827 m). Před tím si ovšem nadělám (nikoliv do kalhot, ale v práci) abych mohl vystartovat nejpozději ve tři, neboť pořád je březen a stmívá se brzy. Tentokrát musím trochu přišlápnout a navíc z vrcholu dolů stejnou cestou jako nahoru, což mě sice moc nebaví, ale jinak to nejde. Za soumraku jsem doma, kompjůtr ukazuje rovných padesát a převýšení je přes osm set metrů. Konečně trochu cyklistika.

Duben: Protože se blíží první letošní vícedenní výlet, plánuji, že si dám v dubnu hezky do těla, abych se připravil. Devátého vyrážím na jednu z mých oblíbených tras cvičně nazvanou Dva vrcholy za hodinu, aneb co by za to některá dala. Nejdříve takové to naše nahoru dolů, ale pak už jen nahoru na Horu Bzí (Jezevčí skála 609 m) sešup dolů, okolo Svaté Rozárie, přeskočit silnici E 49 a na Bukovou horu (651 m). Podotýkám, že z domova startuji z 395 metrů nadmořské výšky. A po tomhle výkonu začalo znovu mrznout a jaro si dávalo na čas. Takže tohle bylo v dubnu všechno.

Květen: Neuvěřitelná pauza od 9.4 do 5.5. Tenhle den totiž odjíždíme na prodloužený víkend do Ašského výběžku, a zatímco manželka jde ještě v pátek do práce, já mám dovolenou a nádherný plán, že ji ráno dám kolo na auto, pojedu s ní do Plzně, budu pokračovat vlakem do Mariánských Lázní a projedu se okolo Mariánek a přes Kladskou a Kynžvart budu směřovat k Chebu a ona mě někde po cestě naloží. Jenže noční liják mé plány zhatí, ale když už mám tu dovolenou, tak počkám, až silnice trochu oschnou a dám si alespoň kolem nás. Mimo jiné dřevěnou ZOO ve Ždírci. A odpoledne vyrážíme do Krásné u Aše. Tady na nás čekají naši kamarádi, Láďa a Jitka. Dva dni se touláme výběžkem. Navštívíme nejzápadnější bod České republiky, o pár kilometrů dál bývalé trojmezí NDR, NSR, ČSSR, dnes trojmezí Česka, Saska a Bavorska. Také Bismarkovu rozhlednu v Háji u Aše a pěkné lázně Bad Brambach v bývalé NDR. Také potkáváme několik rozvalin bývalých pohraničních rot a zbytky zaniklých obcí. Po návratu domů se opět toulám po okolí, jednou dokonce jako bodyguard, když kamarád veze na kole 10 000 Kč kolegovi do Nepomuka.

Červen: Opět toulání rodným krajem a cesty mezi 20-40 km, ale jen do desátého. V ten den vyrážím spolu se švagrovou a bratrem na setkání bratranců a sestřenic do jedné pošumavské vísky, Moje žena vyráží také, ale s kolem na střeše a věcmi na převlečení, neboť plán setkání je takový, že uděláme malý výlet po okolí a večer posedíme v hospůdce. Pak přenocujeme u sestřenice, (nebo bratrance) a pojedeme, opět po ose domů. První vyráží švagrová, já cca půl hodiny za ní, a po dalších asi dvaceti minutách můj bratr. Navíc nám naproti jede bratranec. S tím se potkávám u Nekvasov, po pár kilometrech, ve Srážovicích mně navádí na polní cestu, kudy jsem nikdy nejel, a tak se s bratrem a švagrovou potkáváme až na místě. Pak už jen sundat kolo manželce a jedem se podívat na lvy. Ano, v pošumaví žijí lvi. Jsou dva a jsou v obci Čejkovy. Bratranec František nás neomylně vede nejen na šelmy, ale i do restaurace. Dáme pozdější oběd a jedeme na posezení. Druhý den, po nějakých pivech a fernetech domů a tak je z toho rovných 100 km. No a pak se sousedem Pepou na Expedici, o které jsem na tomhle webu již psal.

Červenec: Nástup dobrý, po létech kontroluji stav ruiny bývalé raketové základny v Chyníně (zase ty Brdy), objevuji nově označenou cyklotrasu ze Spáleného Poříčí k Milínovu a usuzuji, že je to kus plánované magistrály z Plzně do Brd (?) A pak to přijde. Zánět čehosi podivného co mám v těle a jmenuje se to slinná žláza. Antibiotika a je po ježdění. A po vyléčení Španělsko a tam je na kolo fakt v červenci hic.

Srpen: Zase jen takové motání kolem chalupy, s jedinou výjimkou. Opět Láďa a Jitka. Jsou na týden na Šumavě a tak alespoň na den za nimi vyrážíme. Vloni byli na Nové Hůrce, to jsme měli podstatně blíže, letos jsou až u Lipna v Nové Peci. Nevadí. Vyrážíme přes Jelení vrchy na Plešné jezero. Je zajímavé, že během asi půlhodinového sezení u jezera potkáváme dvě rodiny z našeho, cca čtyřtisícového města. Přijeli nezávisle na sobě. A od jezera na Černý kříž a na Novou Pec. Cca 50 km. A večer domů. Pak zase už jen toulání naší Radyňskou vrchovinou, která je součástí Švihovské pahorkatiny, čili u nás doma.

Září: Opět jen takové plácání kolem chalupy, ale koncem měsíce si plním další malý sen. A jak o téhle akci povím před svým bratrem, reaguje okamžitě: „Jedu s tebou!" Má to jeden háček a tím je oslava šedesátin bratrova kolegy z práce v pátek před plánovanou akcí. V sedm hodin ráno bratra kontroluji telefonem, do kterého mě zazpívá, ale švagrová mě ujišťuje, že je relativně v pořádku. S malým zpožděním je u nás, a protože kolo dodal den předem, má ho již naložené na střeše. Po cestě si sice stěžuje na žízeň a lehkou bolest hlavy, ale v zápětí dodává: To dám. Vlastně jsem ještě nenapsal, kam že to jedeme. Přes Horažďovice a Sušici se při Otavě dostáváme do Rejštejna. Tady, na náměstí sundáme kola z auta a vyrážíme. Nejdříve kousek při Otavě a po dvou kilometrech doleva. Na Svojše! Opravdu slušný kopec. Jenže hned na jeho začátku pan bratr hlásí, že si v autě zapomněl peněženku. Na moje námitky, že mu půjčím, nereaguje, a chce klíče od auta, že se pro ni vrátí. Tak mu dávám klíče, alespoň budu chvíli v čele. A tak šlapu stále do kopce přes Svojše směrem na Zhůří. Nakonec jsem stejně dostižen a předstižen. Na Zhůří už brácha čeká a jedeme dál, na Huťskou horu. Po cca 90 minutách jsme tam. Pro ty, kteří nevědí, o čem je řeč, vysvětlím: Rejštejn, nadmořská výška 570 metrů, Huťská hora 1187 metrů. Převýšení 620 metrů na dvanácti kilometrech. Pak už to bylo přes Zlatou studnu na Horskou Kvildu do Kvildy a na Modravu skoro pořád z vršku. Ovšem mezi tím jsem se musel naštelovat na Vydřím mostě na hranici Plzeňského a Jihočeského kraje pokud možno do pozice, ve které jsem se fotil s kamarádem Bizonem v roce 1979. Jen místo Bizona je kolo. Bizon je sice živ a zdráv, ale na kole nerad. Pak na Rechle a při kanále na Srní. A ze Srní na Čeňkovu Pilu, kdo zná Šumavu tak ví. Tam si brzdy neodpočnou.

Listopad: Opět se plácám kolem chalupy. Podívám se na svá oblíbená místa, na Čertovo břemeno a na Bukovou horu, jedu zkontrolovat stav našeho lesa po vichřici a jedu se projet, alespoň kousek do Španělska. Tohle Španělsko mám tři kilometry od baráku ve Zdemyslicích. Ovšem i s celnicí a řádným označením. Ještě se musím rozloučit se skřítkem Bukováčkem z Bukové hory...
Prosinec: Do vánoc ani kilometr, na první svátek vánoční něco přes dvacet a na Silvestra tradiční Silvestrovský běh ve Ždírci. Tedy, ne že bych běžel, jedu se tam podívat, jak jinak než NA KOLE.