Rituály

Pozvolna procitám ze spánku...
"Co je za den?!? Sobota?!? Neděle?!? Co jsem dělala včera?!? Bylo krásně a jela jsem na kole... A sakra, je středa..."
A tak pozvolna otevřu jednu oko - za oknem svítá, takže to spolehlivě bude kolem páté. Hurá, ještě chvilku můžu nechat oči zavřené, ale mozek už začíná pracovat.
"Co si dneska vezmu na sebe?!? Jaké má být vlastně počasí?!? A jejda, já vlastně chtěla jet na kole..."
Ale při téhle zmínce se okamžitě ozve bederní páteř - "ne, na kole dneska NE!"
Hmmmm, že bych až takhle lenivěla?!? No ale dobře, čeká mě víkend v Krušných horách, tak teda pojedu tramvají. No jo, jenže jakou si vezmu kabelku?!? A klíče od práce jsem si nechala včera v kole, takže ještě musím dolů do kotelny... Fuj, jak já nenávidím po ránu schody...

V 5:15 přeruší moje úvahy budík - je čas!!! A v zápětí se mi do hlavy opřou malé měkké tlapičky. No jo, naše tříměsíční kotě, které se naučilo spát mi na polštáři za hlavou, taky ví, že se bude vstávat. A už se poctivě protahuje - jedna noha, druhá noha, vypnout bříško, zývnout, pak si sedne, šťouchne mi do tváře vlhkým čumákem - to abych nezaspala - a běží si najít myšku... Drobné cinkání je nezaměnitelným znamením, že je myška nalezena...
Otvírám jedno oko, pak druhé, venku právě zhasla pouliční světla. No jo, tak jo, tak "get up"... Máme tady zase nový den :o))).

Z postele vstávám levou nohou. Že se to nemá?!? A jo... No jo... To mě nikdy nenapadlo... Jenže můj prostor kolem postele je vlevo a nebudu cvičit prostná kvůli tomu, abych vstala pravou. Ostatně nijak nepozoruji, že by vstávání levou nohou mělo nějaký vliv na moji každodenní náladu. Lidská blbost je v tomto směru daleko horším kazisvětem.

Od postele sebou beru hrneček s čajem a mobil. V kuchyni přilévám do hrnku teplý čaj z termosky a šup do koupelny. První pohled do zrcadla je, jako obvykle, za trest. No jo, no, lepší už to holt nebude, ale s trochou vody a za pomocí hřebene se z toho mála dá přece jenom ještě vykřesat něco, co může z koupelny vylézt bez nebezpečí, že by to bylo upáleno na hranici čarodějnic :o)))

A je tu ranní kolotoč. Nejprve je nutno dodat tělu tekutiny - půl hrnku čaje ve mě mizí na ex a hned si dolévám z termosky další. O svoji snídani se hlásí i kotě. No jo, klasika, v lednici není žádná otevřená konzerva, takže musím pro novou na chodbu, čehož to mrně bleskově využívá a mizí kdesi na schodech... Jen ale klapne víčko od konzervy, vrací se s obrovskou pavučinou na čumáku a hlídá si, aby plná miska přistála na známém místě v předsíni. Ještě mu vyměnit vodu na pití, vyčistit písek, napít se čaje a hurá obstarat druhou kočku.

Pro milostivou ale musím na terasu - od té doby, co máme doma kotě, je z téhle dvaapůlleté kočičí dámy slušná hysterka. Doma se odmítá zdržovat a ke žrádlu aby jí ráno člověk posílal doporučený dopis. I dneska se nechává vysloveně prosit. Nereaguje na pískání ani na volání, tak se nedá nic dělat a kašlu na ni. Misku se snídaní - a dneska ji má vylepšenou i o odřezky z jatýrek - dostane na terasu, tak až se uráčí přijít, nechť si to sežere. Ale jestli bude trucovat dlouho, sežere jí to babiččin pes, až půjdou za hoďku na ranní čoklodrom... Jo, život je boj :o))).

Teď už jen zbývá najít vhodnou kabelku, přesunout do ní všechny potřebné věci, vypít další hrnek čaje, dojít si do kola pro klíče od práce, svést tuhý boj s kotětem o boty a při snaze zavřít dveře to mrně nerozpůlit, protože má snahu soustavně utíkat na chodbu... Zvítězila jsem, tak ještě zevrubná kontrola „KMB = Klíče, Mobil, Brýle", než za sebou definitivně zaklapnu dveře baráku. A je to tady... Klíče, sakra já si nevzala klíče... Tak zpět a souboj s kotětem o dveře musím svést ještě jednou... Druhá kontrola "KMB" již proběhla úspěšně, tak hurá na tramvaj...

Mám ráda rána u nás v ulici. Je tu klid a krásně tu voní okolní zahrady. Zamknu branku a zhluboka se nadechnu.... V každém roční období jsou ty vůně jiné, ale mám je ráda všechny. Od východu už se pomalu dere sluníčko a předznamenává, že dneska zase bude krásný den.

Tramvaj přijela na čas a s radostí konstatuji, že dnes v ní necestuje žádný bezdomovec. Až na Hradčanskou tak můžu dýchat z plných plic :o))). Ale proč bych měla jet dneska na Hradčanskou?!? Co kdybych to vzala na Dejvickou a po více jak měsíční pauze si zase k snídani dala makový štrúdl a presso s mlékem v mé oblíbené pekárně u Ječmínka. Jo, to by šlo... Okamžitá změna plánu byla kladně přijata všemi mými smysly a v duchu jsem se už těšila na skvělou snídani :o))).
Na Dejvickou do pekárny jezdím skoro každé ráno už téměř dva roky. Prodavačky už mě znají, takže mi vždycky najdou nějaký lepší kousek štrúdlu :o))). Ani mi nevadí, že kvůli tomu musím přestoupit z tramvaje na bus. Jen doufám, že dneska ráno nepřijel závozník pozdě a už bude otevřeno. Ale je skoro půl sedmé, tak by to mohlo klapnout.

Jen sejdu do podchodu, s radostí konstatuji, že je pekárna otevřena. Ale CO TO JE?!? Kde je "moje" stará pekárna?!? Co mi to za ten měsíc a půl provedli?!?

Původní malá pekárna je jednou tak velká, neosobní, všude plno světla, přibyly stolky a za pultem... Proboha, kde jsou "mé" prodavačky?!? Co tady dělají tyhle mladý holky?!? A co je tohle?!? Ano, majitelé rozšířili sortiment o čerstvé džusy... No tak díky...
Jsem jak Alenka v říši divů. Nějak nejsem schopna stoupnout si do fronty a koukám po vitrínách, kde je můj oblíbený makový štrúdl. Zákusky mají v bývalém rozsahu, chlebíčky také, ale v pečivu je to jakési chudé... Kde jsou koláče?!? Kde jsou štrúdly?!? Ale to už jsem na řadě.
"Presso s mlékem a makový štrúdl prosím", ještě že to mám naučené tak, že bych byla schopná říct to i o půlnoci, jinak nevím, nevím.
"Štrúdl?", rozhlíží se prodavačka, "tak ten ještě nemáme nakrájený, ale je tu makovka..."
COŽE?!? Makovka jako náhrada za makový štrúdl?!? Proboha ženská, to je stejné jako nabízet mi místo perel skleněné kuličky. Kdyby aspoň byl makový koláč, ale odbýt mě makovkou, to teda díky...
"Tak prosím jen presso..."

Tak tohle byla rána pod pás. Jo, není nad to, když se majitelé rozhodnou zlepšovat služby pro zákazníky. Ale já vám na to kašlu... Ještě že to presso bylo stejně dobré jako dřív, nicméně je mi líto, já jsem s touhle pekárnou právě skončila. Jak málo stačí a nitka se přetrhne... Kolikrát jsem si říkala, když jsem si ráno snídani kupovala, jak dlouho asi tenhle rituál potrvá a co by ho tak asi mohlo zničit a prosím, je to tady... Že mi ho ale zruší zlepšení služeb zákazníkům, to jsem fakt nehádala ani v tom nejhorším snu.

Sedím v metru, upíjím ze své kávy a přemýšlím, co mě na tom vlastně tak sebralo. Ano, jsem rituální člověk. Prý je to výsada stáří, ale to bych pak musela být stará asi od svých 12 let. Mám své rituály a mám je ráda. Mám ráda svá rána a měla jsem ráda i tuhle zajížďku pro makový štrúdl. Milovala jsem tu sladkou, občas jemně natrpklou, makovou chuť, která se mi rozplynula na jazyku. Jo, je to pryč... Kam já ale teď budu jezdit pro svou první ranní kávu na můj nízký tlak?!? Ráno se doma jen proliju čajem, ale v metru jsem si zvykla kupovat kávu. Tak to asi odnese Hradčanská. V tabáku začali prodávat také kávu a i když není tak dobrá jako ta z Ječmínka, je přece jenom ze slušného kávovaru a z čerstvě mleté kávy. Ne nějaká přeslazená prášková náhražka z "kulifonu" za desetikorunu.

Vizuálně je dnes stejný den, jako byl včera nebo před týdnem nebo před měsícem, ale pro mě je přesto jiný. Přišla jsem o jeden ze svých rituálů... Ale když něco končí, něco jiného zase začíná. Ne, nezhroutím se z toho, ovšem makový štrúdl už navždy zůstane minulostí... Škoda, měla jsem tenhle rituál obvzláště ráda...

A jak jste na tom vy se svými rituály?!? Taky vás píchne u srdce, když o některý z nich přijdete nebo tu svou ztracenou minulost jen tak bez mrknutí oka hodíte za hlavu?!? A necháte si prázdné místo nebo si hned najdete náhražku?!? Já osobně si prázdná místa nenechávám...