blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (Léto 2017) - část 3.

Jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (Léto 2017) - část 3.

Monastýr Polovragi

Foto: Autor

Další fotografie

Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (léto 2017)

Část 3 - Transfagaraš 2.045 merů

Přejezd vysokohorské silnice napříč pohořím Fagaraš byl nejhezčím zážitkem celých rumunských hor. Silnice nazvaná Transfagarašan je dlouhá asi 152 km a dostanete se po ní až do výšky 2045 metrů nad mořem. Trasa je vyhlášená cyklisty i motorkáři. Když vyjde počasí, je to brnkačka, kterou zvládnou i děti ;-) Silnice má totiž rozumný sklon (5 - 7 %), a díky krásnému okolí stoupání vůbec nevnímáte. Až nám nahoře bylo skoro líto, že už jsme tam. Ještě stále je pravděpodobné, že při průjezdu potkáte pastevce se stádem ovcí nebo koz, ale potkat můžete i medvěda, což se nám též poštěstilo, takže musím říci, že to s těmi medvědy opravdu fáma nebyla a není.

Transfagarašan, horská silnice z let 1970 - 1974

Po okupaci Československa v roce 1968 se Nicolae Ceausescu rozhodl postavit strategickou silnici přes pohoří Fagaraš. Práce na výstavbě jednoproudové silnice počaly v prosinci roku 1969. V roce 1971 ale Nicolae Ceausescu nechal původní plány pozměnit a rozhodl se na místo jednoproudové silnice vybudovat silnici dvouproudou.

Silnice byla slavnostně otevřena 20. září 1974 a přítomen byl i sám Ceausescu. Silnice byla pojmenována Transfagarašan.

Asi po dvou letech se začalo s její přestavbou a silnice, jak ji známe dnes, byla dokončena v roce 1980.

Stavba silnice Transfagarašan a přehrady Vidraru jsou ale spojeny se smrtí mnoha lidí. Oficiální statistiky přiznávají úmrtí 40 lidí, ty neoficiální hovoří o tom, že jen při stavbě přehrady zemřelo až 400 lidí. Na Transfagarašanu se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů a při stavbě bylo nutno přesunout několik miliónů tun horniny. Pro toto bylo údajně použito 6520 tun výbušnin, z čehož 20 tun bylo spotřebováno na proražení tunelu Capra-Balea.

V zimním období, obvykle od 1. listopadu do 30. června, je úsek silnice Transfagarašan uzavřen pro silnou sněhovou pokrývku. (Před naším odjezdem jsem každý den sledovala facebookovou stránku s informacemi o této silnici. Tunel je údajně otevřený celoročně, takže i kdyby nebyla silnice pro auta ještě oficiálně otevřená, na kole by se prý projet dala - záleží ovšem na množství sněhu. Zima však v našich končinách nebyla příliš silná, nejinak tomu bylo pravděpodobně i v Rumunsku, neboť k otevření silnice došlo ještě před naším odjezdem, už začátkem června.)

Přestože vrchol leží o 100 výškových metrů níž než Pasul Urdele na Transalpině, zhodnotli jsme Transfagarašan jako hezčí zážitek. Rozumnější stoupání, dramatické výhledy, zajímavější krajina! Také jezdilo podstatně méně aut a podél cest stály patníčky, které udávaly vzdálenost k vrcholu.

Doporučení, jestli je lepší jet Transfagarašan z jižní nebo severní strany nemám. My to jeli od jihu, a přišlo mi to v pohodě. Ze severní strany je však nástup prudší, ostré stoupání začíná ze 450 nadmořských metrů, čili je nutné jednorázově překonat převýšení 1600 metrů. Ve cca 1250 metrech je možné ubytování a také ošizení výjezdu použitím lanovky. Myslím, že to ale je velká škoda, připravit se o nejhezčí zážitek.

Jenom objíždění jezera Lacul Vidraru považuji za strašný vopruz, naprosto zbytečnou dřinu, během níž nastoupáte totálně jalových asi 700 výškových metrů. Jinudy to ale nejde, musí to absolvovat každý, i když to pojedete opačně.

Ale postupně....

Bohužel nešlo jinak, než před přejezdem Fagaraše klesnout zase skoro na nulu. Přesněji řečeno z 2.145 nadmořských metrů na sedle Pasul Urdele na necelých 200 m n. m. k řece Olt. Ostroveni, obyčejná vesnice na břehu řeky, byla bodem, kde jsme se od toho pomyslného dna odrazili a pomalu začali nabírat výšku k druhému nejvyššímu bodu celé cesty, k druhému nejvyššímu zubu zmíněné pily.

Po dvou dnech strávených v podhůří jsme konečně v Curtea de Argeș, v údolí řeky Arges, podél které budeme nastoupávat až pod závěrečné serpentiny přes Fagaraš. Cedule nás informuje, že je průjezd přes sedlo otevřený, takže "hurá na to!"

S dětmi před spaním posloucháme Hraběte Drákulu od Brama Stokera. Od začátku cesty se tak tematicky na Rumunsko ladíme. Proto ani nemůžeme minout zříceninu ležící vysoko na ostrohu právě nad zmíněnou řekou Arges. Jmenuje se Poenari, a málokdo ví, že tento hrad je hradem, kde panovník zvaný Vlad Ţepeş (aneb onen "hrabě Drákula") skutečně žil. Jako údajný Drákulův hrad se totiž udává hrad Bran. Je to přesná ukázka turistického marketingu. Gotický hrad Bran s bílými věžičkami totiž splňuje romantickou představu o Drákulově sídle a tak jej spousta lidí v tomto přesvědčení navštíví. Navíc leží poblíž dalšího vyhlášeného místa - města Brašov, tudíž ani takový turista nemusí za legendou o Drákulovi daleko jezdit. Málokdo ale tuší, že je podveden. Skutečný Drákulův hrad totiž leží o 120 km víc na západ, v hlubokém údolí uprostřed hor, a zdaleka není tak dobře přístupný jako Bran. Nicméně, i my jsme Bran navštívili, ale o tom se zmíním až později, až na něj v tomto cestopise přijde řada. Teď stojíme pod hradem Poenari, resp. pod tím, co z něho zbylo, a čeká nás 1480 schodů, pomocí nichž překonáme převýšení zhruba 150 metrů. Což nás neděsí tolik jako všudypřítomné cedule, které jsou vyvedeny v rumunštině a angličtině a varují před medvědí rodinkou, která se poblíž hradu údajně usídlila. Cedule jsou doprovázeny fotografiemi. O tom že si srandu nedělají svědčí i elektrické ohradníky kolem kempu, který leží přímo pod hradem. Z posledních informací před naším odjezdem neměl být hrad z těchto důvodů vůbec přístupný, ale medvědice s mláďaty možná poodešla, takže dnes otevřeno bylo. Po zaplacení vstupného jsme tak měli možnost vyfunět zmíněný kopec a pokochat se pohledem na ruiny hradu.

Cedulky lemovaly i další cestu podél řeky Arges, v podstatě na každé odbočce, ať už k řece nebo výše do hor, nějaká "ATENTIE URSI" visela. Nebylo ještě ani poledne, svítilo sluníčko, nějací méďové mi byli ukradení. Na oběd nám to vyšlo na hráz přehrady Lacul Vidraru. Rumunské silniční patníčky udávaly vzdálenost k jezeru Lacul Bâlea, které leží těsně za transfagarašským průsmykem. Bylo to ještě 55 kilometrů a tak bylo jasné, že tam dnes nedojedeme, že budeme muset v horách někde přenocovat. Navíc jsme ještě netušili, jak náročné bude jenom pouhé objetí tohoto jezera. Na výběr byly cesty dvě, zvolili jsme tu možná delší, leč asfaltovou. Silnice však neustále stoupala nahoru a dolů, a na tachometru přibylo 700 nastoupaných metrů a to jsme na konci jezera byli na stejné nadmořské výšce jako na hrázi. Samotné stoupání přes Fagaraš (tedy bez nějakých meziklesání), tak začíná až za jezerem, v nadmořské výšce zhruba 850 metrů. Bylo už pozdní odpoledne a my se snažili dojet co nejvýš, abychom toho na další den, kdy bylo v plánu Fagaraš pokořit, neměli tolik.
Cedulky o medvědech byly rozvěšeny i tady. Když jsme objížděli jezero, Víťa se trochu loudal, a protože na silnici nebyl žádný provoz, neřešili jsme to. Ovšem do momentu, kdy z předjíždějící dodávky na mě (anglicky) zavolali dva chlapíci, že není dobrý nechávat to dítě vzadu bez dozoru, že jsou tady medvědi. A já - frajerka, protože známe, jak jsou domorodci poplašení ze všeho - jsem se jich ještě zeptala, jestli už nějakého viděli. Odvětili, že je prý vídají každý den, a tvářili se u toho zcela vážně. Jenže pak odbočili na lesní cestu šplhající kamsi do hor a já si pomyslela, bodejť by ne, když taky jezdíte někde horama, co by medvěd dělal na hlavní. Ale na Víťu jsem přeci jenom počkala a informaci předala Luďkovi vysílačkou. Nacházel se už kdesi vepředu.

Potkali jsme dva mladé Slováky na naložených starých favoritkách. Nejprve jsme měli tendenci je obdivovat, posléze z nich vypadlo, že se nechali z druhé strany na průsmyk vyvézt lanovkou. Rázem naše sebevědomí stouplo! My to jedeme celé po svých, a hlavně s dětmi.

Byli jsme už ve výšce zhruba 1100 - 1200 metrů, a pomalu jsme začali pokukovat po noclehu. Což o to, loučky kolem silnice byly spasené a občas tu tekl i potůček. Jedna báseň. Ovšem stále jsem měla na mysli ta varování před medvědy a vzpomněla jsem si na slib, který Luděk dal před odjezdem, že se v medvědích oblastech ubytujeme v bezpečí. Ale zároveň jsem nechtěla dát najevo strach, jsem přece drsňačka, ne? Luděk to ze mě ale nějak vycítil a sám navrhl, že bychom mohli prozkoumat kemp, který byl v mapě zakreslen asi půl kilometru před námi, a kdyžtak se můžeme vrátit. Přitom moc dobře věděl, že vracet se nám už nebude chtít.

Kemp však znamenal jeden malý hotýlek (obsazený) a plácky na stany se nacházely poblíž budovy po obou stranách silnice. Bohužel ale bez nějakého oplocení. Proti medvědům bychom tady chráněni vůbec nebyli, navíc jsme viděli několik ohnišť a koše s volně loženými odpadky, což medvědy naopak může přitahovat. Bezradně jsme tam stáli, až jsme si všimli jednoho stanu a u něj auta s českou espézetkou. Popojeli jsme k nim, chtěli jsme informace, jak to tady chodí. Kemp nebyl drahý, a moc stanů tady nestálo.

"A medvědů se tu nebojíte?" zeptala jsem se té české čtveřice, která měla za sebou pěší přechod Fagaraše.

"Tady?" zeptal se překvapeně jeden z nich.

"No, když jsme sem jeli, všude jsme viděli cedule, že tady jsou... " nestačila jsem ani větu doříct, když přesně jako na zavolanou, asi sto metrů zpátky, přešel svižnou houpavou chůzí jeden méďa přes silnici. A zrovna na tu stranu, kde jsme stáli. "Ježiš, támhle zrovna jeden jde!" Nebylo pochyb,že to byl medvěd! Než jsem se vzpamatovala, a vytáhla foťák, byl pryč.

Vyděšeně jsme na sebe zírali. Zážitek to byl krásný, leč jaksi chutě stanovat venku nás opouštěly. Viděli jsme ho všichni, kromě Šárky. Sdělovali jsme si dojmy a ona chudák, smutná, že ho neviděla. (Proto taky její první reakce, když jsme se o pár týdnů později toulali Malou Fatrou a zážitek měli podobný, jen trochu bližší, byla: "Viděla jsem ho! Konečně jsem ho taky viděla!" A skákala u toho metr vysoko.)

"Já tady nespím!" už jsem emoce projevila naplno.

"Já taky ne," řekl Luděk.

A tak jsme se kousek vrátili a ubytovali se v hotelu. Luděk si při stoupání naštěstí budovy skryté v lese napravo od cesty všiml. Volno naštěstí měli.
Ráno jsme byli zvědaví, zda stanující v kempu přežili. Už opět svítilo sluníčko a tak přišly na pořad dne vtípky na téma medvěd. Češi již snídali, medvěd nepřišel, zato prý byli přes noc okradeni. Jejich vyprávění však mělo - dle nás - značné trhliny. Vyprávěli, že jim byly ukradeny mobily a peníze v noci ze stanu, ve kterém spali. Peněženky, že prý byly ráno na svých místech, ovšem prázdné. Buď se museli tak ožrat, že necítili, jak údajný zloděj šacuje jejich věci pod hlavou a prázdné portmonky jim vrací zpět, nebo tak trochu kecali. Dost možná plánovali nahlásit domnělou krádež na policii, následně na pojišťovnu, ale... to jsou jenom dohady. Jak to bylo doopravdy, netušíme. Raději jsme se vydali do hor, a na naše spoluobčany brzy zapomněli. Startovní výška pro překonání vrcholné etapy po Transfagarašanu byla 1280 metrů, a již jen narůstala. Bylo před námi 765 výškových metrů na asi jedenácti kilometrech. V podstatě nic dramatického.

Děti vyrazily jako by to byla hračka. Počkaly na nás až v místě, kde silnici křižuje říčka Capra a tvoří tady moc hezký vodopád. Od té doby jsme už raději jeli společně, nechtěla jsem, aby díky přepálení startu měly později problém dojet na vrchol. Tedy, to jsem tvrdila jim.Ve skutečnosti byly ty důvody úplně jiné. První, abych měla jejich výjezd vyhlášenou fagarašskou silnicí zdokumentovaný (OK, nalijme si čistého vína, jsem taky trošku chlubivá matka :-) ) a druhý, jak by to vypadalo, kdyby děti ujely mamince. Ono k tomu jednou dojde, ale přeci jenom zatím jim je 8 a 10 let :-)

Cestou nás několikrát předjela stříbrná dodávka. Posádka vždycky zastavila v nějaké serpentině, jeden mladík vytáhl velkou kameru, jiný si na záda nasadil malý batůžek a vydal se - jako - na túru do hor. Vystupoval jako na skály, jako překonával vodní toky, zdolával kopce ... to vše pár metrů od auta. Když byli se záběry spokojení, spakovali se a popojeli o pár serpentin výš... a zase to samé. Přišlo nám to docela směšné, ale měli jsme aspoň zábavu, co řešit a na co se koukat. Vždycky, když jsme je míjeli, jsme jim zamávali a oni taky, když nás předjížděli. Nakonec to jediná paní, co byla s nimi v týmu, nevydržela a oslovila nás: "Už jsem teda viděla leccos, ale ty děti, jak jedou, to teda ještě ne. Vy jste opravdové hvězdy!" Najednou mi byli mnohem sympatičtější. Na autě měli nápis "David w Europie" a byli to Poláci, kteří natáčeli kulinářský pořad o cestách kuchaře Davida po Evropě.

A pak už jsme vjeli do poslední serpentiny, tachometr ukázal 2000 metrů nad mořem a kolem cesty se objevily zbytky sněhu. Silnice před námi mizela v tunelu a my věděli, že jsme nahoře. Až mi to bylo líto...

Reportáž z výjezdu je opět zpracovaná v krátkém videu: https://youtu.be/eCBnd9SOfgU

Z Fagaraše jsme sjeli do sedmihradských nížin. Když jsem se po tom nádherném sjezdu ohlédla, uviděla za sebou hradbu hor. Nad nimi se černaly husté mraky, a později v nich vrcholky úplně zmizely.

Fagaraš, větrné hory ... za jediný den jedenáct bouří... takto popsal Miloslav Nevrlý nejvyšší rumunské pohoří. K nám bylo přívětivé. Poznali jsme z něho sice jen malou část, ale cítila jsem vděčnost, že nás přijalo. Vděčnost za štěstí na počasí, za ochotu dětí šlapat, a nakonec i za toho medvěda.

Byli jsme na cestě 12. den, tachometr ukazoval 813 kilometrů najetých a 7 nastoupaných. Přespali jsme na louce s výhledem na Fagaraš, táhl se přes celý obzor...

Na plánu teď bylo trochu se toulat Transylvánií, spočítat, jestli je těch hradů v Sedmihradsku opravdu sedm a maličko si odpočinout před další horskou prémií. Karpatský oblouk je dlouhý!

Pokračování příště....

Fotogalerie

07.04.2019 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.08

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (14 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |