NaKole.cz
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část
Kolečko se uzavírá
Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity.
„Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem," pozdravil nás chlapík kdesi na benzínce. „To je docela dobře možné."
„Nebyli jste tuhle kousek za Almatou?" zase jiný chlapík jinde.
„Asi měsíc nazád? To jsme možná byli my," připustili jsme.
Buď má Kazachstán málo obyvatel, nebo málo silnic. Obojí je správně. A když všichni jezdí v autech a my nejsme tak rychlí, potkají nás vícekrát.
Poslední debata s Ruskou v nás sice zanechala hořkou pachuť, ale řekla jsem si, že nebudu nikoho za jeho názor soudit, že pravda třeba jednou najevo vyjde. A pak už opravdu přišla chvíle, kdy jsme se museli vrátit zpět do Kyrgyzstánu a pomalu začít myslet na návrat. Protože byl daný termín odletu, museli jsme mu přizpůsobit i naše tempo. Nasbírali jsme poměrně velkou časovou rezervu, tak jsme si vymysleli nějaké zajížďky a také výrazně zpomalili. Vstávali jsme později a víc času než obvykle trávili u dopoledních či odpoledních čajů. I tu zajížďku na hraniční přechod u Tokmoku jsme si vymysleli z tohoto důvodu, ale dál na východ už nemělo smysl jezdit, tamní přechody fungovaly už jen pro takzvaný malý pohraniční styk, tedy jen pro občany těchto dvou zemí.
Věž Burana bývala v 10. nebo 11. století mešitou, a ke všemu jednou tak vysoká než dnešních 25 metrů. Jedna z mála historických památek v Kyrgyzstánu, vlastně možná úplně jediná. A když jediná, tak jsme ji museli navštívit. Zajížďka to skoro nebyla.
Yssyk-Ata aneb za teplou koupelí do skoro 1900 metrů
Tak tohle zajížďka byla, navíc jsem dětem slíbila, že se přes 1000 metrů nad mořem už nedostaneme, ale politikové také často jen slibují. „A co asi tak budeme dělat, když máme pár dní k dobru?" ptali jsme se dětí. A oni, že prý máme jet do Biškeku nejkratší cestou a čas tam nějak strávit. Vysvětlili jsme jim, že ve městě bychom ubytování museli platit a tady stanujeme zadarmo. Přesto jsem napsala našemu ubytovateli, že přijedeme o den dříve. Na jeden den v Biškeku navíc nás děti nakonec ukecaly. Ale ty horké koupele jsem jim neodpustila. Jenomže to za moc nestálo. Byla sobota a cestu lemovaly rodinky, které si vyjely udělat piknik v přírodě. Bylo jich šíleně moc. Na každém volném místě podél řeky někdo tábořil. Bohužel, pohled to nebyl pěkný. To, že se kolem každé ženy batolilo mnoho dětí, mi stále vhánělo na mysl otázku: Proč? Proč proboha tolik dětí? Co se zde stalo? Jakou mají motivaci pro takové rozmnožování? I ten pán, u něhož jsme v Biškeku bydleli, měl dcerek rovnou pět. (A je mi víc jak jasné, že bude pokračovat, dokud jeho žena neporodí syna.) Většinou šlo o muslimy, ale náboženství si myslím, že v tom roli nehraje, protože se tady zrovna nějak striktně nepraktikuje. Některé ženy byly zahalené, ale mnohé ne. Co mě ale štvalo zdaleka nejvíc, tak to, že okolo každé piknikující rodiny se povalovaly odpadky. Haldy odpadků. Lidé odjížděli svými auty domů a zanechávali za sebou papíry, konzervy, kosti a všemožné další zbytky. Fuj. Měla jsem sto chutí jim něco říci, pak mi ale došlo, že je to jejich země a jejich životní prostředí a ať si to tady dělají, jak chtějí, jednou jim to třeba dojde a moje prudění by bylo jen házení hrachu na zeď. Přestalo se mi chtít do lázeňského rezortu jet, ale už jsme byli těsně před ním. Našli jsme jedno volné místo, s minimem nepořádku a koupel nechali na ráno. Ráno pršelo, ale v horké vodě bylo dobře. A opravdu to byl poslední velký kopec.
Splněný sen
Klidně napíšu veřejně, že děti do Kyrgyzstánu vůbec nechtěly. Nevnímají to kouzlo bývalého SSSR, vidí jen chudou zemi, špatné služby a turecké záchody. Jako vždycky jsem se je doma snažila pozitivně naladit. Že tam budou vysoký hory (Šárku), že budeme hodně chodit do hospod (Víťu) a že přespíme v jurtě (všechny). Ale nejvíc jsem po tom toužila já. Jenže pořád nebyla příležitost. Jurty jsme vídali skoro denně, občas v nich místní provozovali jídelny nebo čajovny, ale na spaní to nevycházelo. Buď jsme nějaký jurtový kemp potkali v poledne, nebo vůbec. Poslední týden jsem po noci v jurtě už toužit přestala. Blížili jsme se zpátky k hlavnímu městu a tam se tato obydlí nevyskytovala. Byla jsem upřímně ráda, že nám cesta vyšla, že jsme ji zvládli ve zdraví, to bylo nejhlavnější. Nemůžeme mít úplně všechno, co si vysníme, někdy je potřeba sklonit pokorně hlavu a být rád za to, co je. Doufala jsem, že se ty poslední dny, kdy už děcka chytala euforie, že se blíží odlet, nic neposere a na nějakou jurtu jsem úplně zapomněla.
A tak vůbec nevím, jak se to stalo. Měl to být poslední nocleh ve stanu těsně před hlavním městem. Ještě se nám nechtělo do civilizace, mezi lidi a auta. Naplánovali jsme si jej dokonale, dokonce jsme si krajinu prohlédli na satelitním snímku. Viděli jsme řeku, lesík... vypadalo to skoro ideálně. Až do chvíle, kdy vyhlédnutá cesta skončila za zamčenou branou a nám zbyla jen kravská stezka podél zdi. Neradi se vracíme, tlačili jsme tedy kola mezi kravinci, vyhýbali se vysokým suchým bodlákům a kroutili hlavou nad tím, co tady ta zeď dělá a co vlastně oplocuje. Po několika kilometrech nás stezka vyplivla do vyschlého koryta řeky, to jsme zdárně překonali a pak jsme konečně stáli na jakžtakž sjízdné cestě. Zabloudit poslední den, to se prostě musí! Zleva navíc přicházela bouřka, ten den už druhá, chtělo to jednat rychle. Naskočili jsme na kola, minuli pár zarostlých zahrad a zamířili do vytipovaného lesíka. Nemohli jsme se více splést!
Cestu najednou zatarasila závora, u ní budka a u budky šest po zuby ozbrojených chlápků v maskáčích.
„Neprojedeme?" zeptali jsme se.
„A kam jste se vydali?" odpověděli po místním zvyku otázkou.
Načež okamžitě dodali: „Tam žije náš prezident!"
Rozhodli jsme se říci jim pravdu. Že nám cestu ukázala mapa a že jsme o rezidenci pana nejvyššího opravdu nevěděli. Že jsme si v lese jen chtěli postavit stan. Nečekali jsme, že by nám domluvili zrovna audienci u hlavy státu, ale smilovat se a nechat nás postavit si stany kousek opodál, by snad mohli. Tím spíš, když se blížila ta bouřka a... přece... „Tady je Kyrgyzstán!" jak nám řekl jeden děda, když jsme tehdy před pár týdny usínali v zanedbaném areálu v údolí Džety Oguz a probudili se v lázeňském parku. „Tady je možné leccos."
Vojáci se sice usmívali, leč byli nekompromisní: „Je nám líto, musíte se otočit a jet zpátky."
Byli jsme v pasti. Dál už začínalo hlavní město, blížil se liják a my neměli kde hlavu složit. „Co zkusit ty zarostlý zahrady cestou sem?" napadlo mě, když už jsme se měli vracet. Zdálo se mi, že některé vypadaly neobydleně.
Vraceli jsme se. V té nejbližší zarostlé zahradě stál dům. Přísahám, že tam předtím nebyl, nebo nevím, možná jsem ho jenom neviděla.
Vlastně vůbec nevím, jak se to stalo. V jednu chvíli jsme tlačili kola po kravské stezce mezi vysokými bodláky, která nás zavedla k zapovězené vile prezidenta. O moment později jsme stáli u branky do zahrady a jakási paní na nás volala. Luděk s ní mluvil, já stála vzadu, pokukovala po černých mracích a odhadovala, kolik máme času. A pak najednou jsem si všimla, že u domu stojí jurta a ta paní otevírá její vrátka!
Absolutně netuším, jak se to stalo. Stačilo pár vteřin a z naprosté beznaděje totální štěstí. Měli jsme střechu nad hlavou, nocleh, a ještě v jurtě!
Můj vysněný nocleh v jurtě!!!
Je tohle možné?
Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, trvalo mi celou věčnost, než mi došlo, že i tenhle sen se mi splní! Stal se zázrak nebo vážně nevím, čím jsem si to zasloužila. Já tu už budu na všechny lidi tady milá a příjemná, slibovala jsem v duchu.
A večer zdaleka nekončil, bouřka během půl hodiny, jak je tady zvykem, odešla bouřit jinam a nám přišlo pozvání na čaj a tady, když se řekne čaj, tak se ani zdaleka nemyslí JENOM ČAJ. A pak následovala prezentace tradičního kyrgyzského oblečení a nezbytné nekonečné focení. Babička, děti, vnouče, před domem, před jurtou, na náš foťák, na jejich mobilní telefony... A ty tradiční čepičky jsme dostali darem.
A ráno opět čaj. Čaj a snídaně. Jasně že jsme to nemohli chtít zadarmo, když jsme se defacto vnutili (Ačkoliv jsme to s Luďkem probrali ze všech stran a ani on nechápe, jak se to celé přihodilo.) a oni řekli: „Dejte, kolik chcete, kolik myslíte, aby to bylo od srdce." A tak to mám nejraději. Dali bychom, i kdyby si neřekli o nic.
Úplně ten nejdokonalejší závěr, jaký jsme si už ani nedovolili přát. S Luďkem jsme si totiž říkali, že ten Kyrgyzstán nebyl tak úplně kyrgyzstánovej, jak jsme si ho představovali. Internet je plnej úžasných fotek od ostatních lidí a člověk má pocit, že to tam takové bude všude. Příroda a hory nás však ohromovaly jenom někde. Místy nás čekala docela suchá a vyprahlá step, úseky i vyloženě nehezké. Chyběly nám trochu lesy, smrky; jsme až příliš zvyklí na ty naše zelené stráně a louky.
Ale ten poslední nocleh všechno vynahradil!
A jsme doma
„Odkaď jste říkali, že to jste? Je tu jeden cyklista a mám pocit, že mluví vaší řečí," uvedl nás pan majitel do svého domu, kam jsme dorazili v odpoledních hodinách. Není možné, ale bylo to tak! Petr Jireček se chystal na závod Silk Road Mountain Race. Přiletěl dnes ráno a zbývalo jen vymyslet, jak sebe a kolo přemístit do vzdáleného města Oš. Že strávíme večer povídáním, bylo víc jak jasné.
„Já se tady úplně odnaučila pít kafe a naopak jsem se naučila pít čaj," svěřila jsem se další den ráno u společné snídaně v našem ubytování v Biškeku, když nám majitel naléval na dno misek čajový koncentrát a z varné konvice doplňoval kypjatok.
„Copak? Nemají tu dobré kafe?" zeptal se mladík, který do Kyrgyzstánu přiletěl teprve včera. On i jeho přítelkyně se tvářili překvapeně.
„Tady nemají žádné kafe!" odpověděla jsem mu.
„Vždyť kaváren jsme viděli spoustu," namítl hoch.
Hahaha, to my taky :-) Aspoň jsme si to na začátku taky mysleli.
Vysvětlení znovu, pokud byste náhodou do nějaké rusky mluvící země jeli:
café, kafe = restaurace (normálně s jídlem)
pokud chcete kávu, tak to je kófe
Další den jsme vyrazili na kole do města. Chtěli jsme najít české stopy v Biškeku a nakoupit na trhu nějaké suvenýry. Našli jsme čtvrť nazvanou Interhelpo, ulici pojmenovanou po Juliu Fučíkovi, i vlakové nádraží, kam v roce 1925 dorazili čeští budovatelé. Koho by tento málo známý příběh zajímal, doporučuji poslechnout si o něm nebo shlédnout dokument. (Doporučuji i těm, co tvrdí, jak špatně se dneska máme, jak se o nás vláda vůbec nestará apod.)
Na hlavním nádraží v Biškeku nás zaujal jízdní řád, který nebyl vůbec dlouhý. Pamatuji si jej přesně: Jednou denně do Tokmoku, dvakrát týdně do Samary a v červnu a červenci pár spojů do Novosibirsku.
Před odletem jsme si skoro všichni zašli do salonu krasoty nedaleko našeho domku. Jednak to tam bylo za třetinovou cenu než u nás, jednak člověk podpořil i jiné služby, ale hlavně to byla děsná legrace. Už jen, když jsem do salonu vešla s tím, že bych chtěla nechat ostříhat synka. Na lavici uvnitř sedělo několik lidí, myslela jsem si, že to jsou čekající a že si jen dohodnu, kdy máme přijít, kdy bude volno. Jenže to nebyli zákazníci, to všechno byli zaměstnanci. A tak jsme tam zůstali a protože já jsem díky barvení a pedikúře (viz. kapitola o problémech s prasklinami na patě) trvala nejdéle, Luděk s dětmi mezitím doma zabalili kola a když jsem byla hotová, tak jsem se dostavila s novou hlavou jako dámička a už nemusela přiložit ruku k dílu. Tak jsem aspoň vymyslela zajít na poslední čepované pivko. Petr během dne sehnal noční maršrutku do Oše, takže odfrčel už tento večer. (Jeho účast v závodě jsme sledovali a dopadlo to přesně podle jeho plánu - důležité bylo dojet!)
Ráno už jenom poslední anabáze - cesta taxíkem na letiště. Přijela dvě auta, obě volant stylově napravo, jak tam ostatně má dobrá polovina aut. Jen by řidič nemusel za jízdy čumět do mobilu, málem jsme sjeli do příkopu.
Někdo mi napsal, že je to odvaha jet s dětmi do takovýchto zemí. Já to jako odvážné nevnímám a nepřipadám si kvůli tomu jako hrdinka. Protože jsem neměla větší strach z Kyrgyzstánu než třeba ze Slovenska. Moje fobie a strachy jsou jiného rázu, pro ostatní zase iracionální. Třeba bouřky nebo to letadlo.
Tehdy jsem si napsala do deníčku:
Letadlo s námi hází a já naprosto netuším, jestli ještě někdy někam poletím, ale jsem ráda, že jsem svůj strach po dvaceti letech zas jednou překonala. Jinak by můj sen zůstal jenom snem. Není potřeba vidět všechno, ale některé sny je fajn si čas od času splnit. A třeba při tom překonat i nějakou svoji obavu. Jako možná proto jezdíme na ty naše dovolené na kole, protože nám pocit, že ty zážitky jsou pak silnější a zaslouženější. Vysvětlujeme to i dětem, že když něco dokážeme, překonáme se plus trocha toho nepohodlí, zatnout zuby, zabrat, vydržet - že to třeba člověka obohatí, posílí. Možná si to jen namlouváme, protože to jinak zatím neumíme a asi ani umět nechceme. Takže sorry, příští rok zase, a kdo nebude chtít, může zůstat doma.
5 týdnů, skoro 2500 ujetých kilometrů, zážitků nekonečně.
A dva státy (stány) do sbírky
Mapa ZDE.
Komu by to nestačilo, tak stejný text a více fotek TADY.
Praktické informace
doprava tam
V současné době jediná možnost je letecky, s přestupem v Istanbulu. My jsme využili nízkonákladové Pegasus Airlines.
cestovní formality
Do Kazachstánu i Kyrgyzstánu lze běžně cestovat bez víza.
cykloturistika
V Kazachstánu byly i malé silničky spolehlivě asfaltové, vysoké kvality. Benzín v Kazachstánu stál asi 10 korun a na silnicích to vypadalo adekvátně. Jezdili sem a tam, žádný problém zajet si tisíce kilometrů přes celou zemi, motor se zásadně nevypínal. Provoz byl opravdu hodně nepříjemný a míjeli nás na centimetry.
Na bezpečnost dbáme maximálně - hlavně být viděn. Nosíme reflexní vesty a kola jsme osadili dynamy v náboji a svítíme silnými světly vepředu i vzadu celý den.
V Kyrgyzstánu je nutno připravit se na špatné cesty. Většina cykloturistů volí přejezd náročných horských sedel, my jsme se s dětmi drželi více při zemi. A ačkoliv se místní horský celek jmenuje Ťan-Šan (Nebeské hory), musím přiznat, že tahle cesta byla co do nastoupaných výškových metrů spíš slabší. Je to prostý fakt horských zemí, kdy silnice jsou vedeny převážně podél řek a nijak těžké to není.
počasí
Kyrgyzstán a jih Kazachstánu leží přibližně na 42. rovnoběžce, tedy na úrovni bulharské Sofie. Kyrgyzská republika je jednou z nejhornatějších zemí světa. V nadmořské výšce nad 1000 m leží 94 % povrchu Kyrgyzstánu, 41 % ve výšce nad 3000 m. V zemi panuje kontinentální, tedy suché a horké léto. Zdejší slunce je opravdu ostré. Naše krémy s ochranným faktorem 50 se ukázaly jako nedostatečné. Kupovali jsme místní 80 nebo 100. Přeháňky nebo bouřky se v době naší návštěvy (červenec a začátek srpna) vyskytovaly sporadicky a nikdy netrvaly dlouho. Zajímavým paradoxem byl suchý vzduch, který způsoboval, že jsme se vůbec nepotili.
ubytování
Ubytovací služby jsme využili pouze po příletu (a před odletem) v Biškeku, během cesty pak jednou v Kazachstánu ve městě Taraz. Ubytování lze skoro všude rezervovat přes booking a ceny jsou o dost nižší než u nás. U těch úplně nejlevnějších bych se ale trochu bála o kvalitu. Ve volné přírodě se dalo bez problémů kdekoliv tábořit, občas díky absenci stromů byl problém najít kryté místo, ale nikdy jsme nikomu nevadili. Stylové je nocování v jurtových kempech. Většinou bývá v ceně večeře a snídaně.
měna a ceny
Kazašský tenge a kyrgyzský som. Ceny jsou nižší než u nás.
strava
Kazašská a kyrgyzská kuchyně se od sebe nijak výrazně neliší. Obě jsou částečně ovlivněné kuchyní ruskou (pelmeně, šašliky), ale nejvíc kočovným způsobem života, tj. pokrmy se vyrábějí hlavně z masa a mléka. Abych byla upřímná, o žádné kulinářské velmoci nejde. Jídla v restauracích bývají často na jedno brdo. Nejčastěji si můžete dát lagman (nudle s lečem), plov (mastné maso s rýží), manty (taštičky plněné masem) či kurdak (maso s cibulí). Vše chutnalo stejně, koření se skoro nepoužívalo. Jídlo je tam skromnější, má hlavně zasytit, nikoli zmlsat. Porce nejsou závratné a ke všemu se podává vynikající chléb kulatého tvaru s obtisknutým symbolem vršku jurty. Stejný symbol je i na kyrgyzské vlajce. Strava ale vyšla cenově velmi příznivě. Jídlo se servíruje na nízké stolky a sedí se u něho na zemi, nebo leží.
V restauraci nemají skoro nikde WC, nebo je WC takzvaně „na ulici" (tzn. venku, ale skoro pokaždé jde o kadibudku s dírou), k dispozici bývá jen umyvadýlko na umytí rukou.
Obchodů je dostatek a bývají otevřené skoro pořád, jsou ale zásobovány spíše podprůměrně, tedy jen těmi nejzákladnějšími a trvanlivějšími potravinami. Navíc se v celé zemi dal sehnat přesně jeden druh tvrdého sýra, jeden druh salámu, jedny párky a vajíčka. Dále těstoviny, konzervy rybiček, hrášku a kukuřice. Zelenina nebo ovoce k dostání málokde. Obchod vypadal nabouchaný zbožím, ale půlku sortimentu tvoří bonbony a sušenky, půlka z té druhé půlky drogerie. V lednicích se nechladilo nic, kolikrát je i v obchodech měli vypnuté. Proud je drahý.
Kartou se dalo platit opravdu jen minimálně, těmi evropskými skoro nikdy. V zemích fungoval vlastní systém platby pomocí aplikace s QR kódy. Pro registraci bychom ale museli mít účet v nějaké tamní bance.
nápoje
Vodu jsme brali u místních. Přišlo nám to bezpečné. „Je pitná?"zeptali jsme se pokaždé. „Da, da, je moc dobrá," ujišťovali nás. Než jsme si všimli, že mají ty hadice strčené jen tak do potoka a kdybychom si ji tam nabrali rovnou, vyšlo by to nastejno. Občas jsme vodu filtrovali, ale spotřeba v těch vedrech byla obrovská. Když to šlo, pití jsme raději kupovali. A pokud se jednalo o zdravotní potíže, o kterých jsme si mysleli, že je tam máme z vody, vyšlo později najevo, že za ně mohl právě ten předodjezdový covid. Podobně jako mohl za ten můj nedostatek dechu v počátcích.
Kumys, kvašené kobylí mléko. Když jsem četla různé cestopisy z těchto končin, myslela jsem, že to nedám. Kupodivu to nebylo tak zlé a celkem se to dalo. Představte si mírně alkoholický jogurt, pijí ho tam i úplně maličké děti.
Kapitola sama pro sebe bylo pivo a kafe. Místo kafe se pije čaj (většinou na ruský způsob, tj. silný čajový koncentrát doplněný o horkou vodu z varné konvice), místo piva mléko a výrobky z něho.
mobilní internet
Pokrytí 4G signálem je velice řídké. Přesto se vyplatí pořídit si místní datovou SIM kartu, protože wifi nebylo dostupné v podstatě nikde (často nebyla ani elektřina, natož pevný internet). Operátoři se tomu přizpůsobili a nabízejí tarify s mnoha volnými gigabity dat, dokonce s neomezeným přístupem na WhatsApp nebo Facebook. Pozor ale na jedno jediné! Zdejší tarify neumožňují sdílení dat mezi víc telefonů (takzvaný tethering). Ani moji šikovní mužové to nebyli schopni obejít, každý musel mít svoji SIM kartu.
místní děti
Nešlo si nevšimnout, že ve vesnicích běhá hodně dětí. Zavedli jsme s jednou ženou na tohle téma řeč. Sama měla dětí pět (samé chlapce a hodlá prý pokračovat, dokud neporodí holčičku). Tvrdila, že jedna rodina (ve smyslu jedna žena, protože muslimové zde mohou žen mít víc, byť neoficiálně), tady má běžně deset, ba i patnáct dětí! O pár kilometrů dál tohle tvrzení jiná žena vyvrátila. Deset je moc, rodiny mají dětí prý tak maximálně sedm. Ale ty děti byly tak strašně roztomilé, že se jim snad ani nedivím. Odmalička jezdí bravurně na koni, zvládají shánět stáda krav. Pomáhají v domácnosti, v obchodě, v restauraci. Léto tráví s rodiči a kupou sourozenců v jurtě. Mnoho zábavy a jiného vyžití tam nemají, signál mobilu a elektřina je jen málokde. Přesto jsou sebevědomé, neostýchají se oslovit cizince. Bavili jsme se s nimi denně. Bylo jim dvanáct a mluvili jako dospělí. Rozumní, hotoví lidé.
Fotogalerie
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část
Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část
Vyzkoušejte:
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Pobaltí 2023 aneb 2090 kilometrů od Narvy na Kurskou kosu - 1. část
Úvod a vlastně rovnou i závěr :-) Takže tento rok (2023) to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná…
Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně
Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…