Cestou do školy přes Nordkapp

(24. června - 26. srpna)

Nedávný Banánovníkův blog mě inspiroval k zveřejnění i mojí cesty za studii na sever Evropy. Svoje celé vyprávění a fotky jsem zpracoval do galerie na Rajčeti, odkaz je na konci textu. Tenhle blog jsem pro snad vyšší čtenářskou zajímavost zpracoval formou rozhovoru sama se sebou a je rovněž převzatý z mého vyprávění na Rajčeti.

Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, jak jsi přišel na ten šílený ten nápad?

Tak předně, myslím, že na něm vůbec nic šíleného není, ale abych ti odpověděl na otázku. Původně jsem myslel, že letos na žádnou výpravu nepojedu, protože jsem zamýšlel strávit podzim studijním pobytem ve Finsku na Univerzitě v Oulu, takže jsem plánoval strávit prázdniny spíš pracovně, abych si tam živobytí trochu vylepšil. Ale pak přišel páteční večer prvního březnového víkendu, já se trápil nad seminárkou „Účtování státních dotací podle ČÚS a IFRS" a najednou mnou projela silná touha se projet na kole.

Jenže to zrovna v tu chvíli nešlo, tak jsem se rozjel jen ve své vlastní mysli a v tom mě napadlo, proč do toho Oulu nedojet na kole. Spojil bych tak příjemné s užitečným a ta měsíční „ztráta" času by mě snad žádné škody nezpůsobila. Ale jak jsem nad tím přemýšlel, tak jsem říkal, že 300 km od Oulu prochází severní polární kruh, tak by byla přeci škoda ho nepokořit, ne? Jenže když už budu za polárním kruhem, tak na Nordkapp, nejsevernější bod Evropy, o kterém jsem vždycky snil, že si tam dojedu, je to už jen pouhých 700 km. Ale kdybych už byl na Nordkappu, tak by byl přeci hřích vynechat norské pobřeží, to přeci nejde nedojet si alespoň na Lofoty.

Pak už bych mohl jen nejkratší cestou dojet zpět do Oulu. Kolik to vlastně máme kilometrů? Od oka nějakých 6 tisíc, to jsou přesně dva měsíce cesty. Dvě hodiny mi šrotovalo, co všechny by bylo potřeba a jestli je to uskutečnitelné, a pak bylo rozhodnuto. V Oulu mám být 1. září, když ke dvěma měsícům přičtu ještě týden jako rezervu, tak to máme odjezd stanovený na 24. června! Od té chvíle jsem byl už svým způsobem na cestě a postupně po drobných investicích začal vylepšovat kolo, dávat dohromady výbavu a zařizovat vše potřebné.

To mi však řekni, kam bys dal všechny věci a co kolo, to bys jel na něm taky zpátky?

To myslíš, jako že bych si na něj v prosinci přidělal radlici a rozjel se zpátky? Ne, tak to zas zůstaňme při zemi. Zpátky bych pochopitelně letěl letadlem a kolo bych tu prodal nějakému jinému studentovi, protože je to tu základní dopravní prostředek, nebo bych si ho vzal s sebou do letadla, kdyby to nebylo za příliš velký poplatek. I z tohoto důvodu jsem se rozhodl nakonec cestu uskutečnit na svém starém nepoužívaném kole, které jsem si na gymplu za 6 tisíc korun pořídil na dojíždění do školy.

Nakonec se to ukázalo i jako správná volba, než kdybych jel na svém „novém" horském kole, neboť ačkoli bylo násobně dražší, tak by tu cestu nezvládlo s takovou bravurou, jako se to povedlo tomu starému, jež bylo vyrobeno z laciných, za to však bytelných a trvanlivých dílů. No a k těm věcem, chtěl jsem si všechno potřebné odvézt již s sebou z domu, takže volba padla na využití přívěsného vozíku. Kdyby se mi tam náhodou při balení něco nevešlo, tak by mi to rodiče poslali balíkem. K tomu nakonec došlo, protože se mi všechno zabalit nepovedlo.

Jak jsi měl cestu naplánovanou, měl jsi dny rozdělené podle itineráře?
Prosím? Plán? Jakože bych si vývoj událostí odfajfkovával podle připraveného seznamu? Tak tohle po mně doopravdy nechtěj, já umím docela dobře snít, ale plánování se vyhýbám jako čert kříži, protože je to příliš pracné a člověk se pak akorát trápí tím, že se skutečnost liší od původních představ. Mně baví do něčeho skočit po hlavě a muset se rychle zorientovat a najít nejlepší řešení, to si užívám, s itinerářem bych se unudil.

Aha, takže jsi nevěděl, kudy pojedeš?

Jo, přesně tak. Měl jsem jen to svoje základní ideové východisko, v mysli pár míst, které bych nechtěl vynechat a v zásobě spoustu map, zbytek jsem nechal náhodě a osudu. Každé ráno jsem se pak podíval do mapy, vymyslel si, kudy a kterým směrem pojedu, porovnal to klouzavě s třídenním, týdenním a celkovým „plánem" a rozjel se. Moji trasu ale především formovala mnohá setkání.

S jedním starším cyklistou jsem v Lahti vymyslel, kudy projedu jižní polovinu Finska, pak jsem dál pokračoval do jednoho národního parku, který mi různí lidé doporučovali už od Estonska a nakonec jsem nejhezčí část výpravy zažil až na 660 km dlouhé silnici č. 17 při norském pobřeží, o které mi řekli jedni motorkáři na Lofotách a která vedla daleko za hranice oblasti, pro niž jsem měl vůbec připravenou mapu.

A co jídlo a spaní, vždyť za ty dva měsíce jsi musel za restaurace a hotely utratit spoustu peněz?

No kdybych je měl, tak určitě :). I když popravdě ani jejich vlastnění by mě nedonutilo se najíst v hospodě nebo přespat na suché posteli. Měl jsem stan, spacák, karimatku, ešus a vařič, takže jsem byl dokonale soběstačný. I když potraviny jsem si musel kupovat a zatím si je ještě neopatřoval sám lovem či sběrem, takže pořád mám ještě v tomhle směru rezervy. Běžné jídlo na snídaně a svačiny jsem si kupoval v obchodech v jednotlivých zemích podle toho, co kde zrovna vycházelo nejlevněji či co jsem si vůbec mohl dovolit koupit, třeba v Norsku.

K večeři jsem si pak vařil podle pořadí nejčastěji těstoviny, rýži, pohanku a kus kus. Do toho jsem zamíchával tuňákové konzervy či kečup a případně zasypával strouhaným sýrem, pokud byl za rozumnou cenu. V Norsku pak bývaly často na programu i párky, protože se překvapivě nechala koupit velká balení za přijatelné peníze. Balené pití jsem si za celou cestu nekoupil ani jednou, až do půlky Finska jsem si vodu vyprosil či někde doplnil. Na severu Finska a v Norsku jsem pil vodu z potoků a řek. Zvláště v Norsku pak narazíte na vodopád ze skály snad co 500 metrů, často s původem v tajícím ledovci.

Takže mi chceš říct, že ses 2 měsíce nemyl?

Tak to by (z toho) byl teda pěknej opruz :). Neumím si představit, že bych lezl do spacáku zpocený a špinavý. Když pominu, jak je to nepříjemné, tak by byl ten spacák po chvíli nepoužitelný a já potřeboval, aby mi vydržel celou cestu. Jasně, párkrát jsem se neumyl, ale to bylo v situaci, kdy jsem byl zmáchaný (=umýty a nezpocený) a promrzlý natolik, že jsem se jen utřel a zalehl. Jinak jsem si každý den plnil dvě dvoulitrové láhve, mimochodem po celou dobu ty samé, vodou a tu pak používal na vaření, mytí nádobí, čištění zubů a právě i svoji očistu.

To ti na to stačily 4 litry vody? A vypral sis to oblečení vůbec někdy?

Jasně, že jo, stačilo by i daleko méně. Když jsi limitován, naučíš se šetřit a využívat všechno na 100 %. Na „sprchu" ti stačí bohatě 1,5 L vody, i když já z rozmařilosti vyplácal zpravidla celé dva litry. Na namočení nepotřebuješ víc jak půl litru a na spláchnutí ti pak stačí zbytek, kdybych neměl tak hrozně nesmývatelné mýdlo, tak bych ušetřil ještě víc. Časem se naučíš spoustu vychytávek, třeba že když si budeš čistit zuby s hlavou lehce našikmo a budeš často odplivovat, tak ti pěna nesteče až na ruku, kterou bys musel následně umýt a poslední dílek vody, který ti z večera zbyl, pak díky tomu budeš moct použít na vypláchnutí ospalků z očí. Takových a podobných triků jsem se naučil mnoho.

Ale tohle většinou platilo pro Polsko a Pobaltí, ve Skandinávii jsem pak skoro pokaždé našel místo na spaní u jezera, řeky či moře, takže jsem v nich mohl umýt nejen sebe i nádobí a měl dostatek vody pro vše potřebné. Navíc bylo příjemné končit a začínat každý den zaplaváním si v jezeře či moři, což jsem nevynechával ani na úplném severu. Jak jsem byl zvyklý se každý den mýt ve studené vodě, tak jsem se postupně otužil natolik, že jsem neměl problém se jít na severu Norska umýt do moře, i když byla teplota vzduchu 5 °C a vody asi stejně.

A k tomu praní věcí. V Polsku a Pobaltí jsem si vždycky někde naplnil láhve vodou a věci si přepral v igelitové tašce. Ve dvou litrech se nechaly přijatelně přeprat 2-3 větší kousky oblečení a jeden menší, třeba ponožky. Pokud si myslíš, že to je nesmysl, tak já tvrdím, že když nemáš na výběr, tak to lze, musíš si jen najít způsob jak maximálně využít to, co máš. Když si vezmu, kolik jsem vymyslel v tomhle směru fíglů, tak se až hrozím z toho, jak neuvěřitelně dokáže věcmi plýtvat, když prozatím nepociťujeme jejich nedostatek.
Jinak ještě k tomu praní, ve Finsku a Norsku jsem si pak už věci přepíral skoro každý den v řece či jezeře, měl jsem k tomu koupené nějaké šetrné mýdlo na ruční praní.

No a to ses nebál, když jsi nocoval na opuštěných místech? A vůbec, nebylo ti samotnému smutno?

Tak chápu, že otázka bezpečnosti je jednou z prvních, která každého nepadá. Ale pocit strachu a obav v nás vzniká především z neznalosti a nevědomosti. Vy nevíte, co mě čekalo, a proto jste očekávali nebezpečí, já jsem však na těch místech byl a věděl jsem, že mi tam žádné nebezpečí nehrozí. Tudíž to pro lidi, co na mě mysleli, bylo vše neporovnatelně nebezpečnější, než pro mě samotného v tom skutečném prostředí, v kterém jsem se nacházel. Vybíral jsem si taková místa na spaní, že jsem mohl usínat klidně, ale i tak si moc neumím představit reálnou formu nebezpečí, teda pokud si zrovna neustelete vprostřed nějaké problémové čtvrti.

A k té osamělosti, je to celkově zajímavé téma. Během prvního týdne při přejezdu Polska, dokud ve mně ještě dozníval klasický řád života, tak jsem se cítil z opuštěnosti nesvůj a vnímal, že mi něco chybí. Ale jak jsem se svému původnímu životu časově vzdaloval a učil se žít podle jiných pravidel, tak mě postupně ten nový řád zcela pohltil a už jsem se necítil osamělý. Můj den byl strukturovaný nutností se postarat o uspokojení základních životních potřeb a naplněný nesčetnými zážitky a návštěvami spousty míst, takže k stesku nebyl důvod ani prostor.

Přesto, co jsi dělal a o čem jsi přemýšlel, když jsi trávil 24 hodin o samotě? Nebylo to k zbláznění?

To je zajímavá otázka a každý by to měl asi jinak. Já ale začnu asi tak: během té cesty se musíš naučit dvojímu druhu věcí; tou první je, jak si poradit s prostředím a podmínkami, v nichž se nacházíš; a tou druhou je právě to, jak se naučit vycházet sám se sebou a jak pracovat se svou vlastní myslí, aby sis z toho neuhnal nějakou chorobu a naopak tě to ještě posílilo.

Takže stejně, jako se musíš naučit fungovat jinak, než jsi byl doposud zvyklý, tak se musíš naučit i myslet jinak. Pokud bys zůstal u starých návyků, tak by tě ten příval překážek a nesnází semlel, jenže ty si nemůžeš dovolit prohrát, tudíž si musíš najít vždycky cestu, a to platí i pro to, o čem budeš přemýšlet, jak budeš věci vnímat, co si můžeš připouštět a co naopak nesmíš, jak se naučíš na věci dívat, je toho zkrátka hodně, ale tím, že člověk jinou možnost nemá, je nucen ty nové způsoby najít a přijmout za své a podle mě to může být člověku jedině prospěšné.

Během té cesty se naučíš, že 90 % všech problémů je řešitelných, a ty co se nijak obejít nedají, se nechají jednoduše zvládnout tím, že přizpůsobíš své původní představy a ony zmizí taky. A tohle je něco, co se ti v běžném životě neztratí, protože skoro všechno, co jsi předtím vnímal jako problém či nesnáz, tak jí najednou přestane být, a ty nejen že budeš sám o sobě šťastnější, ale budeš mít víc volné kapacity pro to pomoci druhým s jejich vlastními problémy, takže by se nakonec nám všem mohlo žít lépe. A o to tu přeci jde, ne?

Moc hezké, ale já jsem chtěl vidět finská jezera a norské fjordy, ne poslouchat tvoje moudra.

Víš, já jsem na tu cestu jel kvůli tomu samému, kvůli čemu jsi ty přišel sem, tedy abych něco viděl. Nakonec jsem však přišel na to, že na tom, co vidím, ani trochu nezáleží a že to nikde není ani o píď hezčí, než u nás, ba dokonce jsem si během cesty snad každý den říkal, že až se vrátím domů a pojedu se projet, tak se na českou krajinu budu dívat s mnohem větší úctou a obdivem, než jak jsem na ni shlížel doposud.

To, co jsem vnímal očima, se nějak dostalo nikoli jen na druhou, ale na tu úplně poslední kolej. A naopak mě zcela pohltil ten odlišný způsob života, který byl založený na hodnotách, jež se z našich životů úplně vytratily a o jejichž existenci často už ani netušíme. Naučil jsem se žít s málem, ale byl za to, co mám, rád, a přitom jsem necítil, že bych měl něčeho nedostatek a chtěl tak mít víc.

Měl jsem například takovou plastovou lžičku, kterou jsem si vyprosil v jednom estonském obchodě a používal ji až do půlky Norska, kdy už byla tak rozlámaná, že jsem s její pomocí nedokázal ze skleničky nic nabrat. A i když to je jen unifikovaný lehce nahraditelný kus plastu, tak přesto jsem přemýšlel, jak ji ještě spravit, protože jsem k ní měl vztah. Všechno to ostře kontrastovalo s tím, že spotřebováváme ohromné množství věcí jen na jedno použití.

Najednou mi přišlo hrozně nepatřičné vypít mlíko či během chvíli sníst jogurt a obal vyhodit. Říkal jsem si, proč nemůžeme mít jednu nádobu na mléko či cokoli jiného a ty si chodit doplňovat a jen kvůli své sobecké pohodlnosti vytváříme tolik ztrát; a navíc z ničeho nemůžeme mít ani radost, když máme všechno jen na jedno použití. A když si takovéto návyky získáváme u věcí, tak už od toho není daleko si je přenášet i do společenského soužití.

Aha, takže mi chceš naznačit, že tím hlavním na tom všem byly pocity?

Ano, přesně tak. Ta cesta mi umožnila získat dostatečný odstup a ukázat, jak vyprázdněné životy žijeme ve světě pokřivených pravidel. Ale všechno jsme si to způsobili sami v touze získat všechno pohodlněji a snáz, čímž jsme si zároveň znemožnili z těch požitků mít pak radost; a místo, abychom své nároky postupně snižovali a k těm krásným pocitům přirozeného štěstí a spokojenosti se zas vrátili, tak naopak vymýšlíme čím dál krkolomnější způsoby, jak se zabavit a své životy něčím naplnit, ale ouha, ono to nějak nejde a my se do té prázdnoty propadáme čím dál víc. Ale obávám se, že majoritní společnost tenhle kurz už nezmění a bude to jen horší.

Dám příklad. Celé dny většiny života trávíme zavření v práci, abychom mohli poplatit spoustu účtů, z nichž nepociťujeme žádný přímý užitek a šetříme peníze na drahou dovolenou, při které spíme v hotelu, jíme v restauracích a za památkami jezdíme autem, a přitom očekáváme, že nás to bude bavit. Jenže jak by taky mohlo.

Dost jsem přemýšlel, jestli chci žít taky takový život, když jsem na norsko-švédských hranicích za slabého šumění řeky ležel na jejím okraji, skrz vrcholky stromů pozoroval hvězdnou oblohu a mojí jedinou starostí bylo přihazováním klacíků udržovat teplo a praskot hořícího ohně. Říkal jsem si, jestli nedělám něco špatně, když jím suchou rýži, nemám střechu nad hlavou a ani jiné vymoženosti, a přitom se cítím nejšťastnější ve svém životě.

Uff, to už by stačilo, nemyslíš?

Vím, omlouvám se. Víš, já se totiž v jednom kuse setkávám s tím, že si lidé ťukají na čelo a ptají se mě, jestli se mi chce šlapat takovou dálku na kole. Ale já těm lidem v tu chvíli nedokážu v jedné větě vysvětlit, že tady vůbec nejde o to se sklopenýma očima tupě šlapat ve stylu start-cíl a čekat, až tam dojedu, ale že smyslem je naopak oči i duši otevřít a zažít něco jiného, než na co jsme zvyklí.

Možná, že to celé znělo příliš pateticky, nebo naopak dětinsky; možná je to všechno jen jedno velké klišé, ale pravdou zůstává, že pro mě tohle cestování je zkrátka způsobem, jak se tak trochu navzdory konformitě běžného života naučit na tenhle svět a naše bytí v něm dívat jinýma očima, radostnějšíma očima.

Galerie s vyprávěním: http://kalm.rajce.idnes.cz/Cestou_do_skoly_pres_Nordkapp/

Projetá trasa:

http://www.bikemap.net/route/1683232