Jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (Léto 2017) - část 1.

Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi (léto 2017)

Část 1 - Úvod, z Maďarska do Rumunska

Na začátku se to jevilo jako bláznivý výmysl jedné ambiciózní matky. (Která má ráda hory a přírodu a směr na východ Evropy a letos prostě zatoužila vrátit se po letech do Rumunska). Doma jsme se kvůli tomu málem pohádali. „Blázníš?" byla první reakce, když jsem panu řediteli předložila trasu naklikanou do internetových map. Na obrazovce počítače se míhaly klikyháky a výškový profil připomínal nůž na chleba. Takový ten hodně zubatý a ostrý. Výzva pro dospěláka, natož pro rodinu s dětmi.

"Jak chceš děcka donutit, aby šlapaly do těch kopců bez řečí!? Umíš si představit tu práci s nima?" pokračoval Luděk.

Pravda, před dvěma lety jsme s nimi přejeli Alpy cestou do Benátek, ale to šlo o cyklostezky a o co nejsnazší průjezd. Nyní se měly Karpaty překonat podélně a naopak co nejvyššími silnicemi. Aby ne, když mi inspirací byla tato stránka. Jak jsem ji objevila, už jsem prostě nemohla jinak, než tyto čtyři silničky poctivě projet, hezky pěkně jednu po druhé.

Následovalo dlouhé mlčení. Do odjezdu týden a něco a my stále neměli jasno, kam pojedeme.

Nebudu to prodlužovat. Ještě že my ženy víme, jak to narafičit, aby to dobře dopadlo. Aby se pro moji trasu nejen nadchl, ale aby to navíc nakonec vypadalo, že je to celé vlastně JEHO výmysl.

Bylo to hodně odvážné, až skoro troufalé. S dětmi jezdíme a chodíme po horách hodně, ale dvoutisícová sedla jsme s nimi ještě nikdy nepřekonávali. V té době jim bylo 10 a 8 let. A tak jsme náš plán ani nikde do světa nevytrubovali. „Jedeme do Rumunska," odpovídali jsme, když se někdo zeptal, ale víc nic. Naši trasu jsme odtajňovali postupně. Vždycky až když jsme měli „hotovo". Ne že bychom s tím chtěli schválně dělat takové štráchy. Ale bála jsem se. Všeho.

Pár dní před odjezdem mi moje máma poslala nevinnou otázku: „Nebudou tam medvědi?" (Mimochodem, moje máma tou dobou projížděla ve vypůjčeném autě se svým sedmdesátiletým bratrem a jeho přítelkyní USA po Route 66). „Kdepak, medvědi v Rumunsku žijí jen vysoko v horách a lidí se bojí," uklidňovala jsem sebe i ji. Ale znáte to, večer jsem do internetového vyhledávače zadala „Rumunsko a medvědi" a už to jelo. Tak schválně, ať to nemusíte dlouho hledat a ať si to taky užijete. V Rumunsku žije odhadem přibližně 5 - 6 tisíc medvědů, což je cca 60 % evropské populace. A že by s nimi problémy nebyly, se říci nedá. Píší o nich všichni. Motorkáři, cyklisté, pěší turisté. Obavy jsou asi na místě. Méďové jsou stále odvážnější, ztrácejí přirozený strach z člověka, hledají si potravu čím dál víc u lidských obydlí, u kempů, v popelnicích. Informace, že je od jara dokonce z důvodu výskytu medvědice s mláďaty uzavřený přístup na hrad Poienari, byla tou poslední, kterou jsem přečetla. Bylo mi do breku. Přeci jenom je ve mně kus hysterické matky. Která sice nutí děti do zdolávání dálek i výšek, ale trpí u toho strachem. Takovým tím iracionálním, ale sžírajícím. Obavy jsme měli z polodivokých psů, na ty jsme byli poctivě vybaveni, ale na medvědy jsme už nepomysleli. A tak se mi pár dní před odjezdem už celé Rumunsko přestalo jevit jako skvělý nápad. Jakýsi hlásek mi našeptával: „Co když je to varování, že nikam nemáme jezdit!" Luděk však nemínil couvnout. Alespoň jsem z něho vymámila slib, že když budeme v nějaké té medvědí oblasti, nebude trvat na noci pod stanem ve volné přírodě, ale ubytujeme se někde v bezpečí.

A tak jsme vyrazili. Vlakem do maďarského Szegedu, abychom na start po Karpatech nabrali poctivou startovní výšku 70 metrů nad mořem. Po vystoupení z vlaku nebylo kolem dokola po horách ani památky a vzduch ztěžklý letním žárem se ani nepohnul. Pomalu jsme začali naši pouť. Druhý den jsme se přiblížili horám na dohled a třetí den do nich vjeli...

Pokračování příště....