Československo s dětmi - kapitola 10.

Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku
Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho důkladnému průzkumu na kolech věnovali celý víkend. Je to už 16 let, už to chtělo zase osvěžit paměť. Navíc jsem se hrozně těšila, že až budeme stát na samém konci onoho zvláštního ocásku, vytáhnu mobil a ukážu dětem naši pozici na mapě. Jenže do toho bylo ještě daleko... Teď jsme seděli na náměstí v Aši, lízali karamelovou zmrzlinu a já pracně přemlouvala zbytek rodiny k výjezdu na rozhlednu Háj.
"To je zbytečný, už jsme tam byli," remcal Luděk.
Děti , ty mou snahu nepodpořily už vůbec.
"Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku!" říkal přece tehdy ten pán, co vybíral na rozhlednu vstupné. "Takže se koukejte zvednout, lenoši, a jedeme!"
Nakonec to vůbec nestálo za řeč. Dva kilometry a 130 výškových metrů. Vyjeli jsme je jako nic. A stálo to za to. Rozhledna jednak byla úplně zdarma, jednak jsem už zapomněla, o jak úžasnou stavbu jde. Opravdu jedna z nejhezčích rozhleden, co jsem kdy navštívila. Víc neprozradím, zajeďte si tam sami.
Poučeni krizovým vývojem z minulých dní, provedli jsme v Aši větší nákup - opět budeme nějaký čas mimo civilizaci, tak ať netrpíme hlady.

Vysněný Západ
Na nejzápadnější bod naší republiky jsme zamířili po signálkách. Snažili jsme se si je užít, co to šlo. Blížili jsme se totiž k místu, kde bývalé Západní Německo navazovala na to Východní. Východní hranici už nebylo nutno přísně střežit železnou oponou, takže signální silnice proto končí právě na bývalém Trojmezí. Co je na nich tak zvláštního? Čím nás tak uchvacují?
Jde o posledního němého svědka nedávné historie. Historie, ve které jsme se narodili a nějaký čas žili. Ačkoliv po nich často cyklotrasy vedou, pro cyklisty stvořeny nebyly, jízda po nich je náročná. Sloužily k ochraně hranice před potenciálními narušiteli. Vedou sice podél hraničního pásma, ale nejspíš je zakreslili rovně někde od stolu. Absolutně nerespektují kopce, nějaké pravidlo o maximálním stoupání, pro cyklistu nesmyslně šplhají často přímo po spádnici. Zdánlivě nelogicky, ale svůj smysl to mělo. Rozestavěné příhraniční strážní věže, resp. hlídky v nich, musely obsáhnout co nejdelší úsek, kudy nesměla proniknout ani myš, proto jsou vedeny rovně jako přímka. Přísný pohraničník s dalekohledem tak mohl vidět opravdu daleko. Svůj původní význam už tyto cesty naštěstí dávno ztratily, dnes se však hodí pro účel zemědělský (pro obsluhu lesů, polí nebo luk) či turistický. Pozorný návštěvník podél někdejší hranice ještě dokáže rozpoznat pásmo mladých stromů - kdysi dávno zde namísto lesa číhal pruh vyorané hlíny, v němž stopy narušitelů byly krásně vidět. Někdejší asfalt však nikdo neobnovoval , je už dávno vydrolený a na povrchu leží velké kameny, takže jízda je místy trápení. Na Štítarském vrchu nám trpělivost došla. Vysvobodila nás zelená turistická značka. "Objedeme to přes Německo," znělo rozhodnutí.
Po loukách bývalé obce Újezd se jelo mnohem lépe než po signálce. Zelená značka nás zavedla až na nejzápadnější bod Česka (pozor, není totožný s bývalým Trojmezím). Posledních asi 500 metrů není na kole sjízdných, i mrskli jsme jimi do křoví a vydali se pěšky. Pokukovali jsme po pěšince, že bychom hranice narušili právě zde. Ale se zlou jsme se potázali. Dostupný je pouze nejzápadnější hraniční kámen. Na české straně stojí pěkný turistický přístřešek s patrem na spaní, na straně německé případné návštěvníky vítá několik varovných cedulí:
SOUKROMÝ POZEMEK! STŘEŽENO KAMERAMI. JAK TAM NĚKOHO UVIDÍM, VOLÁM OKAMŽITĚ POLICII.
Vítejte na vysněném Západě.

Co hrozilo emigrantům na Trojmezí?
Vrátili jsme se tedy kousek zpátky a k našim sousedům pronikli po takzvaném "Mostě Evropy". Most (spíš lávka, jak trefně rýply děti) přes Újezdský potok byl znovuobnoven v roce 2008, na někdejší historické cestě, kterou přetrhla železná opona.
Po Německu (Západním) nás čekalo pouhých asi 12 kilometrů, ale užívali jsme si je (konečně zahraničí :-) ) Krajina je podobně zvlněná jako u nás, jenom mnohem osídlenější. Osady tvoří roztroušené domy, takže se nabízí myšlenka, že takto nějak by to vypadalo i u nás v pohraničí, kdyby nedošlo k jeho vysídlení. Opět kouzlo nechtěného.
Po asi hodině a něco jsme byli zpátky v Čechách. Někdejší Trojmezí (Východní Německo, Západní Německo a Československo) je dnes už pouhé Trojstátí (Dreilandecker): Čechy, Bavorsko a Sasko.
Ale místo má vážně silnou atmosféru.
"Tady hrozilo, že emigrant udělá osudovou chybu. Stačilo pár metrů a mohl skončit v jiném Německu, než chtěl," pronesl tenkrát kamarád Pavel vtip, který si pamatuji celých těch 16 let.
Zastřešený sedánek je tady nově, a místo tehdejší jedné kadibudky tu stojí dokonce tři. A vsadím se o co chcete, že to je naše nejzápadnější kadibudka!
Spalo se tam na travičce nádherně. Jen voda v nedaleké studánce na pití nebyla - večeřeli jsme uzené makrely a zeleninový salát, a čaj jsme raději uvařili z vody z hraničního potoka.

Neboj, bude to normální asfalt.
Abychom nemuseli celý výběžek zdlouhavě objíždět, zvolili jsme zkratku přes Německo (tentokrát Východní). Ve městě Hranice však cedule sdělovala, že je hraniční přechod uzavřen. Co se děje? Něco co nevíme? Hranice se opět uzavřely?
"Kdepak, to tam jenom Němci dělají novou silnici. Na kole to projedete v pohodě," odpověděl nám dotázaný domorodec.
"Hlavně ať tam nejsou dlažební kostky," přál si Víťa. Od včera ho trochu bolelo břicho a při drncání po kostkách by se to zhoršilo. "Neboj, to bude normální asfalt," uklidnila jsem ho.
Normální asfalt, jo? Aha!
"Do Bad Elsteru si užijete parádní sjezd," napsal mi kamarád Jirka, zdejší znalec.
To jsme si užili!
Těsně za hranicí vyšlo najevo, kam jely všechny ty náklaďáky, co nás předjížděly. Původní úzká silnice se tu totiž rozšiřuje. Do nejvyššího bodu jsme pohodlně vyjeli, pak ale silnici zatarasily haldy hlíny a bylo po ptákách. Z kola dolů a tlačit. Taky milujete tlačit kola z kopce dolů? Navíc pocit, že tam nemáme co dělat a trochu překážíme... Čekala jsem každou chvíli, že nás vykážou a budeme se vracet. Ale dělníci se na nás všichni do jednoho usmívali a v naprostém klidu uhýbali s drapáky bagrů. Snažila jsem se aspoň maximálně se tvářit omluvně, entschuldigung létalo na všechny strany.

Kde máme roušky?
V lázeňském Bad Elster jsme chtěli ochutnat zdejší Marienquelle, jenže jsme zjistili, že se tu všude nosí roušky. V lázních se pohybují starší lidé, riziko nákazy by mohlo být fatální. Chápeme to. Což o to, roušky jsme s sebou měli - jenomže najdi ten maličký kousek látky v obrovských báglech, aniž by bylo nutné všechno přehrabat.
Ale povedlo se. Potom zbývalo jenom projít počítadlem, které počítá lidi, aby nás u pramene nebylo víc než povolené množství. Plastový kelímek zdarma a pramen teče na povel: buď na fotobuňku nebo na tlačítko. Fontána je vyvedena ve zlatě a na výběr několik druhů minerální vody.
Byli jsme tam jak Neználek ve Slunečním městě. Kam se hrabe Prusík!
Projet Německem bez kávy a dortíku? Nelze!
Do Německa nám to vyšlo na oběd, ale neměli jsme eura. Ta, co nám zbyla ze Slovenska, odešla v jednom z balíků domů. V Markneukirchem se dalo naštěstí zvládnout všechno na jedné ulici: výběr z bankomatu, oběd pro všechny čtyři za 15 euro v dělnické vývařovně (připomínám, že jsme se nacházeli v bývalém NDR, kde je přeci jen trochu levněji) a následně i cukrárnu s kávou. Nedat si v Německu kávu a zákusek by byl hřích, jenže dvě kafe, dva dortíky a dvě cookies sušenky nás stály o euro víc než oběd :-)

A je to tady zase!
Ve Vlastivědě č. 7 jsem psala takové lehce ezo pojednání o tom, že když na cestě necháme události volně plynout, začnou se dít zázraky, zdánlivě neřešitelné se samo vyřeší a tak. Zapomněla jsem tehdy dodat, že to funguje bohužel i obráceně. Když začneme příliš plánovat nebo si nějak další dění malovat, zákonitě se stane něco, co naše plány totálně překope.
Do Klingenthalu jsme dorazili časně odpoledne. Náš další směr vedl na hřeben Krušných hor, takže jsme začali řešit, kudy nahoru nejvýhodněji. Nejvíc se nám líbila cesta přes Bublavu, abychom neztratili již pracně vydřenou nadmořskou výšku. Začala jsem vyšilovat s tím, že musíme ještě před výjezdem z města nakoupit nějaké "zásoby do hor", neboť další civilizace je až v Horní Blatné. Takže Edeka, a můžeme vyrazit. Po nákupu ještě svačinka - vždyť jsme obědvali UŽ před 2 hodinami!!!
"Já ti mám dneska takovej divnej pocit z kola, řízení táhne, blbě se manévruje, skoro nemůžu zatáčet," svěřil se Luděk s plnou pusou.
Pokrčila jsem rameny, rozumí tomu přece líp než já. Po jídle jsme naložili proviant do báglů a vyrazili...

Upozornění autorky: Následující část není vhodná pro děti do 15 let (obsahuje vulgarismy), proto prosím, zvažte další čtení a zeptejte se svých rodičů, co si o tom myslí.

"Je to v prdeli, kurva!" ozvalo se po pár stovkách ujetých metrů.
"Řídítka jsou úplně volná! Já se na to vyseru! Nejspíš je v háji ta svařovaná vidlice."
A byla!
Co teď?
Přes ulici jsem zahlédla Intersport . Ačkoliv v něm prodávají jenom hadry, vlítla jsem tam. "Prosím vás, je tady ve městě nějaký cykloservis?" Paní zakroutila hlavou.
Bylo půl třetí, naštěstí všední den. Nejbližší servis jsme objevili v Kraslicích. Okamžitě jsme tam zavolali, ale telefon nikdo nebral. Bylo nutné každopádně změnit plán. V Německu jsme nebyli schopni nic nevyřešit (mimo jiné kvůli jazykové bariéře) a v horách už vůbec ne. Kolo ještě pojízdné bylo, ještě to neprasklo úplně, ale byla to jenom otázka času...
"Dokud to jede, tak jedu," řekl Luděk, ale na hřeben hor si s tím absolutně netroufal. Opatrně jsme začali sjíždět do Kraslic. Byly to přesně ty výškové metry, které jsme předtím nechtěli ztrácet.
Jak to říkali v Mrazíkovi? Tvůj osud tě nemine!
Na svařované vidlici jsme najeli přes 430 kilometrů. Byly to náročné kilometry, Šumava, Čerchov, kopce Plzeňského kraje, Slavkovský les a pohoří Smrčiny... získali jsme už oba dojem, že je ten svár nesmrtelný. Co bude dál, honilo se mi hlavou. Pomůžou nám v servisu? Nebo to už teď opravdu zakončíme? Měli jsme v plánu toulat se ještě asi týden, bylo mi líto končit, i když už jsme byli unavenější a víc toho viděli, než tehdy na Kašperku.
Stane se další zázrak? Nechceme toho náhodou už trochu moc?

Sběrný dvůr? To fakt myslíš vážně?
Tentokrát měl pro změnu správné tušení Luděk.
Místo do cykloservisu zamířil za somrákem, který Kraslicemi popojížděl na starém kole se zapojeným vozíčkem.
"Co ten ti poradil, prosimtě?" zeptala jsem se s despektem.
"Ptal jsem se ho, jestli je tady sběrný dvůr. Poslal mě k nádraží. A pak chtěl třicet korun."
Kroutila jsem hlavou: "To fakt myslíš vážně?"
Jeho idea byla najít ve šrotu vyhozený kolo, ze kterého by si vzal vidlici. Mně se to nezdálo reálný (čti: považovala jsem to za totální kravinu), ale kdo chce kam...
"Zavolej raděj ještě jednou do toho servisu!" omílala jsem svou. My ženský přece víme vždycky nejlíp, co má chlap udělat, ne?
Luděk však neomylně mířil ke sběrným surovinám. Následovala jsem ho, ale nevěřila.
"Dobrý den, mám takovou speciální prosbu. Neměl byste tady vyhozený nějaký starší kolo? Praskla mi totiž vidlice," vznesl požadavek na obsluhu sedící v kukani místních sběrných surovin. Pán se ukázal jako přeochotný člověk, nicméně jeho odpověď zněla takto:
"Asi vás zklamu, ale nejspíš tu nic nemám, zrovna minulý týden to odváželi."
Venku se však nějaká halda železa ještě vypínala. A když jsem se podívala pozorně, dvě nebo tři kola jsem tam dokonce zahlédla. Jedno bylo už od pohledu typ Ukrajina, to druhé nějaké menší, nejspíš dětské, třetí ale vypadalo jako starší trek.
Jen pro přístup k nim bylo nutno haldu trochu přerovnat a přeskupit.
"Nechte to na nás, je to na moje riziko, jestli se zraním. Bohužel teď neodhadnu, jestli bude pasovat, teprve až to rozeberu," požádal Luděk a už lezl nahoru a přehazoval rezaté harampádí.
"Tak já vás tady nechám pracovat."
"Moc děkujeme."
Konečně Luděk ze spárů vylovil fialové trekové kolo. Pán nás stále zpovzdálí sledoval.
"Nechcete něco půjčit? Co budete potřebovat za nářadí?" nedalo mu to.
" Snad jedině sikovky a kladivo," požádal Luděk.
Už začal vyhozený bicykl rozebírat, vypadalo to nadějně. Vidlice nebyla poškozená, rozměr na první pohled odpovídal. Následovala rozborka jeho kola. V první řadě nás zajímalo, co se přihodilo. Takže: svár z Kašperských Hor držel pevně, vidlice praskla na jiném místě, o pár centimetrů vedle.
Ovšem při nasazování mohlo ještě být 100+1 rozměrů, neboť na tohle neexistují žádné jednotné normy. A opravdu!
Vidlice kompatibilní byla, ale neseděla miska hlavového složení. O pouhou desetinu milimetru menší, ale už tam nešla nasadit po dobrém, ani po zlém (kladivo).
"Třeba by tu správnou měli v tom cykloservisu," vnucovala jsem stále to svoje. Luděk tedy nasedl na mé kolo, vidlici uchytil pod gumicuk a odjel. Vrátil se zpátky během 10 minut, prý byla na dveřích cedule: "Zavřeno, úraz, volejte 12345". Telefon ale ani teď nikdo nezvedal.
Museli jsme si opět poradit sami. Luděk se zadíval do haldy a zrak mu ulpěl na zeleném dětském kole. Když ho vydoloval, miska - světe div se - pasovala jak na vidlici, tak i na Luďkovu kostru.
Zázrak to nakonec nejspíš byl. Vidlice měla i správné navářky na brzdy a na přední nosič. Výsledně to bylo o pár centimetrů kratší, nevešla už se jakási kontramatka (co já vím k čemu tam je, to tvrdil Luděk :-) ) takže se řídítka musela několikrát denně dotáhnout, ale to prý byl detail. Hlavně že pojedeme dál.
Mně akorát přišlo, že se černo-fialově žíhaná vidlice k modré metalíze Stratosu vůbec nehodila, ale když na výběr víc barev nebylo, nedalo se nic dělat, museli jsme vzít co je :-)
Ba ne, byla jsem šťastná jak blecha, že je vyřešeno a ztráta jen pár hodin. Už jsem se sice smiřovala s variantou, že cestu opravdu zakončíme. Krušné hory lákaly, ale kdyby nebylo zbytí... museli bychom.
Děti se tam neuvěřitelně vyblbly. Kam se hrabe dětské hřiště, oba špinaví až za ušima, ale šťastní, se přehrabovali v haraburdí a lovili poklady. Proč se stavějí dětská hřiště za miliony, když stačí děti vypustit na smeťák, říkali jsme si s Luďkem.
Ani tady ten pán za svoji pomoc nic nechtěl, takže jsem si vyfotila adresu provozovny a upozornila ho, ať po našem návratu domů očekává balíček. Měl už totiž dávno po zavíračce...
"S takový požadavkem tady ještě nikdo nebyl," vysvětloval svou ochotu, když jsme se loučili.

Tady to vidíte - ráno jsem si malovala, jak dojedeme někam před Horní Blatnou - a stačilo málo a plány se musely úplně překopat. Někdy věci nejdou lámat přes koleno. Pak hrozí, že se zlomí samy, aby nám dokázaly, že jsme jenom malí páni.