Pár dní na Tour de Baltic

Nezbytný úvod

Už nevím přesně jak to začalo, ale podle korespondence jsem někdy na začátku roku 2023 zjistil, že Arnošt, co se spolu známe z nějakého dávného cyklosrazu, chce jet k Baltu. To je moje oblíbené téma, takže jsem hned začal přemýšlet jak se toho, alespoň trochu, zúčastnit. Termín, který se pak někdy v květnu objevil, mi moc nevyhovoval ani z rodinných ani z pracovních důvodů. Ale protože květen byl na nějaké cyklotoulky příliš chladný, byla to nakonec motivace alespoň na dva, tři dny se zúčastnit.
Navíc se ukázalo, že se jedná o partu lidí s různými postiženími, kteří tak chtějí propagovat, že "Postižením život nekončí". Sympatická myšlenka, která si rozhodně zaslouží podpořit.
Název Tour de Baltic je tedy oficiálním názvem této akce.

Dva, tři dny uvádím zcela záměrně. Až na Arnošta jsem nikoho neznal a netušil jsem, jestli mi třeba už hned první večer nepolezou na nervy. Představa chlapské party s fotbalovými večerními řečmi u piva mě nikdy příliš nelákala. Ale ty tři dny dovolené jsem si nahlásil s tím, že buď se vrátím, nebo si udělám nějaký sólo program.

Z mého pohledu bylo hloupé, že začínají v Lučanech nad Nisou až v neděli, jsem zvyklý vyrážet když ne v pátek, tak alespoň v sobotu. Ale na druhou stranu jsem měl ještě celou sobotu na případné balení. V rámci příprav jsem ze čtvrtka na pátek přespal venku a zjistil, že musím pro sichr přibrat do výbavy ještě deku, ráno bylo opravdu velmi studené. Tím se ocitl žďárák mimo ortliebky, v pytli od spacáku. Shodou okolností přesně od toho spacáku, se kterým jsem kdysi poprvé vyrazil na cykločundr a další shodou okolností na stejnou cestu podél Nisy.

Marné nedělní čekání

Přišla neděle, pánové měli plánovaný příjezd do Lučan okolo půl třetí, a jak se ukázalo také velké oči co se týká trasy, takže plánovaný bod setkání byl dán "někde okolo Bílého Kostela". Naobědvám se ještě doma a vyrážím na vlak, úplně stejně jako tenkrát na první cyklovýpravu. Tolik nostalgie jsem ani nečekal. Z Rumburka jedu do Varnsdorfu a tam si uvědomím, že bych mohl stihnout vlak ze zastávky Varnsdorf-Pivovar Kocour směrem do Liberce. Vlak stojí připravený na peróně. Už od Hrádku se plní koly, v Bílém Kostele už ani další do vlaku nepustí. Tím před Machnínem, kde vystupuji, vytvořím situaci podobné dávné počítačové hře Sokoban. Nechce se mi vystupovat v Liberci, nevím jak je to tam s výtahy a po schodech se mi naložené kolo tahat fakt nechce..

Mám spoustu času, tak se vydávám do Liberce, na Letné se občerstvím v bufetu, ještě se projedu směrem do centra a vracím se zpět do Machnína. Ukusuju rohlík, co mi moje drahá žena připravila ke svačině, ze solárního panelu dobíjím mobil a v tu chvíli mi přijde od Tučňáka, jednoho člena výpravy, že ani do Machnína nedojedou, skončili zmoženi kopci v bufetu Milíře, majitel je nechá přespat na terase. Já se za nimi hnát nebudu, najdu si svoje spaní. Nasedám na kolo a jedu podél řeky. Nikde není ani kousek místa, které by se mi líbilo. Minu zastávku Machnín hrad a dole na břehu řeky spatřím transbordér, lanovku na ruční pohon, kterou tady mají místo lávky přes řeku. Sjedu k ní a přeručkuji na druhý břeh. Je tu slušný, poměrně čistý rastplatz, ale je to v naprostém stínu, pod vysokými oblouky železničního viaduktu, na cestě k vlaku a navíc blízko nejbližšího domu. Takže nic extra. Jedu dál až na začátek Andělské Hory, ale žádné místo, které by bylo lákavé na noc nevidím. Nechci pokračovat dál, tak se otáčím a vracím se zpět na ten rastplatz. Velmi pohodlně se vybalím, navečeřím a když se chystám ulehnout, zjistím, že ta lampa veřejného osvětlení fakt funguje a svítí přímo na mě. Ale je mi to naprosto fuk. Navíc se ukáže, že nejspíš s odjezdem posledního vlaku lampa zhasne a nastane černočerná tma.

Konečně pohromadě a první kilometry v Sasku

Ráno se proberu tak okolo páté hodiny, ale usoudím, že mě ze žďáráku před sedmou nikdo nedostane. Cesta k vlaku, jak se ukazuje, není jen taková turistická záležitost, opravdu okolo mě jdou lidé do práce. Před sedmou si na lavičku usedne starší paní s velkým synem, trochu, jak se říká u nás, ústavním. Hlasitě se jí vyptává, proč tam někdo leží, až nakonec vylezu aby mě chlapec viděl, to ho uklidní. Odpočatí odcházejí na vlak a já si začínám vařit snídani. Mám spoustu času. Balím a vyrážím do Chrastavy, přeci jen to stinné údolí není žádná výhra. V Chrastavě sebou plácnu u nové cyklostezky podél Nisy na deku a říkám si, že to prostě takhle v klidu vydržím než kluci dorazí, ostatně mám dovolenou.
Cyklostezka vypadá báječně, viděl jsem ji z vlaku, tak hned vím, že pokud se nebudou chtít za každou cenu držet oficiální trasy, pojedeme tudy.
Minuty a hodiny pomalu ubíhají. Rozhodnu se, že se přesunu do nádražní restaurace. Což byl výborný nápad. Že nejspíš poctivě vaří je vidět podle toho, že tam jsou na oběd řemeslníci ze široka daleka. Dávám si segedín a přistane mi na stole talíř plný omáčky až po okraj se šesti knedlíky. Jsem cyklista a ne dělník v kamenolomu! Ale je tak skvělé, že málem i vylížu talíř. Bonusem je milá servírka s úžasnou postavou. Když jí jídlo chválím, přesvědčuje mě, že mají stejně výborný maďarský guláš. Věřím jí, ale asi bych se v prvním kopci pozvracel, nevím, kam bych ho dal. Po obědě už se podaří navázat spojení s cyklobandou, jsou na parkovišti chrastavského Penny marketu.
"Ahoj, já jsem Jarda, já jsem Petr zvaný Tučňák, já jsem Pepa", jediného Arnošta znám z dřívějška. Až na Pepu jedou všichni na tříkolkách. Jarda, který, jak se později ukáže, je jen o pár dní starší než já, je ochrnutý po mrtvici, Tučňák občas nevidí, Arnošt, to vím, má problémy se stabilitou. Zdravý mezi nimi je jen Pepa, osmdesátiletý cyklocestovatel.
Vyrážíme, já vpředu. Samozřejmě si neuvědomím, koho vedu a na rušné silnici, tak jak to dělám obvykle, nasadím tempo, abychom byli rychle pryč. Jenže to teď nepůjde. Skupina se rozpadne a co hůř, ti co mě zachytili, jedou se mnou na novou cyklostezku, Pepa s Tučňákem jedou podle navigace po původní trase. Kluci se domlouvají vysílačkou, že se sejdeme v místě, kde se obě trasy zase potkaní. Když se to stane, Pepa na mě děsně špačkuje, ale říkám si, ať mě vleze na záda, nic tak strašného se jim nestalo, že jedou jinudy z vysílačky věděli, a já kdykoliv mohu uraženě říct: "tak pánové, čau". Nicméně už od té doby, v okamžiku, kdy jedu první, dávám pozor, zda-li jsme pohromadě.

Pod náměstím v Hrádku se chvíli dohadujeme, kdo že vlastně chtěl jet na náměstí. Nakonec nikdo. Jedeme dál a u Kristýny zastavujeme v posledním bufetu na českém území. Je vidět, že hoši jsou z vnitrozemí, takže něco takového, že krajíc chleba k polévce stojí sedm korun, je dost zaskočí. Trochu nervozně, tedy z mého pohledu, abych je neztratil, projíždíme okrajem Žitavy. Na křížení se silnicí si rychle osvojím taktiku prostě zůstat stát uprostřed a drsným pohledem nutit řidiče, aby zastavili, než tříkolky přejedou. Konečně jsme na cyklostezce vedoucí nejprve podél Mandavy k soutoku s Nisou. Jarda, jedoucí podle navigace, mizí v dáli a za sebou slyším Arnošta, jak upozorňuje Tučňáka na chodce. Sjedeme se na další silnici do Polska, tady je to na zastavení provozu horší, silnice je široká a aut mraky. Ale podaří se. Projíždíme okolo sportovního areálu a já číhám, kdy se stezka začne zdvihat směrem k silnici, aby si Jarda včas přeřadil. Za pomoci Tučňáka to zvládne. A teď do Hirschfelde. Tučňák je nadšený z cyklostezky a já, protože musím být děsně chytrý, vysvětluju, že v Německu mají program na budování dopravních cyklostezek podél hlavních silnic a zrovna v Sächsische Zeitung si minulý týden stěžovali, že jich mají jen 11 % oproti 29 % německého průměru.
V Hirschfelde blbě vjedeme do stavby nějaké výkopu v chodníku. "Tučňáku, jedeme blbě". Jenže to už je pozdě, návrat zpět moc nejde, ale naštěstí dělníci jsou neobyčejně vstřícní a dělají vše proto, abychom mohli projet. Jen Arnošt musí Tučňáka detailně navigovat, aby se strefil do mezer mezi stromy, výkopky a nohy od oplocení.

Marné těšení se na Holzhaus

Po projetí vesnice už sjedeme k řece. Cesta vede na dně údolí, vpravo někde za křovím probleskuje Nisa, vlevo je prudký svah. Ukazuju místo, které jsme dostali jako tip. Jenže je ještě brzo, tak pokračujeme dál. "Tak tenhle klášter byl založen v cimrmanovsky správném datu, v roce 1234 českou královnou Kunhutou", poučuji výpravu, když stojíme na nádvoří kláštera Marienthal. Fotíme se a pak Pepa rozvine debatu na téma "Čím se v klášteře živili, když tady podle budov muselo být spoustu lidí". Nějak se snažím odpovídat, vysvětluji, že tu měli pilu a pivovar, také nějaké polnosti, ale to není věc, kterou by chtěl slyšet. Uvědomuju si, že jsme spolu myšlenkově nekompatibilní a jsem rád, že se pokračuje v cestě.

Po cestě míjíme zavřený bufet na zahradě v Leuba. Majitelé však pobíhají okolo, tak se pán ptá, jestli má otevřít, že jídlo ne, ale pití má. Nastane chvíle dohadování mezi námi, ale nakonec jdu sdělit verdikt, ano, dáme si čtyři piva a jedno kafe. K všeobecné radosti pán přinese lahve se známou etiketou pivovaru Svijany. Menší nadšení je z ceny 3,50 € za kus. Trochu se snažím mluvit s majiteli, abych si připomněl v poslední době málo používanou němčinu, ale když dojde na placení, tak mám trochu nejasno v číslovkách a chvíli trvá, než se domluvíme. Platím pro jednoduchost za všechny, snad mi to později nějak vrátí.

Ještě v neděli ráno byla předpověď samé sluníčko, věci do deště jsem si balil jen pro jistotu, ale během dne se změnila na deštivé pondělí a úterý. A už je to tady. Čím dál tím víc je cítit přibližující se déšť. Podle mapy máme vyhlédnuté nocoviště s popisem Holzhaus těsně pod Görlitz. Jsou tu dvě mladé německé holky. Působí sympaticky a vypráví nám, že jsou pátý den na cestě z Berlína, a že chtějí dojet do Albánie. Všechny sympatie však končí v okamžiku, kdy se ukáže, že zabraly celý domeček pro sebe, postavily si tam stan a natahaly tam i kola. Není s nimi řeč. Takže ony budou spát v domečku ve stanu, zatímco my na dešti. Když mi Tučňák říká: "běž se tam podívat, to si ještě neviděl", s díky odmítám, fakt si nehodlám zvyšovat míru naštvanosti, stejně s nimi nikdo nehne. Roztahuji si žďárák co nejdál ode všech, abych měl v noci klid, Pepa mi radí natáhnout si plachtu přes strom a kolík, ale je tu tak tvrdá půda, že kolík nejde zapíchnout. Nedá se nic dělat, vyzkouším, jestli ještě pořád je žďárák nepromokavý. Alespoň, že mě Pepa díky svým zkušenostem upozorní, že dávat si v dešti žďárák na plachtu je pitomost. Vůbec mi nedošlo, že bych ráno spal v jezírku. Arnošt si vedle mě staví samonosný přístřešek. Dělám si večeři. Arnošt vaří opodál. "Arnošte co blbneš", ozve se někdo z nás. Podívám se směrem, kde si Arnošt kuchtí večeři a vidím, že tam bojuje s plameny šlehajícími odjinud, než by měly. Ale nebezpečí je zažehnáno, i když se mi v jednom krátkém okamžiku zdá o čertech.
Tučňák a Jarda si do trámů posezení vyvazují hamaky a Pepa hodlá spát snad pod stolem. Po večeři rychle spát, stejně už prší.

Kleckselkuchen, zážitek dne

Prší celou noc. I ráno. Vařím si snídani tak jako ostatní a přemýšlím jak se sbalím za deště. Naštěstí děvčata odjíždějí brzo a tak je boudička, kde by se vyspalo možná i šest lidí, prázdná. Odnosím si věci tam a sbalím se. Beru si věci do deště, už neprší tolik, ale vypadá to na vytrvalý déšť.

Pokračujeme dál. V Görlitz zastavuji kolonu na mostě a vyhlašuji, že já jedu přes most na polskou stranu nakoupit si do Žabky. Rozhoduje se Arnošt s Tučňákem. Já už kráčím přes most pěšky, přidá se ke mě nějaký chasník a začne na mě cosi šprechtit. Odhadnu, že není Němec a požádám ho, ať mluví polsky. Odhadl jsem to dobře a teď vyprávění o jeho roweru rozumím. Když po nákupu vysvětluji, že dál pojedeme po silnici a ne po oficiální trase, aby se Jarda nemusel škrábat po mokré dlažbě do prudkého kopce u hřbitova, mine nás mladý český pár. Ona s brašnami, on táhne dětský vozík s vybavením. Působí mile, prohodí s námi pár slov a já si samozřejmě všimnu, že má namalovanou pusu, sluší jí to. Protože je druhý den potkáme znovu, vím, že dáma jezdí namalovaná i na kole.
Vždycky jezdím tímhle směrem podél silnice, jde to vlastně dobře po chodníku, takže skoro žádný stres až na jedno místo, kde je chodník zavřený a i doprava je řízena semaforem. Mám pocit, že od toho roku 2008, kdy jsem tu byl poprvé, nikdy se mi nestalo, že by to bylo celé hladce průjezdné.

Pak už zase cesta pokračuje k Nise. Vyhlížím rastplatz, kde jsme kdysi spali se ženou. "Pánové", povídám, "já tady odbočuju k fajnovému pekařství, takže kdo chce, může jet se mnou, jinak vás dojedu. Můžeme se sem i vrátit". "A co tam mají?" "Hlavně koláče" "Hm, tak něco sladkého bych si dal" zní odpověď ze skupiny. Takže vyrážím po polní cestě a pak jen kousíček po silnici. Jedu najisto, není to poprvé. Vejdu dovnitř a ptám se, jestli berou karty. Ukázalo se totiž, že pánové jsou překvapeni tím, jak málo berou v malých podnicích karty.
Vybírám si, co si dám, jedna dobrota vedle druhé. Vedle mě brejlí Tučňák do proskleného pultu. Snažím se mu popsat, co je co. "Co si dáš ty?" "Já", povídám, "si dám kleckselkuchen". Sice vím, že mi nemusí udělat dobře, ale vypadá tak báječně, že to risknu. "Cos to říkal? To je tak hrozné slovo, že si to musím dát taky", povídá Tučňák. Já si k tomu ještě dávám horkou čokoládu, on nic a dává na pult dvě eura. Já platím kartou. Jenže komplikace: usměvavá slečna za pultem chce platbu po Tučňákovi. Nastává chvíle trapného dohadování, nerozumíme si. Nakonec zahlédnu na pultě minci s číslicí dvě. Jenže to jsou dva zloté. Pravděpodobně ta starší kolegyně si toho všimla a bez komentáře minci vrátila. Jenže dva slepejši to nepostřehli. Chyba byla napravena a odnášíme si talířky ven. Kleckselkuchen už jsem měl mockrát, v našem koutě je tenhle koláč, kterému Češi občas, ve snaze vyhnout se tomu hroznému slovu, říkají plácaný či pleskaný koláč, docela častý. Ovšem takhle luxusní jsem dlouho neměl, těsto i s drobenkou se rozplyne na jazyku a báječně se smíchá s jeho tvarohovo-makovo-marmeládovou náplní. Já si lebedím a což teprve Tučňák vykřikující, že tak fajnový koláč ještě nejedl a že to musí napsat ženě, aby recept nastudovala. Ještě několikrát během doby, kdy jsme spolu, si na něj s nadšením vzpomene, jen není schopen si zapamatovat jeho název.

Nastává kratičká debata. "Pojedeme tady po silnici až do té další vesnice", navrhuje Jarda, "nebudeme se vracet zpět, provoz je malý a ušetříme si cikcak vedoucí jízdu po cyklostezce". Další vesnice je Zodel, ve stoupání Pepa netrpělivě odjíždí, ale já brzdím skupinu. "Pánové, jestli vám něco říká kytka gerbera, tak tady je pamětní deska jejího vynálezce" Pamětní deska mi trochu kazí výklad, je na ní napsáno, že gerbera byla podle botanika Traugotta Gerbera pojmenována na jeho počest, ne že ji vymyslel.

Cyklostezka vede kousek podél silnice, pak musíme přes ni. Z jedné strany auta zastaví, tak jedeme, ale z druhé strany se autobusák tváří, že klidně Tučňáka přejede, jestli rychle nezmizí. Prostě zase jednou Řiditel autobusu z písničky od The Tap Tap. Po přejezdu nastane nějaký problém u Jardy a netrpělivý Pepa mizí v dálce. Jenže já vím, že v půli pole je odbočka doprava a tak pozoruju, jak Pepa mizí rovně v dálce. Marně se mu snaží dovolat vysílačkou. Tak prostě jedeme. On nás za chvíli dojede a dá základ ostré debatě, která končí tím, že nám vysvětlí, že se jen jel podívat na vzdálené větrné elektrárny a tím, že odevzdává vysílačku Arnoštovi.

Mineme nepřehlédnutelný Kultur Insel a zanedlouho jsme v Rothenburgu. Silně uvažuju, že se zastavím v místní kebabárně, ale pak si to rozmyslím, přeci jen od koláče není tak daleko a navíc bych ostatní zdržoval. Na náměstí se domorodců doptám na bankomat a nasměruju tam Jardu, který má málo hotovosti. A pak pro něj ještě naberu vodu v kosmetickém salonu. Slečna byla trochu vykulená co po ní chci, ale pak mě zavedla k umyvadlu, abych si napustil lahev.

Za Rothenburgem je na cyklostezce položený nový asfalt a okraje jsou lemovány bílou čarou. Tučňák je nadšený, báječně se mu tak orientuje. Přitom je to vlastně taková zbytečnost. Jak je vidět, jak pro koho.

Cesta je báječná, jen ty typické výjezdy z údolní nivy do vesnic jsou pro Jardu náročné, vždy mu musí někdo pomoci zatlačit.

Arnoštfahrradgepäcktträgerkomplikation

Vjíždíme do Klein Priebus a někde na konci karavany volá pozorný Pepa na Arnošta, že má křivě zadní kolo. Zastavujeme na velkém rovném placu před hasičárnou. Všichni dlouze zkoumáme, co je vlastně křivě, tříkolka se musí celá odstrojit, a pak se ukáže, že není křivě kolo, ale nosič. Problém jen zdánlivě  menší. Závadou je stržený závit v rámu kola. Co s tím? Tučňák se pustí do hledání možností jak to opravit. Nám, co se nezabýváme opravou, i když moudré rady bychom jistě poskytli, zpestřuje dlouhou chvíli děvče, tak desetileté, které si z protějšího domu přitáhlo jednokolku a za asistence své kamarádky předvádí čísla málem cirkusová. Jde jí ta jízda pěkně a zkouší i triky s obručí či paraplíčkem. Protější dům je však nejen zdrojem zábavy, ale i pomoci. Majiteli se podaří najít šroub a matky, tak lze alespoň provizorně opravit Arnoštův problém. Tučňák je neuvěřitelný, skoro nevidí, vercajk se mu musí podávat do ruky jako chirurgovi na sále, ale kolo opraví.

Luxusní spaní

Pomalu se blíží večer. Tučňák má vymyšlený rastplatz za Skerbersdorfem. Když tam přijedeme, jsme nadšeni. "To je paráda, to je skvělé" ozývá se postupně ze všech hrdel. Jen Pepa nás poučí, že nemůžeme říkat prostor jako kráva, protože kráva vypadá jinak. Což je nám fakt jedno. Před námi stojí zavřená velká bouda, z jedné strany je malé zastřešení, kam se později báječně vejdem s Arnoštem, ostatní budou spát na druhé straně, kde je veliký, zastřešený prostor s lavicemi a stolem. Vejdou se sem i tříkolky. Všude je posekaná tráva a čisto. Tedy až na nedaleký kout se starým přístřeškem, kde se to bělá podpapíráky.
Večer se objeví komáři, tak přeci jen nějaká vada na kráse. Ovšem, ne. Když luxus tak se vším všudy. Nad hlavou nám krouží netopíři a najednou není po komárech ani vidu ani slechu. Začalo mírně pršet, nejvyšší čas jít spát.

Noc byla ze všech dosavadních nejlepší. V pět hodin mě budí silné hmyzí bzučení. Mám trochu strach, jestli neležím v trase nějakého vosího roje, tak vylezu ven a zjistím, že nedaleký kvetoucí rododendron je obalen čmeláky. "Kluci pitomí", povídám jim, "co blbnete takhle brzy". Nedají si říct, tak zalezu zpět a ještě do sedmi krásně spím.

Na hranice Braniborska

K snídani si dávám poslední housku se zbytkem másla a zbytkem vynikající pomerančovo-zázvorové marmelády. Krásně mě to vyšlo. Mám v plánu kluky ještě doprovodit na Saské hranice, abych mohl říct "provedl jsem vás přes Sasko".

V Bad Muskau přejíždíme most do Polska a přes tržnici jedeme k Biedronce. Už jsem tam byl, takže je mi cesta jasná, přejezd mostu a průjezd tržnicí je stále stejně stresující. Na mostě nelze jet po chodníku a na silnici je jedno auto za druhým. Nečekaně zastavují, když na polské straně někdo přechází přes silnici, tržnice je plná zmateně se pohybujících lidí.

Biedronka je standardní. Až na Pepu se všichni vrhneme na nákupy, já tedy jen na drobné, večer už budu doma. Máme nakoupíno, ale Arnošt s Tučňákem jsou pořád uvnitř. Jdu je hledat, kde se zasekli, takže si alespoň mohu užít další zmatek u pokladny, který tam kluci způsobili. Ale pokladní, mladá holka, z toho není vůbec vystresovaná, směje se a ani babča ve frontě za námi nemá pocit, že ji zdržujeme.

Vedu karavanu zpět do Německa a odbočuji do zámeckého parku. "A teď si pánové představte, že tohle byla ještě na začátku devadesátých let ruina", neubráním se poučování. "A tohle jsou ti lvi, co byli dřív zlatí?", ptá se Jarda. Ptá se správně, já je tou historkou, jak jsem zažil, když byli lvi zlatí a čtrnáct dní poté zlato opískovala povodeň, krmím minimálně od včerejška. Kluci začínají řešit problém s nabitím mobilů. Táhnu je tedy ke starému zámku, přesvědčen o tom, že je tam infocentrum. Ale ouha, není. Pokračujeme tedy ještě kousek na náměstí, tam lidé sedí na zahrádce cukrárny. Jdu dovnitř a rovnou to na slečnu vybalím: "Dáme si tu kafe, ALE musíme si nabít mobily" Nemá s tím problém. Máme si sednout dovnitř a na stěně u stolečků jsou zásuvky. Arnošt s Pepou zůstavají venku, Arnošt chce odzkoušet svůj solární panel a Pepa má stařičký tlačítkový telefon, tomu baterky vydrží možná i celou cestu. Postupně si dávám kafe a trojkopečkovou porci výborné zmrzliny. Vyřeším si tak kafe, svačinu i oběd.

Startujeme k poslednímu saskému úseku. Už je to jen kousek. Nejprve parkem a pak přes Köbeln. Tam nás cyklotrasa protáhne zbytečně z kopce dolů a zase zpět, musím si to pamatovat, že se má člověk tady vykašlat na značení a jet ten kilometr normálně po silnici, stejně na ní není žádný provoz, není průjezdná. Na obzoru se objeví les, já už vím, že to je Braniborsko. Dojedeme na zemskou hranici a tam se loučím. Docela nerad. Byla to nová zkušenost, velmi pozitivní.

Návrat

Otáčím se zpět, zbývá mi jen dojet do Weisswasser na vlak. Z Bad Muskau je to docela do kopce. Umím to po cyklostezce vedoucí paralelně k silnici do Jablonce (Gablenz), ale vzhledem k spalujícímu slunci a vědomí, že je tam jen chabý stín, vymýšlím cestu lesem a pak na vrcholu kopce po cyklostezce paralelní se silnicí B156. Jde to líp než jsem čekal, jen trochu zakufruju, ale včas na to přijdu.

Na nádraží dorazím 20 minut před odjezdem vlaku do Žitavy. A v Žitavě oproti původnímu plánu přestoupím na vlak do Bischofswerdy. Kdyby mě to napadlo hned, mohl jsem přestoupit už v Görlitz. Z nádraží mě žena odveze autem. Fakt se mi nechce druhý den do práce, ale utěšuju se tvrzením, že v nejlepším se má přestat.