blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

Najednou to bylo krásné! Zelené kopce, jurty, krávy, koně. Konečně tak, jak jsem si to vysnila.

Foto: Autor

Další fotografie

5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí

V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku nechali v zádech a najednou to bylo krásné! Zelené kopce, jurty, krávy, koně. Konečně tak, jak jsem si to vysnila. V kamenitém sjezdu, kdy to kluci napálili a my se s Šárkou naopak zpozdily, nás předjeli ruští motorkáři. Zastavili a dali se s námi do řeči, asi si mysleli, že jede jen matka s dcerou. „Dneska ráno jsme vyjeli z Almaty," prozradili. „Hm, to my jsme mnohem pomalejší, v Almaty jsme byli před týdnem," zazáviděla jsem jim na okamžik jejich rádius.

V první vesnici, co se jmenovala stejně jako to sedlo, Kyzyl-Kyia, jsme narazili na obchůdek. Pravý kyrgyzský, takže přede dveřmi ležela čerstvá koňská kobliha a zásobování bídné, ale mrazák s nanuky měli. Konečně začal asfalt a nás tak čekala nezvykle pohodlná cesta, kde vesničky byly co 5-10 kilometrů, domky se táhly podél silnice - takové obyčejné, vesnické, ale milé. Nebýt těch vysokých hor tyčících se nalevo od nás a lidí asijského vzhledu, připadala bych si jak někde na Ukrajině nebo v Rumunsku. Na nocleh stačilo odbočit, projet mezi domky a tráva za vsí byla spasená a plácky jak víno, s výhledy na skalnaté štíty.

A ráno zase projet skrz vesnici zpátky na silnici, když v tom jsme zaslechli: „Ahoj, jak se máte?" Rozhlédli jsme se a viděli jenom holohlavého chlapíka se zlatými zuby, co se chlámal našemu překvapení. „Sedm let jsem pracoval v Čechách na stavbě. Když jsem potřeboval kladivo, musel jsem se naučit říct: Hej, kámo, hoď mi kladivo," vysvětlil svojí znalost češtiny. Nás identifikoval podle vlajky. Tak to teda klobouk dolů, jednak za tu rabotu u nás (že u nás makají Ukrajinci a Poláci, je známá věc, ale že se sem jezdí i z takové dálky, to byla novinka), jednak za to, že si náš jazyk ještě pamatoval, protože doma zpátky byl už víc než deset let.

Opět jsme si naivně někde chtěli dát ráno kávu. Jenže nebylo ani kde si dát čaj. Vesničky sice byly, ale člověk byl rád, že v těch obchodech měli základní potraviny, tj. chleba. Normálně jsme začali toužit po takové té echt německé pekárně, kafíčko, zákusek... Proč vlastně nejezdíme tam? :-)

A byla tady první zajížďka, 7 km a 200 výškových metrů - to mi prošlo bez řečí, mimo jiné i proto, že šlo o termálko. Tři bazény, jeden s teplou vodou, druhý s vařící, třetí s ledovou - na ochlazení. Pauzu na koupání jsme využili k dobití všech telefonů, personál s tím neměl problém, jen byl problém najít volnou zásuvku. Asiati jsou totiž sami totálně závislí na internetu, tak nám zásuvku sice uvolnili, ale bylo vidět, že ji brzy budou chtít zase zpátky uzmout pro sebe :-)

Karakol - prý čtvrté největší město v KGZ. Civilizace byla potřeba, po týdnu a něco jsme potřebovali vyprat. Měli jsme tip na cestovateli vyhlášenou restauraci, co je zároveň i hostel a nabízejí různé další služby, včetně praní. Jmenovalo se to MEETING POINT a seděli tam samí důležitě a drsně se tvářící cestovatelé a nomádi s notebooky a tak. Představa byla, že naložíme pračku a než se vypere, naobědváme se. Nabízeli tam normální jídla (tedy pro nás, resp. pro děti normální, jako pizzy, hamburgery a těstoviny) a vypadalo to tam celkově docela evropsky. Jenže pračky jim zrovna nefungovaly, moc jsem nepochopila proč, slečna se snažila mluvit anglicky, ale moc dobře jí to nešlo. Nemělo tedy smysl tady sedět a utrácet čas a peníze (levné to nebylo). S těžkým srdcem jsme podnik opouštěli, ale co už. Luděk vymyslel, že zkusíme oslovit nějaké jiné ubytování, tak jsme do jednoho hotýlku na blind vlezli. Tam sice nic, ale poslali nás o pár ulic dál a tam už jsme uspěli. Za hodinku si máme přijet, tak jsme si akorát projeli město, které bývalo ruskou vojenskou základnou založenou v roce 1869. Vyrostlo díky cestovatelům, kteří přišli zmapovat hory a údolí oddělující Kyrgyzstán a Čínu. V roce 1888 v Karakolu zemřel ruský cestovatel Nikolaj Prževalskij během příprav na expedici do Tibetu a město bylo na jeho počest přejmenováno na Prževalsk. K obědu jsme už nic lepšího nenašli a tak nezbylo než si dát tradiční a všudypřítomný lagman :-) (něco jako nudle s lečem)

Po hodině jsme přijeli k hotýlku, kde už naše prádlo viselo na šňůře a schlo. Poděkovali jsme jim a zaplatili s velkorysým dýškem. Nabízeli nám nocleh, ale bylo krátce po poledni, tak jsme měli výmluvu a s díky je odmítli. Ještě jsme měli nějaké plány - čekala nás další zajížďka - tentokrát 15 km (a 350 výškových metrů) do údolí Džety Oguz k slavným skalním útvarům Sedm býků a Zlomené srdce.

Tady není problém nic, tady jste v Kyrgyzstánu!

Možná to znáte taky. Po něčem toužíte. Sedíte u počítače, koukáte do mapy a zkusmo klikáte trasu, až to celé znáte nazpaměť. Všechny ty názvy, města, hory, sedla. Čtete cestopisy, krajina je vám důvěrně známá ze všech těch cizích fotek. Máte pocit, že ji znáte tak dobře, že byste ani nikam nemuseli jezdit. Takto jsem to měla dlouhá léta s Kyrgyzstánem. A teď jsem v něm konečně byla, můj sen se stal realitou. Koukala jsem na to, co bylo doposud jen v mých představách. Ale co to? Čekala jsem euforii a nadšení, ale nic z toho nepřicházelo. Naopak. Emoce, které se dostavily, nejsou publikovatelné. Myslela jsem, že budu sdílet obrázky z kyrgyzské přírody. Rozplývat se nad krásou hor a jezer. Nad dobrotou místních obyvatel. A místo toho jsem nadávky už ani nepolykala, pouštěla je volně do éteru. Bohužel jsem se občas zapomenula i před dětmi.
Po zeleně značené silnici (tj. 1. třída) jsme se blížili k jižnímu pobřeží jezera Yssyk-kul. Jde o druhé největší horské jezero na světě, bezodtokové, voda v něm je prý mírně slaná. Kyrgyzstán je zemí, která leží nejvíc na světě vzdálená mořím (můžeme si podat ruce :-) ), tak si moře udělali z Yssyk-kul. „Lepší než Švýcarsko," chlubili se v Biškeku. 90 % cestovatelů k jezeru jede, většina je objede celé. Doprčic, co má ale znamenat ta cesta? Nevím, jestli jsem někdy jela nějakou horší takhle hlavní silnici (možná v Moldávii). I ta spojovačka u nás na Vlčkovice je lepší! Jako chápu, chudá země, cyklostezky a hladký asfalt jsem vážně nečekala, naivní nejsem. Proč ale, proboha, čím horší silnice, tím řidič víc šlape na plyn?! Logicky asi, projedu to rychleji. Hovada, fakt. Stoletý, vydrolený, vykousaný, hrbolatý asfalt, z kamenů několik centimetrů velkých. A zbytek krajnice hliněný, určený pro dobytek. Auto zatroubí, a jede dál rovně! Čeká, že uskočíme.

„Včera v Čolpon Ata (na severní straně jezera) srazilo auto kazašského cyklistu. Jel tak jako vy. Zahynul. Buďte opatrní!" varoval nás děda v lázeňském parku resortu Džety Oguz, kde jsme se usídlili na noc. Dojeli jsme tam večer, byla zrovna sobota a všude kolem nás turistický cirkus. Nabídky na spaní v jurtách, auta, lidi, hudba, hluk - zaskočilo nás to po těch všech pustých krajích. Ale zase jsme nechtěli jenom si ty skály vyfotit a hned vypadnout. Parčík vedle lázeňských budov vypadal zdevastovaně a lázně nepoužívaně. Omyl! Ráno kolem našeho stanu chodili důchodci pro minerálku. Každý s námi ztratil slovo. „Tady není problém nic, tady jste v Kyrgyzstánu," reagoval ten pán na naši omluvu, že jsme netušili, jestli se tu stanovat může. A tahle slova se nám líbila!

Ohledně bezpečnosti - na tu dbáme maximálně - hlavně být viděn. Nosíme reflexní vesty (co na tom, že vypadáme jako silničáři nebo debilové), dynama v náboji a svítíme silnými světly vepředu i vzadu celý den.

Po zajížďce ke skalním útvarům jsme se vrátili zpět na hlavní k jezeru. A po šedesáti kilometrech nás čekala další odbočka.

Celý svět slyšel tu zprávu TASSu...

aneb když máte rodiče magory, co jim nevadí zajížďka 20 km a 700 výškových metrů kvůli jednomu šutru. „Řekli jsme si, že už žádné další odbočky nevynecháme!" V podvečer jsme stáli na křižovatce na kraji obce Barskoon. Pochopitelně, že se jim tam nechtělo, jízda podél jezera byla sice protivná kvůli kvalitě asfaltu a provozu, ale převýšení tam nebylo skoro žádné. Ale mně se chtělo, i do toho kopce a i za cenu, že pojedeme po kamenech. „Tak pojeďme aspoň na konec asfaltu a uvidíme. Kdyby to byla nějaká hrůza, tak se vrátíme," smlouvala jsem se zbytkem rodiny. U Gagarina totiž nebyl ani Petr K. ani Pavel s Mílou a to byla motivace si k němu tu zajížďku udělat.

Stoupali jsme navečer sice po hliněné cestě, ale její povrch byl mnohem hladší než asfalt dole u jezera. Silnice totiž vede ke zlatému dolu Kumtor a díky tomu, že ji cestáři neustále skrápějí vodou, nevzniká tolik nepříjemná roleta. Jen co nás pohltily hory a zmizel mobilní signál, zase se objevily jurty a stáda koní a my tam strávili jeden z nejkrásnějších noclehů uprostřed hor. Že jde o cestu ke kontroverznímu zlatému dolu, nám dalo připomenout ráno pouze několik nákladních cisteren s prudce jedovatým kyanidem sodným.

A ten Gagarin? Dojeli jsme k němu až následující den ráno. Jeho tvář někdo vytesal do obřího šutru v údolí řeky Barskoon. Prý se sem jezdil rekreovat a miloval to tady. „Boží," jásal Luděk. „Někdy je prima nevědět a nezjišťovat si předem, do čeho jdu."

„To je vono, jo?" nejásaly děti. Ale teď už věděly, že je stoupáni konec a čeká nás už jen sjezd zpátky, takže vlastně dobrý.

Dejte si lagman

V restauracích jsme si tady někdy připadali jako v té známé scénce s Holzmannem: „Dejte si řízek a máte to. Stejně byste si ho dal." Jen tady to bylo: „Dejte si lagman, stejně si ho dáte."

Stávaly se tu zásadně jen dva případy, dvě modelové situace:

1) Je čas oběda a my projíždíme kolem něčeho, co vypadá jako restaurace. Jdu se podívat dovnitř, kde se rozvíjí přibližně tento dialog: „Dobrý den, je tohle restaurace? Mohli bychom si tu dát oběd?"
Oni: „Ano, je."
Já: „Máte nějaké menu?"
„Samozřejmě, jak je libo!" a vyhrabou odněkud pěkný jídelní lístek v kožených deskách.
„Máte vše, co nabízíte?" ptám se pro jistotu po zkušenostech, viz. bod č. 2.
„Ano, všechno máme, akorát není... tohle," po chvíli přemýšlení ukážou na jednu položku z asi dvaceti. Výborně, běžím tedy ven s informací, že bereme a nakonec je to super restaurace, skvělé a levné jídlo. Hosté jsme tam ale jediní. Nechápeme, aut kolem jezdí dost. Shodli jsme se, že každý nemusí být podnikatelský génius, ale proč proboha nedají ven jednu blbou ceduli: Vaříme!

2) Objeví se nějaký podnik, vypadá, že funguje, dokonce mají na ceduli fotky jídel. Sliny se sbíhají, těšíme se, jak se nacpeme.
„Dobrý den, tam dvakrát tohle a dvakrát tamto."
„Nie tu!" odpovídají stručně (= Nemáme! - věta na kterou jsem brzy začala být alergická).
„Aha, ale..." ukazujeme na obrázky.
„No jo no, to bylo ranše," krčí rameny. Ranše jako někdy dříve. Teď je tu jiná firma, ale obrázky nechali, co je na tom divného?
„A co teda máte?" rezignujeme.
„Lagman!"

Může za to covid nebo co?

Zápis z deníčku (aneb jsem líná to přepisovat do minulého času, aspoň je to víc autentické a dramatické):
Je to tady takový chaos, ale učíme se v tom chodit. Holt si pak víc vážím toho, co máme doma a co bereme jako samozřejmost. Šárka se tuhle zamyslela nad tím, co všechno vlastně lze vyrobit z mléka - doma jenom sáhneme pro kelímek do regálu v supermarketu, tady prostě co si nevyrobíš, to nemáš.

V půlce jezera jako by jim došlo, že by s tou cestou měli přeci jen něco dělat. Připravují obří rekonstrukci. Čtyřproudovka to bude, minimálně. Jestli Kyrgyzstán teď někdy plánujete, počkejte s tím. A nebo nejezděte okolo jezera. Teď je to fakt tragédie, totálně rozkopaný všechny cesty. I když nevím, jestli se zdejší pracovitostí, kdy jeden jakžtakž maká a ostatní čumí do mobilu, to někdy dodělají. Kolem jezera jsme to doslova protrpěli. Auta, prach a nekonečné kodrcání. Naštěstí to odneslo jen pár šroubků na nosiči a povolený špice.

Ještě jedna zajížďka byla k fantasticky zbarveným skalám kaňonu Skazka (česky pohádkový kaňon nebo tak nějak), to bylo fakt nádherný. Jenže jsme tam byli v pravé poledne, nikde žádnej stín. Ale Luděk kupodivu nenadával, asi ho to také vzalo.

Jezero leží v 1600 metrech, tedy jakoby na Sněžce. Podle předpovědi počasí je tu krásných 24°C, pocitová teplota je ale 42. Zdejší slunce je pekelně ostré. Naše padesátka nestačila, mažeme se místním krémem s faktorem 80 nebo 100. Takový jsem u nás ani neviděla prodávat.
Ale abych jenom nebrblala. Oproti Kazachstánu je tady k dostání pivo skoro všude (já to tak úplně neocením, ale spokojenost manžela je neméně důležitá). A třeba oproti Gruzii je všude krásně čisto, odpadků minimálně. Také obchody jsou relativně slušně zásobené a hlavně, fungujou snad pořád, žádný to naše západoevropské max. do pěti, v neděli vůbec (čest výjimkám - vietnamským večerkám), případně na zazvonění.

Zajímavé je také, a to platilo i v Kazachstánu, že v restauraci nemají WC, jen umyvadýlko na umytí rukou. A když WC náhodou mají, tak je takzvaně „na ulici", neboli v překladu venku. Většinou je to hnusná kadibudka s dírou v zemi. K jídlu dostanete vidličku a lžíci, a to i k masu, nože nevedou. Taky většinou nemají pití (jen čaj, nebo kompot = sladká šťáva, ale vynikající) a proto nikomu nevadí, když si donesete vlastní pití z krámku odnaproti. A úplně nejlepší je, že si v restauraci můžete lehnout. U nás je zvyk u jídla sedět, takže zpočátku nám to bylo blbé, ale když jsme viděli, že se ostatní lidé po jídle nebo klidně i u jídla rozvalí, začali jsme to praktikovat též. Jen už víme definitivně, že to kafe si tu nikde nedáme, protože prostě 3 v 1 není kafe. Ale o tom to je, kdyby to bylo všude na světě stejné, byla by to nuda.

Také jsme začali u jezera potkávat první kolegy báglíkáře, většinou šlo o dálkaře, co sem dojeli částečně po vlastní ose. Ale bylo mi jich docela líto, třeba těch dvou cyklistů z Belgie, protože neuměli rusky, ani číst azbuku - podle mě tu jednak musí být docela ztracení a jednak bez domluvy je zážitek poloviční. Ale co, Kyrgyzstán je populární, tak jedou.

Pak další dva cyklisté odpočívali u cesty, kola a výbava ze supermarketu. „Odkud jste?" Prý z Ruska, z Krymu. „To jako fakt?" valili jsme oči. No, ne tak úplně, na Krymu žili do roku 2014, pak se odstěhovali do Biškeku, kde kluk pracuje jako programátor. A byli na svojí první cyklovyjížďce. Moc se s počtem ujetých kilometrů netrápili.

Jezero pomalu končilo a my se v něm ani jednou nevykoupali! Přitom mělo tak krásnou modrou barvu a ty zasněžené hory kolem, lákalo úplně magicky, i mě, ač nejsem vůbec koupací typ. Kolem těch nejhezčích pláží jsme jeli vždycky přes den: „Není tam nikde stín, se nebudu smažit!" brblali jak Luděk, tak Víťa. A navečer pokus o nocleh na pláži skončil neúspěšně, zabředli jsme do bažiny. Břeh jezera pár set metrů daleko, ale vlastně nekonečně. Tou vodou projedou jenom místní na koních. Poslední den jsem se šprajcla: „Neodjedu odsud, dokud se v té vodě nevykoupu." Protože to prostě neexistovalo! Všichni se budou ptát, jaká je tam voda a my to nebudeme vědět.

Kupodivu nám i štěstí přálo. U obce Ottuk, na místě, kde jsme se od jezera měli definitivně odpoutat a začít stoupat víc do hor, se objevila relativně pěkná pláž. Navíc bylo dopoledne, slunce ještě tolik nepražilo, a nikde nikdo, jen pasoucí se ovce a kozy. Tak jsme konečně ponořili svá těla do chladných vod Yssyk-Kulu. No, ponořili... bylo to něco jako Balaton, půl kilometru od břehu a voda jen do pasu.

Měli jsme za sebou něco přes 1100 km, a doufali, že minimálně jednou tolik ještě před sebou.

Fotogalerie

10.05.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.57

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (73 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |