NaKole.cz
Cyklotoulky s dětmi, vozíkem V. – Švédsko – ostrov Gotland (2/5)
Obrovská bílá loď s nápisem DESTINATION GOTLAND překoná 150 km vzdálenost mezi přístavem Nynäshamn a Visby na Gotlandu během tří hodin. Ještě než jsme zvedli kotvy, většina cestujících zamířila do předraženého lodního bufetu, až jsme si chvíli mysleli, jestli náhodou není večeře v ceně lodního lístku (pro čtyřčlennou rodinu stál 2.400 Kč). Bohužel nebyla a tak večeříme z vlastních zásob. Obsadili jsme strategický stoleček poblíž zásuvky, vytáhli naši speciální rozčtyřku a během jídla dobíjíme baterky mobilů, foťáku a vysílaček. Při tom pozorujeme západ slunce a čteme si o Gotlandu. Děti objevily na lodi dětský koutek se spoustou hraček a dětské kino. Díky těmto atrakcím vydržel Víťa vzhůru, Šárka na půl hodiny vytuhla. Asi ve čtvrt na dvanáct jsme na místě, v přístavu Visby. Říkáme si, že to snad nebude tak hrozné hledat skoro o půlnoci nocleh, když je tady na severu v noci šero, ale těch 150 kilometrů směrem na jih je zatraceně zdát. Jsme zhruba na úrovni severního Lotyšska nebo Dánska; úsvit zůstal na severu a na Gotlandu je tma skoro jako u nás.
Rozsvěcujeme tedy naše silné osvětlení, protože loď chrlí jedno auto za druhým. Vydáváme se na jih, pryč od města, spíš intuitivně než že bychom věděli, kam jet a kde nocovat. Silnice od moře vede (jako vždycky) do kopce, ale po dvou kilometrech jsme už ve volné přírodě; schováváme se za první keřík a stavíme stan. Šárka opět ve vozíku usnula, musíme jí probudit, což není příjemné, ale co se dá dělat. Víťa to ponocování vydržel.
Ráno pár metrů od stanu objevuji v trávě mrtvého zajíce - není tu moc dlouho, zatím nesmrdí, ale jaké jsme měli v noci štěstí, že jsme do něho nešlápli. Děti se samozřejmě na ušáka musí zblízka podívat, pamatují si ten nocleh díky němu dodneška. Kousek od noclehu je v mapě značený „rast plac". Jedeme zjistit, co to vlastně znamená - a jsme jako v Jiříkově vidění. U parkoviště pro auta stojí malý domeček se třemi dveřmi. Jedny vedou na pánské WC, druhé na dámské, třetí jsou určeny pro vozíčkáře. Dřevěné obložení, moderní dlažba - záchodky lepší než máme doma. Chybí jenom sprcha ...Z kohoutku však teče teplá voda, zásuvky fungují, nechybí toaletní papír - usídlujeme se tedy na lavičkách venku, vaříme snídani a dobíjíme baterie, které jsme včera večer na lodi nestihli nabít. To by byla paráda najít večer zase nějaký podobný rast plac.
Z brašen vybaluji cestopis Marka Dostála - máme ho místo průvodce. Pojedeme v jeho stopách po ostrově proti směru hodinových ručiček. Luděk sice trochu prská, protože od jihu poměrně silně fouká, ale argument, že zítra večer dojedeme na nejjižnější bod, kde se otočíme a pak budeme mít vítr v zádech, je silný.
Z Visby vede krásná cyklostezka, svítí sluníčko a nastává taková ta pravá dovolenková pohoda. Uvítali nás tu vzorně. Užíváme si bezstarostnou jízdu po cyklostezce a nemusíme tak neustále sledovat Víťu, zda moc nevybočuje do silnice. Gotland, největší ostrov v Baltském moři, býval kdysi dávno vápencovým korálovým útesem. Přestože leží od nás směrem na sever, má specifické klima, tolik odlišné od pevninského Švédska - prší tam málokdy a ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, slunce tu svítí častěji než na Mallorce. Díky rostlinám, které na něm rostou, si tak budete připadat jako někde ve Středomoří. A i Balt je zbarvený do modra a ne do hnědošeda, jak jej známe z polského nebo německého pobřeží. Není divu, že je Gotland oblíbenou dovolenkovou destinací Švédů, zejména ti starší tu tráví na svých chatách i polovinu roku; ale i ti mladší sem často směřují za teplem a sluníčkem - pro seveřany je to vlastně teplý jih.
Malý kousek za Visby se nachází Kneippbyn, místo spojené s Pipi Dlouhou punčochou. Stojí tam prý její Vila Villekula, známá z televizního seriálu a poblíž má být i nějaký zábavní park. Stezka nás však navedla úplně jinudy, než jsme chtěli a tak jsme toto místo zcela amatérsky minuli. Ale stejnak, nevím jak vám, ale mně byla celá slavná Pipi docela protivná, její příběhy mě nikdy moc nebavily, tak mi to ani není líto.
Ale další zajímavost si ujít nenecháme - vápencové útesy Högklint. Uhýbáme na vedlejší silnici a směřujeme k pobřeží. Mezi nízkými a všelijak pokroucenými borovicemi se modrá hladina moře. A přímo z bělostných útesů je výhled ještě úchvatnější. V dálce vidíme věžičky města Visby, které jsme včera v noci narychlo opustili, ale kam se snad podíváme, až celý ostrov kolem dokola obkroužíme.
Silnička se pak zase stáčí od pobřeží, jsme od něho vzdušnou čarou asi tři kilometry. Na Gotlandu není jenom jedinečná příroda, na své si přijdou i milovníci různých zajímavostí vytvořených lidskou rukou. Jednou z nich jsou gotické kostelíky - na Gotlandu jich je podle internetu celkem 94. Skoro v každé vesničce nějaký míjíme - a každý si musím vyfotit, protože jsou opravdu jedinečné. Vesničky jsou většinou malé, často jde jen o seskupení několika domů. Každý domek má kolem sebe rozlehlý pozemek, většinou jenom zatravněný s několika keříky šeříku. Žádné skalky, žádné záhonky. Vše působí upraveně a neskutečně krásně voní.
Kousek za vesničkou Tofta z hlavní odbočujeme a míříme opět k pobřeží - na louce uprostřed lesa je z velkých kamenů vyskládaný tvar lodi - jde o prastaré pohřebiště - těžko říci, zda tu takto kameny vydržely dva a půl tisíce let, nebo zda tento tvar někdo opravoval nebo nějak narovnával. Každopádně je nikdo za celou tu neukradl, aby je použil na skalce u svého sídla. Na Gotlandu je podobných lodí několik.
O pár století mladší jsou obrázkové kameny, kterými je Gotland doslova posetý. Jeden z nich se nachází hned vedle kamenné lodi.
Silnice pokračuje konečně podél pobřeží, provádí nás několika rybářskými vesničkami s dřevěnými domky, až vjíždíme do městečka Klintehamn. Máme zprávy, že na Gotlandu (a asi i ve Švédsku obecně) lze potraviny nakoupit jedině v supermarketech ve městech, proto neváháme a raději doplňujeme zásoby - protože kdo ví, kdy bude další možnost. Kupujeme hlavně chleba - byli jsme upozorněni na to, že ve Skandinávii není chleba jako u nás, ale lehce nasládlý. Koupit chleba, jako je u nás, to chce opravdu štěstí při výběru a trochu si připlatit. My jsme se naučili kupovat chleba toastový (i kvůli tomu, že byl nejlevnější), ale vždy jsme k němu přikoupili i nějaký ten sladký švédský. Namazaný paštikou dobře nechutná, ale se slaným máslem Bregott je to mňamka. (Tohle máslo nám doporučili jedni známí, kteří sem jezdí už asi 10 let. V regálech obchodů jsme ho rychle zaregistrovali a to hned ve čtyřech variacích.)
Po nákupech pokračujeme na jih dál, moře je stále na dohled. Míjíme další kamennou loď. Ovšem tentokrát, abychom si jí prohlédli, musíme přelézt po dřevěném žebříčku do ohrady s pasoucím se dobytkem.
Pomalu se blížíme ke Sproge. Na mapě je tam namalovaný další rast plac, tak že bychom spali zase někde poblíž záchodků a nemuseli řešit vodu. Už zdálky vidíme vysokou věž kostelíka, odbočka ukazuje na rast plac těsně před vjezdovou cedulí do obce. Za malým parkovištěm je posekaná travička, záhonek s květinami a dřevěná kadibudka (ovšem dokonale čistá, vybavená koberečkem, obrázkem na zdi, záclonkou - a několika ruličkami toaletním papíru, samozřejmě). Voda tryská o pár metrů dál z přivedené hadice. Já bych řekla, že není co řešit. Luďkovi se nelíbí, že jsme na očích - jsme zvyklí se na noc uklidit mimo dohled z domů a silnic a tady jsme opravdu na ráně. Nakonec ale podlehl nátlaku zbytku rodiny. Navečer přichází pán s konvičkou, pozdraví, pokropí macešky a zase odchází bez jakéhokoli komentáře nebo známek nevole.
Následující den pokračujeme dál na jih - vítr pořád fouká proti, ale těšíme se na večer, kdy se stočíme k severu a vítr snad budeme mít do zad. Míjíme další vztyčené runové kameny a objevují se i první větrné mlýny (dřevěné i kamenné). Ty nenechávají chladnými děti - podobně jako v Rumunsku musel Víťa nabrat vodu z každé studny, na Gotlandu musí okouknout každý větrný mlýn - většina jich je totiž otevřených a dá se vlézt dovnitř, často tam bývá ještě původní vybavení.
Pomalu se blížíme k nejjižnějšímu cípu ostrova. Kousek za Bottarve, malé vesničce, kterou tvoří jeden statek - skanzen se slámovou střechou (o kterém Šárka prohlásila, že domeček má vlasy), odbočujeme opět k pobřeží. Tyto úseky patří k nejkrásnějším. Nalevo se zvedá nevysoký kopec porostlý travou - Luděk s dětmi jdou nahoru hledat kešku a nalézají betonový bunkr, podobný jako u nás v pohraničí. Je z něho nádherný výhled na celý poloostrov. Tenhle bunkr ale slouží jako rekreační chata. A pak ještě projíždíme kolem malého muzea v přírodě vytvořeného z bývalého lomu na kámen. Exponáty jsou volně přístupné. A ještě ke švédským keškám - kdo rád keškuje a kdo si chce navýšit skóre o desítky, nebo klidně i o stovky úlovků, ať jede do Švédska. Jsou tam na každém rohu, doslova překeškováno. Ale bohužel jde většinou jen o malé filmové krabičky, takže děti, které se rády prohrabují změtí blbostí z kinder vajec, to moc bavit nebude.
K nejjižnějšímu cípu ostrova Gotland, nazvanému Hoburgen, nám zbývají poslední dva kilometry. Ostrov zde končí vysokými bílými útesy strmě spadajícími do moře. Parkujeme kola a pěšinkou nad útesy se jdeme projít pěšky. Vrcholek skal je však zabrán vojáky, stojí tu tři vysílače a celý objekt je oplocený. Zklamaně se vracíme zpátky a vyjíždíme alespoň k nedalekému černobílému majáku. Je sice zavřený, ale dětem se líbí.
Tady se konečně otáčíme a míříme k severu. Vítr, který nás až doteď brzdil, vydatně pomáhá. I Víťa poznal ten ohromný rozdíl při jízdě po větru. Za malou chvilku přijíždíme do Sundre. Je tady další kostelík a vedle něho stará obranná věž. Kostelík s věží stojí na kraji vesnice, nikde nikdo. Průzkum ukázal přístupné záchodky vedle domečku fary a nebe se začíná zatahovat a dvakrát už zahřmělo - neváháme tedy a stan stavíme na trávě kousek od kostela - pod ochranou Boží. Bouřka nás jenom lízla, spadlo asi pět kapek, čímž se potvrdila teorie, že na Gotlandu v létě skoro neprší, ale fronta, která spolu s bouřkou přišla, přinesla otočení směru větru. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že fouká od severu. Pojedeme tedy opět proti.
Protivítr dělá největší problém malému Víťovi. Denní režim máme většinou takový, že po snídani jede sám, dá si svých dopoledních 10-15 kilometrů, které se ale postupně, jak získává fyzičku, mění na ranní dvacítku (v závěru cesty i třicítku). Pak se kolo zapojí za některého z rodičů (který zrovna neveze vozík) a na kolo si většinou sedá Šárka, Víťa odpočívá ve vozíku. Je ve svých 6 letech zatím výrazně menší, než jeho vrstevníci a to přináší výhodu, že se ještě do vozíku celkem pohodlně naskládá. Během Víťova odpočinku se snažíme najet co nejvíce kilometrů, většinou tak 20-30. Odpoledne pak Víťa znovu usedá na kolo a bez problémů najede dalších 20 kilometrů. Jeho denní dávky tak bývají i 40 kilometrů, celkově se denně posouváme o nějakých 60 - 70 km. Což považuju za naprosto luxusní a jsem maximálně spokojená. Luděk taky, jenom občas trpí, když na některých úsecích Víťu chytne lenivá a plouží se osmičkou se zpomalující se tendencí. Snažíme se ho popohánět, aby jel aspoň desítkou, protože jízda rychlostí 8 km/hod. a méně na rovinkách je opravdu náročná zejména na psychiku a skoro už padáme z kola. A taky si tatínek připadá nevytížený - tak si častěji zapojuje vozík, aby se aspoň trochu unavil. Je zvyklý tahat kolo obložené bágly a vozík s dvěma dětmi po balkánských horách, takže tohle je pro něho nuda a chvílemi i utrpení.
Podle Markova cestopisu odbočujeme v jednom místě na kamenitou cestu k pobřeží, kde se v malé zátoce nachází několik kamenných rybářských domečků a opodál začínají první raukary - erozí vytvarované skalní útvary typické pro Gotland. Krásné místo s atmosférou staré rybářské vesnice!
Ve vesnici Öja zastavujeme u kostelíka a vaříme oběd. Už jsme přišli na to, že nejen rast placy, které jsou určené hlavně pro motoristy, ale právě tyto zdejší úžasné kostelíky poskytují pro turisty vynikající zázemí. Ke každému kostelu totiž patří hřbitov a ke každému hřbitovu domeček se záchodky. Většinou jsou tu místnůstky dvě - někdy ještě třetí, speciální pro vozíčkáře. Na záchodcích teče voda (někdy i teplá), samozřejmostí je perfektní čistota a toaletní papír. Občas se poštěstí narazit na fungující zásuvky, asi dvakrát jsme zjistili, že je na WC zapnutý i malý přímotop. Teď v létě! Kostelíky většinou stojí na kraji obcí a jsou vyznačené v mapách. Lze si tak podle nich krásně naplánovat noclehy nebo polední pauzy. Jen asi třikrát se nám stalo, že se nám kostel pro nocování nelíbil, tak jsme se vždycky posunuli pár kilometrů k tomu dalšímu.
Tuto noc to ale na kostelík nevypadá, vyhlídnutý máme jiný cíl - a to maják na poloostrově Närsholmen. Zajíždíme si kvůli němu několik kilometrů po kamenité cestě. Zdálky vypadá úchvatně, máme ho navíc ozářený zapadajícím sluncem. Jenže po příjezdu jsme zklamaní. Maják stojí na soukromém pozemku, oplocený. Možná kdybychom se zeptali, tak by nebyl problém, ale raději se vracíme a táboříme na louce v lese.
Další den pokračuje opět ve znamení protivětru. Míjíme další prehistorické pohřebiště - tentokrát jde o řadu vztyčených kamenů, ale spíš bez ladu a skladu, než že by vytvářely nějaký tvar a je tam i pár runových kamenů. Za Ljugarnem však odbočujeme k nádherným raukarům. Jsou to už docela obři - procházíme mezi nimi pěšky a obdivujeme jejich bizarní tvary.
Zde se od Markovy trasy odpojujeme, on pokračoval stále podél pobřeží a objížděl další poloostrov, my si to zkrátíme přes nejvyšší partie ostrova Gotland. O nějaký kopec se v tom pravém slova smyslu ale nejedná, nadmořská výška je jen 67 metrů. Přibližně v 1. století našeho letopočtu si zde staří Vikingové postavili pevnost Torsburgen. Ještě dnes jsou patrné obranné zdi kolem celého hradiště, kde mohlo žít až 1000 lidí. Je tu i stará rozhledna, ale mimo provoz.
Před Boge jsme se zastavili u zvláštních vysokých raukarů Klinteklinten - jsou zvláštní tím, že se nachází asi kilometr od moře. Táboříme přímo v Boge za kostelíkem, už nám to ani nepřipadá divné. Je tu opět vše, co potřebujeme: tekoucí pitná voda, záchody, zásuvky na dobití telefonu. Zatím se nám na Gotlandu a ve Švédsku moc líbí.
Z hlavní silnice odbočujeme opět k moři a nakupujeme v pobřežním městě Slite. Jde o menší městečko našeho typu, tedy s náměstím. Zatím zdejší města, která jsme měli příležitost projíždět, tvořil shluk domů podél silnic, zpravidla bez historického centra. Ve Slite uprostřed čtvercového náměstí lemovaného domy s restaurací, knihovnou a kinem zabudovali do betonu pro děti velkou trampolínu. Když jsme posvačili a děti se do sytosti vyskákaly, jedeme dál. Cesta vede lesem - a ty jsou tady na Gotlandu opravdu krásné - většinou borové nebo smrkové stromy, na zemi roste hojně mech, v příkopu kvetou různobarevné květinky. Ani mi nevadí, že nejsme někde v horách, když je v rovinkách na co se koukat. A co teprve, když skončí les a napravo vykoukne moře a nalevo, na menším návrší, trčí další bělostné raukary Lergrasviken. Otevíráme ohrádku pro ovce a šplháme až nahoru nad skály, odkud je nádherný výhled na celou zátoku. Jeden z raukarů tvoří obrovskou kamennou bránu.
Během odpoledne se dostáváme do nejsevernější části Gotlandu. Ten úplně nejsevernější bod se ale nachází na samostatném malém ostrůvku Fårö. Od Gotlandu je oddělen asi kilometrovou úžinou a samozřejmě, že se tam musíme podívat. Přívoz s kyvadlovým režimem jezdí z městečka Fårösund a funguje dokonce zdarma. Je to navíc rychlovka, jen jsme na něj najeli, už odplouváme. Ostrůvek Fårö, ačkoliv se zdá jako opravdový konec světa, proslavil režisér Ingmar Bergman, který zde natočil celou řadu filmů a dokonce se sem i odstěhoval. My se jej vydáme prozkoumat ve směru hodinových ručiček. Už se navíc nemůžeme dočkat toho nejsevernějšího bodu. Jedeme už týden proti větru a opravdu doufáme, že až pojedeme zpátky na jih, že se vítr zase nestočí.
Západní pobřeží ostrova je porostlé jenom nízkou travou, takřka bez stromů. Asfaltová silnička se kroutí po kamenné planině pár metrů nad mořem a všude čteme varovné cedule o nebezpečí koupání v silném větru, který může plavce zanést daleko od břehu. Na koupání ale teď v pozdním odpoledni nemáme ani pomyšlení. Nejprve míjíme malé raukary Digerhuvud, které připomínají ležící velbloudy a pak se konečně dostáváme do místa Langhammars. Jde o nejsevernější bod ostrova, a nachází se tu největší a nejznámější raukary - jsou na každém prospektu z ostrova Gotland. Necháváme kola na malém parkovišti a scházíme k několika obrům, vysokým přes pět metrů. Je tu i takto vpodvečer spousta turistů, k ulovení fotky samostatných raukarů to chce trochu trpělivosti a čekání.
Opuštěnou krajinou pokračujeme dál. Přemýšlíme, co se tady tomu režisérovi tak líbilo - dohromady tu totiž nic není. Ale možná právě to nic může být pro někoho také přitažlivé. V rovinaté krajině s nízkými pokroucenými borovicemi vykoukne občas větrný mlýn, seník nebo osamělý statek. A místo lidí - nekonečná stáda ovcí. Nedaleko jednoho kamenného mlýna nocujeme, čímž způsobíme radost hlavně dětem - ihned ho běží prozkoumat. Mají na to dost času, je večer a nikdo je nehoní, že musíme jet dál.
Ráno se budíme do zamračeného dne. To je poprvé zde na Gotlandu a to jsme tu už skoro týden. Připravujeme do pohotovosti pláštěnky, a když najedeme na silnici a sedneme na kola, mám pocit, že mě trefí šlak. Během noci se zase otočil vítr a fouká opět od jihu! Teda jak je tohle možné? Už podruhé měníme úplně směr a přesně spolu s námi se stáčí i vítr. S větrem v zádech tak přejíždíme jen pár kilometrů k nejvzdálenějšímu bodu ostrova Fårö, k majáku Fåröfyr. (Škoda, že to není dál.) Na Hoburgen, nejjižnější cíp Gotlandu, je to odsud nejkratší cestou 177 kilometrů, píšou to tu na směrové ceduli. Scházíme symbolicky až k moři, krásný vysoký bílý maják je tradičně zavřený.
Během dopoledne projíždíme zbytek ostrůvku Fårö, jeho východní část. Je hodně zalesněná, a tak nám aspoň míň fouká. Asfaltová silnice se změnila na šotolinovou, ochladilo se, nebe se ještě více zatáhlo a začalo z něho mrholit. Takhle přesně jsme si ten sever představovali. Víťu zapojujeme, nejede se mu po tom kamení dobře a nasazujeme rychlejší tempo, jako bychom tomu nečasu chtěli ujet. Zastavujeme jenom na výběžku Ryssudden, což je nejjižnější výspa Fårö. Zde, úplně osamělý a skoro zapomenutý, se nachází starý hřbitov z doby Krymské války, kdy zde byla anglická vojenská základna. Děti spíš zaujal opodál stojící kamenný seník s „vlasatou" střechou. Seník přitahoval i mě suchem, teplem a vůní sena, ale pokračujeme v sílícím dešti dál. Kruh kolem ostrova Fårö se uzavírá, přijíždíme zpět k přívozu - tentokrát na něj chvíli čekáme, ale o to víc si užíváme pár minut plavby v suchu místnůstky pro pasažéry. Nejradši bych jela ještě jednou tam a zpět, abychom se ohřáli.
Zbývá nám poslední etapa po Gotlandu a to po západním pobřeží přejet zpět do hlavního města Visby. Dala by se zvládnout během jednoho dne, ale díky zkaženému počasí nám to vyšlo na dva dny. Deštivou noc táboříme u zatopeného lomu nazvaného Modrá laguna. Být lepší počasí, musí tu být skvělé koupání, ale zase asi hlava na hlavě. Takto jsme tady úplně sami, jen na velkém parkovišti stojí jeden karavan. Udělali jsme si ohýnek, opekli chleba a dopili slivovici. V dosahu jsou, podobně jako u každé atrakce zde na Gotlandu, krásné a čisté kadibudky. Jenom nám dělají starost tenčící se zásoby jídla. Na celém Fårö jsme obchod nikde neviděli, nebyl ani v městečku Fårösund. A navíc podle mapy bychom ani zítra neměli projíždět nic většího, tak uvidíme.
Jenže prší i ráno, tak u lomu nakonec trávíme celé dopoledne. Hrajeme s dětmi karty, učíme je „prší" a občas vykukujeme ze stanu, jestli se to nevybírá. A dokonce se jdeme i vykoupat! V poledne konečně přestává pršet, tak rychle balíme mokrý stan, než si to tam nahoře zase rozmyslí. Ale nerozmysleli, během hodiny vykouklo i sluníčko. Na Gotlandu opravdu prší jenom málo! Alespoň nám. V maličké vesničce Fleringe mají aspoň kostelík, tak bereme vodu a vaříme oběd. Naše naděje se upírají k větší vesnici Kappelshamn, ale ani tam není žádná možnost nakoupit. Vzpomínáme se slzou v oku na Balkán, kde jsou obchody všude, otevřené snad nonstop a o jídlo si nikdy nemusíme dělat vážnější starosti.
Přijíždíme na útesy Hallshuk, nebe už je zase modré a po ranním dešti ani památky. Z výšky shlížíme na moře a potom sjíždíme do malé rybářské vesničky, ale i ta je liduprázdná, o obchodu si můžeme nechat zdát. Máme ještě několik pytlíků těstovin s omáčkou a instantní kaši na snídani, ale chtělo by to pečivo. Do vesnice Hall přijíždíme v podvečer. Je tady kostelík stranou od cesty a před ním plácek jako stvořený pro nás. Nechybí záchodky. Stavíme stan a kuchtíme mámino kuře na paprice, přestože jsme něco podobného měli i k obědu. Přichází k nám starší pán se psem. Bojíme se, že nás vyhodí, ale je spíš jen zvědavý. Napadlo mě, zeptat se ho, zda by nám neprodal chleba a mléko na kaši, ale neumí jinak, než Švédsky. Tuší ale, že něco potřebujeme, proto se za chvíli vrací s manželkou, která přeci jenom pár anglických slov dohromady dá. Vznášíme tedy požadavek na zakoupení chleba - dostáváme odpověď, že nejbližší obchod je 16 km daleko a že tam s námi klidně dojedou. Tak znovu: je prosím možné koupit chleba nebo mléko od vás? Konečně to paní chápe. Mléko nemá, ale chleba prodá. Jdu s nimi asi kilometr, bydlí v typickém kamenném domě, kterých jsme zde na Gotlandu viděli spoustu. Aspoň se do něho podívám. Ve sklepě loví v obrovském mrazáku chlebové placky - naznačuje, že si je musíme dát do mikrovlnky na rozmražení, tak říkám, že tu s sebou opravdu nemáme. Jdeme tedy do kuchyně, kde to do trouby na dvě minutky šoupla a je to. Za chleba nejprve nic nechce, ale nezdá se mi, že to říká moc přesvědčivě, tak jí dávám 20 švédských korun a bere si je ráda. (Zdá se mi to drahé za pár placek, ale později jsem je viděla v obchodě asi za 27 SEKů, tak jsem se trochu zastyděla). I tak nás docela vytrhla z hladovění.
U kostelíka je dosti větrno. Celou noc vítr cloumá se stanovou plachtou a ohýbá větve vzrostlých stromů, mezi kterými táboříme. A potom ráno, když jsme dovařili čaj, shodil vítr složenou plachtu, kterou přikrýváme kola, na ještě horký vařič-dřívkáč. Byla to naše chyba - nepozornost, ale plachta se natavila a utvořily se velké díry, asi jako když si děti skládají papír a vystřihují panenky. Do prčic práce! Doma jsme lepili miniaturní dírečky páskou a teď tohle - a předpověď navíc hlásí další přeháňky. Snad někde seženeme plachtu novou, je to pro nás docela důležitá věc. Rozloženou děrovanou plachtu si fotíme, kamarády tohle jistě pobaví!
Po snídani (ovesná kaše, placky jsme snědli k večeři) najíždíme na hlavní, která vede do Visby. Ale ještě si uděláme dvě zajížďky: jednu ke skalnímu útesu Jungfrun, druhou k jeskyni Lummelundagrottan. Ale pak už nezbývá, než jet do Visby, čímž zakončíme objetí ostrova Gotland. Do Visby vjíždíme jednou z mnoha bran. Kolem celého města se táhne opevnění v délce 3,5 kilometru, a kdo se díval na seriály o Pipi Dlouhé punčoše, hned v úvodní znělce mohl tyto hradby vidět - Pipi kolem nich totiž jede na svém poníkovi. Ale i na spoustě jiných míst na Gotlandu je Pipi natáčená, v seriálu jsou časté i záběry pobřeží s právě těmi typickými raukary! Že bych ten seriál přeci jenom začala mít ráda?
Teď ale projíždíme historické Visby, které je dokonce zapsané na seznam UNESCO. Na Visby je pozoruhodné kromě hradeb i spousta zřícenin kostelů ze 13 a 14. století. Ruiny jsou volně přístupné. Největší katedrála svaté Marie však stojí v pořádku dodneška. Město se rozkládá na kopečku, uličky se svažují k moři. Motají se v nich takhle přes poledne auta a spousta lidí. Nejvíc lidí je ale na hlavním náměstí s hrázděnými domy a dalším kostelem. Posedávají v hospůdkách, popíjejí nápoje, korzují po městě. Kupodivu jsou k vidění i zahradní restaurace, kde lidé popíjejí víno. Asi mají tyto podniky nějakou výjimku ze skandinávské „poloprohibice". Nebo to víno má jen 3,5% alkoholu? Nezjistili jsme...
A my oslavujeme úspěšné objetí ostrova obědem v oblíbené „kebabárně". Tam se vždycky najíme nejvíc a docela lacino. Po jídle se přesunujeme do přístavu - chceme zítra brzy ráno ostrov opustit. Jenže je sobota a nedošlo nám, že když se prohlídkou města trochu zdržíme, pokladna už v pět bude zavřená; a otevřená je zase až ráno v 8. (Trajekt na pevninu do Oskarshamnu však odplouvá už v 7:00.) Nechceme nechat náhodě to, že bychom se na loď nedostali proto, že neseženeme ráno lístky, proto obětujeme pár korun (švédských) a usedáme v kavárně s wifinou na zmrzlinu. Přes internet se nám ale jako naschvál lístky nedaří rezervovat, aplikace jim padá, poté to nechce akceptovat naší platební kartu - nezbývá, než to risknout a nechat na ráno.
Na noc se vydáváme zpátky k našemu prvnímu rast placu. Tentokrát jsme tu za světla a tak si vybíráme lepší nocležiště, než u zajíce. Děti se ale chtějí na něho jít podívat, což jim z pochopitelných důvodů nechceme dovolit. Poslední noc na Gotlandu je opět deštivá, a my jako na potvoru máme jen tu děravou plachtu přes kola (a v sobotu neměli ani v největším městě na ostrově otevřený žádný obchod, kde bychom sehnali novou).
Poslední ráno na Gotlandu vstáváme v šest hodin - spíme totiž přímo nad přístavem. U terminálu lístky zakoupit lze, ale paní nám chce napařit „pokutu" 100 SEKů za to, že jsme lístky nekoupili předem v pokladně - tak se trochu hádáme, že bylo včera odpoledne zavřeno a přes internet jim to zrovna nešlo, až paní mávla rukou. Šlo docela o hodně, už takhle nás ta plavba stojí zase přes dva tisíce. Kola parkujeme opět ve velké tlamě obrovské lodě a nahoru s sebou si bereme i jídlo na snídani a nějaké malování pro děti - poplujeme tři hodiny, tak ať se nenudí. Těsně před odplutím se ale jdeme na venkovní palubu rozloučit s Gotlandem. Je málo pravděpodobné, že se sem ještě někdy podíváme, ale dojem na nás tenhle ostrov udělal velký. Někdy, v jiném životě, bych si tady přála v malé chatce trávit celé léto. Tak sbohem, slunečný Gotlande.
Gotland jsme objeli za 8 dní kolem dokola, a najeli jsme při tom: 504 km, z toho Víťa sám: 241 km
Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Příště - část 3 - Öland
Fotogalerie
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část
Vyzkoušejte:
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Úvod a vlastně rovnou i závěr :-) Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná…
Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně
Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…