blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 7. - závěr

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 7. - závěr

Ukrajinské pravoslavné kostelíky

Foto: Autor

Další fotografie

Část 7 - Ukrajina, Slovensko, Polsko a hurá domů

Minule jsem psala, že Karpaty nekončí v Rumunsku, ale pokračují na Ukrajinu. Zbylo nám ještě pár dní nad plán, tak jsme po směru karpatského oblouku vyrazili dál. Přejeli jsme Tisu a rázem jsme se ocitli v jiném světě. Ve světe mimo EU, který je ještě o řád chudší a zanedbanější než Rumunsko, nicméně i on jde rychlým tempem kupředu, zejména oblast Podkarpatí, kde každý jezdí za prací do Čech. Těšili jsme se na změnu a i na to, že se konečně podstatně lépe domluvíme.

Do konce naší cesty zbývalo posledních pár dní a já se snažila nasávat všemi smysly, abych z toho zase žila po celý zbytek roku. A i když předpověď počasí hlásila ochlazení a další deště (jak je ostatně pro tento kraj typické), už nám to náladu nezkazilo. Už teď jsme si náš plán splnili na víc než sto procent a chtít i poslední týden ideální počasí, by bylo příliš sobecké. Stejně jsme neměli šanci to, jak bude, ovlivnit. Zní to jako klišé, ale jediné co jsem si už přála, abychom ve zdraví a v pořádku dojeli domů, to je to hlavní.

Solotvinská slaná jezera. Bláhově jsme si mysleli, že se vykoupeme. Byl ale červenec (druhá půlka), tedy největší sezóna. Už v dopoledních hodinách areál doslova praskal ve švech, ve vodě hlava na hlavě, to samé na břehu... Když jsme se po prašné cestě mezi tisíci stánky s všemožnými cetkami proplétali tím lidským mraveništěm, vzpomínali jsme na poloprázdné Ocna Sibiului. Slunce pražilo, trápila nás žízeň, ale nemohli jsme si dát nic z místní nabídky, neměli jsme ukrajinské peníze. Neměli jsme však ale ani tvrdou evropskou měnu. Rumunské lei jsme utratili do posledního banu a za hranicí jsme počítali s bankomatem. Jenže ten v příhraničním městečku najít vyžadovalo notně trpělivosti. Což o to, tu my celkem i máme, ale v horkém poledni nám brzy docházela. Zejména když nás domorodci posílali od čerta k ďáblu. Nakonec nás jedna paní poslala do místní nemocnice, a tam jsme, kupodivu, uspěli.

S naditou peněženkou jsme zapluli do malého baru u hlavní silnice, objednali si točený kvas a pak ještě jeden a pak jsme začali plánovat, kudy to Podkarpatí projedeme. Já navrhovala známou trasu přes Dubové do Německého Mokrého (známé též jako Komsomolsk) a dál přes hory do Koločavy. Cesta přes sedlo Prislop (915 m) je totiž pověstná. V mapách vyznačená sjízdná silnice, kde se nachytal nejeden cykloturista, včetně nás v roce 2001, a po nás další, třeba naši kamarádi, kteří věřili víc mapě, než naší zkušenosti. Dnes už je zmíněná silnice kdysi stržená vodou již opravená, alespoň v ukrajinském měřítku, a měla by tudíž být i sjízdná. To jsme si ověřili rok předtím, kdy jsme s Luďkem vyrazili na ukrajinské poloniny na pěší vandr. Nyní ale Luděk mínil, že jsme těch sedel a blbých cest už zažili hodně, a že už nebudeme děcka trápit, takže jsme nakonec zvolili cestu sousedním údolím, nám dosud neznámou cestou podél řeky Terebly. Znamenalo to asi dvacet kilometrů po hlavní, ale kam se hrabe ten ukrajinský provoz na rumunský... Válka se sice týká vzdáleného východu Ukrajiny, de facto ale ovlivnila celou zemi. Pro našince, kteří jsme zvyklí ze západu se zamrzlým úsměvem násobit šestadvaceti, a vůbec si i jinde v cizině připadat jako chudí příbuzní, je nyní na Ukrajině díky neustálému slábnutí hřivny až nehorázně levno. Že jezdí po hlavním tahu i méně aut než v předchozích letech, bylo očividné.

Kousek za Solotvinem stojí podél silnice ohromné kýčovité vily, až skoro zámky. Zaujmou každého, kdo tudy projíždí. I my si je fotili v roce 2010, a máme tedy srovnání, jak pomalu jejich výstavba pokračuje. Pravda, některé už byly za těch sedm let i obydlené, jinde ale přibyla jenom střecha, či okna. Porovnáním fotografií jsme u jedné z nich zjistili, že byla přestavěna úplně, do jiného, ještě bizarnějšího, tvaru.

Když jsme z hlavní konečně odbočili, pomalu se zase začaly blížit hory. Ještě jsme ale nedojeli na jejich úpatí a přišel večer. Na louce za poslední vesnicí jsme pod ohromnými topoly rozbili náš tábor. V noci přišla silná bouřka, resp. dvě po sobě. Blesky blýskaly, že bylo světlo jako ve dne. Sama k smrti vyděšená (buď to práskne do nás, nebo do topolu a ten na nás spadne :-) ) jsem uklidňovala vystrašenou Šárku, že se vůbec nic neděje, ať normálně spí. Takový ten úděl nás rodičů. A ráno sice vyšlo slunce, ale zároveň i vyšlo najevo, že silný vichr odhrnul plachtu přes kola a napršelo do nich. Hlavně do těch dětských promokavých brašen, všechno v nich tak bylo durch. A tak jsme půl dopoledne sušili.

Do toho největšího bordelu k nám přišla žena s krávou a malým klukem. Mohla být o pár let mladší než já. Zvědavě se na nás dívala. "A to vy takhle žijete? V palátke?" Jak ráda jsem jí řekla, že ne. Že máme svůj domov a teď jsme jen na dovolené. Uvědomila jsem si, že návraty by neměly být smutné, že cesta končí. Měly by být veselé, když se máme kam vracet a když jsme na cestu vůbec mohli vyrazit. Kdo ví, zda se paní podívala někdy někam jinam, mimo svou rodnou vesnici. A kdo ví, jestli se podívá ona nebo její synek někam jinam, než do Čech za prací. Zdejší život je mnohem tvrdší než náš. Cítila jsem k paní s krávou zvláštní úctu. Vůbec totiž nevypadala nešťastně. Naopak, vyzařovala z ní zvláštní spokojenost. Kdo ví, co si o nás skutečně myslela...a možná jsme jí naopak my dali chvíli pocítit to, že se má vlastně dobře, když nemusí jezdit na kole a spát ve stanu :-)

Původně jsem chtěla psát o zdejších zoufalých cestách a o bouřkovém období, které nás tady zastihlo. Ale čím víc jsme se nořili mezi strmé karpatské stráně, tím asfaltu ještě ubývalo. Jak rostla nadmořská výška, ubývalo aut. A tak jsem po několika týdnech odložila reflexní vestu a nadechla se. Vzduch voněl takovou tou směsí kravských hoven a horských lučních květin. A mně bylo úplně jedno, že ten asfalt už dávno zmizel a že jsem předchozí noc skoro nespala kvůli těm dvěma bouřkám. Navečer jsme přebrodili řeku Tereblu, postavili stany, zapálili oheň a opekli si buřty. A dlouho do noci jsme debatovali o tom, proč žádného politika zatím ještě nenapadla myšlenka znovu spojit Česko a Slovensko a k tomu připojit i Podkarpatí. Ten krásný kout země, kde každý stejně mluví česky, každé druhé auto má českou espézetku a cítíme se tu jako Češi strašně příjemně. I přes ty strašlivé cesty, na kterých se denní limit dodržuje jen horko těžko a na kterých byla naše spotřeba kvasu opravdu hodně vysoká :-) (Klidně i dvacet litrů na sto kilometrů) "Tatínku, co myslíš, že je horší? Rumunská panelovka nebo ukrajinská záplatovaná silnice?" zeptala se Šárka a tatínek neuměl odpovědět.

Děti najednou přestaly mluvit o tom, kdy už budeme doma. Takovou má Podkarpatí sílu. A i když i zde probíhají postupné změny a některé věci jsou jiné, než před těmi šestnácti lety, kdy jsme sem vyrazili poprvé, jsou to zatím změny většinou pozitivní.

V Koločavě jsme navštívili českou hospodu Četnická stanice, zajeli si na Siněvirské jezero a sběratelka Šárka přidala do sbírky další defekt a tímto zakulatila počet jenom svých píchnutí na deset. Ty ostatní jsme už přestali počítat někde ve Východních Karpatech.

Pokračovali jsme přes Mižgirji a Volovec, trasu chronicky známou, nicméně na Podkarpatí asi nejhezčí. Zase se blížil večer a my zase pokukovali po noclehu. Před Podobovcem na nás najednou kdosi volá: "Haló, Češi! Hledáte, kde přespat? Pojďte sem, určitě máte stany. Můžete si je postavit za domem, je tam vše, kadibudka, voda... Nechám vás tu zadarmo. Jo a kdybyste chtěli, přijďte na večeři."

A než jsme se nadáli, už jsme stavěli stany za malým penzionem. Podnikavý chlapík prý spolupracuje s českou cestovkou, která mu do jeho objektu turisty dováží. A vymyšlené to měl dobře. Samozřejmě, že nám bylo blbé na večeři nejít. Samozřejmě, že jsme měli chuť na pivo, točený kvas a pořádné jídlo, kucmat si na vařiči svoje jídlo se nehodilo. Jenže, za tři porce večerního menu jsme tam nechali skoro 450 korun. Samozřejmě, že cenu neřekl dopředu a že nás tak trochu natáhl. Nicméně, nebylo to nic, co bychom zdejším lidem poskytli neradi. A tak ten nocleh nebyl tak úplně zadarmo, ale byla to naše volba a když ráno pršelo, mohli jsme v klidu snídat a balit pod přístřeškem.

A další noc jsme už stany nemuseli rozdělávat vůbec. Z Podkarpatí jsme přes Latirský pereval přejeli do Lvovské oblasti a tím se přesunuli o další generaci zpět. Podkarpatí, kdysi nejchudší region Ukrajiny, je dnes díky penězům z Čech (a i dalších zemí) regionem relativně bohatým. U naprosté většiny lidí, s nimiž se dáte do řeči, zjistíte, že buď oni sami, nebo někdo z jejich rodiny, pracuje v zahraničí, nejčastěji v Čechách. A výplatu posílají domů, takže to někde znát být musí. A je to tak, po výjezdu ze Zakarpatské oblasti se najednou domy zdály chudší, silnice ještě záplatovanější, obchody mizernější.

„Jedete na Pikuj?" zeptal se nás domorodec ve Verchném Vysockém v podvečer, kdy jsme se v malém krámku pokoušeli koupit něco na zub.

„S těma naloženýma kolama asi těžko!" ťukala jsem si na hlavu směrem k jeho dotazu. Chlapík se ale nenechal jen tak odbýt.

„Nemyslel jsem na kole, ta si necháte někde dole. Nahoru hezky pěkně pěšky!" Svůj nápad doprovodil legrační imitací pochodování.

Pikuj je totiž na Ukrajině pojem!

Pikuj je se svými 1408 metry totiž nejen nejvyšším bodem celých Bukovských vrchů, je také nejvyšším bodem Lvovské oblasti. A kromě toho, jeho špička je za příznivého počasí dobře vidět po celém Zakarpatí. Leží na pomezí Lvovské a Zakarpatské oblasti, a zároveň i na dávných československých hranicích.

V srpnu, tři týdny po návratu z kol, jsme se na něj s Luďkem vypravil, ale to je jiný příběh. Teď stojíme na návsi zapadlé vísky...

"Jestli chcete, můžete spát u mě doma," opakuje chlapík už asi potřetí. Váháme. Je to poprvé za tuto cestu, co nás někdo pozval vyloženě k sobě domů. Působí, že je při smyslech a taková pozvání by se neměla odmítat. Na druhou stranu je teprve pět hodin, ještě by se dvě hodinky dalo jet, ujet další kilometry. V hlavě to šrotuje... Pravda je ale taková, že na dnešní noc jsou opět hlášeny silné bouřky, další cesta vede do kopce proti proudu řeky Stryj, ale údolí není nijak hluboké, za těch patnáct dvacet kilometrů bychom dojeli akorát tak někam, kde bych zešílela, protože bychom nenašli - podle mne - bezpečné místo. A následovala by další probdělá noc. Chlapík pozvání opět opakuje. Vypadá o pár let starší než Luděk a bydlí sám doma s tchýní. Manželka pracuje dlouhodobě v Čechách a domů jezdí dvakrát do roka. On sám nějakou práci má, ale veselý život to asi nebude. Ne, takové pozvání by se nemělo odmítat. Luděk se ještě vrátil do obchodu pro pár piv na večer pak jsme zamířili k Ivanovu domovu. Provedl nás po svém hodně venkovském hospodářství, Luďka zavedl k sousedovi, kde musel ochutnat sto gramov domácího samohonu, ale před případným pokračováním kalby jsme se vymluvili na děti, že už jsou unavené a půjdou spát. V malém přízemním domku na noc s námi zůstala jen stará paní, Ivan odešel bůhví kam, snad k tomu kamarádovi. Vypadalo to, že kvůli nám.

Bouřku, jaká se spustila v noci, bych teda v přírodě zažít nechtěla. Pohltila doslova celý kraj a když uhodil hrom, otřáslo to celým dřevěným domkem. "Tak tohle se vyplatilo," říkala jsem si.

Užocký průsmyk (853 m n.m.) byl posledním kopcem na Ukrajině, a přehoupli jsme přes něj zpět do Zakarpatské oblasti. Pokud vám není jasné, jestli se říká správně Zakarpatí nebo Podkarpatí, lze použít jednoduché pravidlo. To pravidlo říká, že z pohledu Moskvy (nebo Kyjeva) tato oblast leží za Karpatami, oficiálně je to tedy Zakarpatská oblast (podobně jako Pardubický kraj). Nicméně, tato část dnešní Ukrajiny bývala dříve součástí Československa a z našeho pohledu leží pod Karpatami, čili Podkarpatí.

Já vím, že problematika je složitější a názvy vychází z historie, ale toto pravidlo vymyslel jeden náš kamarád a zní docela logicky, ne? :-)

Poslední ukrajinský den jsme jeli celý v silném dešti, a poslední noc strávili na břehu řeky Už. Její hladina povážlivě stoupala, sledovala jsem to s obavami. A pak už jsme jen přejeli hranice a byli zpět v EU, a vlastně už skoro doma. Hodinky jsme si přeřídili zase o hodinu zpátky, ale v čase se posunuli o dobrých padesát let. Ukrajina se na celkové kilometráži podílela 322 kilometry.

116 kilometrů přidalo Slovensko (kde jsme si užívali prázdných silnic, kopcovité krajiny a čapované Kofoly) a 136 kilometrů Polsko. Posledním námi zdolaným karpatským průsmykem se stal průsmyk Dukelský (pouhých 502 m n. m. ale nutno přidat dalších padesát k muzeu a vyhlídkové věži, odkud jsme koukali do malebné lehce zvlněné krajiny a jen stěží si představovali kruté boje, které tady probíhaly). Cílovým městem, z něhož jsme přes internet den předem zakoupili jízdenky na vlak, se stalo polské město Dębica, známé výrobou stejnojmenných pneumatik. Na poslední večer jsme si koupili buřty a plánovali si je opéct na ohýnku. Jenže víme, jak to s těmi plány někdy bývá... Překazila nám je silná bouřka, která nás dvě hodiny zdržela pod přístřeškem luxusního hotelu zaměřeného na svatby Dom Weselny Na Wzgórzu. Hotýlek stál na náhorní planině, kde pohybovat se na kole v bouřce nebylo vůbec bezpečné. Ještě že byl zdejší zaměstnanec nebo snad i majitel tak laskavý a pustil nás alespoň do zasklené chodby u vchodu, zatímco se venku ženili čerti.

Na buřty tak nedošlo, krajina byla po silném dešti promáčená a navíc už bylo pozdě. Na nádraží do polského města Dębica jsme dojeli další den dopoledne...

Karpatský oblouk dál pokračuje Slovenskem a Polskem až k nám, jeho poslední výběžky jsou údajně Pálava na jižní Moravě, Malé Karpaty nad Bratislavou nebo dokonce snad i nízké kopečky u Hainburgu v Rakousku. Nám ale již vypršel čas vyhrazený na tuto dovolenou, navíc směrem k nám už máme Karpaty proježděné nebo prochozené doslova křížem krážem. Nastal čas cestu ukončit.

Na nádraží jsme zalepili poslední defekt (píchnul vozíček Extrawheel), přenosili asi sto padesát kilo kol a vybavení po schodech podchodem na druhý perón, neboť nádražní výtah se pro przewoz rowerow nesměl použít a naložili se do vlaku směr naše neméně malebné Orlické hory. A děti se dočkaly ještě jednoho, neplánového, McDonalda. Ve Wroclawi, kde jsme přestupovali, je totiž jeden přímo v nádražní budově.

Celková kilometráž se vyšplhala na 2911 km, oproti plánovaným 2500. Dojeli jsme přes Karpaty dál, než jsme si mysleli, že dojedeme. Nastoupaných metrů bylo přes 25 tisíc.

Ráno po příjezdu domů jsem vyrazila na nákup na kole bez báglů. Jízda byla tak nezvyklá a kopečky kolem nás mi připadaly nějak nízké!

Kamarádi se nás ptali, jestli je pro nás horší se na cestu balit, nebo po ní vybalovat. Když se balíme, cesta je ještě před námi. Je se na co těšit, ale také panují velké obavy. Když jsme doma, cesta už sice skončila, ale zároveň víme, že jsme ji v pořádku přestáli. A to je možná na tom celém to nejdůležitější. Že jsme všechny ty kopce zvládli, že nás nesejmulo žádné auto ani kamion. Fagarašskej medvěd šel na noční lov o kus dál a žádný pes nás nepokousal. Nikdo nás neokradl, déšť nerozmočil a blesk netrefil. Defekty se zalepily, šrámy zahojily, stresové situace zůstaly zapomenuty. Vše ostatní jsou malé věci.

Asi už stárnu :-) Říká se, že nejhorší je taková ta „předposranost", a vzhledem k tomu, že jí často také trpívám, můžu se pod to jedině podepsat. Je sice důležité nebát se vyrazit, ale mnohem důležitější je se vrátit. Myslím, že se na to v dnešní době docela zapomíná...

No a já bych zase úplně zapomněla zmínit, jak vlastně dopadl ten průzkum cyklostezek východní Evropy. Abych byla upřímná nečekala jsem od toho vůbec nic, proto mě sem tam nějaký cyklopruh v rumunských městech příjemně překvapil. Vedl zpravidla po chodníku a nebyl nikdy nějak moc extra dlouhý, natož kontinuální, ale díky za vše, co se pro cyklisty dělá! Cyklostezku jako takovou jsme v Karpatech viděli jen jednu jedinou, kousek pod Bicazskou soutěskou, a nestála vůbec za řeč. Nebyla totiž dlouhá ani jeden kilometr.

A na úplný závěr si ještě si vypůjčím jeden citát. Z knížky Zbigniewa Czendlika. Bylo to řečené nějak přibližně takhle: „Pořád se bojíme, aby děti neofouklo. A přitom by jim nejvíc prospělo nechat je pořádně ošlehat větrem a zbičovat bouřkou."

PS: Omlouvám se za dlouhý příspěvek a rozkouskovaný blog. Bylo to proto, že jsem text sepisovala průběžně a také kvůli fotkám. Snad to bylo pro někoho alespoň trochu zajímavé.

Pokud by to někomu nestačilo, zde je fotek mnohem víc!

Celá trasa je na bikemap zde.

Fotogalerie

06.05.2019 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.34

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (15 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |