Těžké bylo určit den začátku expedice za hranice všedních dnů a se všelijakými obavami na chvíli opustit domov. Těžší byl návrat, když už byl cíl na dohled, když se přivyklo cestovatelskému režimu, když "bonjour" opět vystřídalo "grüezi" a pak "grüss dich". Najednou se nechtělo domů. Kdy zas bude příležitost stavět stan na nějakém neočekávaném místě, rolovat ortliebky, starat se jen o sebe a o to, co se veze s sebou?
Švýcarsko nebyl můj nápad, ani mě neinspirovala knížka k Vánocům od přítele mé holky "Na kolech pod Mt. Blanc". Má ji pan učitel Ivasienko dobře napsanou, hezky se čte, ale naše cestování je přece jen jiné a líčení počasí spíš odrazovalo vydat se do této alpské země tím spíš, že předpověď počasí nevypadala vůbec dobře a Furkapass byl stále zavřený. Toužila jsem po cestě mezi sněhovými mantinely.
"Hory v hlavě" jsem dostala k Vánocům od mé holky.
Od určité doby "se vlastnosti, pro něž byly hory kdysi zatracovány - příkrost, pustota, nebezpečnost, začaly počítat mezi jejich nejvíc ceněné rysy. ... Hory nám vrací neocenitelnou schopnost úžasu, kterou umí moderní existence tak nepostřehnutelně odplavit, ...".
Protože i já mám hory v hlavě, Furkou a odbočkou k symbolu Alp, pod jednu z nejhezčích hor Evropy jsem začínala plánování.
Můj kolega měl za úkol vybrat u Bodensee vhodné místo pro auto a potom už bylo snadné vymyslet okružní cestu. Na mapě vypadala dobře, ve skutečnosti měla nemalá stoupání. Dlouhá nebyla, ve 13 dnech jsme na kole ujeli jen 950 km. Autem k ní a zpět domů 1 800 km.
Záznam cesty zde:
https://jana-l.rajce.idnes.cz/RUNDREISE_2019_Durch_die_Schweiz
= kudy, jaké to bylo a jak to vyšlo se sněhem a alpským světem ledovců.