blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Peggy > Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (3.)

Průzkum cyklostezek východní Evropy - na kole s dětmi do Ruska (3.)

Hranice do bývalého CCCP - nový přechod pro pěší a cyklisty

Foto: Autor

Další fotografie

Bělorusko

Měli jsme před sebou druhou zemi, Bělorusko. Již jsme v minulosti tento nepříliš známý a málo oblíbený stát na kolech navštívili. Psal se rok 2003 a my přes něj mířili do pobaltských republik. Již tenkrát se nám v Bělorusku líbilo. Zemi „sosen a berjoz" s lehce zvlněnou krajinou plnou lesů, luk a jezer a s nepříliš frekventovanými silnicemi, jsme považovali za ideální pro cestování na kole. Jenže už tenkrát bylo nutné vízum a to se nezměnilo. Stejně jako podivný zákaz přejíždět hranice země na kole. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se s tímto setkal. V podstatě každý, kdo do Běloruska cestoval, musel před nařízením sklopit uši a do země přejet buď vlakem, nebo za mírný poplatek požádat někoho s autem a hranici potupně překonat ve voze. I my jsme vzpomínali, jak jsme před očima celníků nakládali kola do kufru auta. Šlo jen důsledné o naplnění zákona. Za hranicemi zachránce požadoval za převoz částku 5 dolarů od každého.

Nechtěli jsme podobnou proceduru absolvovat znovu, proto jsme uvítali speciální hraniční přechod pro pěší turisty a cyklisty. Na velkoryse pojaté hranici jsme byli sami. Čekali jsme příjemné přivítání, vždyť kolik tady asi denně projde lidí... Ale to jsme se spletli. Po dlouhém čekání před staženou závorou jsme byli vpuštěni do prostoru hraničního přechodu a pak následovalo vyplňování tradičních bumážek. „Všechny?" zeptala jsem se nešťastná ze čtyř papírků v ruce. „Da! Vsje!" trval komisní oficír v placaté čepici. Naštěstí jsme vybaveni trpělivostí tolik nutnou pro návštěvu zemí východní Evropy a tak jsme jim tam vyplnili vše, co bylo potřeba. Kromě kolonky s názvem hotelu. Místo, kde plánujeme nocovat, jsme troufale nechali prázdné. Neřešili to. „Zbraně vezete? Nějaké drogy? Alkohol?" Po zakroucení hlavami jsme byli vpuštěni do země prezidenta Lukašenka. „Tatínku, tys jim zatajil slivovici!" přísně se ozval Víťa.

Na běloruské straně hranice se dnes rozkládá naprostá většina Bělověžského pralesa. Běloruský park křižují špičkové asfaltové cesty a do nebe trčí staleté stromy. Je tady vážně nádherně. Kluci navštívili krámek se suvenýry stojící hned za čárou. „Maminko, tos měla vidět! Měli tam matrjošky za 436 tisíc!" chechtal se Víťa. A v bankomatu v prvním městě Kamenec jsme z bankomatu vybrali tři miliony. Bylo to první setkání dětí s běloruským rublem. A zároveň i poslední. Od prvního července (tedy za čtyři dny) mělo Bělorusko přijít s novými penězi. Oproti původním měla být jejich hodnota o 10.000 nižší, tedy nová měna přinesla škrtnutí čtyř nul. V reálu jsme ale tyto nové ruble během více než týdnu stráveného v Bělorusku neviděli, zavedení probíhalo pomalu, všichni počítali pořád ve starých. Cítili jsme se jako milionáři. Bohužel do prvního oběda. Stál přes 400 tisíc. „Tatínku, já bych chtěl kapesné na červenec v běloruských rublech," požádal Víťa. Dostal 60 tisíc. Má je dodneška schované na památku. Stejně jako pár storublovek, které nám prodavačky tvrdošíjně vracely při každém nákupu. Byly to desetihaléřové částky. Automaticky jsme je pokaždé šoupli dětem na hraní.

Mířili jsme na jih, na město Brest. Bělorusko nás přivítalo vlídně. Na hlavním tahu nebyl vůbec žádný provoz. Silnici lemovala široká krajnice a modrá značka s bílým bicyklem upozorňovala, že je prostor za bílou čárou vyhrazen pro cyklisty. Cítili jsme se velice příjemně. Děti se od prvních chvil začaly učit písmenka azbuky, a během pár dní již dokázaly přečíst všechny nápisy. Šárka si azbuku pamatuje dodneška.

Do oka nám ihned padla žlutá cisterna s nápisem Kvas. Chlebový kvas, ruský národní nápoj, jsme si velmi oblíbili již při zmiňované návštěvě pobaltských republik v roce 2003. Od té doby nevynecháme jedinou příležitost k jeho ochutnání. Jde o nealkoholický nápoj mírně nasládlé chuti (obsah alkoholu se uvádí do 0,5 %) vyráběný kvašením obilnin, který je pro svoje sytící vlastnosti opravdu tekutým chlebem. Nejlepší je kvas čerstvý, prodávaný přímo na ulici z velkých cisteren. Dá se sehnat i v PET lahvích, dokonce ho prodávají i u nás v prodejně s ruskými potravinami ve větších městech, ale rozdíl je asi jako u točeného a lahvového piva - tedy nesrovnatelný. Na první ochutnání člověka překvapí zvláštní chuť, která ale s každým dalším douškem jazyku lahodí víc a víc. Ve vedrech dokonale zažene žízeň a dodá energii. A stojí pár korun. Děti mají na kvas odlišný názor. Zatímco Víťovi chutná a padá do něj půllitr za půllitrem, Šárka se šklebí.

Dojeli jsme do Brestu. 16. Den cesty tachometr ukazoval 1200 km. Ohromnou branou ve tvaru pěticípé hvězdy jsme vjeli do zdejší pevnosti. V bojích druhé světové války sehrála významnou roli a v roce 1965 obdrželo město titul Gorod-geroj. V Bělorusku mnoho zázraků památekchtivý turista nenajde. I my jsme dlouho hledali, co nesmíme minout. Cíleně jsme proto zamířili na zámek v Ňasviži a zámek Mir, oba dva zapsané na seznam UNESCO. Děti jsme děsili tím, že plánujeme zdolat nejvyšší Běloruska nazvanou Dzjaržynskaja hara. Nakonec nám nevěřili, že už jsme tam. Měří totiž pouhých 345 metrů. A hlavní město z ní už bylo na dohled.

Jak jsem věřila tomu, že vši nejdou na barvené vlasy

Vlasy mě svědily stále víc. Nejprve jsem to přikládala tomu, že jsem si je dva týdny neumyla. Potom řídkému šamponu zakoupenému v Polsku. Když jsem se ale pro samé drbání už v noci vůbec nevyspala, došlo mi, že jarní epidemie vší na základní škole nezůstala bez následků. „Šari, prosím tě, podívej se mi do vlasů. Mám takové podezření...," požádala jsem svou sedmiletou dceru. Během jara jsme s tímto parazitem vcelku úspěšně bojovaly, ale i potom nosila Šárka každou chvíli lístečky ze školy, že se objevily vši. Kontrola byla nutná. Časem jsem se už stala odbornicí na hledání drobných zvířátek ve vlasech. Sama jsem byla v klidu. Někde jsem četla, že vši na barvené vlasy nejdou. Ráda jsem tomu uvěřila. „Mám jednu obrovskou, živou!" zahlásila Šárka, svírajíc svůj úlovek mezi prsty. Po chvíli ulovila pět dalších. A bylo vymalováno. Jasné, co způsobuje moje úmorné svědění vlasů, i to, že melír vším očividně nepřekáží. „To mi ještě tak chybělo!" Problém se vší zbavit jsme měli doma, jak to ale vyřešit na cestě? I když se to nezdá, cítila jsem se docela zoufale. Na cestách jsem toho zažila hodně a vydržím leccos. Pravidelně se mi objevují opary. Zvládnu nemýt se nebo se mýt ve studené vodě. Přežiju menstruaci, někdy i dvakrát za cestu. Ale vši mám od školních let poprvé. Vážně si nemohly vybrat lepší chvíli.

Blížili jsme se k Minsku. „Snad tam něco seženu a během dne aplikuji," doufala jsem. Bylo 3. července. Den, kdy slaví Bělorusko svůj den nezávislosti. Ačkoliv svátek ve svém významu měl oslavovat nezávislost Běloruska na Sovětském svazu a přijetí nové ústavy v roce 1991, což se uskutečnilo dne 27. července, prezident Lukašenko posunul fikaně oslavu tohoto svátku na 3. 7., což je datum, kdy Rudá Armáda osvobodila Minsk. A v tento den se nezávislost slaví už deset let.

Oslavy probíhají opravdu velkolepě. V centru města se má v deset hodin konat vojenská přehlídka. Spěcháme vylidněnými ulicemi, abychom ji nepropásli. Všichni už jsou tam. Najednou nás nějaký pán zastavil, že nemůžeme dál. „Padaždítě" Nevěděli jsme, na co máme čekat. Vytáhla jsem foťák, že si v mezičase vyfotím nedaleký kostelíček, ale muž naznačil, že mám fotoaparát zase schovat. A pak se z boční uličky vyřítila obrněná auta s běloruským prezidentem. Šílenou rychlostí projeli křižovatkou a my dostali svolení pokračovat.

Přehlídku jsme stihli. Tanky jezdily přes město, stíhačky lítaly a vojáci pochodovali. Všude bylo plno lidí a čoudu. Po přehlídce jsme smutně zírali na asfalt, po kterém v parném dni přejely tanky. Že je totálně zničený nikoho nezajímalo. Město začalo ožívat běžným životem, lidi zamířili do stánků konzumu. Vysněný McDonald byl přeplněný. Ale přeci to dětem nepokazíme, těšily se tisíc kilometrů.

To úplně nejlepší z Minsku byla naprosto dokonalá cyklostezka, která vedla napříč celým městem. S dvojitou čárou uprostřed. Jeli jsme po ní jako utržení ze řetězu, až jsme zjistili, že jsme na konci města, kde jsme vůbec nechtěli být. Byla tam otočka a museli jsme jet zpátky. Město bylo příjemné a vzdušné, se širokými silnicemi a velkoryse pojatými chodníky, kam se pohodlně vešly cyklopruhy. Ještě vyřešit nájezdy na obrubníky a bylo by to dokonalé.
Za účelem nákupu přípravku proti vším jsem navštívila lékárnu. Potřebovali jsme koupit ještě Fenistil na komáří štípance a sluneční krém. S magistrou jsem mluvila rusky. Byla jsem na sebe pyšná, jak se mi to v té lékárně podařilo dobře zvládnout, když jsem si odnášela tři krabičky. Za městem na benzínce jsem pak, toužíc po rychlé aplikaci, vytáhla krabičku s údajným sprejem proti vším. „Nastříkejte rovnoměrně po celém těle, kromě vlasaté části hlavy," překládala jsem z ruštiny návod k použití. Děti se začaly chechtat. „Aha, tak to mi ta paní v lékárně zase tak dobře nerozuměla." Sebevědomí z úspěšného nákupu mi rázem spadlo na nulu, a bohužel deratizace se musela o další den odložit. To jsme již zakoupili správný přípravek a hlavu jsem si, po hodinovém působení, umyla na záchodcích v restauraci při obědě a venku potom důkladně vyčesala přiloženým hřebenem všiváčkem. (Proceduru jsem pak během cesty ještě 2x zopakovala, a parazitů se tak úspěšně zbavila. Šárka, ani nikdo jiný z rodiny, je ode mne naštěstí nechytil.)

Pomalu jsme se posunovali dál k východu. Původní snahu projet Bělorusko po co nejmenších silničkách, jsme vzdali. Kdykoli jsme hlavní silnici opustili, zapadli jsme do písku. Potupně jsme se pak pokaždé vraceli na asfalt. Museli jsme místy vzít zavděk i dálnicí, jiná možnost nebyla. Nikdo to neřešil, provoz na hlavním tahu M1 na Moskvu byl minimální. Dlouhé rovné úseky byly typické pro celé Běloruko. Rovně se projíždělo i skrz městečka. Jakoby někdo hromadně naplánoval pravítkem průjezd celým státem. Jednotná byla i koncepce měst. Hlavní ulice napříč městem vždy nesla název Lenina. Nemuseli jsme z ní nikdy nikam odbočovat, nalezli jsme cestou vše, co jsme potřebovali. Ať už potraviny nebo restauraci, také obchod s náhradními díly na kolo, benzínku, prostě všechno, co jsme k životu potřebovali.

Fotogalerie

18.01.2018 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.59

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (42 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |