Od Mandavy k Baltu

Kdysi

Když jsem před několika lety zase začal jezdit víc na kole než jen do sousední vsi, narazil jsem na existenci cyklotrasy podél Labe k Severnímu moři. Zdálo se mi to však jako velké sousto, ale myšlenka někam daleko jet už mě neopustila. Pak jsem objevil existenci cyklotrasy podél Nisy a Odry na Baltský ostrov Usedom. To mě nedalo spát, na Usedomu jsem kdysi byl, ve věku lásek a malin nezralých, takže k němu mám milé vzpomínky.
Jenže často je od snů k činům daleko. Někdy v roce 2008 jsem se snažil vnutit
do party, která to však chtěla jet proti proudu. Nakonec stejně nejeli nikam
a já to začal, přes všechno přispívání do diskusí na téma Odra-Nisa, řadit z kategorie uskutečnitelné sny do kategorie sny věčné. Na jaře roku 2010 jsem ležel v mapách cyklotrasy podél Sprévy do Berlína a také v mapě málo známé trasy podél řeky Muldy.
A přesně v tom okamžiku přišel kamarád Viktor, že by chtěl jet k Baltu.
A najednou to bylo tady! Roky prohlížené mapy se měnily v seznamy kempů, diskuse v poznámky na cestu. Když se ještě ukázalo, že díky posunutí termínu může jet i Ifča, neznámá bytost, o které jsem věděl jen to, že by to také ráda jela, zdálo se, že už to nic nezastaví.

Před startem

Vše bylo v podstatě nachystáno, věci těsně před sbalením a najednou Viktor nemohl jet. Je to vlastně staré biblické téma. Podobně jako Mojžíš přivedl svůj lid do země zaslíbené aniž by tam mohl vkročit, Viktor nás přivedl k vysněné cestě a zůstal doma.

Na cestě

Středa 28. července - Startujeme

V deset ráno se scházíme s Ivanou na rumburském náměstí, najdeme se lehce,
natěžkistů tady nikdy není moc. Před startem si ještě udělám své rituální kolečko a pozdravím se se všemi svatými na morovém sloupu. A pak se vydáváme na cestu.
Kousíček za náměstím už jedeme podél Mandavy. Tahle voda nás dovede k cíli.
Poprvé překračujeme hranice a v klidu děláme skupinové foto. Pak se projedeme Seifhenersdorfem a za chvíli jsme zpět v Čechách, ve Varnsdorfu. Tam si musí Fráňa ještě něco zařídit. Následuje již definitivní překročení hranice do Groß Schönau.
Cesta je opakováním téhož, letos tudy jedu již po páté, pravidelná zastávka na svačinu v Heinewalde a za chvíli vidíme Žitavu. Mineme soutok Mandavy s Nisou a podél Nisy se vydáváme na sever. Cesta známou cestou rychle ubíhá a po krátké zastávce v klášteře Mariental pokračujeme do Hagenwerdenu, kde v kempu strávíme první noc.

Čtvrtek 29. července - K nejvýchodnějšímu bodu

Nakupujeme zásoby, hromada řízků z domova už skoro zmizela a vydáváme se směrem do Görlitz.

Oproti loňsku je už zase víc vidět nově napouštěné Berzdorfské jezero. Loni jsem si také uvědomil, že přes most v centru Görlitz prochází 15. poledník a letos mě došlo, že někde tady je nejvýchodnější bod Německa. Tak jsem s očima na GPS ho našel. No dobře, já vím, je to  k ničemu. Prošli jsme si město. Nakonec shodou náhod to bylo jediné město, které jsme si společně důkladně prohlédli. A zase dál k severu. Výjezd ze Zhořelce nebyl nic moc, ale
brzy jsme se opět ocitli na cyklostezce. Krajina je zde velmi zvlněná, ale příjemná.
Borové lesy se střídají s poli, jen výhledy na kopečky na obzoru kazí všude přítomné vrtule.
Po loňsku jsem se těšil na borůvky a brusinky, těch však letos bylo jen malinko.
K večeru se konečně objevil Skerbersdorf. Měl jsem trochu obavu, všude po cestě jsou reklamy na různé ubytování, na sportovní areál ve Skerbersdorfu ani náhodou. Oproti loňsku chyběla i cedule před areálem. Zajel jsem dovnitř a už na mě nadšeně mával správce. Stanování je samozřejmě možné. Nechť si postavíme stan podél fotbalového hřiště, ke sprchování použijeme kabiny sportovců, případně pračku. Jo a v bazénu si samozřejmě můžeme zaplavat po libosti. To vše za 15 € pro tři osoby a dva stany. K večeru, když si přišli místní hoši zahrát fotbálek, mohli jsme si od nich koupit pivo. Správce z nich byl však nešťastný, prý to nečekal a nabízel nám vrácení peněz. To jsme však
s díky odmítli. Přeci jen komfort to byl velký a jak se později ukázalo, jednalo se
o nejlepší kemp na cestě. Navíc hoši šli nakonec po setmění, trochu posíleni alkoholem, domů na kutě a my v celém areálu osiřeli. Jen čerpadlo od bazénového filtru dělalo trochu rušivou kulisu na ztichlém hřišti mezi lesem a vsí.

Pátek 30. července - Videorelace s domovem

Po snídani vyrážíme směrem Bad Muskau. Loni jsem zámecký park opominul, letos jsme cestu naplánovali skrz něj. Je to opravdu krásný anglický park s rozkošným zámkem.
Díky poválečné historii je to asi jediný zámecký park, který se rozkládá na území
dvou států. Rovinka parku skončila prudkým stoupáním a po chvíli se na opačném okraji kopce ukázal les. To už jsem věděl, tady končí Sasko a začíná Braniborsko. Sjeli jsme z kopce a rázem jsme byli Češi v Braniborech. Les byl hustý a tmavý. Na konci lesa Fráňa píchl o trn, ale duši jsme mohli měnit už z lesa venku, na slunné louce.
A opět dál. Přidal se však studený severní vítr, naštěstí příliš nebránil v jízdě.
Po poledni jsme byli ve Forstu. Cyklotrasa často míjí města okrajem, okraj Forstu je hodně smutné, otlučené město, se zbytky kolejí v dlažbě vedoucích od nikud nikam. Místní obyvatelé nás zavedli do centra ke Kauflandu. Tam jsme doplnili naše už velmi ztenčené zásoby.
Centrum už je pěkné a nějaký místní občan nám poradil jinou cestu, prý po bývalé železnici.
Bohužel tak jednoduché, jak to vykládal to nebylo, k železnici jsme nedojeli, mnohem dřív jsme se podél rušné cesty do Polska vrátili zpět na původní trasu. V pozdním odpoledni jsme dojeli do Gubenu, kde jsme bez problémů našli náměstí. To mělo pro nás velký význam.
Už z domova jsem věděl, že je zde umístěna webkamera, dokonce jsem si s sebou vzal obrázek toho, co snímá, abychom se snáze zorientovali. Fráňa ji svým ostřížím zrakem dokonce našel za oknem jednoho půdního bytu. Takže postavit se před kameru, zavolat domů a mávat a mávat. Bylo to docela legrační, jak dva pošuci s koly mávají někam do náměstí. Po veselém kontaktu s domovem zbývalo již jen pár kilometrů do kempu.
Kemp nepůsobil dobře, bylo vidět, že se teprve buduje, fungl nové sociálky, ale
k nim ještě nedodlážděný chodník. Ovšem mnohem větší šok byl, že nám vysvětlili, že nás neubytují. Vedle kempu se totiž připravoval rockový koncert, takže rozhodně až do rána bude kravál. Dobrali jsme alespoň vodu a opět na kola. S tou myšlenkou, že pokud nenarazíme na kemp, budeme spát někde u stezky. Minuli jsme soutok Nisy s Odrou, řeka teď byla široká, ale k mé lítosti bez lodního provozu.
Nakonec jsme skončili v Neuzelle. Měl jsem v poznámkách a i místní nás
navedli na "Zeltplatz Zum Zickenzeller". Malý plácek u kozího chlívku, jedna pánská a jedna dámská sprcha možná pamatující NDR, rozhodně nás to nenadchlo.
Bylo však kde přespat a kde se osprchovat a dozbrojit vodou a nabrat síly.
Noc byla pěkná, jasná a klidná. Z nedalekého kláštera dozníval koncert a poté
celou noc příjemně dělily zvony hodinového stroje.

Sobota 31. července - Minutí Frankfurtu

Ani Ivaně ani Fráňovi se po včerejší nečekaně dlouhé etapě nechtělo vstávat.
Nakonec jsme se přeci jen nasnídali a vyrazili. Vrátili se zpět na cyklostezku.
Cesta se však brzy zkomplikovala. Na cyklostezce byla objížďka a museli jsme
více do vnitrozemí, do Wiessenau. Zase to mělo tu výhodu, že jsme si po dlouhé době užili i jízdu z kopce. Kousek před Frankfurtem jsme narazili na obchod,  udělali jsme tedy velké zásoby, v Německu se dodržuje neděle, tak abychom měli na dva dny. Dlouhým prudkým sjezdem jsme přijeli do Frankfurtu nad Odrou.
Ještě před centrem jsme narazili na příjemný park a na lavičkách u vodotrysku
se naobědvali, v kašně prošli, prostě příjemná letní pohoda. Však také
sluníčko pěkně připalovalo. Cyklostezka objíždí podle mapy centrum zprava, my
si však chtěli město prohlédnou a tak jsme jeli mírně vlevo. To že centrum
zleva míjíme jsme však zjistili už pozdě a vracet se nám nechtělo.
V obci Lebus, která má svoje jméno sestaveno po hollywoodském vzoru z velkých písmen na stráni, jsme se vrátili k Odře a až do Küstrin - Kietz jsme ji neopustili.
V Küstrin - Kietz jsme odbočili vlevo po cyklostezce podél silnice. Vedlejším
efektem naší cesty bylo to, že se ukázalo, že je opravdu velký rozdíl mezi mojí
mapou z roku 2007 a Ivaninou z roku 2009, já tam tuhle stezku, stejně jako mnohé jiné informace neměl. Po krátkém hledání kempu a nakonec i sebe jsme se sešli v Gorgastu. Miniaturní kempík patřil nějakým velmi srdečným postarším lidem, kteří nám ke stanu přinesli plastový stůl s ubrusem a tři židle i s podprdelníky.
V nedalekém lese měli nějakou slavnost jezdci na koních, slabě k nám odtud pronikala hudba osmdesátých let a při ní jsme spokojeně usnuli.

Neděle 1. srpna - Zavřeno/Nezavřeno

Probudili jsme se do příjemného rána slibující velmi teplo a slunečno. Cesta
byla velmi fádní, vpravo Odra, vlevo pole. Litoval jsem, že nemám mapník a nějakou knihu, kterou bych si do něj strčil, na několikakilometrových rovných úsecích s minimálním provozem cyklistů bych si mohl v klidu číst. V nějaké vsi jsme narazili i na otevřený vesnický krámek s potravinami. Tak to nebude s tím zavřením tak striktní, jak jsem si dosud myslel.
Okolo poledne jsme si ve stínu stromů udělali dlouhou pauzu, i karimatky k poobědnímu šlofíku jsme si vyndali.
Nechali jsme Ivanu jet napřed a pak jsme ji zvýšenou rychlostí doháněli. Ukázalo se, že i s naloženým kolem lze jet po rovině 30 - 35 km/hod.
Naše rozdělení se ukázalo osudným v Hohenwutzenu, tam jsme o sobě nadobro ztratili přehled a navíc se shodně vydali díky špatnému značení místo po cyklotrase vedoucí podél plavebního kanálu dál podél Odry. Zjistili jsme to až když jsem v dálce zahlédl kulatou věž hradu Stolpe, kterou jsem znal z průvodců. Vyměnili jsme si s Ivanou pár SMS a zjistili, že je někde za námi, ale také na téže špatné trase jako my. No špatné, pořád po pěkném asfaltu. Ovšem to za nedlouho skončilo. Cesta vedla dál, ale po krátkých drncavých panelech. S nadějí na ukončení drncavé cesty jsme vyhlíželi most ve Schwedtu, ale ten byl stále v nedohlednu. Zato cesta vedla blízko Odry, tak jsme ji poprvé a na posledy viděli při jízdě zblízka. Konečně tu byl most a naše vysbození z panelky. Vcelku bezproblémově jsme dojeli do města a rychle našli místní jachtový přístav, kde jsme si postavili stan. Velkým zklamáním bylo, že YachtBar měl tento víkend zavřeno a zpátky do města hledat hospodu se nám kvůli jednomu pivu, na které jsme měli chuť, nechtělo.
Šli jsme brzy spát, na další den jsme naplánovali etapu přes 100 km dlouhou.

Pondělí 2. srpna - Déšť, kopce, déšť

Ráno jsem vstával brzy. Dost mě překvapilo, že je zamčen nejen areál přístavu,
ale i sociálky. Ale protože stejně už jsem nemohl spát, vzal jsem kolo, přehodil
ho přes plot, přelezl za ním a jel jsem se projet probouzejícím se Schwedtem.
Mám moc rád města po ránu, kdy člověk potkává první chodce spěchající do práce, zdraví se s popeláři a vyhýbá se ranním dodávkám přivážejícím pečivo. Našel jsem nádraží a prověřil jsem svůj nápad nevracet se vlakem z Usedomu, ale vrátit se na kole zpět na pevninu a jet vlakem odtud. Pak jsem nakoupil čerstvé koláče k snídani a vrátil se zpět ke stanům.
Obloha toho dne neslibovala nic pěkného, těžké černé mraky se líně valily nizko
nad námi. Vyrazili jsme naposledy podél Odry. Po pár kilometrech skončila
zdánlivě nekonečná cesta po protipovodňové hrázi, odhaduji, že jsme po ní ujeli přes 200 km, zajeli jsme do lesa. To už mírně krápalo, tak když jsme po výjezdu z lesa objevili zastřešené odpočívadlo, oblékli jsme se proti dešti. Než jsme to udělali už pršelo jako z konve. V dešti jsme dojeli do Mescherinu a tam už jsme údolí Odry opustlili úplně. Déšť přestal na konci Mescherinu a tam na nás čekalo odpočívadlo.
Naobědvali jsme se a začali po silnici stoupat pryč z údolí. Čas cyklostezek
skončil. Přišly málo frekventované silničky a opět jsme museli dávat pozor na odbočky, cesta už nebyla tak jasná. I když samozřejmě s GPS a mapou se bloudí jen velmi těžko.
Místy byla i cyklostezka, to podél rušnějších silnic, ale rovina už nebyla nikde.
Přejeli jsme nejasnou hranici mezi spolkovými zeměni a byli jsme v Meklenbursku - Předním Pomořansku. Na náměstí malého městečka Penkun jsme se naobědvali, tedy možná jsme měli vyhledat místní rybí restauraci, kterou provozuje nějaký Petrás.
A pořád dál k severu. Déšť nás opět dohnal a když ustal, byli jsme mokří, unavení a hladoví před městem Löcknitz. Dohodli jsme se, že těch zbývajích 35 km necháme na druhý den a postavili stany v místním kempu. Takový velmi průměrný kemp, krom nás tam byl jeden opravdický biker, který trávil večer pucováním svého kola, nezdravil (chápu máme blatníčky a stojánky) a s nikým nemluvil a pak ještě nějaká cyklomaminka s dvěma cykloholčičkama. Průměrnost kempu nezlepšily ani sociálky pomalované romantickými krajinkami. Zato z domova vezená PETka s rumem přeměněná na čaj s rumíkem byla příjemným
zpestřením večera. Dobře se nám spalo.

Úterý 3. srpna - Skoromoře

Rychle jsme vstali, nakoupili zásoby a bez pořádné snídaně vyrazili. Snídali jsme až na prvním odpočívadle, s možností si sednou ke stolu to bylo lepší než na vlhké trávě kempu se dělit o snídani s mravenci. Jelo se nám špatně. Včerejší těžká, mokrá etapa se projevila a i dnes to nevypadalo lépe. I na déšť došlo a na prudší než v pondělí. Krátce za Riethem se objevily v dálce vody Štětínského zálivu. Dali jsme si svačinku, Ivana si pochválila, že naštěstí neprší moc a vyrazili jsme dál. Za pět minut někdo v nebi otevřel stavidla a k zemi se
hnaly provazy deště. Písčité lesní cesty byly rázem plny hlubokých, širokých kaluží, cesta vedla jen přes ně. Naštěstí si nikdo neustlal a po čase se déšť zmírnil. Tak jsme dojeli do Ueckermünde. Tam je opravdová pláž a něco co je hodně vody, jsou na tom vlny, vypadá to jako moře, ale voda je sladká, ještě se s mořen nesmíchala. Ovšem najednou mě zaplavila vlna štěstí, že jsem to opravdu dokázal. Zvedl jsem telefon a snažil se dovolat někomu, abych mu to
řekl, nakonec se to podařilo. Byl jsem opravdu moc rád.
Pršet nepřestávalo, tak jsme rezignovali na svoje zásoby a najedli se teplého jídla ve stánku u pláže. Ve městě jsme se sobě ztratili, trochu bloudili a nakonec zase našli. Cesta vedla podivnou krajinou jako z filmu o pravěkých potvorách. Rozsáhlé mokřiny a z nich trčící lesy uschlých stromů a zcela nepatřičně se na obzoru objevila prapodivná obrovská čtyrnohá ocelová obluda torza bývalého železničního mostu.
Perfektní asfalt protipovodňových hrází na Odře vystřídala uzoulinká písčitá cestička klikatící se tu k severu, tu k jihu či východu a západu. Až těsně před Anklamem se cesta zlepšila, původní panelka měla pruh mezi panely vylitý asfaltem.
Dojeli jsme do Anklamu a začali hledat doporučený Wasserwanderrastplatz. Nejprve jsme ho přejeli a v místním jachtovém klubu se marně dožadovali ubytování, než nám prozradili, že jsme o 100 m a jeden plot vedle. Místo bylo perfektní, dobře vybavené a dokonce jsme museli odmítnout nabídku jednoho mladého páru na zapůjčení jejich grilu, neměli jsme naň co dát.

Středa 4. srpna - Cíl

Začala poslední etapa. Nejprve se vymotat z města a pak podél rušné výpadovky dál na sever.
Ne však daleko, cesta se stočila na východ a postupně začala klesat. Poslední úsek byl už po rovině. Opět uzounká stezka mezi rákosím, tentokrát ještě zpestřená milióny malých mušek. Šlapal jsem co to dá abych z toho byl pryč a zároveň jsem se bál otevřít pusu, jisto jistě bych se udusil. Pak jsme přeběhli rušnou silnici a stanuli na mostě spojujícím pevninu s ostrovem Usedom, pár metrů mostu a stáli jsme na ostrově.
Silnice pokračuje přímo do městečka Usedom, cyklotrasa je však značená po obvodu ostrova. Po nepříliš dobrých cestách jsme dojeli do přístavu Karnin. Tam jsme si mohli zblízka prohlédnout torzo bývalého železničního mostu na trati Berlín - Štětín.
Do dnešních dnů se zachovala pouze mohutná konstrukce umožňující jedno pole mostu zdvihnout. Muselo to být úžasné dílo. dvojkolejný most byl konstruovaný na rychlost vlaku 100 km/hod. Po svačině přišla Ivana s návrhem, že se rozdělíme a ona si pojede podle sebe. Až se ubytujeme v kempu, sdělíme ji svoji polohu. Vyrazili jsme tedy dál jen ve dvou. V obchodě na konci města Usedom jsme nakoupili a když jsme byli hotovi, přijela Ivana. Přesto zůstal původní plán. To že nás opustil spolehlivý navigátor se projevilo v zápětí, v Garzu jsme si nevšimli odbočky a pokračovali místo na Korswandt na Kaminke. Příroda Usedomu mě nadchnula. I když jsem na ostrově už  byl, nikdy jsem ho neviděl uvnitř. Je to příjemná krajina s kopci, loukami a borovými lesy. Na obzoru se občas zalesknou vody Štětínského zálivu, prostě jelo se nám krásně i když špatným směrem. V Kaminke je prudký padák a pak už není nic, jen přístavní zeď. Když jsme pochopili svůj omyl, rychle jsme se zorientovali, ale
pomalu se v klidu najedli. Tentokrát po silnici jsme dojeli zpět do Garzu.
Netrvalo dlouho a dojeli jsme Ivanu, ta však se chtěla držet svého tempa, tak brzy zůstala za námi. Cesta lesem vedla nahoru, dolů. Pak najednou prudce dolů a byli jsme v Ahlbecku. Jeli jsme přimo na promenádu, našli nástěnku, která je v záběru fotoaparátu, který fotí každou půlhodinu promenádu a moře a fotky ukládá na web.
Půl hodiny jsme tam různě pózovali, ale až doma se ukázalo, že ten den byl přístroj porouchaný a poslední fotku udělal o čtyři hodiny dřív. Po promenádě jsme se dali dál k severu. Tam už končila moje mapa cyklotrasy a silniční mapa Usedomu, kterou jsem měl, byla pro orientaci k ničemu. Někde v Heringsdorfu jsme zakufrovali.
Nakonec jsme našli cyklostezku podél hlavní silnice do Bansinu. V Bansinu jsme
se vrátili na cyklostezku a lesem dojeli zezadu ke kempu v Ückeritz. Kemp byl
příšerně přecpaný a my nemohli najít místo, kam bychom postavili naše dva malé stany.
Nakonec jsme jedno hnusné, malé místo našli. Později ho našla i Ivana, začali
nám nějak divne chodin SMS, tak jsme se nemohli domluvit. Rozhodli jsme se
přespat v kempu na černo. Já si vzal PETku, naplnil si ji v umývárně horkou
vodou a šel si zaplavat do moře. Po koupeli jsem se z PETky vysprchoval a s Ivanou jsme zašli na dvě točené. Bylo to dobře, po plavnání, horké koupeli a pivu jsem lehl do spacáku a spal tvrdě do dvou hodin. Pak už mě probudil opilecký kravál a muzika ze všech stran. To trvalo do páté ranní. Po příjemných téměř rodinných kempech po cestě byl tohle šok. Ani jsem k ránu neusnul, okolo šesté už zase nastal ruch pracovního dne. Tak jsem si šel alespoň zaplavat.

Čtvrtek 5. srpna - Prcháme

Po snídani jsme se definitivně ujistili, že baltské pobřeží opouštíme. Při středečním zakufrování do Kaminke jsem si všiml, že je tam kemp, tak se tam přesuneme. Opět jsme se rozdělili a vyrazili. To bylo snadné, do Kaminke to není ani 30 km, takže už v poledne jsme v tichém travnatém kempu, pod korunami borovic slastně dospávali probdělou noc. Odpoledne jsme se šli projít. Vody Štětínského zálivu jsou opravdu sladké, moře v Kaminke je špinavé, pláže plné škeblí, ale byl tu klid.
Teprve k večeru začali přijíždět různé skupiny cyklistů a místo ke stanování
se skoro naplnilo. Dorazila i Ivana. Po setmění nastal klid a poslední noc na Usedomu.

Pátek 6. srpna - K vlaku

Den jako předešlý, sbalit, rozloučit se s Ivanou a vyrazit. Cíl tábořiště
v Anklamu, kde jsme už byli z úterka na středu. Nikam jsme nepospíchali,
ale počasí bylo ideální na kolo, tak to rychle ubíhalo. Za nedlouho jsme
opět byli ve městě Usedom. Domluvili jsme se, že nepojedeme po značené trase přes Karnin, ale že jsem si za Zecherinským mostem všiml cyklostezky u hlavní silnice a určitě je cyklostezka alespoň na okraj města. Mezi městem a mostem je pak pět kilometrů velmi rušné silnice. Bude to ale možná lepší než se daleko delší cestou drncat kolem ostrova. Bylo to lepší a to mnohokrát. Podél hlavní silnice je totiž regulerní asfaltová cyklostezka. Místní si ji asi suší pro sebe, v žádné mapě jsme ji neviděli. Díky tomu jsme byli v Anklamu už krátce po poledni.
Dojeli jsme na nádraží koupit jízdenku a naposledy prověřit spoj, nakoupili
jsme na cestu a pak už jsme se jen povalovali.

Sobota 7. srpna - Domů

Tentokrát jsme vstali trochu dřív. Vlak sice jel až v devět, ale bylo nutné mít
rezervu na to dojít na vlak i s píchlým kolem. Opatrnost byla na místě, hned za
náměstím byly v naší cestě rozbité lahve. Rozbíjet lahve je asi nějaké všeobecný německý zvyk, často je člověk někde vidí, záloha okolo osmi centů nijak nemotivuje k vracení. Takže nakonec jsme byli na nádraží o hodinu dřív.
V devět přijel totálně našvihaný vlak. Dostat tam tři kola znamenalo, že dvě z toho budou stát mezi dveřmi. Lidé seděli a stáli úplně všude. Něco takového jsem zažil naposledy někdy za socíku při cestách na Slovensko. V naší části bylo jedenáct kol a podle zoufalého přebíhá lidí s koly, kteří chtěli nastoupit, to jinde nebylo lepší.
Vyšlo na mě místo, kde se podlaha vagónu snižuje, takže občas jsem držel kolo a brzdil.
Myslel jsem, že v Berlíně se vlak vyprázdní. Hodně lidí odešlo, ale hodně nastoupilo. Také dvě kola se vyložila, ale jedno přibylo. Majitelem kola byl velmi autoritativní muž, který začal přeorganizovávat kola a lidi. Výsledkem toho bylo, že těch devět kol bylo najednou uloženo skladněji a oddílem šlo procházet. Bohužel při manipulaci jsem si utrhl sedlo, tak jsem to mohl alespoň cestou do Elstwerdy vyspravit lepící páskou. V Elstwerdě vlak končí. Ale skoro všichni zůstali na nástupiští stát a začali nastupovat do vlaku do Drážďan, který tam začíná. Protože jsem už měl zkušenosti, narovnal jsem kola lépe. Tentokrát jich bylo v oddělení nejmín 20, dětská kola byla i na schůdcích do patra.
To bylo ze všech stran, tak vlak nebyl opět průchozí. Naštěstí všichni měli stejný cíl, Hlavní nádraží v Drážďanech. Myslel jsem, že když náš vlak zde končí, přijedeme na spodní nástupiště. Bohužel, přijeli jsme na horní levý most a náš vlak jel z pravého. Navíc jsem ho viděl přijíždět spolu s naším zpožděným. Takže po schodech dolů, po schodech nahoru. A to vše dvakrát, po druhé s Ivaniným kolem. Když jsme uštvaní nastoupili do vlaku směr Schöna, ozvalo se hlášení, že odjezd je odložen o patnáct minut.
Venku už velmi pršelo když jsme přijeli do Pirny. Tam se ozvalo mnohem dramatičtější hlášení: Trať do Bad Schandau je neprůjezdná, vlak se vrací zpět do Drážďan. Z vlaku se vyhrnulo spousty nadávajících lidí. Nám to bylo jedno. Když to do Sebnitz nejde z Bad Schandau, dojedeme tam o půl hodiny později vlakem z Pirny. Přestoupili jsme tedy do motoráku směrem k nám. Venku hustě pršelo a potoky byly nezvykle široké.
V Sebnicích strojvedoucí oznámil, že údolí k Labi je nesjízdné, takže on končí a vrací se zpět. Kromě nás byla ve vlaku skupina cizinců, kteří si mysleli, že se takto dostanou do Bad Schandau a dál do Čech. Tak to tedy ne. Zvedl jsem telefon a volám domů, abych zjistil jak mohou tito lidé pokračovat z Poustevny. Místo jízdního řádu se dozvídám, že doma je povodeň. Přesto za chvíli přijde SMS s časem odjezdu vlaku z Poustevny. V tu chvíli nikdo ještě neví, že trať do Rumburka je už neprůjezdná. Vysvětlujeme jak se dostanou do Poustevny, loučíme se s Ivanou, pro kterou přijedou na nádraží.
Sedáme na kola a jedeme domů. Po sjezdu od nádraží vidíme rozbouřený Sebnický potok, těsně před hranicí se voda valí z kopce přes silnici, že je skoro o strach projet. V Poustevně pomalu začíná přetékat voda přes most...

...povodeň náš dům naštestí zasáhla jen málo, ale bohužel to nemohl říct každý.