reklama

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 2. část

Vyrážíme! (Tahle fotka omylem pronikla do minulého blogu, ale patří sem)
Vyrážíme! (Tahle fotka omylem pronikla do minulého blogu, ale patří sem)
Foto: Autor

2. část - Welcome to Kazachstán!

 

„Tahle země není pro starý!"

všimnul si Luděk, když jsme seděli v bufetu v Biškeku, konzumovali večeři, první jídlo v Kyrgyzstánu, a rozhlíželi se u toho kolem sebe. Ne že bychom se v těch asijských obličejích vyznali, ale že se všude pohybovala jenom mládež, a lidé nad čtyřicet let nebyli vidět skoro vůbec, přehlédnout nešlo. „Třeba ti staří žijí jenom na vesnicích," odtušila jsem a zadoufala zároveň.

Ona je nějaká válka?

Jedna z věcí, které mě v roce 2022 ve střední Asii docela zajímaly, byl názor Kazachů a Kyrgyzů na válku na Ukrajině, neboť obě země jsou také bývalé ruské satelity. Příležitost se naskytla hned první den. V ubytování spolu s námi trávili noc dva chlapíci právě z Ruska. Byli tu za nějakými kšefty, to se dozvěděl Luděk ještě večer, když si s nimi připil vodkou. Ráno u snídaně, kdy nám pan domácí smažil vajíčka a naléval z konvičky čaj, jsme si ještě trochu povídali. „A jaké jsou u vás ceny?" vznesli obligátní otázku lidí na Východě. Vím, že je obvykle zajímá průměrný plat a kolik u nás stojí auto (Škoda Octavia). Chlapíci ale byli zvědaví, jaká je u nás v přepočtu na eura cena běžných potravin, mléka, vajec a tak. „Co je válka, ceny se docela zvedly," nahodila jsem udičku a ti dva se na ni chytli. Nebo spíš nechytli. Dívali se nechápavě. O jaké válce to mluvím, u nás je snad nějaká válka? Mlčela jsem, byli to sympaťáci, nechtěla jsem je konfrontovat, nebyla jsem ještě připravená. Třeba se ale jenom báli mluvit, napadlo posléze Luďka. Možná, ale já o tom pochybuju.

Dalšího člověka jsme měli možnost se na tohle téma zeptat až v sousedním Kazachstánu. Z Biškeku jsme vyrazili na sever, i když nás všichni odrazovali, že v Kazachstánu nic není. O tom jsme se ale chtěli přesvědčit sami. „A na Yssyk-Kule byli?" ptali se nás Kyrgyzové, když jsme jejich zemi opouštěli, sotva jsme do ní vjeli. Ujeli jsme pouhých dvacet kilometrů, když jsme stáli na hranici. "Lučše čem Švajcarija,"chvástali se. „Nebojte, máme ho ještě v plánu, ale nejprve se podíváme k sousedům," snažili jsme se vysvětlit náš na první pohled nelogický plán. Ten byl držet se při jižní hranici s Kyrgyzstánem.

Kazachstán je na tom, coby bývalá Kazašská SSR podobně jako Ukrajina, takže válku sledují, neříkám, že s obavami, přeci jen tahle zem je větší sousto, ale s lítostí určitě. O válce vědí, a i když i zde prý funguje určitá propaganda, minimálně 80 % lidí je proti Putinovi a jeho válce. Tohle nám prozradil velice sympatický majitel restaurace v příhraničním městečku Kordaj, prvním kazašském sídle. Jeho podnik jsme objevili náhodou. Zapomněli jsme už, jak je to v rusky mluvících zemích s názvy restaurací a kaváren a když jsme si chtěli po obědě dát někde kávu, automaticky jsme vlezli do podniku s nápisem Kafe.

Pro vysvětlení, pokud byste náhodou do nějaké rusky mluvící země jeli:
café, kafe = restaurace (normálně s jídlem)
pokud chcete kávu, tak to je kófe

Takže prostě došlo k tomu, že jsme po jídle vlezli do další restaurace, ale houby zle, kafe tam měli, dále připravovali mléčné ovocné koktejly a majitel trval na tom, že si ještě musíme dát pizzu a nakonec to všechno bylo na jeho účet. Tehdy jsme ještě netušili, že jsme narazili na pravděpodobně nejlepší podnik v celém Kazachstánu a Kyrgyzstánu, nikde jinde takový výběr dobrot neměli. Inu bylo znát, že majitel strávil několik let v Evropě. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, nejen o jejich názoru na válku a Putina, ale třeba i na to, jaké mají Kazaši rodinné poměry, neboť jde většinou o muslimy. Takže - oficiálně mohou mít jen jednu ženu, a náš nový kamarád také pouze jednu měl (a s ní tři děti, dvě už dospělé). Neoficiálně ale mohou manželek mít víc, ale -než začnete jásat, zbystřete - platí zde nepsané pravidlo, že každá taková nová manželka musí dostat vlastní dům. Ten dům sponzoruje pochopitelně její muž, čili ten si důkladně rozmyslí, jestli mu to všechno za to stojí. Ale když stojí... ;-)

„To jsme jeli tak daleko kvůli poušti?"

zoufal Víťa druhý den, kdy jsme překonali horské sedlo ve výšce něco málo přes 1200 metrů (o nic extra zatím nešlo, startovní Biškek leží v 700 m) a zírali do nekonečné pustiny. Zoufal je slabé slovo, protože byl naštvaný až rozezlený. A to jsme se snažili mu cestu maximálně zpříjemnit, pořídili jsme SIM kartu s dostatkem volných GB, a taky slíbili jídlo a dobíjení mobilů v hospodách (jestli nějaké budou). Ne že by za námi něco bylo, pětitisícovky nad Biškekem v oparu a smogu nebyly vidět skoro vůbec, ale tam, kam jsme mířili, nebylo vůbec nic. (Vnímej ten rozdíl: nic a vůbec nic). Na poměrně výrazné křižovatce stála jedna benzínka a obchod s cukrovinkami a směrovka ukazovala Almaty 150 km. Zastavovaly tam maršrutky a autobusy, a i my jsme tam něco málo posvačili, protože v mapě byl po asi pěti kilometrech kreslený příbor, tak jsme jim na to skočili. Najeli jsme na super hlavní tah A-2 dálničního typu, který měl širokou krajnici, kde jsme se cítili dobře. Ono nic se dokonale zhmotnilo po zmíněných několika kilometrech, kdy jsme přijeli k vybydlenému objektu restaurace, která již nefungovala dobrých deset let. Nerozhodilo nás to, v mapě byl další příbor kreslený po 15 kilometrech. Nasadili jsme formaci a posunovali se dál. Krajinou, kde napravo se zvedal hřeben suchých dvoutisícových hor, a nalevo se zmíněné nic táhlo až k obzoru. Tentokrát nás přivítal dům, z něhož zbyla jen čelní stěna. Strop se propadl a zbývající stěny se zřítily, devastát to byl definitivní. Aha, zpozorněli jsme, to už jsme trochu trpěli hladem a žízní a nervozitou.

Jenže nezbývalo nic jiného, než frčet dál. Za obligátních 15 kilometrů se nabízela další šance! „Máme průměrku dvacet, těch dalších 15 km ujedeme za ¾ hodinky, když si mákneme. Je tam křižovatka a benzínka, tam už něco konečně být musí," uklidňovala jsem otrávené děti, Luďka a samu sebe.

Pěkná čtyřproudovka s velkorysou krajnicí se místy (kde ještě neproběhla rekonstrukce) zužovala na původní dvouproudovku, do níž se pokaždé slil hustý provoz, a pro cyklisty nebylo místo. Auta nás objížděla na centimetry, jeli jsme se staženými půlkami a začínali toho mít docela dost.

K tomu provozu - samozřejmě, když benzín stojí 10 Kč, asi by člověka nemělo překvapit, jak to tam vypadalo na silnicích. Oni v těch autech snad i žili, jezdili sem a tam, není problém zajet si tisíce kilometrů přes celou zemi, motor se zásadně nevypínal.

Když už vám tu angličtinu platím, tak se předveďte!

Restaurace na křižovatce byla konečně v provozu. Ohromná vývařovna s pultovým prodejem, kde jsme mohli jídla vidět, ještě než přistála na našich talířích a mohli jsme si říci, kolik chceme. Nabídka byla skvělá, jak místní, nám zatím ještě neznámé pokrmy, tak i taková ta klasika, jako pečená kuřecí stehna či masové koule v rajské omáčce. Cpali jsme se, až se nám dělaly boule za ušima, a přemýšleli si každý nad tím svým, když tu se u nás objevily dvě dívčiny. Od vedlejšího stolu tatík poslal své dvě dcery zhruba ve věku našich dětí, aby konverzovaly anglicky s cizinci. A tak jsme odpovídali na roztomilé dětské otázky typu "How old are you?" a "How are you?" a on si je natáčel a video později se zalíbením přehrával.

Po jídle jsme si začali dělat starosti, kde v této zoufalé krajině, která ani snad nazvat krajinou nešla, postavíme stan. A jak už to tak bývá, vyřešilo se to samo. Hlavní silnice, zde už opět dálničního typu, obcházela vesnici. Luděk vymyslel, že za vesnicí, kde vedl kousek původní staré silnice, nebude nic jezdit a mohl by tam být klid na spaní. Zbývalo jenom najít, kudy se z dálnice prosmýkneme do obce. Byli jsme v Kazachstánu druhý den a projížděli jsme teprve druhou vesnicí. Využili jsme toho a v malém krámku se pokusili nakoupit. Ještě že jsme vybrali zdejší měnu tenge den předtím k Kordaji! Přišli jsme na to, že naše evropské platební karty tady nejspíš fungovat nebudou, platilo se buď hotově nebo přes jejich vlastní platební systém pomocí aplikace s QR kódy. Luděk s Víťou se apku snažili zprovoznit i pro nás, ale pro registraci bychom museli mít účet v nějaké místní bance.

Jak jen to dělal Robinson?

Pomalu jsme se začali dostávat do cestovního režimu. Ráno jsme si chtěli na dřívkáči uvařit čaj a zakoupená domácí vajíčka, leč došlo nám, že jsme si s sebou nevzali zapalovač. Do letadla jsme ho vyhodnotili jako nebezpečný předmět, ale že bychom ho měli koupit tady, jsme úplně pustili z hlavy. Dřevo bylo, protože jsme stanovali v keříkách, ale nebylo čím oheň zažehnout. Zkoušela jsem Luďkovy brýle, kus průhledného plastu ale marně, ranní slunce bylo příliš nízké a sotva hřálo. Bez ranního čaje bychom se obešli, ale co ta vajíčka? A tak nezbylo než zkusit zastavit nějaké auto a požádat řidiče. Vyslala jsem k této činnosti toho nejpovolanějšího, tedy Luďka, ale kupodivu nebyl úspěšný. Buď nekouřili, nebo s sebou zapalovač nevezli, spíš bych ale řekla, že problém byl v tom, že osamělý stopař na silnici nepůsobil důvěryhodně a jeho prosba byla neobvyklá. Museli jsme tedy provést útok zvaný kobercový - sbalili jsme se a přesunuli se na silnici všichni a se vším všudy. Zapalovač se najednou v zastaveném autě objevil a snídaně byla zachráněna.

Náčelníku, nevadí, že jsou tam pešuňk a koleje?

Po snídani jsme se podle plánu chtěli napojit zase na naši hlavní do Almaty, leč nevím, kdo stavěl silnici - prý Číňani a asi to byla pravda, protože když jsme na přípojku dorazili, nevěřícně jsme zírali do prostředku silnice, kde se bez přerušení táhla svodidla. Stavitelé zkrátka ignorovali přípojku z vesnice a doleva nebylo možné pokračovat. Směr byl možný jedině doprava, tedy zpátky. Museli bychom si zajet nevím kolik kilometrů, což pro auta není problém, ale my jsme o zajížďku nestáli. Krajnice byla opět skvostná a jízdu v protisměru nikdo neřešil. Po devíti kilometrech byla konečně možnost zajet do našeho správného pruhu, až nám to bylo líto - jízda s auty řítícími se z čela místo zezadu nám přišla bezpečnější.

Závisláci na kafi se připraví na odvykačku

Blížili jsme se k bývalému hlavnímu městu, což znamenalo větší koncentraci fungujících podniků. Hned v tom prvním jsme se pokusili dát si ranní kávu, ale smůla - měli jen pytlíčky 3v1 nebo čaj. 3v1 nepovažujeme za kafe a když jiný kraj jiný mrav, tak se holt přeorientujeme na čaj. Kofein jsme doplnili Coca-colou a pak hlasovali, jestli do Almaty pojedeme dál po té hlavní, nebo odbočíme na vedlejšku. Luděk hlasoval za hlavní, já byla spíš za vedlejší. Vedla přes městečka, a byť by ta hlavní byla rychlejší, pohodlnější a asi i bezpečnější, byli jsme tu proto, abychom Kazachstán trochu poznali. Protože v páru se nedá hlasovat, museli jsme chtě-nechtě přizvat i děti, holt už byly v tom věku, kdy na jejich názory se už pomalu dal brát zřetel, jinými slovy, už byly docela rozumné a použitelné (ty názory). Shodly se na tom, že obě varianty jsou zhruba stejné co do hospod, ale na té méně hlavní silnici bude větší šance najít nocleh. Ten nám vycházel těsně před Almatu, tak vyhrála varianta městečka a uhnuli jsme na Uzinagaš a další.

Znamenalo to také přiblížit se horám, vystoupat z 800 do 1100, což sice nestálo za řeč, ale nějaké kopečky to byly. Užívali jsme si civilizaci, kdy jsme na dvaceti kilometrech projeli dvě města. Zastavili jsme, že ochutnáme kumys, kvašené kobylí mléko. Když jsem četla různé cestopisy z těchto končin, předpokládala jsem, že tohle nedám. Kupodivu to nebylo tak zlé a celkem se to dalo. Představte si mírně alkoholický jogurt, v Kazachstánu i sousedním Kyrgyzstánu ho pily i úplně maličké děti.

Pomalu jsme začali přicházet na specifika zemí, ve kterých jsme se následujících pět týdnů plánovali pohybovat. Místo kafe se pije čaj (většinou na ruský způsob, tj. silný čajový koncentrát doplněný o horkou vodu z varné konvice), místo piva mléko a výrobky z něho.

Pomalu jsme začali přicházet na to, že hlavním kouzlem Kazachstánu budou jeho lidé. Přívětiví, usměvaví, komunikativní. Byli jsme rádi, že jsme ještě generace, která zažila ve škole ruštinu, protože ta tam pořád jede ve velkém. Bez ruštiny si vůbec neumím domluvu představit a bez domluvy je zážitek poloviční. Angličtina? Možná za pár let, v současnosti se ji už ta nejmladší generace učí. A dospělí? Maximálně nás dokázali pozdravit: Welcome to Kazachstán!

Odbočením z hlavní začaly ty pravé zážitky. Třeba to, že zastavilo auto, z něj vystoupil chlapík, daroval nám chleba, sušenky a velké lahve s pitím. Sotva jsem si ho stačila vyfotit, jak rychle se zjevil, tak zase zmizel. Později zase z jiného auta vystoupil jiný člověk, a ten dodal pro změnu čokolády a pitíčka malá. A aby toho nebylo málo, po něm si nás obratem převzala paní, která vykoukla ze dveří domu, před nímž jsme stáli. Tahle paní nás nejen pohostila meruňkami a domácím pečivem, ale také nám zazpívala kazašské národní songy. Byla to nějaká místní národní umělkyně a nemít vážně nemocného manžela, prý by nás pozvala i domů na noc. Požádali jsme ji aspoň o vodu do našich lahví, protože velkoměsto se blížilo a bylo nutné hledat nocleh včas. Nakonec byl stylový - na louce v horách a ráno i se stádem krav.

Fotogalerie

28.04.2024 vložil/a: Peggy
karma článku: 4.52
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 11. část

Cestování
Kolečko se uzavírá Ještě v Kazachstánu jsme byli tak trochu celebrity. „Zdrastě, jak se máte? Viděl jsem vás před třemi dny za Tarazem,"…
24.09.2024
Peggy
(4.52)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 10. část

Cestování
Pro velký úspěch Kazachstán ještě jednou Pokračování vyprávění o putování po Kyrgyzstánu a Kazachstánu s dětmi z roku 2022. V kazašském…
10.09.2024
Peggy
(4.22)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování
Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…
10.06.2024
Peggy
(4.81)
PR
Cyklozájezdy | Dokempu.cz | Cyklobazar | Aktivni dovolená
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

565 cyklistů (5 přihlášených)

Cesta do Prahy (podruhé) a tentokrát úspěšně

Pročítám si své staré blogy a zjišťuji, že jsem Vám něco dlužen. Na začátku roku 2021 jsem napsal blog s…
Stanley58 | 13.11.2024

RUNDREISEN 2024: Dunajec - Wisla - Saalach - Soča - Kwisa ... + Hel

Protože se přece jen trochu cítím součástí zdejšího společenství, rozhodla jsem se opět přispět, i když jsem…
Quatsch | 04.11.2024

Bikepacking přes Slovensko pokračuje: Z Čachtic do Gaderské doliny

Poté, co jsme se dvěma dětmi úspěšně projeli Malé Karpaty a zjistili, že náš syn Oskar je schopen ujet až 50…
Kristina | 03.10.2024