Kavkaz s dětmi - část 6.

Stáli jsme na břehu a pozorovali, jak vlnky něžně šplouchají o břeh. Široko daleko nikde nikdo, jen my, hory a jezero. Několik tisíc kilometrů od domova.

Foto: Autor

Další fotografie

Jezero Sevan a cesta na hranice Gruzie

Přehoupli jsme se přes pereval Sotk (2360 m n. m.) a začali mírně klesat. Ne ale hluboko. Před námi se rozprostřela hladina jezera Sevan, největšího jezera na Kavkaze. Na délku měří asi 80 km a nachází se v nadmořské výšce 1900 metrů. Silnice se po několika zatáčkách narovnala do přímky, a náklaďáky po ní svištěly jako blázen, pokaždé to s námi pěkně zamávalo. Při první příležitosti jsme tak raději odbočili na okružní cestu kolem jezera. Ani jsme nezajížděli do města, vypadalo to, že vesniček na severním břehu jezera bude dostatek. Ten večer jsme už nic neřešili, měli jsme za sebou 84 kilometrů (a 1448 nastoupaných metrů) a jídlo na večeři měli nabalené od té milé rodinky. Na první odbočce jsme to lupli k jezeru, na jehož břehu jsme nalezli nekonečně volných plácků. Postavili jsme stany a přestože zapadající slunce už mnoho tepla nedávalo, a na druhé straně jezera svítily zasněžené třítisícovky, vrhli jsme se do vody. Byla docela teplá. Po koupeli jsme stáli na břehu a pozorovali, jak vlnky něžně šplouchají o břeh. Široko daleko nikde nikdo, jen my, hory a jezero. Několik tisíc kilometrů od domova.

Sevan jsme měli celý následující den po levé ruce. Byl to den, kdy tachometr večer ukázal zatím nejméně najetých výškových metrů (pouhých 360). Žádná pohoda to ale nebyla. Silnice po severovýchodním pobřeží připomínala tankodrom. Mizerný záplatovaný asfalt střídal makadám s hlubokými výmoly. Nebylo se co divit, osídlení je na této straně velice řídké, což jsme zjistili velice brzy. Na mapě je sice zakresleno několik vesniček, ale v reálu každá leží tak jeden až dva kilometry od silnice. Lidé zrovna stáli na zastávce a čekali na maršrutku, protože ta až do obcí nezajíždí, a ani nám se nechtělo. Na otázku, jestli je v obci magazín, zakroutili pokaždé hlavou. Teprve až u Tsapatagh někdo přikývl. Potřebovali jsme si koupit něco na snídani, byl to obchod po asi třech dnech, s jídlem jsme byli už na nule, došlo i na železnou zásobu.

Obchůdek vyznačený i na mapách byl ale zavřený. Nějaký pán nám naznačil, že máme zazvonit. Tak jsme zazvonili. Během minutky se objevila postarší prodavačka a odemkla dveře, zpoza nichž na nás vykoukly zaprášené poloprázdné prázdné regály. "Chléb? Ten přivezou až ve dvanáct." Tak dlouho jsme čekat nechtěli. Rozhlédla jsem se v přítmí obchodu, co by se hodilo na snídani. Půl kila trvanlivých vážených sušenek a dvě piksly "zguščenky" (Salko). Ujeli jsme na to dvacet kilometrů s jedním menším kopečkem, a stáli u dalšího obchodu. A protože další civilizace měla být až za více než 30 kilometrů, nebyl prostor pro vymýšlení, museli jsme tady poobědvat. Jenže kdybyste viděli ty obchody! Už mě vůbec nebavilo vymýšlet, co z těch pár konzerv se dá sníst. Luděk se zeptal na restauraci. Čekala jsem, že ho pošlou někam, ale jakýsi pán na něj mrknul a potom nás zavedl za roh, kde provozoval řeznictví. Uvnitř maso, ryby... "Tak co byste si dali? Připravím vám cokoliv..." nabízel. Moc jsem tomu nevěřila, všechno vypadalo docela pochybně, ale nakonec jsme kývli na šašlik a pstruhy. Asi dvacet metrů odtamtud se nacházela pláž s dřevěnými přístřešky, tak jsme si tam šli sednout. Koupat se tady bohužel nedalo, voda měla barvu jako hrachová polévka, a bohužel i takovou konzistenci...

Za chvilku pán přinesl v alobalu úhledně zabalené balíčky, k tomu spoustu zeleniny, chleba, příbory. A já na to jenom zírala, kde to skvělé jídlo vykouzlil a jak to, že na svůj podnik neměl nikde žádnou reklamu. Byla to tehdy první předzvěst výdejních hladových okének, fenoménu dnešní doby ????

Posledních 30 kilometrů kolem jezera mě už, přiznám se, nebavilo. Konec se zdál v nedohlednu a vůbec se nepřibližoval. Takže abychom se nenudili, najednou se přihnala bouřka. Po několika dnech klidného počasí zase bouřky! Pozorovali jsme s obavami, jak do vodní plochy šlehají blesky a snažili se to mastit, co to dalo. Už jsme před sebou viděli domy dalšího městečka nebo vesnice, vypadalo to jako něco většího, už jsme se do nějaké civilizace i trochu těšili. Ale najednou začalo pršet, do toho zároveň svítilo i sluníčko, prostě taková ta bouřka, co si s člověkem hraje, jak dlouho to vydrží jet bez pláštěnky. A protože jsme valili dál, voda nevoda, a do vesnice už to byly jen asi dva kilometry a hrozilo, že vyhrajeme, tak na nás oblaka pustily hustší kalibr ve formě krup. To už se vydržet nedalo, takže zastavit, otevřít bágly, najít pláštěnky a nasadit je. Bylo to tak, bouřka vyhrála a my prohráli. Asi minutu nebo dvě po nasazení pršet přestalo a bouřka si to vítězoslavně odkráčela provokovat jinam. A nám nezbyla než ty mokré pláštěnky připevnit na kola, a minimálně hodinu je nechat sušit.

To už taky bylo vidět, že ty věžáky nebudou žádné obytné budovy nebo hotely, jak se zdálo z dálky, protože na to byly příliš průhledné skrz naskrz. Opět jako většina věcí tady - zkrachovalo to ještě dřív, než to mohlo být dostavěné. Ale docela sympatická paní tam provozovala maličký krámek, uvařila nám kafe a posadila do takového přístřešku, kde měla i zásuvky, kam jsme s jejím souhlasem šoupli mobilní telefony na dobití. Povídali jsme si tam se španělským cyklistou, který kroužil kolem jezera a měl zájem jet se podívat i do Karabachu, tak jsme mu říkali, co a jak.

Na samém konci jezera stojí malý klášter Sevanavank. Zbudován byl na ostrově, z něhož se díky poklesu hladiny ve 20. století stal poloostrov. Zajížďka 10 km po hlavní silnici tak byla povinností, nicméně tento klášter nás spíš zklamal. I když klášter jako takový za to nemohl, ten byl roztomilý, s opět famózním umístěním nad jezerem. Mohlo za to jeho okolí. Na břehu tam totiž bujelo cosi, co doslova připomínalo lunapark. Všude najednou stánky, hlasitá hudba, vůně. Necítili jsme se tam ale vůbec dobře. Bylo možno zakoupit všechno možné, od popcornu po francouzskou bagetu snad. Ale nebylo to fér. Smutně jsme vzpomínali na ranní krámek, jaký to byl kontrast ke světu na protějším břehu. A jak jsme za něj byli ráno vděční. Dokonce ani děti nezatoužily po něčem zde nabízeném. Zašli jsme do monastýru, zahnali mlsnou a vrátili se do typicky arménského (tedy bídného) krámku na výpadovce, kde jsme na večeři koupili chleba a konzervu rybiček a na ráno deset vajíček.

Zbývalo vrátit se deset kilometrů a na břehu Sevanu už někde podruhé rozbít tábor. Těsně před odbočkou jsme chtěli nabrat vodu v něčem, co vypadalo jako kemp. Opodál grilovala parta mladíků. Když jsme popadli naše nádoby na vodu (pětilitrový kanystr a pár PET lahví), cosi na nás začali pokřikovat. Člověka středoevropského typu okamžitě napadne, že mu nadávají a vyhánějí ho. Kdepak! Opak byl pravdou. Ukázali nám sami od sebe, kde teče pramínek vody. Srdečně nás zvali na barbecue. Sliny se sbíhaly, vonělo to nádherně. Grilovaly se ryby, vedle čekalo maso. Začali nalévat vodku. Já zakroutila hlavou a ukazovala na děti, které na nás čekaly na silnici. Nedalo se ale nic dělat, ochutnat jsme museli. A dva kousky ryby nám s sebou, pro děti, byly zabaleny do arménského chleba.
"Hlavně zase neříkej, že tohle by se na Západě stát nemohlo!" narážel Víťa na hlášku, kterou Luděk používá velmi často.

- střih - možná mi to nebudete věřit, nemusíte, jestli nechcete -

Celé dopoledne píšu tenhle text. V poledne jdu Víťovi (který je doma na distanční výuce) nachystat oběd. Obědváme spolu. Od stolu vidíme ven. Víťa hlásí, že nějaký pes okukuje naše pasoucí se králíky. A už to vidím taky, jsou v kleci, nic jim neudělá. Spolu se psem jde několik postarších turistů k našemu domu, na náš pozemek a sedají si k našemu ohništi. (Co si to říkám, po každé cestě, že bych chtěla být lepší, neřešit malichernosti a někomu oplatit pohostinnost? Teď mám příležitost!) Spolknu myšlenky typu: Nejsou trochu drzí? Jdu ven k nim. Nabízím kafe, pivo, úsměv.
"To jsi mě teda překvapila," řekl mi Víťa posléze a znělo to pochvalně.

Se Sevanem jsme se rozloučili následující den - krajina připomínala pro změnu Nízké Tatry a po prudkém sešupu do Dilijanu jsme se pomalu loučili i s horami. Spadli jsme až do dvanácti set a při hrubém náhledu do mapy to vypadalo, že dál už pojedeme jenom podél řeky. Tak jak to, že zase šlapeme do kopce? Aha! Nedívala jsem se pořádně. Ještě nás čeká jedno sedlo, asi 1880 m. Vlastně mi to vůbec nevadilo. Nechtělo se mi do nížin, do měst, do vedra a mezi auta. Mám radši koukat se na zelené hory. I když je to větší dřina...

Ještě bych ráda napsala o jedné arménsko-gruzínské specialitce a to jsou prodavači podél cest. Já vím, to není nic neobvyklého, ale zdejší specifikum jsou jejich koncentrace. Soukromě jsme si je nazvali jako "oblast medů", "oblast meruněk"... Prostě když se něco prodává, máte jistotu, že na stejný sortiment narazíte ještě po několik dlouhých kilometrů. Nesmíte ale váhat s tím, že si třeba med koupíte až zítra. Jakmile totiž oblast medů skončí, nemáte šanci nikde žádný koupit (a ty co prodávají v obchodě, jsou pěkně hnusné). Prostě musíte brát, co je. Hlavní silnice do Dilijanu byla oblastí vařených kukuřic. Pěkně žluťoučké se vařily v každé zatáčce. Malá kamínka, pár polínek dřeva, kastrol a sůl - a už se může vařit. Vybrali jsme si jednoho kluka, který měl svůj stoleček postavený nedaleko laviček se slunečníkem. Dobře jsme udělali. Kdybychom totiž ochutnávku odložili až za Dilijan, žádného prodejce kukuřice bychom tam už nepotkali. Na sedle nad Dilijanem totiž byla oblast mrkví... ????

Při sjezdu z toho poslední sedla stál u cesty malý bufet. Nalákaly nás nápisy Coffee a wifi. Rodinka u vedlejšího stolku zrovna obědvala a asi jim bylo divné, že my jsme si dali jenom pití, a tak čas od času naložili něco z jejich hostiny na talířek a přinesli to k našemu stolu. A majitel kavárničky nalil Luďkovi hruškovou pálenku a mně dvojku karabašského vína.
"Na to, abyste sem ještě někdy přijeli!" připil si s námi, jakoby četl myšlenky, které se mi zrovna honily hlavou. Víno bylo sladké a silné, asi jako celá Arménie. Ráda bych, ještě někdy, snad, ale kdo ví...

Poslední arménský den jako by se ale vše obrátilo. Kaňonem řeky Debed vede jeden z hlavních tahů na Gruzii, silnice je však v totálně dezolátním stavu. Jámy, louže, mizerný asfalt střídá ještě mizernější šotolina. Cesta se opravuje, ale protože silnici zavřít nelze (je zde jediná), děje se vše za hustého provozu. Na délce snad padesáti kilometrů polykáme prach, který víří projíždějící auta a náklaďáky, klopýtáme přes díry, jimž se nelze vyhnout. Někde je vyfrézováno, někde asfalt stržen úplně, tehdy skáčeme po uválcovaných ostrých kamenech.

Čekaly nás ještě dva kláštery, Sanahim a Haghpat, zapsané na seznam UNESCO. Oba se nacházejí na kopci vysoko nad řekou, převýšení přes 400 metrů. Ke každému zvlášť, pochopitelně. Sanahim lze navštívit lanovkou. Před pár lety, kdy v Arménii byli naši kamarádi Pavel s Mílou, lanovka, na rozdíl od té na Tatev, dokonce brala kola. Už jsme měli těch kopců docela plné zuby, těšili jsme se, že lanovkou si pomůžeme nahoru a dolů si kopec sjedeme. Už jsme se blížili k městečku Alaverdi, kabinka lanovky se pohupovala nad ním. Paráda, funguje to, těšila jsem se. Vůbec mi nebylo divné, že se zavěšená kabinka vůbec neposunovala. Lanovka sloužila k dopravě po městě, zejména pracovníkům místních měděných dolů, měla tedy fungovat zejména v době nástupu na šichty. Dostali jsme se dovnitř do areálu, na všem ležela vrstva prachu, ale visící oblečení vypadalo, jako že zaměstnanci mají jen polední pauzu. Zkontrolovali jsme hodinky s časy na ceduli - a rozhodli se ještě chvíli čekat. Luděk se s dětmi vydal na průzkum, ale když došli až do vyrabované strojovny, došlo jim, že lanovka už několik let nejezdí. A pak tam někde našli odhozenou jízdenku z roku 2015, a bylo vymalováno. Je těžké tady poznat, co ještě funguje a co už ne ????

Bohužel, k návštěvě kláštera po svých jsem nikoho z rodiny už nepřemluvila. Rozhodně ne obou dvou klášterů! Byl mi povolen jenom jeden z nich, prý mi to musí stačit. Zvolila jsem tedy ten druhý, Haghpat. Byl úžasný, ostatně jako všechny ostatní.

Následek šílené cesty na mapě značené jako Highway M-6 na sebe nenechal dlouho čekat. Zboku protržený plášť na Luďkově kole, byť kvalitní, tak zde vydržel pouhých 1000 km. Ještě že jsme vezli náhradní! Po zalepení duše jej Luděk nasadil na kolo a to usazoval zpět do ráfku. Snad už stokrát opakovaný proces. Nasazené kolo je však po pár minutách opět prázdné! Špatně zalepeno. Nadledvinky začínají pracovat, hladina adrenalinu vzrůstá. Procedura opakována po sto prvé, s větší razancí, kterou však lze vzhledem k popsanému pochopit a omluvit. Nicméně, neopatrnost způsobila stržení závitu na rychloupínáku. Což o to, náhradní máme, ale ne tento speciální s dvojím závitem kvůli vozíčku extrawheel. Vztek vrcholí; takový ten na vlastní blbost, který na nikoho jiného nejde svést, je nejhorší. Což o to, kolo se zalepí znovu, a pořádněji, ale vozíček už nejde nijak přidělat. Vezou se v něm stany a kanystr na vodu. Variant moc není, jedna z nich je stany si rozdělit na bágly a vozík hodit do příkopu (obrazně řečeno). A nebo se pokusit ho zachránit, přeci jen je to kamarád, dost toho s námi projel bez závad. A za tuhle nemůže.

Tak jo. Nějak jsme to zapevnili a jede se dál! Sice nakřivo, ale sto kilometrů do Tbilisi to snad vydrží, a tam musíme osu rychloupínáku sehnat.

Poslední arménský nocleh hledáme dlouho do večera. Už se setmělo, a za tmy nejezdíme rádi. Na svícení si tady řidiči moc nepotrpí a kdo ví, kolik promile mají v krvi. Oblast je úrodná, všude kolem jsou sady, vinice. No a v jednom sadu jsme už za tmy našli klidný plácek pro naše dva stany. Nikdo nás nerušil, jenom hubená šedivá kočička se na nás odkudsi přišla podívat a pomazlit se. Podělili jsme se s ní o večeři. A ráno se na nás ze stromů smály zralé broskve, jak jsme stavěli stan za tmy, nevšimli jsme si jich. Nekradli jsme ale, však on nám je někdo dá zadarmo, to jsem se nebála ????

Jenom trochu moruší jsme si nabrali, těch tu bylo nekonečně. A rovnou dva druhy na výběr. Ty zelenobílé jsem neznala. Luděk dostal chuť na pálenku z nich, nazývají ji tady "Tut". A to byla také hezká historka. Už si fakt nevzpomenu, která z těch posledních vesniček to byla, museli jsme z hlavní odbočit a maličko do kopce. Mně se tam moc nechtělo, ale Luděk trval na tom, že si tam dáme kafe a sežene ten tut. Pravda byla, že náš domácí kalvádos, co s sebou vozíme jako dezinfekci, nám už došel. A tak jsem ho tedy následovala. Kafe nám vousatá prodavačka malého krámku ochotně uvařila. A když se Luděk zeptal na pálenku, tak se nejprve rozhlédla po krámku a když viděla, že jsme tam jediní zákazníci, odklidila několik krabic a dek a sáhla kamsi hluboko dolů a vytáhla skleněnou lahev naplněnou průsvitnou tekutinou. "Paráda," zajásal Luděk. Černou ekonomiku má on rád. Zaplatili jsme požadovaný obnos a tut si po ochutnání přelili do plastu.
Kdybychom měli navigaci, tak by nám řekla: "Na kruhovém objezdu sjeďte druhým výjezdem," protože ten vedl do Gruzie, a pak už zazvonil zvonec a arménské pohádky byl konec.

Pro toho, kdo má rád čísla, tak po Arménii jsme najezdili 937 kilometrů, 205 po Náhorním Karabachu.

Fotogalerie

17.05.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.58

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (14 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |