O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci. Jenže v kopcích, co rostou u moře, je to ve vedru na kole sado-maso, to mám rád, chci zase vidět moře z výšky. A chci ho vidět ze sedla, ne z auta.

Cestou jsme se zastavili na Mont Ventoux, zajížďka, ale nádherná.
Nahoře byl silný vítr, pěkně jsme vymrzli, i pod kopcem je neobvyklé chladno, okolo 24°C.
Kupodivu mě to nenapadlo, řekla to moje žena:
Až pojedeme okolo zpátky, mohl bys to vyjet na kole.

A tak se znovu blížíme k Bédoinu..

Samozřemě vím, že uprostřed léta je lepší vyrazit na vrchol brzy ráno.
Ale tlačit na manželku už dva dny před startem, nebo po cestě odmítnout zastavit auto u bleších trhů, se mi nechtělo.

Takže teprve hodinu před polednem, asi tři kilometry nad městem, vystupuji z klimatizovaného auta. Kolem projíždí houkající sanitka, míří k vrcholu.

Teploměr od Garmina věším pod sedlo, slunce mám vysoko nad hlavou. Za dvacet minut konečně vyrážím, s úmyslem zdolat bájnou, cyklistickou horu.

V Provence vrcholí příliv teplého vzduchu, důsledek anticyklóny nad severní Afrikou, která dostala jméno Lucifer.
Vane mírný jižní vítr, teplota: třicet čtyři stupně Celsia.

Zdravotní stav, kondice:
Sice mám divnou rýmu, ale necítím se nemocný. Noc na dnešek nebyla ideální, moc jsem toho nenaspal, bylo vedro.
U moře mi to šlapalo pěkně, španělské kopce jsem zvládal stejně jako před pěti lety, přitom tehdy jsem byl, jak bych to napsal, abych nepřeháněl..
Před pěti lety jsem byl, na své poměry, ve špičkové formě.
Když jsem jel na Ventoux před čtyřmi lety, na těžce naloženém kole, podmínky byly zhruba stejné, vedro, mírný vítr do zad. Navíc jsem měl tehdy v nohách skoro osmdesát kilometrů, a taky jsem to nějak zvládl.

Už od startu přede mnou energicky šlape mladé, blonďaté děvče.
Pomalu se vzdaluje, za pověstnou levotočivou zatáčkou vjíždíme do lesa, sklon se citelně zvedá.
Doháním ji pokaždé, když zastaví u doprovodného vozidla.
Ve srovnání s ní jedu těžký převod, ale zvládám ho.
Už teď je mi jí líto, děvče zlatý, já hned tak z kola neslezu, přestávky nepotřebuji. V tomhle vedru ti brzy dojdou síly. Nakonec tě předjedu.

Po třiceti minutách dávám první pauzu. Nohy dobrý, ale trochu se mi motá hlava, raději něco popiju, přidám hroznový cukr, nenechám nic náhodě.
Pozoruji pohyb na silnici, je tu k vidění pestrá směsice cyklistů, žáci základní školy, závoďáci, dva mladí kluci na kolech, ověšených brašnami, elektrokolaři, i krajně nebezpeční, sušení francouzští dědkové a báby.

Stoupám dál, zvažuji taktiku.
Chvilku potrvá, než se dostanu do tempa, včera celý den za volantem, dnes dopoledne taky. Nesmím přepálit začátek, v závěru stoupání budu vděčný, že jsem se tu choval rozumně.

Blonďatou holku mám zase na dohled, u doprovodného auta usedá na kolo a mizí za zatáčkou.
Že by se mi jelo líp.. to nejede.
Přestávky jsou častější, než bych si představoval, delší taky.
Jedna věc už je jasná, podmínky jsou extrémní, ani letos to nedostanu zadarmo.
Nespěchám, počkám si.
Nad lesem je kopec mírnější, když jsem tam dorazil před čtyřmi lety, teplota klesla pod třicet stupňů, vítr by měl fouknout z boku. Časem to přijde samo. Bude líp.

Netrvalo dlouho a přišlo to.

Snažím se uvažovat reálně, ale nevím si s tím rady.
Jedu nejpomalejší tempo, jakého jsem schopen, přesto jsem totálně vařený.
Nohy jsou v pohodě, ale nemůžu se pořádně nadechnout, ničí mne nevolnost a točí se mi hlava.
Znovu a znovu stojím vedle kola, ve stínu.
Ale nemůžu si jen tak stoupnout a čumět po ptákách.
Po sesednutí se musím rychle předklonit, abych neomdlel a neupadl na hlavičku bez přilbičky.
Musím chvíli počkat, než se o mě přestanou pokoušet mdloby, až povolí nevolnost, pomalu se narovnávám, začínám se trochu cítit jako normální člověk, nějaký čas si to užívám, současně zaháním myšlenky typu: „Tenhle hnus už nechci zažít znovu!"

Pokud otočím kolo opačným směrem, budu za chvilku u auta.
Bůh ví, proč trvám na obtížnější variantě?
Vždyť mladou holku jsem definitivně ztratil z dohledu a jsem teprve za půlkou lesního úseku.
Navigace stále ukazuje 33-34°C, stále vane mírný vítr do zad.
Pokud nevane, je to o poznání horší.

Když se konečně ocitnu až tam, kde skončil les, mám v nohách teprve dvanáct kilometrů, ale připadám si jako Zombie, oživlá mrtvola, nebo-li nemrtvý.
Na parkovišti je vedro, rušno jak na pláži; na pláži bez moře.
Schoval jsem se ve stínu kamenného přístřešku, u smradlavých popelnic.
Nemám odvahu to vzdát, o poznání chladněji tu není, ve stínu, na místě otočeném na severovýchod, kde sluníčko svítí jen brzy ráno, naměřím přes dvacet devět stupňů.
Dál už mě čeká jen kamenná poušť.

Sbohem lásko, já jedu dál, nahoru to mám šest kiláků.

V batůžku si vezu poklad, energetický nápoj.
Ale říkal jsem si, ještě ne, vypiješ ho, až bude nejhůř.

Zatím jsem neušel pěšky ani metr, všechno jsem poctivě vyšlapal.

Po dalších třech kilometrech definitivně sesedám z kola.
Na záznamu to místo poznám snadno, ze šesti kilometrů klesá rychlost pod čtyři.

Co mi ale přijde zvláštní, není tam žádná pauza, prostě jsem sestoupil z kola a dál šel pěšky.
Jak jsem poznal, že je s cyklistikou konec?
Nevím.

Forest Gump běžel tři roky, dva měsíce, čtrnáct dní a šestnáct hodin, když se zastavil a otočil ke svým následovníkům.
Ti zastavili také, někdo zvolal: „Ticho, on něco řekne!"
Forest Gump se na ně chvilku díval a pak řekl: „Jsem už unavenej, tak jdu lidi domů."

Já držím původní trajektorii a doufám, že to dojdu svižnou chůzí.

Vrchol je skoro na dosah, když se znovu blíží jekot sanitky, zastaví kousek výš, shora jí jede naproti auto, za chvíli jdu kolem, uvnitř někoho křísí, lidé kolabují z vedra, nebudu si nic nalhávat, taky k tomu nemám daleko.
Jeden ze zdravotníků se na mne pozorně dívá, ale aby nabídl infuzi, to ne. V životě už viděl horší věci.

Asi jeden a půl kilometru pod vrcholem, zlomený přes řidítka, ukrytý pod malou borovičkou, promýšlím další taktiku, protože svižnou chůzí už to nejde.
Když pominu zastávku na parkovišti, tady, pod borovicí, poprvé ukazuje teploměr teplotu pod třicet.
Volím originální řešení, závěrečný útok na vrchol se pokusím zvládnout zkrácením kroků na polovinu.

O malý kousek výš znovu balancuji na hraně kolapsu.
Umřu dřív, než Tom Simpson.
Už si nevěřím, ani k pomníku nedokvačím, přitom je tak blízko..
Postaví mi frantíci také nějaký?

Nastal čas na energetický nápoj.
Leju ho do hlavy a doufám, že za chvilku poběžím jako srna.

U mě pozitivní změna nenastala, ale na slunci už občas klesají teploty těsně pod třicet.

Na zpáteční cestě, během jízdy po opačné straně silnice jsem zjistil, že kdybych tlačil kolo v protisměru, poslední dva kilometry by na mě foukalo mnohem častěji.

Čert ví, možná by na mě foukalo už od konce lesa.
No, co už teď nadělám.

Nejnižší teplotu jsem naměřil ve výšce 1879 metrů: 26,6°C.

Úplně nahoře se pohybovala mezi 27-30°C.
V roce 2017 tam bylo 21°C, před čtrnácti dny pouhých 11°C..
Největší teplo bylo pod kopcem, 36,1°C.

Na vrcholu, v zóně smrti, proběhly nezbytné formality, hlavně focení u cedule.

Chvíli trvá, než na mě přijde řada.
Máma fotí tátu, ten pak fotí mámu, dítě fotí mámu s tátou, náhodný kolemjdoucí je fotí všechny.

Konečně se mají k odchodu, ale když táta vidí, jak chystám kolo pod ceduli, vrací se a ochotně bere do ruky můj tablet, manželka mu kouká přes rameno, u druhé fotky něco povídá a ukazuje na ceduli, která se tyčí za mnou.
Pán si stoupne o kousek dál, udělá ještě jednu fotku, dívají se na displej, oba se spokojeně zasmějí, tablet mi čestně vrací.
Merci, merci, merci!

Pak je ze mě zase cyklista, protože jdu do sedla a jedu kam?
No přece dolů, k mámě!

Co se reprezentace naší vlasti týče, troufnu si říct, že pobyt v zóně smrti jsem zvládl na jedničku.
Byl jsem slušně oblečen a poblil se až kilometr pod vrcholem.

Nemám žádné zprávy, že někdo byl toho dne pomalejší. Možná, jednonohý chlápek na lehokole, kterého jsem potkal na zpáteční cestě. Hlavu měl pár desítek centimetrů nad rozpáleným asfaltem, byl asi v první čtvrtině lesního úseku, bylo tam nechutné vedro, těžko jsem ho snášel i ve sjezdu.

Pak už letím mezi vinicemi a zmocňuje se mě panika, sakra, kde je auto?
Jestli jsem to přejel, živý se k němu nedostanu; naštěstí ho za malou chvilku vidím.
Přesto se vracím do základního tábora polomrtvý.

Hekám jak starej páprda:
Bylo to naprosto příšerný, mámo, já chci pivo.

Chceš třetinku, nebo půllitr?

Chci půllitr.

Máma remcá:
To by ti nestačila třetinka? Čekám na tebe více jak pět hodin a když vypiješ půllitr, nesmíš čtyři hodiny řídit. Myslela jsem, že vyrazíme hned.

Ty vole.. sorry, ale nezájem, tvoje problémy bych chtěl mít, říkám si v duchu, beru jí z ruky půllitrovou plechovku a bezohledně, po malých doušcích, upíjím francouzské pivo, rád bych teď napsal, jaká to byla nádhera, ale vůbec mi nechutnalo, mělo hodně přes třicet stupňů, plechovka je ještě skoro plná, člověk holt nemůže mít pod kontrolou všechno, začalo to někde u dvanáctníku, plechovku jsem ještě stihl vrazit manželce a už to letí útrobami vzhůru, je to impozantní; vodu, energeťák, všechno jsem to evidentně táhl až na vrchol zbytečně, připadám si jako v pohádce O kouzelné holčičce.
Když mě útroby propustily z krutého sevření, byla to nádhera.
Utřel jsem si bradu a povídám šokované mámě:

Jestli chceš, můžeme hned vyrazit.

P.S.: Ještě pohádka O kouzelné holčičce:

Vlastně to pohádka nebyla.
Kouzelná holčička skutečně existovala a ovlivnila tím mého syna na celý život.
Seděla v mateřské škole u stolu, přímo proti němu.
Viděl to zblízka, na vlastní oči.
Holčička snědla lžíci polévky, vzápětí ji vyplivla zpátky, do prázdného talíře.
A považte, ten talíř byl najednou plný polévky.
Můj syn tehdy přišel ze školky přesvědčený, že s ním chodí do třídy kouzelná holčička.