Cyklovíkend s primou rumburského gymnázia

Třídní schůzka 1. A

Tak jsme se zase po čtvrt roce sešli na třídních schůzkách. Člověk sedí a odhaduje co se zase dozvíte o dění ve třídě, na kterou si chodí stěžovat i studenti maturitních ročníků.

A do téhle atmosféry se přihlásí jeden z rodičů s tím, že by uspořádal pro všechny primány, případně pro jejich rodiče víkend na kole. A že by se mohlo spát u nich, případně že je schopný vypůjčit i pár kol a přileb, kdyby to pro někoho mělo být překážkou. Tak to jsem neváhal ani chvilku a hned jsem Bětku i sebe přihlásil.

Uplynulo pár týdnů, na schůzce domluvený termín se blížil a bylo ticho po pěšině. No nebylo by divu, třeba si pan Kudláček uvědomil, že pozvat si domů stádečko puberťáků není žádná sranda. Ale ne, jednoho dne jsem držel v ruce přihlášku na slibovaný víkend. Teď jsem ovšem zase chtěl vycouvat já, protože jsem se tak dozvěděl, že nejen že onen tatínek pronajímá apartmány, ale hlavně k nim poskytuje jako přidanou hodnotu průvodcovství pro MTB cyklisty. Jenže skákání přes kořeny není zrovna moje silná stránka a Bětina ostatně také ne. Ale protože slibuje podívat se i do míst kam nevedou značené cyklotrasy, tak to mě zase zlákalo.

Sobota 19. května 2012

Přišla ona slibovaná sobota, naložili jsme kola do vlaku a pak jsme přes celý Rumburku dojeli “na start”. Nakonec se sešlo dvaadvacet dětí, statistika zaplakala, protože v primě je kluků a holek půl na půl, ale děvčata přijela skoro všechna a kluci se dali spočítat na prstech jedné ruky. Přijela i paní učitelka třídní, žádný rodič krom mě však nenašel čas či odvahu zjistit jak vypadá kolektiv, do kterého jeho dítko chodí.

V nádherném pozdním ránu jsme vyrazili směrem na Dýmník, ale ještě ve městě paní učitelka zjistila, že ona by ráda jela, ale její kolo si to nemyslí. Tak jsme zůstali s manželi Kudláčkovými a jednou mladou dámou, jejich známou, na tu hromadu dětí sami. Můj problém byl v tom, že čekáním na paní třídní jsem ztratil skupinu, tak jsem je pak doháněl přímou cestou okolo hospody na Dýmníku a málem mě ten kopeček na začátku vyšťavil. Pak jsem ale na ně na Skřivánčím poli dlouho čekal. Pár let jsem na té křižovatce s parádním výhledem na Jedlovou nebyl a tak jsem s potěšením zaregistroval opravený křížek a novou informační ceduli, z níž jsem se dočetl, že Skřivánčí pole byla dříve malá vesnička, zato se dvěma hospodami. A že alej, která odtud vede do Krásné Lípy je nejdelší alejí na Šluknovsku.

Trvalo pěknou chvíli než děti dojely a pak už to šlo rychle, jen malý kousek po silnici směrem na Vlčí horu a pak sjezdík do Dlouhé dolu. A dál Kyjovským údolím. Tam bylo trochu rušno, ale příjemný chládek. Před odbočkou do osady Kopec jsme udělali ležení, protože bylo potřebné aby děti snědly své svačiny a měli dost sil, přišel totiž bod zlomu, odtud začíná dlouhé stoupání. Nejdřív to šlo, cesta do Kopce vede sice do kopce ale mírného. Ale pokračování cesty z Kopce dál vedlo do prudkého kopce směrem Horní Mikulášovice. Snad všichni to tlačili a na konci prudkého stoupání všechny děti padly do trávy a minimálně pět minut bylo úplné ticho. Teď by je měli vidět jejich pedagogové, jaké to jsou vzorné a tiché děti!

Stoupání však nebralo konce, prostě to, co jsme dopoledne jeli dolů se někde muselo zase nastoupat. Polní cesta nás dovedla na samý konec Horních Mikulášovic, pak se muselo vyjet po silnici nad Brtníky a znovu do lesa, příjemnou lesní cestou na Zelený kříž. Vždycky když tudy jednu mě napadá, proč se draze staví asfaltové cyklostezky, tohle je uválcovaná cesta z drobného štěrku dobře sjízdná za každého počasí a bez ostrých zlomů, které na asfaltových cestičkách postupně vytvoří kořeny okolních stromů. Po krátkém sjezdu přišlo poslední stoupání okolo Ptačího vrchu a pak rychle dolů k pramenům Mandavy. Zatímco při výjezdu směrem k Ptačímu vrchu většina vykřikovala, že už dál nejede, ledová voda druhého z pramenů rychle zregenerovala dětské síly a místo očekávaného odpočinku bylo mnoho povyku při polévání se vodou.

Závěr cesty přes Křečany už byl bez problémů.

Protože jsme přijeli o tři! hodiny dřív než se odhadovalo, děti zabraly trampolínu, ping pongový stůl a Kudláčkovic psa a až do večera řádily na dvoře jako černá ruka. Kde byly ty ztrápené obličeje po stoupání z Kopce! Snad se jim ten skvělý guláš, co uvařila jedna z maminek ani neměl dávat, možná že by hladové neměly tolik energie.

Večer došlo na slibovaný táborák, ukázalo se však, že mnohé děti ani tak nechtějí opékat buřty jako marshmallow. No chápete to? Sladké hnusošky a ještě připálené. No proti gustu žádný dišputát, jak říkávaly naše babičky. Přišla také paní učitelka a byl z toho docela pěkný večer. Jen z drobnou vadou na kráse, děti se začaly trumfovat vyprávěním příhod ze školy - to jsme se jako rodiče ledacos dozvěděli - a závěr každého vyprávění byl zakončen hromadným zařváním “Jaj!” S přibývajícím počtem historek se tyto zkracovaly a výkřik se zhlasitil, takže nakonec to vypadalo nějak takhle: “A jak Tereza upadla při matice!” “Jáááááááááááááááááááááj!”. Taky vaše děti tak nelidsky hulákají?

Horko těžko se děti podařilo vystrnadit do spacáků a ještě dlouhou chvíli trvalo než opravdu usnuly. Protože jsme neměli k dispozici žádného Kerbera, museli jsme s panem Kudláčkem jako Skylla a Charydba vytvořit nepřekonatelný prostor mezi dívčími a chlapeckým pokojem. No moc těm učitelům na vícedenních školních akcích nezávidím.

Neděle 20. května 2012

Nedělní ráno bylo ještě teplejší a děti, příjemně vyspalé, se jako kobylky vrhly na buchty a koláče, které napekly některé z maminek.

Tentokrát byl cílem Malý Stožec, došlo tak na pro mě málo známá místa. Navíc se přidala jedna z maminek, sice prý raději jezdí na silničce, ale když to jinak nejde, osedlala horáka. Tím jsme se mohli na chvostu trochu prostřídat protože s tlačením se začalo mnohem dřív.

Zbylé buchty od snídaně nám málem sežral kozel potloukající se okolo větrného mlýna na Světlíku. Zase to bylo pro děti pěkné povyražení, kozel byl zjevně přátelské povahy a tak ho děti tahaly sem a tam. Z Horního Podluží začalo nepříjemné, dlouhé stoupání ke Křížovému buku. A když jsme pak skončili pod Malým Stožcem málem vypukla mezi mužstvem vzpoura, že už do žádného kopce nepojedou, natož nepůjdou. Nicméně většina se stejně nechala zlákat a udělala si výstup suťovým polem až na vrchol. Takže pak měly radost, že našly vrcholovou knížku. Já tedy ne, v cyklosandálech jsem se dostal jen na kraj lesa. Budu si sem muset někdy zajet.

A pak pořád z kopce až na nádraží v Chřibské, kde byl v jednom penzionu domluven oběd. Po posilnění pěkným řízkem vedla naše cesta novou asfaltkou do Rybniště. Tam došlo k dalšímu pokusu o vzpouru, cesta dál vedla schody, stoupáním, též i pěkným singlíkem. No prostě po červené. Když jsme se dostali na silnici vedoucí z Doubice do Krásné Lípy, rozhodli jsme se nářky vyslyšet a cestu jsme zkrátili, rovnou po silnici a na zmrzlinu.

Při sjezdu do Lípy jsme měli první opravdu vážný problém, jedné slečně přestaly brzdit obě brzdy najednou - povolená lanka. Vůbec nechápu jak se stihla domluvit s doprovázející maminkou, která na ní křikla, ať nezatáčí a projede rovně do louky. Dívenka je mimořádně klidné povahy, takže počkala, až kolo zastaví a bez sebemenšího náznaku zděšení se vrátila zpět na silnici, kde jsme kolo opravili. Chuck Norris se má od téhle slečny ještě co učit.

Zmrzlina v Krásné Lípě zahnala všechny strasti a pak už byl jen krátký výjezd na Skřivánčí pole. Cestou z Dýmníku však došlo k hloupému pádu, též k proražení dvou duší, prostě klasický problém posledního kilometru, kdy už se každý vidí doma a přestane dávat pozor. Po vydezinfikování odřenin a výměně duší jsme už v klidu dojeli zpět ke Kudláčkům.

Pak už si postupně si pro děti začaly přijíždět rodiče. Věřím, že pondělní ředitelské volno, které samozřejmě nesouviselo s touhle akcí, mnoho dětí využilo k pořádné relaxaci a doufám, že se to dětem líbilo. Nám s Bětkou moc.

Asi bambilion fotek

Sobotní trasa

Nedělní trasa