Nisa - Odra - Labe - 1. díl

Od chvíle, kdy jsme začali jezdit na vandry na kole, jsme o téhle cestě uvažovali. Ale báli jsme se na ni byť jen pomyslet. Bylo to příliš drzé. A vzdálené. Teprve tehdy, když jsme v roce 2011 bez větších potíží zvládli cestu povodím Moravy a Dyje, naše sebedůvěra vzrostla. Už jsme věděli, že to zvládneme. Nejen my, ale hlavně naši kluci. Začali jsme plánovat. A zkoušet vybavení na kratších vandrech.
Cestu jsme v létě 2012 nakonec skutečně absolvovali. Ne vše samozřejmě vyšlo tak, jak jsme plánovali (jak už to tak ostatně bývá). Ale byl to určitě jeden z nejsilnějších rodinných zážitků, které jsme společně poznali. A nebylo v následujícím roce dne, abych si na naši cestu alespoň jednou nevzpomněl.
V zimě jsem vyndal z knihovny cestovní deník a začal z něj přepisovat den po dni a doplňovat vše do souvislejšího textu. Sobě pro radost, rodině na památku a snad také Vám pro pobavení. Pracovní povinnosti mě na dlouhou dobu donutily práci přerušit. Mezitím jsme dokonce absolvovali další krásnou letní cestu. Ale stejně jsem to nakonec dopsal...

1. den (33 km)
Po dlouhých konzultacích s meteoservery jsme se rozhodli, že dnes konečně vyrazíme. Na severu republiky by se odpoledne mělo konečně po dvou dnech vyčasit.
Původně jsme chtěli vstávat v 6:00. Jenže balení se nám protáhlo do jedné hodiny v noci a ani pak se nám moc nedařilo usnout (Možná to znáte. Máme všechno? Na co jsme zapomněli? Máme dost oblečení, léků, náhradních dílů...?). Nejsme schopni se v šest hodin probudit. Z postele vylézáme teprve v 7:45. Počasí nic moc, ale neprší. Snídáme, dobalujeme poslední maličkosti, zabezpečujeme byt. V 10:30 je konečně vše naloženo v autě, kola na střeše a můžeme vyrazit.
Cestou ještě zastavujeme v Holicích a Hradci Králové a dokupujeme pár maličkostí. Stále je zataženo a občas prší. Doufáme, že odpoledne už to bude opravdu lepší.
Za Hradcem Králové Šárka zjistila, že si doma nechala botasky, ve kterých chtěla cestu absolvovat. Na nohou má plátěnky, ve kterých to rozhodně nepůjde. Co s tím? Domů už se takovou dálku přece vracet nebudeme... (No, co by? Budeme muset koupit nové.) Takže v Liberci nejprve míříme do nákupní zóny, kde si Šárka kupuje nové botky. A pěkné. (Jednoho by začalo mrzet, že si taky nenechal boty doma.)
Ve 13:45 jsme konečně před činžákem, kde bydlí Ovečky. (Tady bychom měli nechat naše auto.) Nejsou doma, takže si odemykáme zapůjčeným klíčem, převlékáme se do cyklistického a „slušné" oblečení tady necháváme, abychom na sebe měli po návratu něco čistého. Pak před domem věšíme bagáž na kola a já se začínám bát (jako ostatně vždy), jak tohle všechno vůbec budeme schopni uvézt. (Dohodli jsme se, že Šárka pro začátek poveze vozík a lehčí věci pouze v zadních brašnách a já těžké věci a přední brašny.) Napoprvé nám balení trvá dlouho, ale za pár dní si zvykneme. Kluci jsou naštěstí celkem hodní, hrají si v kufru našeho auta na domeček.
Je přesně 14:25 a my konečně vyrážíme. A je to hrůza! Jízdě s naloženým kolem a předními brašnami jsem za dva měsíce dokonale odvykl. Kolo se pode mnou vlní jak had a co chvíli se nepěkně rozkmitá. Trvá mi dobré dva kilometry, než si zvyknu. Jediný, kdo to sleduje s pobavením, je má dobrá žena. Ale raději moudře mlčí... Klidu nám nepřidává ani poměrně hustý provoz. (A to jsem se už doma snažil naplánovat trasu pokud možno po méně frekventovaných ulicích. Jedna byla tak málo frekventovaná, že končila v nějaké spalovně a my se museli vracet...)
Zhruba po pěti kilometrech kličkování jednosměrkami a objíždění rozkopaných úseků nacházíme cyklostezku, která nás vyvede z města. Jedeme podél Nisy, která tady vypadá jako trochu větší potok, a začínáme si to užívat. Ovšem ne nadlouho. Cesta se odpojuje od řeky a začíná stoupat po štěrku do kopce. Znovu cítíme, jak jsme odvykli jízdě „natěžko". Ale to se snad časem spraví... Na kopci zastavujeme u kapličky na svačinu.
Počasí stále vypadá všelijak. Je zataženo a studeně fouká. Proto se dlouho nezdržujeme a pokračujeme dál - pro změnu z kopce. Pak už přijíždíme na dálkovou cyklotrasu Odra - Nisa. Pokud vše půjde dobře, budeme po ní pokračovat dalších 600 km. Je obtížné si tu vzdálenost vůbec představit...
Zatím nás začínají deptat krátké, ale prudké kopce. Kuba na chvíli usnul (aby ne, když nespal v autě), a když se vzbudí, každou chvíli řve, protože ho Jája tyranizuje. Jak tak řešíme jejich spory, zjišťujeme, že si pánové nemají co vyčítat. On totiž zlobí i Kuba Jáju...
Za Hamrštejnem se ztrácí asfalt a přibývá bahna a šutrů. (Že by dálková cyklotrasa v českém pojetí...?) Krajina je ale pěkná. Projíždíme zalesněným údolím, na jehož dně pod námi šumí Nisa. Zastavujeme mezi Chrastavou a Bílým Kostelem, aby se kluci trochu proběhli. Ve vozíku v jednom kuse zlobí, snad to trochu pomůže. (No, nepomohlo...) Jájovi se nechce zpět do vozíku. Když se k němu konečně rozběhl, praštil sebou a prodřel si na koleně kalhoty.
Do Hrádku nad Nisou přijíždíme po silničce s mírným provozem, vyčasilo se, zvykli jsme si na naložená kola. Jede se nám fajn. (Když ovšem nepočítám občasné hádky ve vozíku a po nich následující řev. Co ty kluky bere? Už toho spolu takhle nacestovali dost a nikdy se tolik nehádali a neprali.) Bez problémů nacházíme ATC Kristýna - Jiránek a jdeme se ubytovat. Paní v recepci mi dává i klíček od zadní branky, kdybychom se chtěli potulovat venku i v noci. (To by mě rozesmála. Noční tah s dvěma malými svišti ve stanu...?) Klíč si ale s díky beru a pečlivě schovávám do kapsy. Zálohu nechce, když zítra stejně odjíždíme...
Stan jsme postavili kousek od německého páru, který také cestuje na kole. (Na rozdíl od nás vezou všechny své věci na nákladních vozících.) Dojídáme květákové placičky z domu a jdeme se ještě podívat k vodě. Jezero je klidné, po pláži se prochází pouze párek labutí. (Lidé už se přesunuli do místního občerstvení.) Kluci řádí na prolézačkách a my na lavičce mlsáme točené pivo. Pak se vracíme ke stanu. Ještě chvíli si s kluky hraju s frisbee talířem a Šárka vyřizuje poslední telefonáty v domácí síti.
Uklízíme kola a vozík pod zámek do kolárny (To se tady musí. Prý se tu dost krade...), střídáme se ve sprchách a ukládáme kluky do spacáků. Šárka se je pokouší uspat a já dopíjím kávu a začínám psát deník. Před desátou uléháme také. Ještě kontroluju, jestli jsem někde neztratil klíček od branky. Ne, neztratil, je stále v kapse...

2. den (69 km)
Budíme se až v 7:45. Je zataženo, občas přejde krátká přeháňka (naštěstí nepříliš silná). Balíme mezi kapkami deště. Když je vše nacpáno v brašnách, jde Šárka s kluky koupit čerstvé pečivo a já... Ano, správně. Já začínám hledat klíček od branky... Marně. Postupně probíráme jedno zavazadlo za druhým, ale všechno je marné. Klíček nikde. Němci ze sousedství už jsou dávno fuč a čas běží. Nakonec to vzdávám a jdu se do recepce přiznat. Paní to bere sportovně. Domlouváme se, že pokud klíček najdu, pošlu jim ho, pokud ne, pošlu jim peníze. Ach jo, takovéhle trapasy hned po ránu...
Z kempu mou vinou odjíždíme až v 10:30. Jednu výhodu to ale má. Přeháňky mezitím ustaly - i když obloha je šedivá stále. Jakmile jsme se rozjeli, zlepšila se mi i nálada. Za pár minut překračujeme německou hranici a na chvíli ještě zastavujeme na trojmezí Německa, Česka a Polska. Pak už nás vítá Žitava. Moc se nezdržujeme. Bude skoro poledne a ještě jsme nic neujeli. Cyklostezka nás provedla celým městem, aniž bychom se zamotali mezi auta. To je tedy luxus. (Velmi rychle jsme si v Německu zvykli na to, že s cyklisty se ve městech počítá. Po návratu domů nám to dost chybělo...)
Uháníme s větrem v zádech do Hirschfelde. Obdivuji opravené hrázděné domy. (Dojem trochu kazí jen polská elektrárna v Bogatyni, která dýmá na obzoru.) Za vsí vjíždíme do zalesněného údolí. Pod námi teče Nisa a v Šárce se probouzí vodák. Jásá nad romantickými zákruty a peřejemi, a když po řece skutečně projede několik lodí, mám pocit, že by si to s nimi šla vyměnit.
Začínáme mít hlad, zastavujeme u odpočívadla na oběd. Je tu přístřešek a dřevěný srub, dobře by se tu spalo. Kdyby ovšem nebylo teprve půl druhé odpoledne... Hned vedle se v hustém houští skrývá staré schodiště, které vede na kopec a tam nelogicky končí. Podle cedule tam asi býval hostinec.
Za chvíli už pokračujeme údolím ke klášteru St. Marienthal. Tam si dáváme delší pauzu. Klášter je vzorně opravený po posledních povodních. Procházíme se po všech přístupných částech, fotím. Moc se nám tu líbí. Kluky daleko víc zaujalo hřiště a pískoviště. Klidně by si tam vydrželi hrát až do večera. S obtížemi se nám je daří zahnat zpět do vozíku. (Trochu pomohly prospekty, které jsem vyzvedl v místním infocentru. Mají si co prohlížet.)
Projíždíme Ostritz. Kluci už zase zlobí. Pošťuchují se a každou chvíli jeden z nich brečí... S větrem v zádech upalujeme po hladkém asfaltu okolo Berzdorfer See k městu Görlitz. Jó, to se to jede... Ohlížím se a zjišťuji, že nemáme v zádech jenom vítr, ale také černé mraky, které se rychle přibližují. Jako zázrakem se vedle cesty objevuje odpočívadlo. Sotva jsme se schovali pod střechu, spouští se krátký, ale intenzivní liják. Trochu stranou od nás prochází bouřka. Tak to jsme měli zase jednou štěstí... Za dvacet minut už je po všem a můžeme pokračovat.
Vítr do zad už sice nefouká (protože nefouká vůbec), ale jede se stále dobře. Během chvilky se před námi objevuje Görlitz. Opouštíme cyklostezku a kličkujeme spletí jednosměrek do centra. Dorazili jsme na Marienplatz, našli volnou lavičku, vypustili děti z vozíku a starosti z hlavy. Zatím se vše daří. Kilometry ubíhají, nezmokli jsme - jen kdyby se kluci v tom vozíku tak neprali... I tak jim kupujeme zmrzlinu, třeba jim to tu dovolenou trochu osladí. Pak si s Jájou vyrážím prohlédnout tramvaje a najít pekárnu. Vracíme se a posíláme tam na nákup Šárku s Kubou. Ať se taky projdou... Ještě necháváme kluky proběhnout okolo vodotrysků, a když začínáme mít pocit, že je jen otázkou minut, kdy alespoň jeden z nich zahučí do vody a ještě si natluče o beton, zvedáme se a pokračujeme dál. Tlačíme zvolna kola přes Untermarkt zpět k řece. Je odtud pěkný výhled na historickou zástavbu a kostel svatého Petra a Pavla. Nedá mi to a rychle ještě přebíhám po novém mostě přes Nisu do polské části města. Fotím odtud znovu kostel, za kterým vystupují fotogenické tmavé mraky...
Blíží se pátá hodina, tak znovu do sedel. Odpočinutí vyrážíme do další etapy. Nadšení nám bohužel vydrželo sotva pár set metrů. Pak rychle vyprchalo v poměrně příkrém stoupání po kočičích hlavách ke hřbitovu. Alespoň jsme opustili rušné centrum. Tady je liduprázdno a ticho ruší jen občasné temné dunění ze směru, kam nevidíme přes vysokou zeď. Zpočátku jsme mu moc nevěnovali pozornost, ale stále víc se to začíná nepříjemně podobat blížícímu se hřmění. Šlapeme do pedálů ze všech sil, abychom se dostali z městské zástavby, mohli se rozhlédnout po obloze a zjistit, co se děje.
Ajajaj. Tak už to víme. Téměř po zemi se valí odporně černý val mraků, za kterými je vidět jen neproniknutelná šeď. V ní se občas zableskne. Chvíli to nadělení sledujeme v naději, že nás třeba mine. V marné naději. Tohle „koupíme" naplno. Tak co teď? Tady se není kde schovat. A zpátky se nám nechce... Takže pokračujeme dál... ale rychle! Cesta vede z kopce, takže to docela jede, ale bouřka je rychlejší. Před námi leží vesnička Klingewalde. Doufáme, že tam najdeme nějaké přístřeší. U prvních domů už dopadají na asfalt první těžké kapky a zvedá se vítr. Křižovatka, rychlý pohled doleva... autobusová zastávka! Sotva jsme do ní zapadli, spouští se průtrž mračen. Fuj, to tedy bylo o chlup...
Skoro dvacet minut lije a okolo zastávky tečou po silnici potoky vody. Sledujeme to dopuštění a pochvalujeme si, jaké jsme měli štěstí. Dnes už podruhé... Pak se mraky roztrhly a najednou zase svítí sluníčko. Můžeme dál. Za vsí mizí asfalt a cyklostezka se dnes poprvé mění v polní cestu. Není to ideální, po dešti je plná vody a bahna. Náladu nám to ale nezkazilo. Sledujeme nádhernou duhu za vzdalující se bouří.
Před Ludwigsdorfem se opět vracíme na asfalt a pokračujeme dalších deset kilometrů přes Zodel do Deschky. Začíná to být trochu jednotvárné. Cyklostezka vede podél hlavní silnice, ve vesnicích máme vlastní cyklopruh na chodníku, nebo jedeme vedlejšími uličkami. Kuba opět asi na patnáct minut usnul, ve vozíku je klid.
Za Deschkou odbočujeme po úzké asfaltce mezi pole. Rádi bychom dnes dojeli do lesů na obzoru, kde bychom mohli najít nějaké vhodné místo na spaní. Jsme už dost unavení. Dáváme si čokoládu a nabízím (dnes už po několikáté) Šárce, že ji vystřídám v tažení vozíku. Odmítá (dnes už po několikáté).
Po dalších osmi kilometrech jsme v lese. Všude roste tráva vysoká po kolena - po dešti samozřejmě mokrá. Nakonec nacházíme vhodný plácek na kraji lesa. (Lepší místo tu stejně nikde není. Chvíli jsme si ještě pohrávali s myšlenkou přespat přímo v místním odpočívadle u cesty, ale byl tam takový nepořádek, že tenhle nápad rychle zavrhujeme.) Máme trochu problém „nastartovat" vařič. Vezeme si „dřívkáč" a všechno palivo v okolí je samozřejmě mokré. (Chtěl jsem pro tyhle případy přibalit pár kostek pevného lihu, ale nakonec zvítězila pohodlnost: „Však to jako staří trempové nějak zvládneme, ne?" No, tak to máme za to...) Po delším boji se oheň nakonec rozhoří a přípravě těstovin s kuřetem na paprice už nestojí nic v cestě.
Po večeři Šárka zkouší uspat kluky, ale moc se to nedaří. Jsou vyspalí z vozíku. Usínají až v deset... Zatím na cestě dost zlobí - mrzí nás to, dumáme, co s tím, ale nic nás nenapadá. Posíláme esemesky domů a zalézáme do spacáků také.

3. den (70 km)
V noci několikrát pršelo, bylo horko, vlhko a otravovali nás komáři, které jsme večer zapomněli ve stanu vybít. Mám-li mluvit za dospělé, moc jsme se nevyspali... Po ránu je chladno, po obloze se honí šedé mraky, ale neprší. Petra (náš meteorologický zpravodaj na telefonu) hlásí, že by mělo být už docela pěkně. Při balení nacházím ve spacáku... ano, správně, ztracený klíček z kempu v Hrádku nad Nisou! To se dalo čekat. Šárka klíček ihned schovává ve své řidítkové brašně s nějakou poznámkou ve smyslu: „Aby se zase náhodou neztratil..." Mám špatné svědomí, takže jsem jemně ironický přízvuk té věty raději přeslechl a nijak ji nekomentoval. (Co k tomu taky říkat, že...?)
V 7:00 vylézáme ze spacáků a vaříme snídani ze zbytku vody. Kluci si mezitím hrají na rikšu (Jája tahá Kubu ve vypřaženém vozíku), nebo používají pumpičky jako golfové hole, kterými odpalují borové šišky v okolí. (Jen do okamžiku, než jsem to zjistil. Okamžitě obě pumpičky zabavuji a vyhlašuji přísný zákaz se jich dotýkat. Zřejmě marně, protože ještě ten den jsme jednu z nich ztratili. A mám pocit, že ne náhodou...) Náladu mi taky trochu zkazilo zjištění, že jsem nechal přes noc puštěný foťák a první akumulátor je napůl vybitý. Před půl desátou vyrážíme.
Projíždíme okolo parku Kulturinsel Einsiedel. Mají ještě zavřeno (naštěstí), ale klukům docela stačí velbloudi pasoucí se v ohradě a auto napíchnuté na stromě. (Nám ostatně taky.) Na travnaté ploše před areálem stojí několik aut a stanů. Asi by se tu taky dalo přespat.
Po dvou kilometrech přijíždíme do vesničky Nieder Neundorf. Je načase nabrat někde vodu. Jenže široko daleko není živá duše. Všichni jsou zřejmě v práci. Nakonec objevuji stařečka a stařenku, kteří něco kutí na zahradě. Dojíždím k nim, oprašuji v duchu zbytky středoškolské němčiny a se zdvořilou omluvou žádám o doplnění lahví. Stařenka si je ode mě bere a šourá se o holi do domu. (Skoro mám špatné svědomí, že ji takhle proháním.) Stařeček si se mnou zatím chce povídat. Po tradičních tématech Odkud? a Kam? se v tom začínám ztrácet. Nasazuji úsměv a opatrné přikyvování. Vyrozuměl jsem jen tolik, že jeho dědeček původně žil v Československu. (Proč z něj odešel, se raději neptám...) Ale to už se vrací stařenka s vodou a cpe mi do ruky dva banány. (Že by z vlastní zahrádky...?) Chvíli se marně bráním, ale nakonec si je beru. Děkuji, loučím se a stařečkové mi přejí šťastnou cestu. Musím říct, že mě tohle setkání zahřálo u srdce... a nebylo to na naší cestě zdaleka naposledy.
Vracím se ke klukům a Šárce. Zastihl jsem ji v rozhovoru s párem českých cyklistů. Vrací se právě od moře do Čech. Celou cestu k Baltu prý měli vedro, ale jen tam dorazili, ochladilo se a začalo pršet. A pršelo jim i celou cestu zpět. Přejeme si navzájem šťastnou cestu a rozjíždíme se každý svým směrem.
Za Rothenburgem se začíná oblačnost protrhávat a trochu se otepluje. Sice proti nám stále vane poměrně čerstvý vítr, ale nakonec odkládáme větrovky. Pokračujeme podél letiště, které je ukryté za stromy a zástavbou. Nedá se ani určit, jestli je stále ještě v provozu. U příjezdové cesty stojí na podstavci nějaká postarší stíhačka. Chvíli uvažuju o tom, že si ji vyfotím, ale nakonec si nechávám zajít chuť. Ještě by mě někdo mohl považovat za cyklošpióna...
Máme za sebou patnáct kilometrů a za Lodenau objevujeme u cesty odpočívadlo. Využíváme ho ke krátké zastávce spojené se svačinou. Během ní zjišťuji, že mám povolený jeden ze šroubů, kterým je uchycen nosič k rámu. Vyndávám imbusový klíč a vzápětí je mi jasné, že šroub stejně nedotáhnu, protože v rámu je stržený závit. No to mám teda radost... (V tu chvíli ještě netuším, že zítra touhle dobou budu řešit podstatně závažnější problém, proti kterému je tohle bezvýznamná prkotina.) Provizorně fixuji šroub lepicí páskou a elektrosvorkou a frčíme dál.
Od Steinbachu vede cyklostezka mezi loukami podél Nisy, která tady teče mělkým údolím obklopeným borovými lesy. Abychom se moc nenudili, cesta občas vyšplhá do svahu nad řeku a po chvíli se zase spustí krátkým rychlým sjezdem zpět do údolí. Moc se mi tu líbí. Každou chvíli míjíme bezvadné místo k táboření. Občas projíždíme nějakou zapomenutou vesničkou. (No, vesničkou... Spíš samotou. Je to tu konec světa. A na protějším břehu v Polsku je to úplná divočina.) Za Podrosche zastavujeme na dalším z odpočívadel. Prohodili jsme pár slov s mladou Němkou, která jede sólo stejným směrem jako my. I když až k moři se prý nechystá. (Němčina nám stále dělá problémy. Dost jsme toho zapomněli a místní s námi asi musí mít velkou trpělivost, pokud nám chtějí rozumět. A to zatím kupodivu chtějí.) Než se vydáme dál, jdu ještě s Jájou k řece. (Jednak abychom si ji prohlédli, jednak jsme tam absolvovali výchovný pohovor na téma: Proč není vhodné zlobit brášku ve vozíku.)
Před Bad Muskau hlásí Šárka prázdné přední kolo. (To toho dnes ještě nebylo dost? No jo, nebylo...) Naštěstí je opět po ruce odpočívadlo. Vyhlašujeme polední pauzu. Kluci alespoň mají možnost se proběhnout. Šárka maže chleby sýrem, já měním duši a děravou hned lepím. Chvíli mi ještě trvalo, než jsem z pláště vydoloval akátový trn, který defekt způsobil. (Nejvhodnějším nástrojem se ukázala být vývrtka.) Začíná být pěkné vedro...
V lázeňském městečku Bad Muskau vede cyklostezka jinak, než je vyznačena v našem (jinak velmi přesném) průvodci. Ignorujeme značení i průvodce a míříme ke zdejšímu zámku. Je pěkně opravený a docela nás překvapil svou velikostí. Vzdáleně nám připomíná Červenou Lhotu. Obdivujeme ho ze všech stran a jako bonus ještě projíždíme nádherným parkem. Pak už je čas věnovat pozornost přízemnějším starostem. Chceme najít nějaký obchod a dokoupit pečivo (Už zas?!), přesnídávky a sladké „úplatky" pro kluky. Asi třikrát se ptáme domorodců, než konečně najdeme místní Penny. Šárka s Jájou nakupují, já s Kubou studuju mapu a snažím se odhadnout, kde bychom se dnes mohli utábořit. Ať to bude kdekoliv, musíme nejdřív doplnit vodu. Už jsme zase na suchu.
Za Bad Muskau, ve vsi Köbeln, vytahuji tři z našich pěti lahví (raději dobírám vodu nadvakrát, abych domorodce moc neděsil) a mířím k paní, která cosi kutí na zahrádce. Žádný problém, vodu nám dá. Mizí v domě a vrací se s třemi novými lahvemi balené vody. Snažím se jí vysvětlit, že nám stačí voda z kohoutku, ale jen nad tím s úsměvem mává rukou. Děkuji a nadšeně se vracím ke zbytku výpravy. (Mé nadšení poněkud ochladlo o něco později, když jsem se dočetl, že voda je mírně perlivá. Na přípravu polévky to není právě ideální...) Dál už nebyl nikde ani živáček a šup - jsme za vesnicí. Trochu otráveně si beru zbývající dvě lahve a vracím se zpět. Ujedu snad kilometr, než najdu další dvě paní (zřejmě kamarádky) na dvorku. Zdvořilá prosba (některé fráze už si začínám pamatovat) a jedna z nich jde naplnit lahve. Druhá mi zatím něco zaujatě vypráví. Zřejmě o nemocném manželovi. (Nasazuji účastné pokyvování hlavou a posmutnělý výraz. Je mi líto, ale na tohle má jazyková výbava opravdu nestačí...) Naštěstí se vrací paní s vodou a já s poděkováním odjíždím. Přejí mi šťastnou cestu...
Míjíme statek Glockenhof, kde se prý dá také přespat, ale majitelé nejsou doma. Nevadí, stejně jsme dnes chtěli spát někde „nadivoko". Jenže to má háček. Kilometry přibývají a žádné místo nám není dost dobré. Většinou proto, že by na nás bylo moc vidět. (Nebo jsme moc zmlsaní.) Snad patnáct minut postáváme na kraji louky, kde bychom se mohli slušně schovat, ale vůbec se nám nelíbí několik rybářů na polském břehu. Ti nás mají jak na dlani - dělali bychom jim celý večer divadlo. Váháme, čas běží. (Někde jsem četl, že nerozhodnost zabíjí. Docela bych tomu věřil.) Nakonec dáváme přednost soukromí a jedeme dál. Snad ještě něco do setmění objevíme. Ale mělo by to být radši dřív. Kluky to ve vozíku viditelně (a hlavně slyšitelně) přestává bavit.
Nakonec dojíždíme téměř až k samotě Bahren. Zhruba pět set metrů před ní se v houští ukrývají zarostlé zbytky předválečného mostu. Tyhle pomníky minulosti „zdobí" Nisu na mnoha místech. Na konci války je ustupující wehrmacht vyhodil do povětří a po válce už je nikdo neměl zájem obnovovat. Působí to na nás daleko silněji, než tucet pomníků a pamětních desek. Po krátkém průzkumu stavíme stan přímo na nájezdu k bývalému mostu a kola opíráme o hraniční sloup. Už jsme spali leckde, ale na mostě ještě ne, to je tedy něco! Jen budeme muset až do zítřejšího odjezdu hlídat kluky, aby se nám neskutáleli do Nisy. Tady už je z ní docela velká řeka.
Povečeřeli jsme bramborovou kaši s nakrájeným párkem a zaháníme kluky spát. Dáváme ještě vědět domů, že jsme v pořádku, a pak chvíli se Šárkou sedíme před stanem v trávě a posloucháme, jak pod námi šplouchá řeka. Jinak je všude úplné ticho... Romantika.

(1. část, 2. část, 3. část, 4.část)