Cyklotrip Jižní Morava

Jezdit na kole s báglama? Tak to vůbec......Památná věta vyřčena někdy před 15 lety.

9. 8. 2010... Jsou čtyři ráno, budík přetrhl mé krásné snění. Za okny je tma jako v pytli. Prvotní nadšení bere za své. Říkám Sylvě nadsázkou: „Do té tmy nikam nejedu,“ ale jsem natěšený jako malé dítě na čokoládu.
Nastává každopádně stereotyp, stejný jako příprava do zaměstnání. Hygiena, toaleta, snídaně a jedéém.
Asi bych měl být nervózni. Přece jen, je to novum, kdy od 13,2 kg vážícího fulla, na kterém běžně lítám, přesednout na starého zimáka z roku 96, který naložený i s bagáži váží bezmála 35 kg. Jdu do toho! Pusinka ženušce. Nasazuji přilbu, malý batoh, tretry a jdu do garáže a... To snad né?! Zadní kolo je prázdné, ku_vá! Vím, vím, když jsem předevčírem měnil pláště na kole za nové s decentní šíří a minimalistickým vzorkem, mohl jsem tu, již čtyřikrát lepenou duši taky vyměnit za novou. No o5 jsem poučen, že šetřit, se né vždy, vyplácí.
Ku_vááá! Přilba, brýle, batoh, vesta letí na zem. Povolit rychloupínák, vyháknout brzdy a uff, vytáhnout kolo z patek. Ani neprohlížím plášť z vnitřní strany – je přece nový! Ihned nasazuji novou duši. Je to fičák, za 5 minut opraveno. Konečně vyrážím. Až ve vlaku dávám ženušce vědět, co se mi přihodilo. Prý špatný začátek, dobrý konec. No uvidíme.
Na nádraží v Bohumíně jsem dorazil v solidním čase, kupuji lístek a jdu na peron. Začíná se rozednívat. Obloha nevypadá nijak přívětivě. No co, tady je Bohumín a já jedu přece do Hodonína, který je na jihu. Míjíme Jistebník s chovnými rybníky. Škoda, že tu není opar. Byla by to jistota pěkného počasí. Uvažuji. Takhle jsem, jak na trní. Obloha se sice začíná cestou k jihu protrhávat, ale .... Tenhle trip, chci i něco nafotit a to nějak moc nejde, když je na obloze rozlitý mlíko.

Hodonín – vystupuji. Jižní Morava mě tedy vůbec nevítá přátelsky. Azuro nikde, zato deštíkem nešetřili. Z centra Hodonína jsem se vymotal docela v pohodě. Narazil jsem na zelenou značku (tu jsem potřeboval) a té se držím. „Hej Moravo, tady jsem!“ Pravda, na jedné odbočce jsem lehce zakufroval, ale po kiláku mě docvaklo „Radime, tady cesta nevede“ takže zpět... Značka byla zakryta větvemi, proto jsem jí také minul, že? Vjíždím do lesa, a sakra! Tady snad muselo týden chcát. Bigo, bigo a zase bigo. V této chvíli jsem vděčný i za ten decentní vzorek, který mám na pláštích a za blatníky.
V Mikulčicích u muzea mě chytl déšť, a to pořádný. Chvíli čekám, ale přece tady neztvrdnu. Pokračuji dál po zelené. Tahle trasa po lehce rozbitém asfaltu je ideální pro takové to domácí poježdění s mámou a ratolestmi, aby se moc neunavily, víme ne?
Míjím Lanžhot. Obloha se protrhala a semotamo se ukazuje slunce. Lesem si to šinu směrem k bývalé signálce. Po pár km však končím! Dostávám se do lužních lesů a poprvé musím změnit trasu. Další putování směrem bývalá signálka mi znemožnil docela silný proud vody, který se doslova valí přes úzkou silnici. Do toho tedy nejdu! Koukám do mapy, kudy dál. Plán zněl jasně, musím dojet k signálce... Krátké prostudování mapy, ze které zjišťuji, že po pár kilometrech je další cesta, která mě přivede k signálce. Pokračuji tedy dál po valu o pohodlí nemůže být vůbec řeč. Já na valu, pod valem se voda valí, která dává tušit, že i další cesta bude nejspíš zatopena. Nemýlil jsem se! Sakra, tady měla být cesta! Směrovník s ukazatelem SOUTOK, působí v dané chvíli velmi komicky, nikoli však pro mě. Opět porada s mapou, opět další zajížďka. Sakra, tak ani tady! Alespoň míjím zámeček Lány – je stejně v rekonstrukci. Na okolo (což je vždy nejblíž), pokračuji k zámečku Pohansko. Tohle přece znám z filmu, jak se jen jmenoval.....?, Král Ubu. Mám už docela hlad. V této chvíli nepohrdnu chlebem s Herkulem a paprikou (svačinka z domova). Pokračuji dál směr vytoužená signálka. Projíždím kolem posledního kotviště na řece Dyji. Pohled to je žalostný. Nástupní plošina je zpola potopena a plavební rozpis starý dva roky... A signálka se taky nekoná... Kousek před sebou vidím pár cyklistů jedoucích po asfaltce, na kterou jsem se měl napojit. Ale co to? Oni zastavují. Už z dáli mě bylo jasné proč asi... opět zatopeno – mám smůlu. Nezbývá než prostudovat mapu a zvolit jiný směr. Vypadá to, že mně nic jiného nezbývá, než se vydat směrem na Břeclav z čehož nejsem vůbec nadšený. Cesty vedoucí po hlavních silnicích vážně nemusím. Najel jsem další km navíc v oblasti, která mně nepřijde nikterak zajímavá – Břeclav. Ke všemu se začíná ozývat levé koleno, a to velmi.
Z Břeclavi jsem se různými ne-cestami dostal tam, kam chci. Kolonáda na Rajstně. Ostré stoupání k této vyhlídce, je zkouškou sebe sama. Mám naloženého kašpárka (malá placka vpředu, největší vzadu) a se sebezapřením a díky kolenu i bolestivou grimasou v obličeji jsem tuhle grapu vyšlapal. Kochám se pohledem na sluncem zalité Valtice. Pořizuji několik snímků Rajstny, kterážto jakoby ani svým vzezřením nepatřila do naších zeměpisných končin.
Po novém asfaltu doslova fičím z Rajsty, která se tyčí nad městem do nedalekých Valtic. Kolik, že jsem to fičel? Komputerek ukazuje max. 68 km/h. Nóóó, při pomyšlení na ty bágly vzadu na nosiči – dobře! Z Valtic se vydávám po červené turistické značce směr Lednice. Můžu konstatovat, že tohle bylo the best of mojeho tripu. Příjemná cesta s tvrdým podkladem a pískem. Být tady o dva týdny dříve, stihl bych i pole kvetoucích slunečnic, které lemují červenou značku.
Čím dál častěji však začínám přerušovat jízdu, díky stupňující se bolesti v koleni. Na mýtince přede mnou září žlutě pidi zámeček Randez-vous. Lidé žádní. Tak rychle, rychle najít vhodný úhel, než mi do něj někdo vleze.
Stejně tak o dva kilometry vzdálený Svatý Hubert. Idylické místo, žádní lidé, super světlo, krása. Zapomínám na bolest v koleni.
O kousek dál se nachází Chrám tři Grácii. Tady to není žádna sláva. Hafo lidí a objekt je špatně natočen vůči slunci - to bude mlíko. Alespoň si nafotím ony tři Grácie, které, byť byly vytesané v 19.století mají líbivé tvary.
Doma jsem si sice naplánoval cestu po žluté turistické značce směr Kančí obora (zelená tur.zn.) s dojezdem do Lednice. Koleno je však velmi rázně proti. Z tohoto důvodu jsem musel trasu ořezat na nejkratší možnou cestu (po červené), abych pokračoval do Lednice.
Hurá! Anebo zaplať pán bůh jsem tady. Lednice...
U nejbližší občerstvovny dávám zrzavý ionťák a jedu se ubytovat na VŠ kolej, kde už jsem měl zabukovaný nocleh. (4ooKč/noc, bez jídla, jeden vchod pro další čtyři ubikace plus WC a koupelna). Po spáchání očisty se vrhám do centra města. Táááák, z fotek zámku nic moc nebude, je skoro celý v obležení lešení. No nic, tak alespoň dlabanec u Tlustých. Dávám si 1/4 kachny s červeným zelím (ale ne tím vodovým hospodským)a knedlíkem dva zrzounky z Plzně, bratru za 230 Kč. jsem k prasknutí, uff!

10. 8. 2010
Obloha je ráno jako džíny a trasu, byť ji mám v mapě zakreslenou bude třeba určitě dle stavu kolena upravit – uvidíme. Zatím alespoň lepím na vnější část kolene kapsaicinovou náplast. Snad to pomůže.
Z Lednice se vydávám po zelené turistické značce přes zámecký park, směrem k Janovu hradu. Zase zatopeno a k tomu velké množství komárů, ale tohle mám ošefované :-). Takže, na okolo to je opět nejblíže :-) Přejíždím přes lávku, která přemosťuje Lednický náhon (říčka). Docela zvláštní, jedná se o dřevěnou lávku, která je ve stejné úrovni jako voda :-)
Janův hrad, tohle se mělo raději jmenovat hrůza než hrad. V okolí žádní lidé. Pořizuji pár snímku, ale jen pro zdokumentování, že jsem tady byl. Opravdu se nejedná o žádný skvost. Je to vlastně umělina.
Napojuji se na žlutou značku. A mířím k Ladenskému mostu. Začínám potkávat větší skupinky cyklistů. Za Ladenským mostem vjíždím do oblasti, která by se hodila do Lužních lesů. Louky jsou lehce zatopené. A to ticho.... vlastně né, do toho ticha se rozléhá žabí orchestr. Zastavuji. I když nejsem žádný romantik, tenhle orchestr hraje fakt dobře.
Projíždím Podivínem a mířím do nejvinařštější vesnice u nás, Velké Bílovice. Těsně před vesnici stojí traktor salon. No nekecám, fakt! Velká zelená prosklená budova u ní tabule John Deer.
V místní velkovýkrmně, pardon - vývařovně, která je součástí hostince, si dávám oběd. Byť je po jedenácté, tomu rizotu se nedalo odolat. Podle pohybu lidí bych řekl, že tady jí celé Bílovice. Na konci vesnice mě dostaly dva kamiony z nerezovými vanami s maďarským označením, které stály před malým vinařským závodem. Je na bíledni, zda-li přiváželi kvalitní maďarské víno, které se lije do láhvi s Českou vinětou nebo odváželi víno. Neptal jsem se :-)
Na konci obce mně Velkopavlovická cyklostezka zavádí do (jak mě bylo řečeno) novějších vinic-Šmatláky, kde hned na začátku je jeden sklípek otevřený. (Byla to akce, kdy během prázdnin mají čtyři vinaři v týdnu svůj sklípek otevřený) Před ním židličky, stolek s bílým ubrusem, přes cestu zaparkovaný dvojkový nablýskaný Superb. Hmm, vinařství je teda byznys! Né, nezávidím těmto lidem, i kdyby tam stálo hned Porsche. Makat od nevidím do nevidím. Bojovat s plísní, počasím... Děkuji, nechci! S díky odmítám pozvání na víno s odůvodněním, že z vín poznám akorát bílé a červené. Říct jim, že po večeru stráveném s vínem mně druhý den bolí hlava, pálí žáha a v puse mám, jak v polepšovně, to by nebylo příliš zdvořilé.

Je to krása (že by opět ten romantický sentiment :-)) Úzká asfaltová silnička vedoucí mezi vinohrady...
Přijíždím ke kapli Zimárky, odkud je krásný výhled až na Pálavu. Je to zřejmě nejvýše položené místo v této oblasti.
Dalším místem na mapě, které chci navštívit, jsou Vrbice, trochu ospalá dědinka, skoro žádní lidé, jen z místní rekonstrukce domku, slyším jakoby ruský jazyk. Už i tady. Pořizuji několik snímků a mířím směr Čejkovice. Na tuhle vesničku mám nějaké vzpomínky, ale to už je dávno. Projíždím obcí, míjím Hotel-zámek Albor v řadě seřazené vinné sklepy a pokračuji směrem Starý Poddvorov, po trase se zastavuji u repliky větrného mlýnu. Je sice obehnán plotem, ale nabádám, zde pobíhající maminku se synem, že ta díra v plotě tady je určitě pro nás, abychom mohli pořídit pěkné snímky a bez plotu.
Projíždím liduprázdným Poddvorovem a napojuji se na modrou tz. , která mě vede lesní stezkou k chovným rybníkům u Hodonína. Tohle si užívám. Úzké traily s minimálním převýšením nahoru - dolů, krása. Zapomínám však, že vzadu na nosiči mám naložených 25 kg, velice rychle se tedy umravňuji... Nerad bych měl z kola „osmičku“ Bič, stahovák kazetu, ani špice nevezu.
Z lesa vyjíždím na hlavní cestu, kde jsem se měl napojit na zelenou tz. Kde nic, tu nic. Velká skruž při přejezdu silnice a nájezdu na šotolinku dává tužit, že značka tady asi byla…, Dost tomu napovídá šedý čtvereček namalovaný na ní. Proč je ale zamalovaná…
Jóó, jedu správným směrem, zelená se objevila.
Úzkou asfaltkou projíždím mezi Bojanovickými a Novodvorskými rybníky. Na obou je velké množství vodního ptactva. U hráze, při studování mapy, nevěřím vlastním očím. Na poslední chvíli vytahuji z batohu foťák a snažím se zachytit Výmarského ohaře, který jde se svým pánem a v mordě nese malého škůdce – lišku. Krása.
Hodonín objíždím přes lesy. Projíždím přes Moravskou saharu. Myslím, že se tato oblast takhle jmenuje, a pokud ne, je to jedno. Písku je tady opravdu hafo. Asi po 10 km jízdy-nejízdy tímto sypkým hnusem, sjíždím raději z lesa na hlavní tah směr Strážnice. I přes to, že se snažím vyhýbat hlavním silnicím, dělám výjimku. Jízda v písku je opravdu vopruz beroucí energii (včera bláto, dneska písek a co zítra).

Petrov – vinné sklepy. Huráááá, směrová tabule mě navádí k historickým vinným sklepům Plže. Jak jsem se dověděl od místního vinaře, který mě počastoval (za peníz) Rulandským šedým (kdyby mě řekl, že to je Rulandské bílé, stejně bych to nepoznal :-)), stáří sklepů se pohybuje v rozmezí 350-400 lety. Slušnej ročník!
Měl jsem, zde možnost nahlídnout do dvou sklípků od dvou různých vinařů. Ten první byl pouze se sudy na víno, lisem aj. vinařskými potřebami. A druhý? Čistá komerce pro zisk, ale každý si dnes pomáhá, jak může. No, ne? Úzkou chodbou se šlo do „předsálí“ s několika sudy, koštýři a bůh ví, jak se všechny ty vinařské propriety jmenují. Sál…, no teda…, je zde několik stolů, každý je upraven a nazdoben. Stoly i židle stylově dřevěné, zbývá jen usednout ke stolu a začít „konzumovat“ nebo kousek vedle, po nějaké té deci vína, začít tančit. Prostor na to je. Vypil jsem svoji karafu vína, osvěžil tělo i ducha a pokračuji směr Strážnice…
Nocleh v TJ Jiskra Strážnice za 150 Kč je… extrémní zážitek, který asi jen stěží něco překoná. Tahle „noclehárna – překonala veškerá má neočekávání… Po zhlednutí kuchyňky a toalety, dávám svařit vodu v konvici a jdu si vydezinfikovat sprchovací kout – pro pocit jistoty a bezpečí. Příště žabky sebou!
Vyrážím do města na něco lehkého… Tři lehké Litovle, pizza a go back do noclehárny. Ze zbývajících postelí sundávám prostěradla – jedině ty se zdají být čistá. Jedno na záhlavek a druhé jako přikrývka,. Ne, tou dekou se určitě nepřikryju! Příště raději spacák.

11. 8. 2010
Nemohl jsem dospat rána. Včerejší kombinace vína plus tři piva se rovná ranní bolehlav včetně ústní polepšovny. Víno fact NE! Snídaně klasika vafle s Nutellou, čtyři čaje a nadstandard – ibalgin. Ještě nafotit místní židovský hřbitov a jedeme dál. Koleno už asi taky pochopilo, že tenhle trip prostě nezabalím a přestalo trucovat. Asi ví, že ho čeká Buchlov a pořádná grapa.
Vydal jsem se po hlavní silnici směrem Bzenec. Následováno Veselí/Moravou, Uherský Ostroh. Po několika kilometrech odbočuji doprava, na klidnější část trasy a napojuji se na modrou t.z., která kopíruje řeku Moravu. Tady, ale měla být lanovka pro lodě, na kterou jsem byl docela zvědavý. Jsou tady však jen plavební komory. Nasedám na kolo a po břehu sleduji Baťův kanál. Voda svou barvou sice připomíná rozbahněné pole, ale má to svou romantiku. Lidé na lodičkách, člunech, dokonce potkávám katamarán. Počasí je super, a tak je občas na vodních plavidlech leccos pěkného k shlédnutí :-)
Po Moravské stezce pokračuji směrem Polešovice-Boršice-Buchlovice, ve kterém se nachází pěkný barokní zámeček, který by určitě stál za zhlédnutí. Nechávat však kolo s bágly bez dozoru, platit vstupné a cupitat v sidinach, se mně nechce. K tomu už začínám šilhat hladem. Zastavuji u první restaurace. Hlad je maximální. Objednávám pivo Patriot (odvážný název pro tenhle výplach trubek) a hotovku. Kachnička se čtyřma – tomuhle se nedá odolat a tuky je třeba taky doplnit.
Vyrážím směr hrad Buchlov – to byl nápad! S plným žaludkem taková grapa. Žlutá značka zatím vede po asfaltu a je velmi výživná. Zařazený kašpárek se na mně ironicky usmívá. V terénu sesedám z kola – jaká to potupa. Na bajku bych to dal, ale kolo s 25 kg nadváhou prostě nechce jet. Na druhou stranu se mohu pochlubit, že dláždění na Buchlov jsem vyjel, ale vlastně není o co stát. Čelní vstup se opravuje a do hradu mě s kolem nepustí. Z Buchlova sjíždím po červené t.z. Parádní sjezdík.

Posledním cílem na mém tripu je Velehrad. Projíždím přes Břestek, Tupesy míjím „Hotel Mlýn“ a jsem tady – Velehrad. Trávníky kolem farnosti mají nízký sestřih – chybí jen jamky. Mám pocit, že toto léto se všude něco opravuje, nejinak tomu je i tady, tak alespoň jednu fotku. Litovelský ionťák a po skoro nové cyklostezce pokračuji směr Staré Město. Zde se napojuji na cyklostezku „Baťův kanál“, která je velmi frekventovaná, jak cyklisty, tak neméně početnou komunitou bruslařů. Není se co divit. Převýšení nula-nula-nic , dává velké možnosti pro vyjížďky všech věkových skupin. Z mého pohledu, ale trochu nuda.
V Babicích zastavuji na krátké občerstvení – je tady plno! Plno cyklistů, bruslařů, rodin s dětmi. Jen stěží odolávám specialitám na rožni a jejich neodolatelné vůni, ale není čas, chci stihnout vlak.
Ve Spytihněvi přejíždím na druhou stranu Baťova kanálu a dále až do Otrokovic. Zde je i konec mého třídenního putování.
Na nádru v Otrokovicích vyvstal problém s paní v kase. Její věk napovídá, v čem to asi bude...
Paní mně nechtěla vydat lístek ke kolu, že prej nemůže vědět, zda-li už ve vagonu nějaká kola budou. Pomóóóóc! Ptám se ji, jaká je kapacita vagonu. Řekla 28 kol. Ptám se jí s notnou dávkou ironie v hlase. „Myslíte, že ve středu ve 20.12 bude ve vagoně 28 kol? A to moje se tam nevleze?“ Paní v přechodovém věku zřejmě nepochopila, že si dělám ko_y a odpověděla mi důrazně: „To já přece nemůžu vědět!“ A bylo to! Co dodat, přes tohle vlak nejede!
Jak jsem předpokládal. Byl jsem jediný. Vysvětluji mojí komickou příhodu průvodčímu, který je v naprosté v pohodě. Přebírá moje kolo ověšené batožinou a prodává mi lístek ke kolu. V Přerově čekám na přípoj do Bohumína dvě hodiny. V tuto hodinu se tady začínají pohybovat opravdu různá individua. Vlak přijel a opět problém. „Ty brašny si sundejte!“ Důrazně mě vybízí asi 100kg průvodčí. Svádíme válku slov. Proč je mám sundávat, když před tím jsem nemusel! Ona mele svoji, ať si je sundám, že jinak nepojedu, a to asi 3x pořád dokola... Nakonec mě vybízí,ať nastoupím do poštovního vagonu, kde jsem před těžkou váhou a hrozící újmě na zdraví brašny sundal a přesunul se vedle do vagonu.
Bohumín-konečná, vystupuji, nočním městem s početnou komunitou Rómů se přesouvám vedlejšími cestami domů do Orlové.
Je něco málo před půlnoci, když opírám kolo o stěnu v chodbě a s úsměvem ve tváři, můžu zvolat: „Jóóó, dal jsem to a stálo to za to!“
Tak zas někdy.....

Použitá technika: 14 let staré mtb Simplon energy (Tange prestige) s mixem komponentů „co dům dal“