blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Riki malý kousek nad místem, kde si nás našla (víska Riketi)

Foto: Autor

Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu.

Po této oblasti jsme pokukovali dlouho. Nejprve se nám ale děti zdály moc malé, pak tam v pohraničí v roce 2016 vypukl krátký ale ozbrojený konflikt, v dalších letech nás nalákaly destinace jiné.

Až v roce 2019 jsme si řekli: Teď, nebo nikdy. Obavy budou narůstat, a síly ubývat :-)

Ty největší obavy byly tři:

První se týkala provozu aut a místních řidičů. Jeden kamarád z Poznaně, který byl v Gruzii také na kolech s celou rodinou, mě moc neuklidnil: "Gruzínci jsou ještě daleko horší řidiči než Poláci, ale auta jsou jen na hlavních. My preferujeme takový ty prašný silnice v horách, tam nejezdí skoro nikdo."

Vím o čem mluvil! Bydlíme pár kilometrů od polských hranic a často tam jezdíme. Tomuto tématu bych ale ráda věnovala samostatný příspěvek.

Druhá obava byla alkohol. Po přečtení Ziburovy knihy "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mě chuť na návštěvu stále populárnější destinace docela přešla. Získala jsem pocit, že střízliví nemáme šanci Gruzií projet. Ne že bych byla zapřisáhlý abstinent nebo tak něco, ale Ziburovy historky už na mě byly moc. Země popisovaná v knize byla chlastem doslova nasáklá. Vodka, čača, vše teklo proudem a příšernou kocovinu jsem cítila jenom z pouhého obracení stránek.

Jedno se ale musí nechat. O co víc mě autor odradil od Gruzie, o to víc mě nalákal na Arménii a Náhorní Karabach.

Taky jsem si říkala, že jakožto rodina s dětmi nejspíš nebudeme mít tolik šancí účastnit se bujarých pitek jako osaměle putující mladík, který nevynechal jedinou příležitost k napití se vymlouvajíc se na jakousi povinnost a místní zvyky.

"Kdyžtak řeknu, že beru léky," dušoval se Luděk, který má tu svou alkoholovou toleranci přeci jen o něco vyšší než já (ale o dost nižší než zmíněný cestovatel).

"Nebo já zahraju tak protivnou hysterku, že každého přejde chuť nalévat dalších sto gramů," navrhla jsem a debata tím byla ukončena.

Jak už to ale s těmi obavami bývá, s alkoholem to nakonec vůbec nebylo tak strašné. Spíš naopak. Několik prvních týdnů nám nikdo nic nenaléval, a věřte nebo ne, skoro nám to až bylo líto. Půllitrovka domácí slivovice, kterou jsme vezli jako zdravotní prevenci, rychle ubývala, až úplně zmizela a my byli nuceni v jižní Arménii koupit tamní pálenku z moruší zvanou "tut" a pak ještě na severu země další, jak nám zachutnala.

Zkrátka, kdybychom to měli posuzovat jen z našeho pohledu, tak je závěr jasný: v Gruzii se nechlastá o nic víc než kdekoliv jinde.

Vlastně jediné pořádné setkání s alkoholem jsme zažili poslední týden, kdy jsme v jedné vesnici požádali večer nějakého pána o vodu a on na Luďka vznesl nevinnou otázku: "Čaču chočeš?" A protože, jak jsem psala, spíš jsme trpěli nedostatkem alkoholu než jeho přebytkem, Luděk s vidinou ochutnávky zatím ještě neznámého druhu pití přikývl: "Počemu nět." Pánovi zajiskřily oči, zmizel v domě a když se za moment vrátil, třímal v ruce pětilitrový skleněný demižon plný průzračné tekutiny a vrazil ho Luďkovi do ruky. "Pro tebe!"

"Počkej, co já s takovým množstvím?" ukázal můj partner na kola a bágly. "Kam já to dám? To nemohu přijmout." Měli jsme před sebou horská sedla Svanetie a skleněná láhev pro tamní cesty jevila se značně neprakticky. Pán se ovšem nemínil vzdát. Donesl dvoulitrovku od Coly a jal se pálenku přelévat. Naštěstí jich víc neměl, takže množství darovaného alkoholu nakonec bylo ani ne poloviční. Což i tak byla vražedná dávka s ohledem na to, že jsme stále ještě v báglech měli morušovici a před sebou už jen poslední týden. Nakonec se to vyřešilo samo. V Kutaisi v McDonaldu jsme potkali krajany. Rodinku ze šumperka, která se hned následující den vracela letadlem zpět domů, jsme požádali o pokus alkohol propašovat. vyměnili jsme si telefonní čísla s tím, že se po návratu ozveme a zásilku si vyzvedneme. Což mi připomíná, že už uplynulo několik měsíců a ještě jsme to neudělali. Inu, jak se říká, lehce nabyl - lehce pozbyl.

Poslední, čeho jsme se báli, byli divocí psi. Projeli jsme Balkán, byli jsme v Rumunsku - to vše jsou regiony, kde o toulavé psy není nouze. Víme, jak umí vystartovat po jedoucím cyklistovi. Jak se vynoří zcela nečekaně, nebo naopak - jak zdánlivě letargického vořecha nohy rytmicky šlapající do pedálů dokážou dohnat k nepříčetnosti. Zažili jsme s nimi nejedno setkání, nejednu nepříjemnou situaci. Víme sice, co na ně zabírá, víme co dělat a co naopak nedělat. Nicméně, jely s námi děti a ty obavy byly o to silnější.

Ptala jsem se lidí, kteří v Gruzii byli. Oslovila jsem pána, který má kavkazské psy jako koníček a každoročně tam létá, nejednou si nějakého hafana přivezl s sebou domů.

"Nejvíc psů jsem viděl v Turecku a Řecku," řekl jeden kamarád.

"Hele, mně přišlo, že víc psů bylo na Balkáně, hlavně v Makedonii," napsala mi kamarádka.

"Na vesnici nebo ve městech ty psy prostě ignorujte a kdyby něco, poproste někoho místního, ať je odežene. Bacha ale na gruzínské pastevce na venkově, na horách. Tohle je o dost jiný svět než Rumunsko a podobně... Osobně doporučuju jednu jedinou věc, nikdy nedopustit kontakt. A když už, tak velmi rychle vycouvat z jejich teritoria, žádné spreje, tyče, ani kameny." Taková mi přišla odpověď od toho znalce psího kavkazského prostředí. Že jsem se vůbec ptala! :-) Znáte to, čím víc informací, tím hůř. Tohle heslo je moje, ale stejně jsem si nedokázala pomoci.

Zvažovali jsme i očkování proti vzteklině, ale to nám nakonec dva doktoři nezávisle na sobě nedoporučili.

Jak už to tak s těmi všemi obavami bývá, možná jsme jen měli víc štěstí než rozumu, ale to asi nejhoršího setkání se psy jsme si odbyli hned první den, hned první metry po vylodění z trajektu v Batumi, kdy po nás opravdu jedna skupinka čoklů vystartovala. Na uších jim visely čipy jako kravám značky a zjevně se tam jenom nudili.

A od té doby to bylo přesně naopak - historky s kavkazskými hafany patří k našim nejoblíbenějším.

Hned za Batumi začínají hory a silnice vede do průsmyku Goderdzi, kde v postatě od nuly stoupáte do dvou tisíc. Posledních asi 30 kilometrů už silnice není asfaltová, je to prašná cesta s hodně kameny. Jeli jsme tedy dost pomalu, často kola museli tlačit. V jedné vesnici se stalo, že jsme najednou měli psa. Prostě k nám jeden přišel při krátké pauze a srčil mi čumák na klín. Podrbala jsem ho a už byl náš. Když jsme se rozjeli, vydal se za námi.

Nejprve jsem ho zaháněla, protože jsem si myslela, že v té vesnici někomu patří. (Měla jsem v živé paměti, že jsme tímto způsobem doma přišli o několik koček, kdy se zvědavé kotě přišlo pomazlit s turisty jdoucími kolem našeho domu, a pak šlo naivně s nimi. "My jsme mysleli, že se kočka umí vrátit domů," řekli nám tehdá jedni. Velká kočka možná, malé kotě nikoli.)

Ale tenhle pes se nás vytrvale držel. Házela jsem po něm kameny, nejprve jen naoko, pak i doopravdy. Vždycky se jen přikrčil a když jsme se rozjeli, vydal se zase za námi. V té době už měl své jméno, byla to fenka a děti jí říkaly Riki, podle té vesnice, kde se k nám přidala. A tak jsem přijala fakt, že jde s námi. Naše tempo bylo fakt pomalé, Riki vždycky kousek popoběhla a pak na nás shora koukala.

Odpoledne jsme dorazili na sedlo a tam nám jedna paní řekla, že toho psa zná. Že je to tulák, který často doprovází turisty. A že se s jinými turisty pokaždé vrací zpět. Jenže Riki s námi šla dál, i za sedlo. Sjezd byl stejně pomalý jako výjezd, kvalita cesty byla kavkazská, tedy strašná. Začalo pršet, ale Riki to nevadilo, trpělivě počkala, až nasadíme pláštěnky a znovu se rozjedeme. Sem tam došlo ke střetu s jinými psy, ale držela se nás pořád.

Děti si ji oblíbily a večer, když jsme rozbili tábor, a rozpršelo se ještě víc, raději jsem preventivně vydala zákaz vstupu psů do stanu. Riki ale o žádný stan nestála. Byla to odolná kavkazská fenka, zvyklá trávit noci venku. Děti ale nedaly jinak než že ji alespoň na noc přikryjí svojí pláštěnkou. Ráno potom od našeho tábořiště odháněla zvědavé krávy, přijala nás jako svoji smečku.

Další den s námi ještě chvíli běžela, už jsme si na sebe zvykli. Automaticky jsem koupila ke svačině pět porcí párků místo čtyř. Pak ale horská stezka vyústila na hlavní asfaltku plnou aut, a tak přišel čas se rozloučit.

Doufáme, že se chytila nějakých dalších dobrých lidí, že se vrátila do oblíbených hor a že se jí daří dobře. Často na ni vzpomínáme.

Druhý pes se jmenoval Kuri, opět podle vísky, kde se k nám přidal. Nikdo jsme si nevšiml, kdy a kde se objevil - najednou jsme ho měli v patách. Vjížděli jsme zrovna asi třicet kilometrů severně od Kutaisi znovu do hor, když jsme zjistili, že je nás o jednoho víc. Byl to sympaťák, a po zkušenosti s Riki jsme ho už neodháněli. Psí společnost byla po delší době zase příjemné zpestření.

Stejně jako Riki, i Kuri s námi přenocoval, večer dojedl těstoviny a ráno posnídal kus chleba (jako zákusek si dopřál krajíc s nutellou, poté co si jej Víťa namazaný na vteřinu odložil) a ráno od našeho tábořiště odháněl zvedavé krávy. Zajímavý byl také jeho styl, jakým nás následoval. Při běhu po silnici se držel středové vodící čáry, jako autíčko na autodráze. Aut naštěstí po této cestě mnoho nejezdilo, přesto se Kuri další den vytratil stejně jak nenápadně se k nám přidal.

Možná objevil něco zajímavějšího, možná usoudil, že jeho ochranu už nepotřebujeme, nebo zkrátka jenom zhodnotil, že na asfaltu podél řeky našemu tempu nestačí.

A tak jsme po asi třiceti kilometrech byli zase jenom čtyři.

Už tenkrát jsem si říkala - teoreticky samozřejmě, bo žádného psa nechceme - že kdybychom si nějakého přivezli domů, dokázal by si zvyknout na jedno místo, jeden domov a jednoho pána?

Místo svobody a potulek po kavkazských horách by nám třeba hlídal slepice? Každý den jistota plného žaludku, ale zároveň omezené vycházky. Byl by takový pes spokojený?

Jenže je ale vůbec šťastný tam, kde žije teď? Netouží naopak po lidské společnosti, bezpečném pelechu a misce žrádla?

Riki a Kuri o lidskou smečku, alespoň na krátkou dobu, stáli.

Často na ně vzpomínám. Tak jestli se chystáte do Gruzie, někde kolem Riketi nebo Tskhunkuri je možná potkáte taky. A nebo třeba někde úplně jinde. Běhá jich tam dost, a velké obavy netřeba mít.

Jako společníci jsou úžasní, skromní, vděční a nenároční. Jen jsou trochu nevyzpytatelní v tom, kdy se objeví a kdy zmizí. Ale tak už to na cestách bývá, že zážitky a lidi přicházejí a zase odcházejí.

Naplánovat to nejde. Ty nejsilnější zážitky nebo nejhezčí chvíle často přijdou, když je člověk nečeká. Popsat je lze stěží, nezachytí je fotky, nezaznamenají videa. Jsou nesdělitelné a nepřenosné.

Zůstávají uvnitř nás, obohacují nás, formují a nikdo jiný by je možná ani nepochopil.

Stejně tak jako naše obavy a boje s nimi.

Psů je na Kavkaze... jak to říci... zkrátka jako psů... Potkáte je úplně všude. Na vesnicích, ve městech, každý obchod, každá benzínka má "svého" psa. Potulují se jednotlivě nebo ve větších smečkách.

Agresívní většinou nebyli, někteří naopak působili tak, že byste si je nejradši vzali s sebou domů. Vídali jsme všechny věkové kategorie, od štěňátek po staré, vypelichané a zablešené potvory.

Těch nám bylo líto nejvíc, pokaždé se pro ně něco v báglech našlo, nejčastěji jsme se tak zbavovali starého a natvrdlého pečiva. Maličká štěňata znamenala zase nápor na srdce, nejen ta dětská. Máma je tady nenechala, shání jídlo, určitě se vrátí - přesvědčovala jsem sebe i děti, občas ukrývala slzy, když se s nimi děti dělily o svoji svačinu nebo když jsme pejsánky odháněli pryč ze silnice, aby je nic nepřejelo. Většina psů působila zdravě, statně, odolně a zdánlivě dobře živeně, našli se ale i čokli vyhublí, pajdající, slepí, zdravě rozhodně nevypadající.

Život na ulici totiž žádný med není. Viděla jsem paní, která v obchodě koupila granule a toulavému psovi před obchodem vysypala celý pytlík. Nejde ale nakrmit všechny.

Já jsem nakonec ale psům byla docela vděčná, že nám zajistili pár hezkých chvil. Hlavně těm, co nás doprovázeli. Byla to velká změna, něco co jsme na cestách ještě nezažili.

Hlavně pro děti - najednou nevnímaly kopec, neřešily, že stoupáme po kamenech místo po asfaltu, ani že prší. Stále se po nich rozhlížely, nemluvily o ničem jiném.

Najednou i ty puberťáky zase to cestování s námi bavilo, bylo to jako dřív. A každý rodič náctiletých mi potvrdí, že tyhle okamžiky jsou takový malý zázrak.

Ale respekt vůči toulavým psům budu mít stále.

Sepsáno a setříhání na jejich památku: https://www.youtube.com/watch?v=ml65_54q5bk

Zbytek někdy později...

Fotogalerie

24.04.2020 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.83

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (24 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |