blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 4.

Karpatský oblouk na kole s dětmi - část 4.

Město Sibiu

Foto: Autor

Další fotografie

Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (léto 2017)

Část 4 - Kolečko po Transylvánii

Sedmihradsko, nebo také Transylvánie je historické území, které se rozkládá uprostřed Rumunska. Je to v podstatě území, které svírá karpatský oblouk, tedy území obklopené hřebeny hor, nicméně o nějaké rovině tu ani omylem řeč být nemůže. V Transylvánii žije kromě Rumunů i početná maďarská menšina. Kraj je to možná vedle horských oblastí trochu opomíjený, nicméně je to oblast, kde je jedna z mála šancí zažít ještě Rumunsko takové, jaké bývalo dřív.

Slovo Transylvánie lze volně přeložit jako "země za lesem", u romantického názvu Sedmihradsko nejde údajně o žádné hrady, ale snad o města, která byla založena kolonialisty z německých krajů někdy ve třináctém století. Nicméně dnes už není jisté, o která města konkrétně šlo, snad určitě to byly Cluj-Napoca (Kluž), Braşov (Brašov), Sighişoara, Sibiu a Bistrița. Nebo ten název vyplynul podle zdejších sedmi stolic, čili žup, uherského království?

Těžko říci.

Každopádně naše první kroky v Sedmihradsku vedly do města Sibiu.
Slíbili jsme dětem McDonald. Naše děti tohle zařízení - nevím proč - milují a tak jim ho v žádném případě nechceme upírat. Jen jich bohužel v Rumunsku není tolik, jak by si dětičky představovaly (každý den aspoň jeden :-) ). Na naší trase bylo McDonaldů pouze pět, z toho tři jsme odbyli hned první týden. Po Sibiu nám zbýval už jenom Brašov. I když, říkám děti, ale ona je návštěva mekáče upřímně řečeno - čas od času - výhodná i pro nás. Kde jinde může člověk dvě hodiny sedět, aniž by ho někdo otravoval "co si ještě dáte?" nebo "máte všechno?" Může tam pracovat, plánovat, dobíjet, a na záchodě se i oholit. A nemyslete si, není to tak, že ty dvě hodiny cucáme jedno kafe a Colu. Rozšoupnout se tam teda umíme, škodní na nás v žádném případě nejsou.

Sibiu bylo v době naší návštěvy krásné historické město, takové ještě správně neupravené, turistickým ruchem nepolíbené. Zkrátka takové pravé Rumunsko, žádné pozlátko pro oka turistů.

Sůl nad zlato

Když jsme před lety začali jezdit do Rumunska, objevili jsme tu kromě přírody a hor i spoustu zajímavostí geologického charakteru. Šlo o bahenní sopky, živé ohně, ale i o ložiska soli. Ne že bychom se o geologii nějak zvlášť zajímali, ale vidět v přírodě sůl i jinak než ve formě mořské vody se člověku prostě jen tak nepoštěstí. A v Rumunsku je těch oblastí několik, tou nejvýznamnější, kde sůl těžili již staří Římané, je právě Transylvánie. Naše putování po Sedmihradsku se tak neslo i ve znamení putování právě po tomto, nad zlato se cenícímu, nerostu.
Šestnáct kilometrů severně od města Sibiu se nacházejí Ocna Sibiului. Letošní dovolená s dětmi nevede sice k moři, ale o koupel ve slané vodě děti ošizeny nebudou. Jezírka na okraji městečka vznikla totiž na místě dávných solných dolů a udává se, že tady najdeme největší koncentraci soli v Evropě. Jestli jste někdy někdo navštívil Solotvino na Ukrajině, tady je to nebe a dudy. Krásný a čistý areál a hlavně liduprázdno. Jenom děti koupel příliš nenadchla. Šárka si slanou vodu omylem stříkla do očí a nálada byla rázem na bodu mrazu, do vody už nechtěla. Pomohlo až blbnutí s bahnem, které s tatínkem vydolovali ze dna nejspodněji položeného jezírka.

Dalším cílem byla Turda, resp. další bývalý solný důl. Město leží hodně na severu a mimo naši původní trasu, ale když jsem se dočetla, že má - údajně - jít o nejkrásnější podzemní místo na světě, nemohli jsme si návštěvu nechat ujít. Rozhodnutí jsme nechávali až na místo. Pokud bychom spěchali, na zajížďku bychom se vykašlali, ale chtěla jsem tuto atrakci věnovat dětem za odměnu.

Sůl se zde těžila od 2. století a v těžbě se pokračovalo i po pádu římské říše. Vytěžily se na tři miliardy tun soli. V roce 1932 byl ale důl Salina Turda opuštěn a pustnul, za druhé světové války pak sloužil jako úkryt pro civilisty. Posléze byl na začátku 90. let znovuotevřen pro veřejnost. Ovšem do současné reprezentativní podoby ho dovedla až renovace, k níž došlo před devíti lety. Pravda, nebyla vůbec levná, vyšla na šest milionů dolarů. Rozhodně se však vyplatila, o tom není nejmenších pochyb.

Když jsme na kopec nad Turdou přijížděli, nic nenasvědčovalo tomu, jaký unikát podzemí skrývá. Krajina kolem působila vyprahle, po okolí kromě pár keříků nic nerostlo. Sem tam bylo možno spatřit zvláštní šedobílé louže, zbytky po vyplavené soli. A pak už se objevilo parkoviště a kopule vstupního portálu. Kola jsme nechali na hlídaném parkovišti, zaplatili vstupné a pak už nás vcuclo tajemné podzemí. To, co jsme viděli, nám doslova vyrazilo dech. Ve skále vyhloubené prostory byly totiž opravdu ohromné a pro návštěvníky je tu nachystán obrovský zábavní park s nejrůznějšími volnočasovými aktivitami. Pobyt na slaném vzduchu při zdejší stálé teplotě 10 - 12 stupňů má i léčebné účinky a jde o to, strávit zde co nejdelší dobu. Když sestoupíte až na úplné dno, je možné si tady zahrát ping-pong, zaveslovat si na lodičce na solném jezeře, nebo - a to byla úplně největší bomba - ruské kolo uprostřed celé ohromné jeskyně. Některé aktivity byly zdarma, za jiné bylo potřeba doplatit pár lei.

Se solí jsme se setkali v dalších dnech ještě jednou, v solných dolech Praid. I zde je možné navštívit solné podzemí, slané lázně, ale my jsme si prošli povrchovou naučnou stezku, která nás zavedla do rokliny, kde bílá ložiska soli vystupovala na povrch a bylo možné je ochutnat na vlastním jazyku.

Opevněné kostely Sedmihradska

A potom už jsme se soustředili na další sedmihradské památky, a tím byly opevněné kostely. Jde o unikát, který nemá nikde jinde v Evropě obdoby. Už jsem se zmínila, že Němci, takzvaní sedmihradští Sasové kolonizovali území Transylvánie od středověku. Zhruba mezi 13. - 16. stoletím vznikaly německé obce, typické s kostelíkem. Nutnost opevnění chrámu byla vyvolána téměř neustálou hrozbou ze strany Tatarů a Osmanské říše. Kostely se tak staly jakousi pevností, která měla chránit nejen kněží, ale i obyvatele. Sedm z těchto kostelů je zapsáno na seznam UNESCO (navštívili jsme Biertan a Prejmer), ale spatřit jich lze mnohem víc, skoro v každé vesnici se nějaký takový objekt nachází.

Pravda, v některých vesnicích jsme si díky statkům s ozdobnými branami připadali spíš jak u nás v jižních Čechách. Jenže tak někdy před padesáti lety. Přes vesnice se procházely krávy, asfaltová byla jen hlavní ulice napříč vesnicí, odbočky už byly hliněné a blátěné, na návsi se daly potkat husy a z domů odpadávala omítka. Že některé vsi působily poněkud ubožejším dojmem, je realita. Trend vysídlování vesnic je neúprosný. Je to podobné jako v Banátu. Nám to připadá romantické, ale pro místní je zdejší život dřina, dřina a zase jenom dřina. Může nám to připadat škoda, že ten ryzí duch vesnického života mizí, ale ruku na srdce, komu z nás by se do toho v 21. století chtělo. Jezdit povozem, když si můžu koupit nejnovější Dacii 4x4. A propos, auta. To bylo na Rumunsku, z našeho pohledu, to nejhorší zjištění. Byli jsme tady po letech a kolik jich přibylo na silnicích! A nebylo úniku od nich. Ne že by se jezdilo nějak nebezpečně a cítili jsme se ohroženi, tohle ještě relativně ušlo, ale silný provoz byl i na těch nejmenších silničkách. A co teprve ve městech.

Krajina byla bezlesá, pastevectví po mnoho staletí si vyžádalo svoji daň.

Historická města Medias a Sighisoara s citadelou a rodným domem panovníka Vlada Tepese, alias hraběte Drákuly, německý duch nezapřou. Také jsme je nemohli minout.

V oblastech kde žije početná maďarská menšina jsme byli jazykově ztraceni. Na rumunštinu už jsme si maličko zvykli, přeci jenom je v ní údajně až 20 % slov slovanských, ale když jsme na stůl dostali jídelní lístek v maďarštině s vysvětlením v rumunštině, musela jsem se smát.

Z hlediska cyklistiky nebyla oblast Transylvánie o nic snazší než průjezd horskými průsmyky. Ačkoliv jsme se pohybovali se v nadmořských výškách 300 - 800 metrů, Rumunsko nám nic neodpustilo. Houpali jsme se na slušných houpačkách, cesty byly rozbité a kamenité, a občas taky bahnité, to když Luděk vymyslel nějakou fajnovou zkratku. Počasí nám docela přálo, bylo takové typicky letní. Občas přeháňka, občas bouřka, ale nic, co by se nedalo vydržet.

Jen se nám letos nevyhýbaly defekty. Lepili jsme už 10x. Hlavně dětská kola, která byla osazena obyčejnými plášti, na kterých výrobce takovou zátěž asi nepředpokládal. Ještě před odjezdem byly slušné, teď po třech týdnech a 1500 kilometrech byly zralé na výměnu. Tři dny jel Víťa s natrženým pláštěm, než se nám podařilo koupit nový. Není se co divit na zdejších cestách. Jízda znamenala kličkování mezi dírami, střepy a hovny, takže lepení byl zážitek. Často asfalt na dlouhé desítky kilometrů zmizel a mapa se pořád tvářila, že jde o lepší okresku :-) 50 km před Brašovem jsme použili poslední záplatu a pak se modlili, ať dojedeme bez defektu.

Občas to byla dřina, ale bavilo nás to moc. Spousty zajímavostí cestou a s dětmi jsme nic nemohli vynechat. U Rakose jsme se ocitli na dně bývalé sopky. Prolezli jsme hrady Rupea a Rasnov a pomalu se zase přiblížili na úpatí Karpat. Už se zase rozkládaly všude kolem nás, už nás doslova pohltily.

Přespali jsme pod impozantním skalnatým hřebenem Piatra Craiului a další den navštívili hrad Bran. Romantická stavba sice inspirovala Brama Stokera k sepsání příběhu o Drákulovi, ale jinak nemá s obávaným panovníkem společného nic. Nicméně hrad jako takový je opravdu kouzelný, plný nejrůznějších zákoutí, chodeb, věžiček a schodišť. Dojem kazí jen ty davy návštěvníků, během prohlídky utvořili lidé dlouhého hada, od začátku do konce v zástupu.

A pak už zase šlo do tuhého. Nejprve pasul Bran, 1290 metrů vysoké sedlo a pak další a další kopečky. Ale o tom zase příště...

V Rumunsku jsme od roku 2001 na kolech popáté, a tak jsme "trochu" věděli, do čeho jdeme. Že jsou tam kopce, to jsme moc neřešili. Kopce byly, jsou a budou. Bez kopců by to byla nuda. Byl to risk, ale po prvním týdnu jsme věděli, že to dáme. Že kopce problém nebudou. Den po dni jsme kus té naplánované pily ukusovali, zdolávali jsme jedno horské sedlo za druhým. Nohy sílily, každý další kopec jsme vyjížděli s větší lehkostí než ten předchozí.

Nutno ale říci, že se Rumunsko rychle mění a je to zatraceně znát. Pocitově už to není tak úplně ono jako dřív. Pochopí možná jen málokdo, ale někdo třeba jo. Namátkou vyberu:
- Krávy a kupky sena tu ještě naštěstí jsou k vidění (a i hovna na silnicích)
- Zmizely panelové silnice a nové se asfaltují (to by se dalo vydržet. Milovníci terénu mají těch kamenitých polňaček stále víc než dost.)
- Ubylo povozů a přibylo nových aut (jo, já jim to přeju, ale jen si dovolím upozornit, že ta padesátka v kolečku znamená maximální rychlost)
- Těch aut přibylo zatraceně exponenciálním tempem
- Věhlasné rumunské silniční patníčky, tolik oblíbené cyklisty, nikdo neudržuje a pomalu chátrají
- Hory a příroda jsou stále krásné, jen místy probíhá šílená živelná výstavba
- Stále se nedomluvíte jinak než rumunštinou, takže jsme se snažili se ji trochu naučit
- Přibývají nejrůznější hotely, penziony či ubytování v soukromí, ale volné nocování stále nikdo neřeší, což nás baví :-)
- Piknikování je pro Rumuny stále oblíbený způsob trávení volného času, a občas už si po sobě i ty odpadky odvezou
- Psi jsou stále problém. Štěkají, vybíhají... byli jsme na ně dobře vyzbrojeni, ale zdálo se, že ta letní parna na ně působila, že radši leželi ve stínu, než by se hnali za cyklistou
- Přesto jsme rádi, že jsme zažili ještě to jiné dřívější Rumunsko. Největší sranda s místními lidmi byla v roce 2010 s dětmi ve vozíčku v naprosto turisticky nezajímavých oblastech.

"Takže tam konečně můžeme jet taky, když je to už i pro mastňáky?" napsal mi jeden kamarád, taky cykloturista, jen mírně odlišného stylu. A o tom to je. Dřív si do Rumunska díky jeho pověsti troufl málokdo, dneska už je to standardní země evropského formátu. Ale jak jsem už psala, nesmíme být sobci, rozvoj a peníze bychom jim měli přát.

A jak to zvládaly děti? Upřímně, výborně. Občas jeden nebo druhý zaplakal únavou, ale většinou byli oba večer plní energie, nejednou se nám dospělým zavíraly oči dříve než jim. Odhadovaný plánovaný denní průměr 60 kilometrů se ukázal jako dostatečný, zvládali jsme sedmdesát. Jenže v Brašově jsme navštívili pátý, a poslední McDonald, žádný další na trase už neměl být. A tak jim jako motivace musel sloužit jenom ten prostý a nejobyčejnější pocit něco vidět a něco dokázat.

******************* pokračování příště******************

Fotogalerie

15.04.2019 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.08

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (3 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |