Dunajská cyklostezka s dětmi nejen ve vozíku (1/2)

Po krátké přestávce jsme se vrátili k dovolené s bicyklem. Muž se po letech vybabral z bolestí zad, chtěli jsme něco akčnějšího. Jenže Jáchym (2r) byl lenoch, chodit se mu nechtělo a na delší nošení byl celkem těžký. Z cest do školky jsme měli ověřenou jeho "snášenlivost" vozíku. Mája po 4. narozeninách vzala na milost kolo. Tak jsme se hecli: Pojedeme na týden k Dunaji!

Koupili jsme dvouvozík Qeridoo pro všechny případy, FollowMe pro dceru (vymakané tažné zařízení pro dětské kolo, které umožňuje zapřáhnout kolo za dospělácké, táhnout ho i bez dítěte, zároveň mít na nosiči brašny). Věci jsme sbalili podle našeho starého cykloseznamu, nějak do toho zapracovali dětskou výbavu vč. 3/4 brašny plen (aby se syn po prvním dni v podstatě odplenkoval), lístky na vlak koupili den předem a jelo se. Na konci poměrně chladného deštivého prvního červencového týdne roku 2016 jsme pak stanuli ve Vidni a už jsme byli rozhodnuti - příští léto jedeme zase, a to rovnou na dva týdny!

Během zimy jsem studovala weby, mapy, přepracovávala seznamy věcí. Hledala jsem „vychytávky" pro balení i fungování rodinné "expedice". Od jara jezdila s dětmi do školky na kole, aby je pak každodenní jízda nenudila. Přeci jen nás čekalo 14 dní cesty bez podpory auta. Nejsme žádní akční cyklisté, s dětmi se naše cesty omezily na jednou za měsíc „na zmrzku a zpět". Termín jsme si stanovili na začátek srpna.

Většinu vybavení podle seznamu jsme dali na hromadu asi týden před odjezdem. Pak jsem s dětmi odjela na pár dní k dědovi a dalších několik dní k mamce. V neděli po obědě jsme dorazili domů se dvěma úkoly: co nejrychleji doplnit vybavení, nacpat vše do brašen a koupit lístky na vlak do Deggendorfu.

Když jsem seděla před tou hromadou věcí, znovu jsem projížděla seznam a hledala, co by šlo vynechat. Loni přeci bylo ošklivo a stejně jsme dovezli tak třetinu oblečení nepoužitou zpět. Nakonec jsem vzhledem k předpovědi počasí snížila počet trik s dlouhým rukávem a uklidila bundy (které by se nakonec bývaly hodily) a holinky. Co nemáš, nepotřebuješ!

Při samotném balení hodně pomohly pytlíky z Ikey - jsou v různých velikostech a na „zip", takže lze vymáčknout přebytečný vzduch, zmenšit tak objem a zavřít. Navíc nepromoknou, což se u našich starých sportarsenalských brašen stát může.
Někde jsem objevila, že oblečení je dobré ukládat smotané do ruličky. Prý se nezmuchlá. Je fakt, že se vytahuje lépe. Ale tím vyfouknutím pytlíku se to stejně zmačká. Balila jsem zvlášť trika podle délky rukávu, kalhoty, spodní prádlo, funkční oblečení apod. Chvíli jsem tápala v uspořádání brašen, ale po pár dnech už člověk většinou věděl, kam sáhnout.

Spacáky měly své místo ve voděodolném pytli ve vozíku, karimatky v dalším na vrchu brašen. Do vozíku se vešel i stan (když bylo potřeba popovézt starší, bral si stan muž navrch svých brašen) a batůžky s hračkami. Na vrchu vozíku trůnil nočník. Ešusy, vařič, příbory, nádobí jsem vezla já. Základní nářadí, náhradní duše, jídlo a kartuše k vařiči muž.

Lístky na vlak se nám podařilo koupit už na pondělí. Jen paní v naší mezinárodní pokladně byla trochu mimo. Jazyky neuměla, s počítačem neuměla, problém s výlukou řešit nepomohla. Doufali jsme, že dojedeme.
Když večer vytuhly děti, naložili jsme v garáži kola a vozík, připravili svačinu a padli. Doslova.

Den první: vlakem do Deggendorfu

Ráno se stačilo nasnídat, trochu doma porovnat tu spoušť a vyrazit na nádraží. Do Prahy jezdíme osobákem, není třeba odstrojovat kola. Z Masaryčky na Hlavák je to kousek, ale ty davy. Muž se synem zůstali na dětském hřišti kousek pod nádražím, já s dcerou jsme šly raději k pokladnám zjistit, jak to bude s koly za Plzní - tam měl totiž vlak výluku. Paní byla ochotná, vše nám vytelefonovala, zjistila a my mohli uklidněny vyzvednout chlapce.

Do Plzně v moderním rychlíku pohoda. Jen průvodčí nejprve odmítal otevřít velké dveře na boku vagonu - prý jen pro invalidy. To by mě zajímalo, jak to má udělat maminka s dvojčecím kočárem (rozměrově jako náš dvoumístný vozík). Naštěstí nám při pohledu na vozík naložený brašnami otevřel. Po přestupu v Plzni už děti probíhaly celým kupé, lezly po sobě, ale naštěstí byly potichu - a vlak poloprázdný. Na hranicích v Železné Rudě-Alžbětíně byl čas na přestup i zmrzku. Čekala nás poslední hodina jízdy!

Původně jsem zvažovala, že pojedeme už odsud. Ale nějak jsem byla líná hledat podrobnou mapu. Podle pár článků na netu jsem věděla, že je to k Dunaji cca 80 km, ale to s dětmi představovalo zhruba 2 dny. S předpovědí na 33°C, mužovým odporem ke spaní mimo kempy, po celém dni ve vlaku… No, nakonec jsem to zavrhla. Snad příště, až budeme pojízdní všichni po vlastní ose.

Kemp v Deggendorfu je maličký, přímo u řeky a písčité pláže. A na dohled úžasné hřiště s mnoha prvky pro malé i velké, včetně vodních. Nebýt blížící se bouřky (která se nám nakonec vyhla), nedostali bychom děti do stanu.

Den druhý: Deggendorf - Nesslbach 24 km (M 7,5 km)

Ráno jsme dojedli svačinu z vlaku, sbalili se a vyrazili. Předpověď slibovala velmi horký den a plnila se. Zabalili jsme to po cca hodině jízdy u pískovny, pěkně pod stromy. Dokonce i zmrzlinářské auto tam zajíždělo! Do kempu v Neisbachu jsme se přesunuli až navečer. Kluk (3,5) si schrupnul ve vozíku, my ostatní (4r3m, 33 a 40) kličkovali na stezce mezi ovečkami.

Po večeři a společné sprše zalézáme do stanu. K ránu přichází bouřka a prší až do 7.

Den třetí: Neissbach - Hofkirchen - Windorf - Passau 37 km (M 11 km)

Pršet přestává chvilku před příjezdem pekařské dodávky. Během snídaně jsme se snažili sušit stan, ale noční déšť byl vydatný, tak vyrážíme až v půl 10. Majda statečně šlape až do Hofkirchenu ke krámu. Pak se stezka houpe od řeky k silnici, s vozíkem v tom vedru dost „vopruz".

Ve Windorfu projíždíme střepy. Zdá se, že je vše ok, bohužel na konci vesnice stál Roman na ráfku. Klasika, zadní kolo. Takže odpojit malou, sundat brašny, FollowMe. Plášť sjetý víc, než jsme předpokládali. Tak si k tomu přidal přehoz pláště z předního kola. Bylo poledne, tak jsem v rámci udržení dětí v bezpečné vzdálenosti od „servismana" vytáhla housky k obědu. Aspoň, že jsme byli ve stínu.
Akce se bohužel po 2 km opakovala, tentokrát v plném slunci. Dětem jsem vytvořila improvizovaný stín přehozením šátku přes rukojeť vozíku a malé kolo.
Do Pasova dojíždíme vyplivaní, upocení. Přes rekonstruovaný most musel muž vozík přitlačit, takový krpál bych nevytáhla. Do kempu nás zavedl ochotný místní cyklista zkratkou přes park a loděnici, abychom nemuseli do kopce.

Kemp je maličký, narvaný cyklisty. Vedle teče malá říčka, akorát pro koupel po náročném dni. Děti jsme ještě vytáhli na obří hřiště do parku, jinak by kemp asi zbořily.

Den čtvrtý: Passau - Erlau - Obernzell - Engelhartszell 29 km (Mája 7,5 km)

Podařilo se nám vypadnout už v devět. Nechtělo se nám zpět na pravý břeh, trestem bylo 17 km podle hlavní silnice. Plusem byla zastávka v Lidlu a DMku, kde si Majda pořídila náhradu za zapomenuté sluneční brýle.

Za Erlau zastavujeme u nájezdu pro hasiče a dáváme pořádnou koupačku v Dunaji. Jáchymovi vozík zavírám jen částečně - aby mu kamínky nelétaly na tělo a hlavu, ale dole větral. Místo původní síťky jsem našila hustší protipylovou. Není jako kominík, ale myslím, že to hůř větrá - hlavně, když Mája šlape sama a máme menší rychlost.

Po 13. hodině dojíždíme k Haus am Strom. Podle netu super zastávka s vodním hřištěm, expozicí o vodě.. Uvnitř jsme nebyli, nějak jsme v tom vedru s akčními potomky neměli nervy. Venku jen korýtko s vodo, z větší části na sluníčku. Ale mají automat na zmrzku, to se cení. Jinde vidíme spíš na cigarety :/ Děti se během jídla cachtají ve vodě, my zkoumáme další možnosti cesty. Já bych ještě jela, ale zbytek výpravy chce do blízkého kempu s bazénem. Jedeme přívozem, po chvilce bloudění zahíždíme ještě do parku MiniDonau. Potok s přehradami a výpustěmi ovládanými návštěvníky, jezírko s „přívozem", obrovské akvárium s rybami žijícími v Dunaji (asi už do něj nevlezu?). Zábava na půl odpoledne.

Cestou do kempu (ani ne 2 km od MiniDonau) nakupujeme konečně jogurty a také mraženou hotovku - lečo :o) Doteď jsme byli v krámě dopoledne, to se dají vzít jen trvanlivé potraviny.

V kempu narváno, ale ubytují nás na travnatém hřišti za bazénem. Za stanem volejbalové hřiště, naštěstí se tam moc dlouho nepinkalo. Tady by se ale dalo spát i na divoko, všude kolem krásné kaminkovo-písčité pláže.

Den pátý: Eng. - Au - Schlogenská smyčka - Aschach - Feldkirchen - kemp 52 km (Mája 8,5 km)

K ránu začíná pršet, tak si přispíváme. Během snídaně déšť ustal, stan už neusušíme, tak balíme a jedeme. Bohužel jsme zaváhali a nevrátili se přívozem na levý břeh. Majda kousek šlape, ale po 3 kilometrech stoupáme. Po pár stech metrech končí i stezka, tak musíme po silnici. Nechce se nám věřit, že šlapeme tak hnusné kopce. Při první možnosti přejíždíme most a v klidu svačíme.
Mája při odjezdu protestuje a chce do vozíku. Jácha se nakonec rozhodne jí své místo přenechat a sedne si na její kolo (do teď kolo kategoricky odmítal, max odrážedlo). Nechal se tátou táhnout asi 5 kilometrů.

Schlogenskou smyčkou projíždíme krátce po poledni. Na nějaké výhledy v tom vedru nemáme chuť, zůstáváme na stezce. Přívozem na pravý břeh, stezka se kroutí spolu s řekou mezi stromy, užíváme si jízdu ve stínu. Jen místo ke koupání ne a ne najít - břehy jsou strmé, kolem kopce. Stavíme na polévku a zmrzku.
Za kempem chce Mája odpojit, o kousek dál je využit nočník (ještěže ho máme :) ). Jáchu už to nebaví, ale blbinky za jízdy ho trochu zabavily. Nakonec jsme našli i plážičku. Kromě osvěžení odvážíme i hromadu kamení. Za Aschachem ještě 6 kilometrů mezi poli, vzduch se tetelí horkem.

V kempu dostaneme místo na dětském hřišti (u pingpongového stolu v narvaném kempu doporučuji nespat!). Děti nedočkavě běží asi 500 m k jezeru, chytíme je až na břehu. Koupání naprosto luxusní, voda čistá, akorát studená.

Další část >