blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Obchod fungoval na zazvonění, sortiment byl opět klasický, ale něco málo se nakoupit dalo, paní to počítala na sčotu a děti zíraly.

Foto: Autor

Další fotografie

Naše první třítisícovka

Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu bratrské pomoci zhruba tisícovky Čechů a Slováků, kteří se v letech 1925-32 vydali pomoci budovat Kyrgyzskou socialistickou republiku, tehdy už jako součást Sovětského svazu, v rámci programu nazvaného Interhelpo. Na, pro mne do té doby absolutně neznámý příběh, mě upozornila kamarádka Adéla, a také se o něm zmínili dva místní obyvatelé, když jsme jim prozradili, odkud jsme. Učitelka ruského jazyka a stařík v jurtě v horách s pusou plnou zlatých zubů. Já si vypůjčila jen tu úvodní větu. Tak nějak by totiž mohl znít podtitul této naší cesty. Kyrgyzstán totiž nejsou jen nebetyčné skalnaté hory, modrá jezera a šťavnaté louky plné zvířat. Je to i jakási polopoušť, stepní krajina porostlá pichlavou travou, kterou nikdo nespásá. Která dokáže propíchnout podlážku stanu i Schwalbe pláště. Na pohled fascinující krajina, pro život však naprosto nevhodná. Přesto se v té nehostinné pustině najde pár vesniček, skoro by se dalo říci oáz.

„Je to vůbec ještě dovolená?"

zeptala se mě kamarádka Jana, které jsem občas posílala obrázky a sdělovala dojmy přes Whatsapp. „Zaujalo mě, že si cyklovandr až tak neužíváš," napsala zase druhá kamarádka Lea, která četla moje občasné příspěvky na facebooku. Já moc nevím, co to znamená, že si dovolenou mám užívat. Bulvární plátky toho léta plnila dovolená Agáty Nevimjakyprijmenitedpouziva a Jaromíra Soukupa, kteří si ji podle všech známek užívali v tom správném slova smyslu kdesi ve vile ve Španělsku u moře. Pro mne a naši rodinu je dovolená synonymem pro putování na kole. A to prostě je makačka sama od sebe. Jestli si ji užívám nebo ne, není úplně ta správná otázka, na kterou bych chtěla odpovídat, mám totiž pocit, že to je syndrom vzniklý ze sociálních sítí a jakási povinnost. Samozřejmě, že jsem si ji občas neužívala, klidně napíšu, že mě to tam někdy neskutečně s*alo. Ale stejně jsem byla ráda, že jsme tam jeli, což ovšem pochopí málokdo :-) Dovolená na kole není zadarmo a tady v těch zemích, i když to bylo trošku náročnější než jinde, to zkrátka k tomu patřilo a zato stálo. Navíc mám nějak pocit, že to bez té dřiny neumím. A asi ani nechci umět.

Rozloučili jsme se s jezerem Yssyk Kul a překodrcali dalších dvacet kilometrů "Musíme to opravit" od čínských silničářů, neboť i zde se silnice asfaltovala ve velkém. Cesta stoupala jenom mírně a vedla kolem vodní nádrže. Krajina kolem se opět změnila, nyní vypadala spíš jako na Měsíci nebo na Marsu. Luděk si posteskl: „Co je tohle za poušť?" Pár minut na to jsme je potkali. Rodinku velbloudů s mláďátky. „Vždyť to říkám, polopoušť!" zaprotestoval Luděk. Ne, nebyla to fata morgana, prostě si rodinka těchto fešáků se dvěma dětmi vyšla na výlet. Vzhledem k tomu, že si je fotili i místní, nejsou tato setkání úplně běžná.

Jak krajina zpustla a opět se ztratila zelená, rozestoupily se zase i osady. Tak například od obce Ottuk, kde jsme se dopoledne koupali, to do nejbližšího osídlení bylo přesně 45 kilometrů, do města Kočkor 50 km. Naštěstí jsme už byli poučení a tak jsme si v tom Ottuku nakoupili zásoby, kdyby nám těch 50 km do oběda přišlo daleko. Obchod fungoval na zazvonění, sortiment byl opět klasický, ale něco málo se nakoupit dalo, paní to počítala na sčotu a děti zíraly. Exotika jako hrom.

Když se po 45 kilometrech objevila konečně možnost dalšího občerstvení, chtěla jsem si vychutnat lahev studené limonády a ne diskutovat s vesničanem, co tráví čas před obchodem u piva (k vidění bývá tento druh i u nás) na téma Rusko a Putin, kdy on vůdce obdivoval a Rusko taktéž. Naštěstí nebyl tak urputný, jako druhý podobný chlapík o pár kilometrů dál v Kočkoru a jakžtakž diskutovat se s ním dalo. A tak třeba jsem mu se svým názorem, kdy jsem ochotná připustit, že Krym sice „vždycky" byl ruský, ale my máme v Evropě 21. století a to, že někdo někam najede s tanky a za platné prohlásí „referendum", kdy obyvatelé házejí do průhledných uren obřími bukvami vytištěné Da ili Net, to celé za účasti armády s kalašnikovy, se prostě nesmí stát precedentem a tečka, zasadila aspoň brouka do hlavy.

Za Kočkorem následovala další osada po 37 kilometrech, takže byl nutný (a chtěný) další shopping. Už jsem si navykla, že nic lepšího než obchod velikosti obývacího pokoje neseženu ani ve městě, tady byl obchod ve velikosti cca obývacích pokojů dvou, tak jsem zajásala. Zaujalo mne, že v obchodě fungovala i částečně samoobsluha, zahlédla jsem tři kasy, a měli tu nákupní košíky! Tak jsem poletovala po obchodě, tu přihodila z jednoho regálu konzervu, tu z jiného těstoviny a jinde zase nějaké balené pečivo. Košík se utěšeně plnil - když mě jedna paní prodavačka upozornila, že obchod je rozdělen na zóny a každé zóně připadá jedna pokladna. Jinými slovy, obchody se ve skutečnosti v té jedné prodejně nacházely tři a všichni kromě mne to věděli.

Kdysi dávno jsme něco podobného zažili na Ukrajině u Solotvinského slaného jezera. Zaplatili jsme tehdy vstupné u branky, a hledali jsme na břehu místo, které by se nám líbilo, abychom měli dobrý přístup do vody. Když jsme konečně zaparkovali kola a začali hledat plavky, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás človíček a že prý jsme nezaplatili. Namítla jsem, že jsme platili a ukázala na nedalekou kasu. „No ale eto drugaja firma. Když jste zaplatili tam, musíte se koupat tam". Nemělo smysl se s ním dohadovat. Bylo to jedno a to samé jezírko, a že je náš vstup nějak lokálně omezen, o tom nás nikdo neinformoval, žádný plot oddělující území těchto dvou firem jsme nepřeskakovali. Ale když jim to pomohlo, vytáhli jsme z kapsy další hřivnu, bylo to jen asi 8 korun.
Vzpomněla jsem si na tuto historku a snažila se správně oddělit obsah nákupního košíku - zboží, které jsem vzala z regálů v levé části obchodu, jsem donesla na pokladnu vlevo, to z pravé části napravo, a zbytek jsem zaplatila u kasy uprostřed. Naštěstí se všichni tvářili mile, já byla pobavena a s igelitkami v ruce vyšla ven. A tam dostala málem facku!
„Putin je hrdina, že si došlápl na ty nacisty a narkomany na Ukrajině!" zařval mi do ucha jakýsi chlap, co vypadal jak bezdomovec a táhla z něj vodka na sto honů. „Co si o tom myslíš, he?!" dožadoval se dialogu. „Jasně, jen počkej, až přijde i sem a provede tu taky tu jeho speciální operaci!" odpověděla jsem mu jeho stylem drsně. Zdvihl pěst a to už přišel Luděk a vzal mi tašky, tak chlápek ustoupil asi o metr a začal zase řvát svoje obdivné ódy na Putina. „Dej nám pokoj, musím si uklidit nákup a nechci se s tebou bavit!" Naštěstí už ale objevil další oběť, svůj zájem přesunul na dvojici francouzů s batohy - tady totiž každý dobře poznal, kdo je a kdo není místní. Ale Frantíci mu očividně nerozuměli, a tak nevím, jak to dopadlo.

Ano, už jsme tu slyšeli, že jsou Kyrgyzové chudý národ a že z nouze se někteří nechávají najímat Ruskem do války na Ukrajině. Nevím, je to smutné, je vidět, že síla propagandy je mocná.

Spravit chuť jsme si došli na oběd do vývařovny, která se nacházela v prvním patře domu vzniklého podle zdejší módní kontejnerové architektury. Popis tady nepomůže, nejlepší bude mrknout na fotky.

FOMO

Víťův telefon ukazoval dopoledne 19 % baterie. „Víťo, co budeš dělat, až to klesne na nulu?" zeptal se táta. Dozvěděli jsme se, že by odjel domů a nahlásil nás na sociálku :-) Nebylo to ale tak zlé, po dlouhé době jsme s sebou na tuto cestu vezli solární panel. Průběžné dobíjení jednoho mobilu docela zvládal, slunce svítilo opravdu hodně. A signál stejně moc nebyl. Ideální země pro odvykačku od sociálních sítí apod.

Naše první třítisícovka

Za Kočkorem jsme vjeli do hor a nastala docela pohoda. Směrem na jih jezdilo méně aut, asfalt měl občas příjemnou krajnici, ten den jsme dokonce ujeli 104 km!

Sary Bulak - další z oáz nacházející se na významnější křižovatce. Minout nelze, desítky kilometrů okolo nic jiného není. Jedna z možných odboček na průsmyk Tossor (3893 m).

Když jsem doma lobovala za Kyrgyzstán, bylo jasné, že si musíme upřímně přiznat, na co máme a na co už ne. „Nemám ambice jet ta bezmála čtyřtisícová sedla, co jeli Pavel s Mílou a Petr K." (Budou nám stačit třítisícovky, hehe :-))

Před námi právě byla první z nich. Pereval Dolon sice tu magickou hranici překonává o usmrkaných 30 metrů a ještě je to po asfaltu (nikoli správně drsně bikersky po kamenech), ale ta trojka tam prostě je a to se počítá!

U Sary Bulak jsme přenocovali na louce za vsí, fikaně abychom si ráno došli na čaj.
Pozn.: Klíšťata jsou i ve 2250 metrech!!!!
Ráno jsme ve zdejším motorestu posnídali míchaná vajíčka a pak se vydali na dobytí průsmyku. Bohužel, když se dlouho sedí u čaje (a dobíjí), vyjede se pozdě a kopec se šlape v pravé poledne. Stín nikde - a to ideální není. Nejsem nabušenej dravec, jsem normální ženská, nikdy jsem nebyla a nebudu žádný sportovec. Vyjedu skoro cokoli, ale jedu pomalu, kochám se, fotím, a když nemůžu, slezu a tlačím. Což se tady stávalo docela často i na mě. Zadýchávala jsem se a pauzy, co běžně dělám po 50 výškových metrech, jsem tady byla nucena dělat po 150 m vzdálenosti. Vážně jsem víc v kuse neujela, prostě dost, zastavit a pauza. Teď už bylo jasné, že to není normální. K tomu mě trápil neustálý silný kašel. Vzduch byl suchý, skoro jsme se nepotili, ale za tohle mohl ten předodjezdový covid. Ještě jsem nebyla zdaleka tak fit, jak jsem si myslela. Nic se mi nehojilo, opary ani drobné oděrky. To možná způsobovala nadmořská výška. Nějak mi pobyt v ní nedělal dobře. Myslela jsem na příběh Interhelpa, kdy první rok nepřežila většina dětí do tří let a i někteří dospělí nezvládli drsné podnebí, horká a suchá léta a kruté zimy. Alexandr Dubček byl jako dítě se svými rodiči tehdy také v Kyrgyzstánu, a jako jeden z mála přežil.

Stoupalo se 17 kilometrů a asi 760 výškových metrů. Šárka jela první, byla svěží a vůbec neměla moje problémy. Vlastně nikdo jiný je neměl. Najednou na nás Šárka čekala. „Hele, co jsem dostala!" Prý zastavilo auto a dva chlapíci jí podali kus vařeného masa a lahev kumysu. Jen tak jí to strčili do ruky, prý „Vazmi na dorogu, ať máš sílu!" Hm, ach jo. Smutně jsme na to koukali, v tom vedru jsme na něco takového absolutně neměli chuť. Maso neznámého původu a kdo ví jak skladovaného. Já vím, že to byl dárek, chlapi to mysleli dobře, pro ně to byla pochoutka a zdroj energie. Třeba v Kazachstánu nám jedna babka dala na ochutnání jinou místní specialitu - kurut - válečky ručně užmoulaného tvrdého tvarohu. Ještě na nich byla špína od těch jejích rukou. Poděkovali jsme, ale... jíst to jsme odvahu neměli. Kdepak. Naše středoevropské rozmazlené žaludky potřebují ty naše éčka, emulgátory a stabilizátory. Balené potraviny, hygiena.

Konečně jsem se doploužila za ostatními na průsmyk. Čekali tam na mě prý snad půl hodiny.
Za průsmykem se na chvíli hory zazelenaly, objevily se jurty, pastevci a koně, dokonce kus níž rostly i smrky. Z průsmyku do civilizace padesát kilometrů dlouhý sjezd o 1000 výškových metrů níž.

Stanovali jsme ve vyprahlých kopcích, spíš na seně než na trávě. Potřebovala jsem uvařit těstoviny. Dřeva do vařiče bylo málo, tak Luďka napadlo co to zkusit jako místní - vařit na sušeném zvířecím trusu. „Nakrájím do těstovin to maso, co dostala Šárka?" navrhla jsem. „V žádném případě!" ozvali se trojhlasně. A tak maso dostal další den toulavý pes.

Ráno famózní příjezd do Narynu skrz soutěsku oranžových skal. Za Narynem podél řeky Naryn (alias Syrdarja, kterou určitě znáte z hodin zeměpisu!) jedna z nejpohodovějších etap. Celý den mírně z kopce až do 1600 m. Silnice skoro bez provozu. Vesnice minimálně po třiceti kilometrech. A příšerné horko.

Vše je relativní

Bohužel jsme opět měli smůlu. Ačkoliv jsme se už druhý týden pohybovali ve výškách nad 1600 metrů, panovalo opravdu velké vedro. Zpočátku se vyskytovaly na horách odpolední bouřky a sem tam se i zatáhlo, teď ale byla jen totální výheň, nebe bez mraků a spalující slunce. V jednom takovém dni jsme potkali cykloturistu z Indie. Mimo jiné padla otázka, jak snáší zdejší podnebí. „Mně je tu dobře, jenom noci jsou poněkud chladné." Vytřeštila jsem oči: „Chladné?" Mysleli jsme si, že jsme už tmaví jak cikáni, ale při porovnání s tímto klukem jsme pořád byli ještě běloši.

Úplně dobře mi nešlo rychle přepínat mezi ruštinou a angličtinou. Občas ze mě vypadla perla jako: „We live v Čechiji, eto v Jevrope," nebo: „Pažálsta, can you..." Děcka se pak řehtaly jako pominutí, ale aby se zapojily, to ne. To bylo pořád: „Zeptej se ještě, jestli spí taky ve stanu, jestli má taky místní sim kartu a jakého používá operátora" a když jsem namítla, ať se zeptají samy, tak je to vlastně vůbec nezajímalo. To je materiál tihle náctiletí!

Nešlo si nevšimnout, že kolem jurt a ve vesnicích obecně běhalo hodně dětí. Zavedli jsme s jednou ženou na tohle téma řeč. Sama měla dětí pět (samé chlapce a hodlá prý pokračovat, dokud nebude holčička). Tvrdila, že jedna rodina (ve smyslu jedna žena, páč i zde to jsou muslimové a neoficiálně mohou žen mít víc), tady má běžně deset, ba i patnáct dětí! O pár kilometrů dál tohle tvrzení jiná žena vyvrátila. Deset je moc, rodiny mají dětí prý tak maximálně sedm. Ale ty děti jsou tady strašně roztomilé.

Chtěli jste technické problémy, máte je mít :-)

-nezbytný úvod k dalšímu vyprávění-
„Kup ještě u Macháčka lepení," houkla jsem na muže, když jsme vyrazili den před odjezdem do města za posledními nákupy. Zabručel něco v tom smyslu, že ještě nějaké má z minulých let, protože od doby, co celá rodina obouváme Schwalbe pláště, přece vůbec nelepíme. Přesto mu to nedalo a jednoho Ferduse nakonec koupil
- konec nezbytného úvodu -

Ten cykloturista z Indie se jmenoval Kamal a v dalším vyprávění bude stěžejní postava. S ním jakoby to všechno začalo. To ráno, než jsme ho potkali, Luděk zalepil první defekt. První defekt po 1200 kilometrech. Poctivý průraz pláště Schwalbe ostrým trnem zdejší flory zalepil zbytkem starého lepidla. Další defekt zahlásil Víťa před vesnicí Ak-Tal. To už jsme jeli asi dvacet kilometrů společně s Kamalem. Projevil se solidárně, vytáhl svou obrovskou tubu s lepidlem, neboť Luděk měl to nové lepení pečlivě uložené na dně báglů. Poděkovali jsme, a protože jsme se za Ak-Talem už museli rozloučit (Kamal na Sonkol nejel, protože spěchal ze země pryč kvůli omezené platnosti víza), podarovali jsme ho jablky a balíkem sušenek.

PS: Není to zdaleka všechno... Ale ta třítisícovka posloužila ideálně jako aklimatizační pro další kopce. Tak zase příště...

Fotogalerie

20.05.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.79

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (13 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |