Putování podél Dunaje, aneb „hajda nýčko vyrazíme do Banátu“

Když jsme poprvé jeli po rakouské části Dunajské cyklostezky, tehdy to bylo z Lince do Bratislavy, natolik se mi tato dálková trasa zalíbila, že mě hned lákalo vidět ze sedla bicyklu Železná vrata v Rumunsku. Tehdy to nešlo, v bývalé Jugoslávii zuřila válka, děti ještě byly malé a jezdily s námi. Pak přišly jiné cesty jiným směrem a Dunaj ve směru na východ zůstával stále plánem.

1. den - cesta vlakem z Hranic do slovenského Štúrova

Vyjíždíme s Milou v pátek 24. 7. 2009 z domova na dlouho plánovanou cestu kolem Dunaje přes Maďarsko, Srbsko do Rumunska, kouknout na Železná vrata a do Banátu na návštěvu ke krajanům. Pavlík s Klárou nám odvážejí cyklobrašny autem na vlakové nádraží Hranice na Moravě a my na kole ukrajujeme první metry z naší cesty. Nasedáme do vlaku R 738 s odjezdem 15:14 do Brna. Naši kamarádi a parťáci na cestě Mirek a Jitka přistupují ve Vyškově. Jízdenky jsem zakoupil již v týdnu v Olomouci, včetně místenek pro nás i pro kola. Obavy z přepravy kol, že by pro ně ve vlaku nebylo místo, proto nemám. V Brně dáváme první dovolenkové pivo a čekáme na rychlík EC 175 Jan Jesenius, který nás doveze do slovenského Štúrova. Plánovaný odjezd z Brna je 18:16, ale máme zpoždění. Venku je ještě docela vedro, ale souprava jedoucí z Hamburgu do Budapešti je klimatizovaná. Trochu jsme s Mirkem znejistěli při nakládání našich kol do vozu určeného k přepravě zavazadel. Čekal jsem klasický vagón se zřízencem, ale byl to speciální vůz s držáky pro kola (máme čísla stojanů 145-148), určený z poloviny na přepravu kol a z poloviny pro cestující, bez oddělení obou prostor, dokonalé. Místa pro kola je dost. Mila s Jitkou zvládají naložení ostatních věcí do vlaku samy. Rychlík je jinak plný, jsou prázdniny. Díky místenkám je sezení ve vlaku bez komplikací. Cesta začíná likvidací vezených zásob, vynikající domácí sekané a plechovek piva.

Ve Štúrově vysedáme o půl hodiny později než je plánovaný příjezd. Odtud již budeme pokračovat jen na bicyklech. Upevňujeme brašny na nosiče, vytahujeme osvětlení a jedeme nocí do centra města hledat autocamping Vadaš, kde máme podle itineráře naplánovaný první nocleh. Vcelku bez potíží camping nalézáme u termálního koupaliště. Mirek vyjednává s hlídačem cenu za nocleh, stavíme stany a jdeme posedět do hospůdky. Na čepu je české pivo. Díky termálním pramenům je i pozdě večer ve sprchách teplá voda, paráda. Je teplo, zvedá se vítr a nedaleká diskotéka rámusí dlouho do noci. Sousedé v kempu nám vyprávějí o včerejší větrné bouři, která se prohnala nad Slovenskem a lámala i tady stromy. Snad nám nějaká větev nepřistane do rána na stanu. Usínám dlouho po půlnoci.                                                               Dnes jsme ujeli 393 km vlakem a 3 km na kole.

2. den - cesta ze Štúrova do Budapešti

Buzení mám nastavené na sedm hodin. Dohodli jsme se večer u piva, že budeme vyjíždět v devět hodin. Toto pravidlo se nám daří dodržovat po celou cestu. Ráno je dost času na sbalení věcí a na snídani. Vaříme ranní „kovbojské kafe" a dojídáme zásoby z domova. Obloha je oblačná po přechodu fronty, ale neprší.

Vyjíždíme kolem areálu termálního koupaliště na nábřeží Dunaje, fotíme na protějším břehu baziliku svatého Štěpána v Ostřihomi a pokračujeme přes most Mária Valéria do Maďarska. Když jsem v Ostřihomi byl naposledy, jezdilo se na druhý břeh jen přívozem a most stál do poloviny řeky. To bylo o prázdninách v roce 1970. Most byl zničen na konci 2. světové války Němci a opraven až v roce 2001. Na mostě hledá Mila úspěšně první maďarskou kešku. Naše další zastávka je bazilika a hrad v Ostřihomi. Prohlídku realizujeme na dvě skupiny. Jedna dozoruje kola, druhá jde na prohlídku chrámu.

Pokračujeme po pravém břehu Dunaje po silnici číslo 11 přes obce Palismarót, Dömös, Lepence do Visegrádu. Cesta je kvalitní, asfaltová, provoz na ní je snesitelný. Nacházíme značení cyklotrasy Euro Velo 6, které nás dnes dovede do Budapešti. Silnice se klikatí širokým údolím kolem řeky a okolní kopce jsou docela vysoké. „A pak že Maďarsko je jen placka". Projíždíme malebné maďarské vesnice. Polední přestávku děláme ve městě Visegrád. V kavárničce se stavujeme na presso a nezbytné pivo. Usazujeme se na břehu Dunaje, obědváme z vlastních zásob, pospáváme v závětří stromů a pozorujeme protější břeh, kde se rozkládá známá vesnice Nagymaros, kde mělo stát vodní dílo jako u slovenského Gabčíkova. Rozhodně nechci posuzovat politická a jiná rozhodnutí o správnosti zastavení stavby, ale byla by škoda zaplavit vodní hladinou toto nádherné údolí.

Z bankomatu vyzvedávám forinty, mám několik deseti tisícových bankovek. Vypadá to jako fůra peněz. Rozpočet na Maďarsko je 40 000 forintů, což ale dělá jen necelé čtyři tisíce korun.

Mila se vydává na prohlídku Dolního hradu, zvaného Šalamounova věž a Vodní bašty. Věž pochází ze 13. století, je údajně jednou z největších a nejlépe dochovaných románských věží ve střední Evropě a patřila k opevnění Visegrádu.

Pokračujeme v cestě a za hodinu přijíždíme do kouzelného městečka Szentendre. Jsme pár kilometrů severně od Budapešti. Szentendre je podle internetu jedním z nejvyhledávanějších turistických cílů v Maďarsku. Město je známé i proto, že bylo významnou uměleckou kolonií. Úzké uličky, množství krámků se suvenýry, spousta turistů. Tak trochu připomíná Malou Stranu v Praze. Přejeli jsme s Milou odbočku do centra a chvíli jsme se s Jitkou a Mirkem hledali.

Ze Szentendre do Budapešti pokračuje cesta po samostatné cyklostezce. Je na ní místy znát nedávná povodeň, která vylila Dunaj z břehů. Na začátku Budapešti občas vidíme zbytky hrází z pytlů s pískem a bahno na cestě. Cyklostezka je dobře značená. Na jednom z výmolů v cestě se mi ohnul držák zadního nosiče. Při opravě jsem zalomil šroub v hliníkovém rámu kola a bylo hotovo. V první chvíli to vypadalo, že jsem dnes dojel a bez vytahováku zalomených šroubů nebudu schopen provést opravu. Po usilovném přemýšlení a za pomoci Mirka a nože Leatherman jsem do rámu a zbytku šroubu vypiloval drážku a šroub zkusil vytáhnout šroubovákem. Podařilo se. Nosič jsem znovu upevnil a můžeme pokračovat v cestě. Při opravě jsem zjistil, že pravý držák nosiče pro upevnění na rám je prasklý. Problémy asi teprve nastanou. Ty ale budu řešit později. Dnes je třeba dojet do Budapešti.

V hlavním městě Maďarska jsme v půl osmé. Hledáme kešku v archeologickém parku na okraji Budapešti, kde se nacházejí pozůstatky římského vojenského tábora. Park má zavřeno, do areálu jsme se nedostali. Stezka nás vede po nábřeží kolem budovy Parlamentu, řetězového mostu Széchenyi, Citadely. Fotíme, kocháme se a směřujeme do dnešního cíle, Haller campingu, umístěného do městské zástavby v centru Budapešti. Jako v každém velkém městě je tu hustý provoz. Přejíždíme na levý břeh přes most Petofi Bridge a díky GPS navigaci nalézáme kemp poměrně rychle. Není nijak levný, je přeplněný, ale čistý s teplou vodou ve sprchách. Nalézáme kousek volného místa u plotu, stavíme stany, vaříme a smýváme prach z cest. Hospůdka tu v blízkosti není, tak „hodnotíme" dnešní den z vlastních zásob u stanu. Usínáme po půlnoci. Dnes jsme na kole ujeli 85 km.

3. den - cesta z Budapešti do Tass

Vypadá to znovu na pořádný „pařák". Ráno nás ze spacáku vyhnalo kromě protivného budíku i nepříjemné vedro. Balení „bagáže", vaření, snídaně probíhá v poklidu. Kemp se pomalu probouzí a začíná hučet jako úl. Spali jsme vlastně mezi paneláky. Stojí tady hodně karavanů a podle MPZ jsou v kempu ubytovaní návštěvníci z celé Evropy. Před námi už vyjíždí pár cykloturistů, nám se to daří kolem deváté hodiny. Ještě nákup zásob „v sámošce" a už se můžeme proplétat maďarskou metropolí jižním směrem kolem mohutného toku Dunaje. Orientaci nám ulehčuje vcelku kvalitní značení cyklotrasy Euro Velo 6. Za centrem města v příměstské části Nagytéteny přejíždíme po dálničním mostě znovu na levý břeh Dunaje. Za mostem cyklotrasa vede po protipovodňových hrázích. Ty záhy po pár kilometrech opouštíme a vracíme se raději na silnici. Rozbitá „polňačka" dává hrozně zabrat naloženým kolům. Obáváme se, aby to kola vydržela.

Projíždíme vesnice Halászteleg, Szigethalom, Tököl. Provoz je snesitelný a cesta kvalitní, rovina a žádný protivítr. Kilometry rychle naskakují a průměrná rychlost je slušná. Kolem cesty jsou vidět vinice, pole se zeleninou, hlavně paprikou a samá slunečnice. Za obcí Tököl, děláme polední přestávku u romantické kapličky. Vaříme kávu a obědváme z vezených zásob. O půl třetí jsme znovu na cestě. Zaujala mě osada Szigetújfalu, kde mají u cesty několikera dřevěná krásně vyřezávaná boží muka. Následuje městečko Ráckeve s pěknou radnicí, gotickým řecko-ortodoxním kostelem a palácem prince Eugena ze Savoy, který dnes slouží jako luxusní hotel. Ve dvoraně hotelu pořizujeme společnou fotografii. Ochotně nám vypomohl chlapík z ochranky hotelu. Doplňujeme zásoby pitné vody ve vrátnici hotelu a pokračujeme do centra Ráckeve, kde se zastavujeme na občerstvení v hospůdce. Po starobylém železném mostě přejíždíme na levý břeh levobřežního ramene Dunaje (Ráckevei Soroksári Duna) kolem kterého je rekreační oblast a ráj rybářů. Kolem kanálu lemovaného chatami jedeme do Dömsödu, kde naši kačeři úspěšně hledají další maďarskou kešku. Dnešním cílem je vesnička Tass. Po návštěvě místního café-baru, ještě před setměním, hledáme vhodné místo na přespání. Nedaleko fotbalového hřiště, hned za vesnicí, stavíme stany v akátovém háji. Noc je klidná, jasná a teplá.              Dnes jsme na kole ujeli 85 km. Celkem ujeto 173 km.

4. den - cesta z Tass do Dombori

Den pro mě začíná kromě tradičních ranních činností lepením prvního defektu. Ostrý trn z akátu mi propíchl duši předního kola. Znovu to vypadá na pěkný sluneční den bez mráčku na obloze a teplotami vysoko přes 30°C ve stínu. Přes den pravidelně doplňujeme tekutiny obohacené o minerály. Letos vezeme opět osvědčený Isostar s pomerančovou příchutí. Když už začnu „umdlévat" z toho množství vody co do sebe liju, proložím to chlazenou coca colou. Na pivo mi to na rozdíl od Mirka nejede, nohy po něm mám jak z olova.

V Dunaegyháza je na začátku obce nápis „vítáme vás" v českém jazyce a na konci „dobrú cestu". To je sympatické po těch všech maďarských nápisech, kterým nerozumím. Neustále si opakuji základní maďarská slovíčka. Dobrý den, nashledanou, děkuji apod., ale mozek to zatím moc nebere. Chce to tahák.

I dnes je cesta dobře značená a občas se objevuje orientační mapka. Některé úseky bereme raději po silnici než po protipovodňových hrázích. Mám docela dobrou mapu. Za hříšný peníz jsem pořídil německou cyklo-mapu Donauradweg 1:100 000. Je od Budapešti až po Černé moře. Dá se na ní vcelku dobře poznat, kde bude polňačka a kde silnice.

Cesta odsýpá, nefouká protivítr, ač rovina je neustále na co koukat, co fotit. Kolem trasy je hodně polí se zeleninou. Nemusíme rajčata, papriky apod. kupovat. V obci Harta si dopřáváme polední přestávku na dětském hřišti, pod „řadicí pákou socialismu". Až dnes jsem se dozvěděl, že se tak u nás na vesnici říkalo vodojemům, ocelovým stožárům s kopulí na konci. Zde přečkáme ve stínu největší pařák. Dunaj na koupání moc není, je špinavý, rozvodněný po nedávných záplavách.

Za vesnicí Foktö přijíždíme k přívozu Kalocsa-Gerjen. Potřebujeme se dostat na pravý břeh. Chceme zakempovat v letovisku Dombori. Převoz přes řeku byl parádní zážitek. Dunaj je tady hodně široký a má silný proud. Stařičký motorový člun s na pravoboku připoutaným prámem si „máknul". Cena dopravy byla mírná.

Dombori je rekreační oblast ve slepém rameni Dunaje. Je tady hodně chat, přírodní koupaliště, dráha pro veslování, rychlostní kanoistiku a rybářský ráj. Stojí tu i kemp, po záplavách v něm není ani noha, tedy až na nás. Problémem je najít kousek místa na trávě bez zaschlého bahna, ale podařilo se. Sociálky jsou v provozu, to se hodí. Teplou vodu jsem už potřeboval. Vyrážíme do místní hospůdky a na večerní koupání. Komáři žerou jak pominutí, ale už si začínám zvykat. Zásoby repelentu jsou zatím dostatečné.                                           Dnes jsme na kole ujeli 102 km. Celkem ujeto 275 km.

5. den - cesta z Dombori do Mohácse

Ráno si dopřáváme královskou snídani. Mila koupila v krámku čerstvé housky, máslo, marmeládu, mléko, sedíme na pláži ve stínu na lavičkách a dopřáváme si pocity rekreanta na pobytovém zájezdu.

Šlapeme po široké protipovodňové hrázi, na které je slušná cesta. Voda je po zmíněných záplavách ještě rozlitá v okolních lužních lesích a vytváří fotogenická jezírka. Pozorujeme mnoho vodního ptactva, okolní příroda vzdáleně připomíná australskou buš po deštích, jen si domyslet toho krokodýla (to už mám ale moc velkou fantazii).

Přejíždíme po dálničním mostě Szent László Szekszárd na levý břeh Dunaje. Řeka tady má šířku úctyhodných 350 m. V městečku Baja je příjemná písečná zátoka s pláží, tady si dopřáváme polední siestu. K obědu máme meloun.

Nezadržitelně se přibližujeme k cíli dnešního dne Mohácsi. Město leží na pravém břehu toku a není tady most. Přes řeku pravidelně pendluje moderní přívoz.Ten si necháváme na zítra. Zdravíme se s osamělým holandským cykloturistou. Má namířeno do Istanbulu, na cestě je tři měsíce a nějaký čas strávil u přátel v České republice. Dnes jede do hotelu v Mohácsi, kde se má setkat s manželkou. Cestu si naplánoval na půl roku, že si potřebuje „vyčistit" hlavu. Borec, přejeme mu šťastnou cestu a on mizí v útrobách přívozu.

Na našem břehu u řeky je camping Admirál, tak využíváme jeho služeb. Je skoro prázdný. Kromě nás je tu ještě jedna skupinka cyklistů z Německa. Stejně jako v Dombori se kemp vzpamatovává ze záplav. Na všech budovách a stromech je vidět do výšky 1 m zaschlé bahno, stejně tak trávníky a cesty se teprve čistí od nánosů. Chatky má majitel postavené na „kuřích nožkách", tady jsou na podobné události zvyklí. Večer jsme poseděli u chatky majitele kempu v družném rozhovoru u velké plynové lampy, která kupodivu odpuzovala útočící komáry.                                                                                                           Dnes jsme na kole ujeli 83 km. Celkem ujeto 358 km.