Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III aneb s dřívkáčem po Balkáně 2011 (3)

Část 3 - Černá hora, Bosna a Hercegovina, a cesta domů...

Stát 4 - Černá Hora
Mnoho lidí nepozná z Balkánu nic jiného, než Černou Horu (no, možná ještě Chorvatsko). Připadá jim bezpečná. Černá Hora alias Montenegro je samostatná od roku 2006, je kandidátskou zemí na vstup do EU, balkánská válka se jí téměř netýkala, od Srbska se tato zemička dokázala oddělit bezproblémově.
Rozlohou je to maličká země (asi jako Jižní Čechy), ale hornatá - 60% území leží nad 1.000 m n. m. Přírodními krásami je to však perla mezi Balkánskými zeměmi. Na druhou stranu - není to ten pulzující Balkán. Na pobřeží moře a v turistických oblastech místní již navíc přivykli turistům.
My máme v našem putování Černou Horu jako tranzitní zemi. Už jsme zde také podruhé a tak si jako vždy vybíráme cestu, po které jsme ještě nejeli. Hranici z Albánie však přejíždíme na stejném místě jako kdysi. Skoro nic se tu za tu dobu nezměnilo. Po pár kilometrech ze známé silnice odbočujeme doprava a po dlouhém stoupání se ocitáme vysoko nad Skadarským jezerem. Jde o největší jezero na Balkáně ležící na území Albánie a Černé Hory. Úzká silnička se vine po úbočí hor vysoko nad jezerem, svodidla často chybí nebo jsou rozbitá. Ptačí pohled na tmavě modrou hladinu jezera, vesničky dole na úpatí kopců a kláštery na ostrůvcích je jeden z nejhezčích zážitků letošní cesty. Ovšem silnice sama o sobě je jen pro bezzávraťové, tedy nic pro mě.
Navečer přijíždíme do Vir Pazaru, malého městečka na břehu Skadarského jezera. Nabíráme vodu. Pro domorodce jsme zde jen turisti, co jistě mají peníze. Dostáváme několik dotazů, jestli nepotřebujeme „room" nebo „accomodation". Když odmítáme, že máme svůj stan, lidi zavrčí a odchází pryč. Nikoho nezajímá, odkud jsme, kam jedeme, a jestli jsou ty děti naše (aneb seznam tradičních otázek). Zajímají je jen naše peníze. Asi to bude ale hlavně tím, že jsme pro ně snadná kořist, lidi v projíždějícím autě se zavřenými okénky jen tak oslovit nelze.
My ale naše prachy jen tak nedáme a jedeme za město hledat nocleh někam do lesa. Hned je ale jasné, že to nebude jen tak. Najíždíme na silnici spojující hlavní město Podgorica s mořem. Navštěvujeme hrad Lesendro, který leží na ostrově Sjkadarského jezera. Vede přes něj silnice, ale překonat musíme násep s kolejemi a svodidla silnice se silným provozem aut a kamiónů. Jinak by to tu na nocleh bylo ideální.
Nakonec táboříme o pár kilometrů dál ve volné přírodě. Další den přijíždíme do hlavního města Černé Hory, nazvaného romanticky Podgorica. Je to opravdu město pod horami (leží v nadmořské výšce pouhých 40 metrů). Máme tu několik úkolů. Jednak památky a jednak sehnat na Luďkovy kotoučové brzdy nové destičky, které se nečekaně ošoupaly. Měl celkem dvoje rezervní, ale nestačilo to. Prudká klesání hlavně v Albánii s nimi rychle zatočily.
Památek Podgorica, která se do roku 1992 jmenovala Titograd, moc nenabízí. Navštěvujeme centrum s věží Sahat-Kula, zříceninu pevnosti a starý most. U toho pokukujeme po nějakém cykloobchodu, ale je to bída. V jednom jediném krámku mají zákazníků mraky a česká rodinka na kole, která potřebuje jenom brzdové destičky, je vůbec nezajímá. Čekáme snad hodinu, než nám řeknou, že ty potřebné nemají. Luděk nemíní bez destiček Podgoricu opustit, protože bez brzd to prostě nejde. Nakonec odjíždí s osloveným cyklistou, který ho prý zavede k jinému obchodu. Vrací se za další hodinu, naštvaný. Za destičky, které u nás v přepočtu stojí maximálně 10 euro, chtěli 50 (ukecal to na 40). Bohužel je v nouzi, tak je musel vzít. Pryč z města, začíná polední horko.
Chuť si zlepšujeme až průjezdem kaňonu Morača. Hluboká rokle, desítky tunelů, azurová řeka pod námi. Děti jásají při průjezdu každým tunelem. Projeli jsme už řadu soutěsek, ale tahle patří k nejhezčím. Škoda jen, že údolím vede hlavní silnice a tudíž je na ní docela silný provoz. Navštěvujeme pravoslavný monastýr Morača, kde za kamennými zdmi je od aut blahodárný klid. Nocujeme u staré školy, navečer jsme pozvaní k opodál bydlícím starším manželům na rakiji, děti dostávají sušenky. Jdeme spát brzy, ráno nás čeká průsmyk Crkvine (1.060 m). Zdoláváme jej celkem hravě a v poledne se již cpeme burkem v příjemném horském městečku Kolašin.
Po svačině sedíme v trávě a připojujeme se k internetu. Přes Skype píše kamarád Láďa. Zprávy z Prahy nejsou dobré. Na Jižní spojce do něho kdosi naboural - jemu se nic nestalo, ale auto je, jak se říká, „na šrot". Za 14 dní tak pro nás do Zagrebu bohužel nepřijede. Poradíme si jinak? Musíme!
Hned píšeme jinému kamarádovi Pavlovi s prosbou o odvoz, všechny náklady že hradíme, škodnej nebude. Odpověď přichází ještě tentýž den, večer. Klidně pro nás přijede, ale nebyla by to výzva zkusit domů dojet po svých? Prý by to byla dobrá návnada pro další knížku. Pavel je taky cykloturista a myslí to dobře. Jenže tou dobou není dokončena ještě ani kniha druhá a je zbytečné přemýšlet nad další. A hlavně, před sebou máme celou Bosnu a Hercegovinu a chceme si užívat jih a ne to teď vzdávat a mířit domů jen kvůli nějaké symbolice „dojet po svých". Navíc jsme na dovolené a jezdíme si hlavně pro svoje potěšení a ne proto, aby to bylo zajímavé v knihách. Tak se předběžně domlouváme, že se za dva týdny uvidíme v Zagrebu.
Kaňon řeky Tara je prý nejhlubší v Evropě (až 1.300 metrů) a je rájem raftařů. V kaňonech se hledají místa na spaní blbě, my jsme ale dostali pozvání na louku patřící k domku mladé rodinky, žijí přímo v soutěsce. Luděk hrabe seno, šestiletý chlapeček navečer kope s Víťou do balónu. Jeho maminka si nás přišla vyfotit. Něco takového se prý jen tak nevidí...
Nejznámější stavbou na řece Taře je 135 m vysoký a 154 m dlouhý most. Most byl zničen za druhé světové války a poté znovu obnoven. Ještě že tak. Silnice se zde rozděluje na obě strany, ta nalevo se šplhá do vysokohorského Žabljaku, kde už jsme byli, tak se vydáváme po mostě doprava. Ale to až za chvíli, ještě si musíme popovídat s cyklocestovatelem kanadského původu. Je na cestě kolem světa. Vůbec na to ale nevypadá, moc toho s sebou neveze. Nemá ani žádné mapy a plán cesty má jen přibližný. Kudy pojede se prý vždycky podívá někde na internetu, anebo dá na doporučení; a tak mu doporučujeme právě onu cestu do Žabljaku a poté kolem Durmitoru. Loučíme se „nashle za pár dní v Sarajevu". Dvouhodinové klábosení byla velká chyba - slunce se mezitím vyšplhalo do nadhlavníku a serpentiny z Drurdjevica Tara nahoru jedeme v nelidském horku. Dochází nám voda, ale spásný silný pramen čisté vody u silnice nás zachraňuje. Zastavuje tu skoro každý. Parádní osvěžovačka. Od mostu se šplháme několik set metrů vysoko na náhorní planinu. Kopcem vedou serpentiny, připadáme si jako kuřata na grilu. Není tu skoro žádný les, jen louky. Naštěstí jsme už dost vysoko a maličko se ochlazuje. Za Pljevljou pořád pozvolna stoupáme. Opouštíme turisticky frekventovanou oblast Černé Hory a hned je to znát. Jakýsi strejda nás zve na nocleh na pozemek chajdy, kde seká trávu, ráno zažíváme v malém krámku v Boljanici nezapomenutelné setkání s paní Olgou, prodavačkou. Je unešená z dětí, ohřívá nám domácí mléko s cukrem, k tomu dostáváme domácí perník. Po příjezdu domů jí posíláme fotky. Zase se nám potvrzuje zkušenost, že nejlepší lidi jsou právě stranou všeho toho turistického šílenství.
A ještě jedna stránka Černé Hory je nám nová - podél silnice leží zelené pytle. Několik chlapíků jde lesem, do pytlů dávají odpadky, čistí les a louky od bordelu, který je na Balkáně všudypřítomný. (Moc nechápeme, jak se Černá Hora může prohlašovat ekologickým státem. Bývá zvykem zasypávat celé rokle jako například kaňon řeky Ibar, což je jedno velké kouřící smetiště a řeka samotná je plná plastových odpadů a dokonce jsme v ní viděli i plovoucí ledničku.) Malá celnice zapomenutá v lesích leží vysoko, 1.300 metrů nad mořem. Zde se loučíme s Černou Horou. Byli jsme tu jen pár dní, ale bylo nám tu hezky. Už se ale těšíme na změnu - do Bosny.

Černá Hora - 306 km a 3.760 m nastoupáno

Stát 5 - Bosna a Hercegovina
Asi se už budu opakovat, ale Bosna je také naše srdeční záležitost. Ta válkou zničená země je plná optimistických lidí, setkání s nimi na pozadí rozstřílených domů a minových polí jsou nezapomenutelná. Když jsme touto zemí na kole projížděli poprvé v roce 2002, připadali jsme si jak pováleční reportéři. Poznámky, které jsem si tenkrát napsala do deníčku, hovoří za vše:
První dojmy z Bosny jsou děs a hrůza. Rozstřílené domy, jiné jsou zbořené a opuštěné, další se opravují. Některé jsou celé funkční, jen jsou v omítce díry po střelbě. Jinde mají třeba obytné jenom přízemí, první patro je zničené. Na silnici jsou výmoly po granátech, je dobře vidět, jak se rozprskl do asfaltu. Jinak jsou všude obchody, stánky, bary a restaurace, to vypadá, že funguje dobře. Najeli jsme na nábřeží, ale je tu zídka a k vodě se není jak dostat. Na zemi je spousta střepů, raději se vracíme na silnici. Projíždíme kolem patrového domu s vypálenými byty. Vypadá to ale, že v některých se normálně bydlí. Všude kolem jsou cedule, že tady Evropská Unie bude platit programy na obnovu; ale obnovu čeho? Vždyť tady nic nezbylo. Jen další a další domy v troskách, do nebe trčící komíny a čnící štíty bez střech. Pokouším se fotit, ale mám při tom zvláštní pocit. Tohle už nejsou obrázky z televize, tohle je skutečnost, tady všude v těch domech žili lidé a jednou sem někdo přišel a začal do nich střílet. Mám pocit obrovské neúcty, když mířím objektivem na další ruiny, ale nedá mi to. Fotografie budou mít dokumentační hodnotu jenom pro nás a my sem přeci nejedeme okukovat a fotit zemi zničenou válkou. My tudy jenom projíždíme na cestě k moři. To je naším hlavním cílem! Na chvilku jsem se sama před sebou takto ospravedlnila, ale nemůžu, a dál se zatajeným dechem zírám na tuto válkou poznamenanou krajinu. Zírám na zbytky domů, chybějící zdi a prázdná okna. Míjíme zarostlé zahrady a výmoly v silnici. V hlavě se mi honí spousta otázek a do duše se vkrádá podivná tíseň.
Od té doby uplynulo už skoro deset let, od války tedy více než 15, ale stopy jsou stále ještě víc než patrné. Většina domů je již omítnutých, ale někde zůstaly ještě stopy po kulkách, silnice pokryl už nový koberec, ale někde jsou ještě v asfaltu zřetelná sluníčka rozprsknutých granátů. V přírodě zůstaly tisíce min, ta se ale sama nevyčistí a odminování potrvá léta a nikdo nikdy nebude moci říci, že je země stoprocentně čistá. A šrámy na duši lidí? Možná až další generace je zahladí a i to je tady nejisté. Balkánské spory jsou staleté.
Nemusíte ale mít obavy při cestě do Bosny a Hercegoviny! Je to krásná země plná milých, příjemných a bezprostředních lidí. Akorát při plánování výletu si budete připadat, že jedete na území, kde jak se říká, „žijí lvi". Ani na mapách Seznamu, Google, či iDNES nejsou totiž bosenské silnice či města pořádně znázorněna. Ale lvi tam opravdu nežijí, silnice tam vedou (pravda, někde chybí asfalt) a města jsou plná toho správného balkánského ruchu.
Stavíme hned v prvním městě Čajniče, měníme eura na konvertibilní marky a ochutnáváme vynikající „čevabi". Hned za městem však asfalt ztrácíme. No jo, zachtělo se nám zkratek po vedlejších, tak se musíme trápit. Ale co, kousek to vydržíme.
V noci přišla bouřka a ochladilo se na příjemných 20 stupňů. Takhle Balkán vůbec neznáme, letos nás to počasí docela šetří. Po staré silnici, která byla kdysi dávno asi spíš železniční tratí, míříme na Sarajevo, bosenské hlavní město. Přijíždíme tam v pozdním odpoledni, ale pár památek ještě stíháme. Sarajevo toho nabízí hodně: Baščaršija, rušný turecký trh v centru města se spoustou dílen řemeslníků a pestrobarevných obchůdků, na ulicích lze potkat nejednu zahalenou ženu, muezzin svolává věřící muslimy do mešity k modlitbě. Speciální jídelny nazvané čevabdžinice lákají na pravé čevabčiči, zatímco vedle nich buregdžinice zase na burky. Káva se podává jedině ta uvařená v džezvě, notně oslazená. Baščaršiji lemují staré mešity, které se po poslední válce rekonstruují. Starým městem projíždíme pomalu a nasáváme zdejší atmosféru. A pak najednou, víceméně náhodou, nacházíme u Latinského mostu ono pověstné místo, odkud srbský nacionalista Gavrilo Princip smrtelně postřelil následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a tím rozpoutal první světovou válku. Přes celé Sarajevo, více než 10 kilometrů po hlavní silnici prcháme z centra města na předměstí Illidža, kde nocujeme v příjemném a klidném kempu. Ráno se vydáváme ještě na dvě zajímavosti v okolí města. První z nich - pramen řeky Bosny leží hned nedaleko kempu, na to druhé - Tunel Spasa je nutné se doptat. Stačí ale říci „tunel" a každý Sarajevan ví. Sarajevo bylo za války obklíčeno a ostřelováno srbskými jednotkami. V domě rodiny Bajra Kolara se mnoho odvážlivců pustilo do odvážného projektu - prokopali 800 metrů dlouhý tunel pod letištní ranvejí. Ten umožnil město zásobovat. Dnes je v tomto domě zřízeno malé muzeum. Celý tunel je kvůli prosakující spodní vodě zasypán, na ukázku zůstalo pouhých dvacet metrů. S ostatními návštěvníky sedíme a s otevřenou pusou zíráme na autentické videozáznamy z tehdejší doby. Všem se honí v hlavě to samé - jak je možné, že se něco takového dělo před patnácti lety jen relativně malý kousek od našeho bezpečného domova. Fotky na zdech muzea přinášejí svědectví nedávné války: vypálené domy, převrácené tramvaje, hořící auta. Jsme rádi, když jsme zase venku a píše se rok 2011.
Na parkovišti stojí auto s pražskou espézetkou. Napadá nás, že bychom mohli krajany poprosit o odvoz nepotřebného čistého oblečení domů. Na vysoké hory zejména v Černé Hoře jsem nás a děti vybavila zbytečně teplým oblečením. Teď se již nad 1.000 metrů nedostaneme a teplé oblečení zabírá asi půl brašny. Luděk neváhá a jedná. Oslovuje českou skupinku - a jaké zažíváme překvapení, když jde o pana Davida Vávru s doprovodem. Mají tu za pár dní premiéru pořadu Šumná města o Sarajevu (řadu význačných budov v něm totiž postavili čeští architekti). A protože je pan Vávra i nadšený cyklista, hned se dáváme do řeči - je o čem. Igelitovou tašku plnou oblečení nám potom jedna z jeho průvodkyň v pořádku dovezla do Prahy.
Sarajevo opouštíme směrem na sever. Než jsme po hlavní vyjeli z města, přibyly mi na hlavě další šedivé vlasy, provoz byl děsný. A pak už projíždíme krásným Bijambarským krasem do severní, hustě obydlené části země. Volné místo na stan hledáme do pozdních nočních hodin. Hrad Srebrenik je jedna z nejhezčích zřícenin, jaké jsme viděli. Pěkné jsou i Doboj, Maglaj a Vranduk. Kolem Doboje se táhla ostrá bojová linie, jeho okolí patří k nejhustěji zaminovaným územím - naštěstí jsem to četla až po návratu.
Vaříme si na vařiči dřívkáči k snídani vajíčka, popíjíme tekuté jogurty. Dřívkáč děti přitahuje asi jako tekoucí voda. Musí se do něj stále přikládat slabé suché větvičky a to děti baví. U Žepče mi jedna stará paní nevěří, že ty děti jsou moje. (Tak mladá a už dvě děti? Hahaha, kdyby věděla... nebo spíš, kdyby lépe viděla.)
Za Zenicou - nejhorší úsek. Napojujeme se na hlavní od Sarajeva, objet to nejde. Všude kolem se tyčí hory a úzká silnice je plná kamionů. Sneseme cokoliv - déšť, slunce, vítr - ale tady máme opravdový strach. Rezignujeme, nač si hrát na machry, že vždycky a za každou cenu jen po svých. Hledáme ze Zenice spojení vlakem nebo busem dál, abychom tu hlavní nějak překonali. Dvě hodiny zabitého času a marně. Ze Zenice se na sever nebo východ země nedostaneme. Jde o to, že Bosna je rozdělena na dvě části - Republiku Srbskou a Muslimsko-Chorvatskou federaci. Je to asi něco jako u nás Pardubický a Olomoucký kraj. Taky není zájem na dopravním spojení mezi nimi.
Se slovy „nějak to dopadne" se vydáváme dál. Uskakujeme před řítícími se kamiony, připadám si zoufale. Stavíme na kafi v malém bistru. Slovo dalo slovo a za chvíli nakládáme naše kola do dodávky syna majitele hospůdky. Dohoda je taková - uhradíme náklady na naftu a on nás převeze přes nejhorší úsek - asi 90 km do města Jajce. Cestou ale nevíme, co je horší. Zda jízda na kole mezi kamiony nebo jízda v dodávce. Pět nás sedí na lavici pro tři hned za čelním sklem, nepřipoutaní. Řidič za jízdy píše esemesky. Zastavujeme v Travniku; kluk jde na oběd, my na prohlídku historického muslimského města s hradem. Navečer nás vykládá v městečku Jajce u vodopádu. Jsme živí a zdraví. Zmrzlinou oslavujeme Šárčin svátek a Luděk s Víťou lezou na hrad.
Další cesta Bosnou je pohodová, aut i kopečků ubylo. Díky převozu autem jsme získali jeden den k dobru. U Prijedoru, který je na hranicích s Chorvatskem, dumáme dlouho nad mapou. Je sobota ráno, do Zagrebu nějakých 200 kilometrů. Tam jsme nejpozději v úterý, Pavel přijede až v sobotu. Co do té doby budeme dělat? V internetové kavárně zvažujeme další varianty. Není jich mnoho.
Výlety po městě nebo do okolí Zagrebu zavrhujeme rovnou - už se nám nechce do kopců. Jsme zvyklí na každodenní šlapání a v žilách koluje tulácká krev. Musíme prostě jet dál. Čím víc se přiblížíme k domovu, tím to pro nás bude lepší a levnější.
Možnosti kam to nasměrovat dál jsou dvě - do rakouského Grazu nebo Maďarskem. Zatím je to jedno, rozhodneme se později.

Bosna a Hercegovina - 645 km a 5.420 m nastoupáno

Stát 6 - Chorvatsko
V těchto místech rovinaté Chorvatsko jenom projíždíme. 249 kilometrů dlouho etapu máme za 2,5 dne za sebou. I tady ale mají pro nás atraktivní zajímavosti, například hrad v Sisaku nebo město Varaždin. Zde padá další velké rozhodnutí. Odvoláváme Pavla s tím, že nějak dojedeme sami. Buď do Rakouska na vlak nebo Maďarskem sami. Vlak je bohužel příliš komplikovaný (hlavně nutnost rezervace místa pro kola); láká nás Maďarsko a dojet po svých. To, co ještě před týdnem bylo v rovině scifi.
V Čakovci na křižovatce se už musíme rozhodnout. Doleva je to do Rakouska, kde je jakási šance nasednout na vlak, napravo do Maďarska, kde jistota vlaku není. Pokud se rozhodneme pro Maďarsko, musíme to už dojet po svých minimálně do Bratislavy. Je úterý, do konce týdne to snad zvládneme. Neházíme si korunou ani chorvatskou kunou, Pavel nás odhadl dobře - realita návratu po svých je nadosah. Jedeme tedy doprava, na Slovinsko a Maďarsko.

Stát 7 - Slovinsko
Jedenáct slovinských kilometrů nestojí ani za řeč. Za hodinu z něho vyjíždíme. Snad jen zmínit, že poslední tekutý jogurt (dál v Maďarsku už nebudou) zakoupený v supermarketu se neobešel bez pro děti darovaných banánů. Ach, balkánští lidi, bude se mi po vás stýskat.

Stát 8 - Maďarsko
Do Maďarska přijíždíme neplánovaně a nepřipravení. Mapa Chorvatska a Slovinska zasahuje na pouhých asi 20 km území, dál nevíme kudy. Marně sháníme autoatlas, celou cestu do městečka Zalalövő není ani jedna benzínka, ani jeden krámek. V Zalalövő se uchylujeme k netradiční metodě. Přes Maďarsko jezdí touto cestou spousta Čechů a Slováků k moři. Hlavní silnice prochází náměstím. Zde stopujeme s naší vlajkou v ruce auta s českou nebo slovenskou espézetkou. Chceme pouze nahlédnout do mapy, napsat si vesničky, kudy máme jet dál. Nakonec od starších manželů fasujeme hodně starou (ještě socialistickou) mapu Maďarska s měřítkem 1:500 tisícům, ale dobře nám posloužila. Projeli jsme podle ní 168 maďarských kilometrů až do Bratislavy a posloužila i pro 58 kilometrový úsek Rakouskem. Co psát o Maďarsku? Modré pumpy se studenou vodou v parném dni, kvetoucí slunečnice a narvané termální lázně Sárvár. Dlouhé kilometry vyprahlou pustou, noclehy kdekoliv, vesničky jsou daleko od sebe. Stejně jako u nás.

Stát 9 - Rakousko
K Neziderskému jezeru nezajíždíme, ale oblast v jeho okolí je rovinatá. Provoz na silnicích nám nijak nevadí, často se nabízí vedle silnice kvalitní a široká cyklostezka. Mohutné větrné elektrárny zde vytváří celé lesy - před pár týdny jsme na ně koukali z druhé strany, ze Slovenska. Blížíme se domů.

Stát 10 - Slovensko
Bratislavu nemáme jen jako průjezdní město, chceme si jí vychutnat. Nikdy jsme nebyli v centru. Je čtvrtek, teď již víme, že v pohodě dojedeme po svých až do Čech. Se slavnostním pocitem přejíždíme dálnici, po které jsme před šesti týdny svištěli autem na jih a naše cesta teprve začínala. Přes sídliště Petržalka přijíždíme do slovenského hlavního města, dobýváme poprvé v životě obrácený stůl aneb bratislavský hrad, projíždíme uličky pěkného historického města a obědváme v malé zahrádce spolu s byznysmeny a úředníky. Už i tady se stává trendem kult hotových jídel čili je libo „menu za tři eura?"
Po cyklostezce přijíždíme pod Devín, zřícenině hradu nad soutokem Moravy s Dunajem. Děti vítají procházku na starý hrad. Na ceduli u ruin základů kostela z dob Velkomoravské říše se dozvídáme, že tudy na naše území vstoupili Cyril s Metodějem. Kruh se uzavírá. Vzpomínáme na daleký Ohrid a na horoucí Makedonii. Ani nám není smutno, že cesta pomalu končí. Shodli jsme se, že 6 a půl týdne bylo přesně akorát.
Po cyklostezce podél Moravy přijíždíme po 110 slovenských kilometrech do Čech. Nikdo nás tu nevítá, famfáry nehrajou. A proč taky. Jedeme si prostě z dovolené. Fotíme se symbolicky u cedule „Česká republika". Pocit skvělej, ale víme o něm jenom my. Je pátek poledne, obědváme v Lanžhotě za české koruny. Následující ráno se nakládáme v Břeclavi na vlak. Domů do Těchonína bychom po svých asi dojeli, ale už nám to bohatě stačí. Nemám ten poslední den akce ráda. Netěším se na tu dřinu nakládání kol, a co když narazíme na blbce průvodčího. Nenarazili jsme. Zvládli jsme to i s jedním přestupem v Brně a v půl třetí vystupujeme z vlaku v Ústí nad Orlicí. Po cyklostezce je to přesně 32 kilometrů, to už máme změřené mnohokrát. Kolem stánku s točenou Holbou pod Lanšperkem nemůžeme projet bez povšimnutí; po šesti týdnech abstinence a v parném dni do nás zahučela jako nic. Prodlužujeme to, jak se dá, ale nakonec, v 6 hodin přijíždíme domů. Domeček je v pořádku, díky kamarádce Veronice, která si tu během naší nepřítomnosti udělala na mateřské letní prázdniny. Čeká nás ale i smutná zpráva, kocour Mates se našeho příjezdu bohužel nedožil. Večeříme jako vždycky po návratu u sousedů, vyprávíme si vzájemně zážitky. Mají to hned z první ruky. Nad ránem přišla silná bouřka; jak jsem ráda, že jsme doma.

Celkem za 6 týdnů najeto 3.489 km a 30.720 m nastoupáno.
Luděk shodil 12 kilo (vychází to pokaždé přesně stejně: mínus 2 kila/týden).
Mapa výletu - odkaz na bikemap zde

Markéta Hroudová, Luděk Zigáček

O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu