Alpské vytahování, spouštění, tlačení a občasné sjíždění

Začátkem roku jsem přijal nabídku k účasti na volné projížďce v Alpách. Měl jsem trochu obavu jestli to technicky, ale hlavně fyzicky zvládnu, letos do kopců mi to moc nejezdí a také i kila přibyla. A když jsem byl ujištěný, že všude je dost lanovek a tak se mi ulevilo. Bylo to o to lákavější, že jsem se nemusel starat o nic, krom toho mít dost peněz a něco dobrého sebou. Velice dobře pojištěný proti kde čemu jsem v onen páteční den nacpal všechny tašky a kolo do auta a než jsem ho zavřel, tak jsem krapet s obavami přemýšlel kam že dá své věci Petr, kterého jsem vyzvedával v Praze. Byla to sice dřina, ale vše se vešlo a tak naše skupina A vyrazila na víkendový pobyt v Livignu. Skupina B vyjížděla až v neděli druhým autem a setkat jsme se měli v pondělí dopoledne v Davosu.
Cesta do Livigna proběhla v pohodě a na Stelvio jsem si autem konečně vyjel i z té poslední třetí strany ze Santa Maria. Cestou nahoru jsem předjížděl dva opravdu naložené natěžkysty a v tom hodně velkém stoupání měli můj neskonalý obdiv a úctu. Do Livigna jsme přijeli ráno a hned jsem se stavil u pumpy a musím říct, že tam mají opravdu výkonná čerpadla, protože do 50 litrové nádrže dostali 52 litrů plynu.

Livigno jsme už zhruba měli projeté z předchozího pobytu, tak jsme upravili plán, že když už jsme naložený v autě, tak v sobotu si odskočíme do Švýcarska a dáme trasu alá Murphy a na neděli něco zkombinujeme a zkusíme v Livignu najít něco co jsme ještě nejeli. V sobotu ráno byl švýcarský celník poněkud aktivní a měl plno dotazů ze kterých jsme pochopili snad jen desetinu a Petr se mu pokusil vysvětlit, že ta kola v autě jsou naše a že na nich budeme ve Švýcarsku fakt jezdit. Mám dojem, že toho taky moc nepochopil a docela rezignovaně mávl rukou ať mu tam už nepřekážíme.

Sobota. Dojeli jsme na velké parkoviště na Passo del Bernina, kde se ztrácela dvě zaparkovaná auta. Krapet překvapilo, že proti Itálii je parkoviště placené a celými 10 frantíky a tak jsme si začali zvykat na švýcarskou realitu. Bylo krásně jasno a svítilo sluníčko a tak jsme v kraťasech a triku vystoupili z auta a hned nás sfoukl silný ledový vítr, čímž nám bylo oznámeno, že jsme ve výšce 2.300 m. Jen krásné výhledy na jezero a okolní hory nás přesvědčily k vyjížďce. Popřemýšleli jsme po česku a jak jsem pak zjistil, tak i Švýcaři a Italové přemýšlí podobně a popojeli jsme na sousední parkoviště u železniční stanice Ospizio Bernina, které bylo sice menší, ale bezplatné. Kolem nás procházela na tůru skupina japonských turistů zabalených do péřových bund, kulichů, kapucí a rukavic. Při pohledu na ně jsme s Petrem usoudili, že bude rozumné na sebe natáhnout co v taškách najdeme. V navigaci se mi z nejasných důvodů neotevřela mapa Švýcarska, takže to bylo naslepo jen na červenou linku, což později mělo několik vtipných okamžiků. Našli jsme správnou stezku a začali jsme sjíždět směr Poschiavo. Asi tak po kilometru v jednom hezkém klesání byl Petr na nafouknutějších kolech poněkud rychlejší a tak jsem sledoval jak nedává mírnou levou zatáčku a zkracuje cestu do další zatáčky vpravo přes trávu, prohlubeň a hromadu kamenů. Zkratka se mu moc nevyvedla a při prohlídce volně odhozeného kola zjistil poněkud zdeformovaný převodník. Za pomoci kamene a pak ještě většího kamene jsme převodníku dali jakýsi, ale přesto nepoužitelný tvar. Usoudili jsme, že velký převodník je v Alpách beztak nadbytečný a nepotřebný a tak jsme pokračovali v trase. Po sjezdu asi tak 150 výškových metrů přestal foukat ledový vítr a hodně se oteplilo a tak šlo téměř veškeré oblečení dolů a prázdný baťoh byl rázem přeplněný. Před cestou jsme dostali varování ať nejedeme černou trasou. Nikde jsme černou neviděli a tak jsme bez mapy na ni samozřejmě najeli a našli onu varovanou „černou" trasu. Po 300 m bylo jasné, že to je „černá", přestože byla na začátku značená červeně, ale to už nebylo cesty zpět. V následujících 2 km slaňování bez lana zato však s kolem a klopýtání přes balvany se dostalo mnoha lidem hrozných jmen a navíc jsme tam ztratili celou hodinu, která pak k večeru chyběla. Co to je ona „černá" trasa jsem pochopil až o pár dní později. Dostali jsme se o 400 m níž a napojili jsme se na stezku, kterou jsme měli jet. Dál až do městečka Poschiavo to bylo úžasně nádherné a tak jsem všem odpustil. Cesta zpět má v podstatě jen dvě možnosti. Na kole 18 km po silnici s převýšením 1.300 m a nastoupanými 1.700 m, nebo sednout na vlak a nechat se vyvézt horskou železnicí. Volba byla jasná i přes cenu jízdného za osobu a kolo (12 + 12 frantíků, tvrdá švýcarská realita v plném proudu), ale cesta vlakem fakt stála za to. Na velký počet ostrých zatáček v obrovském stoupání měl vlak 8 vozů, běžně jich má 6 až 8. Trať má užší rozchod než naše, ale to stoupání je přímo neuvěřitelné a není to žádná zubačka ani jinak upravená trať. Na 20 km vystoupá o 1200 m výš, je to v průměru 6% stoupání a to tam je několik úseků v rovině. Nádherné výhledy na ledovce, hory a údolí. Vyvezli jsme se opět do stanice Ospizio Bernina a po stezce jsme sjeli na druhou stranu ke stanici Morteratch. V plánu byl dojezd až do Pontresina, ale bohužel chyběla ona hodina a protože jsme došli k závěru, že jsme švýcarské železnici dnes věnovali už dost, tak jsme jeli zpět zhruba stejnou trasou nahoru k autu. V druhé části trasy jsem lehce podcenil nutnost včas jíst a hlavně namazat rty proti slunci, takže následoval slušný hlaďák , kdy mě sundal 4 metrový hrbol a hodně spálená huba. Vrátili jsme se do Livigna a po menším pátrání jsme našli apartmán. Následovalo několik nepodstatných drobností, které mírně znepříjemnily pobyt v Livignu, jako např. parkování, výpadek wifiny, hodně slabé žárovky, silný spořič vody ve sprše, zlobivá seznamácká mapa, která mi tvrdošíjně odmítala přístup k některým funkcím a tak musela nastoupit improvizace a k tomu přibyla ztracená tečka v noťasu  :-).  Za dva dny se mapa umoudřila a i tečka se našla.

Neděle, jasná, slunečná, teplá, úžasná. Lanovka Carossello 3000 byla rozebraná a mimo provoz, takže náhradní řešení a postupně třemi lanovkami Livigno, Tagliede a Valandrea (kolo se neplatí) jsme se nechali vytáhnout na vrchol Vetta do výšky 2.600 m a trailem MTB1 jsme sjeli o 600 m níž a dalším trailem až k říčce Federia, kolem Lago di Livigno jsme vystoupali na Passo di Alpisella, projížďka kolem nádrže San Giacomo di Fraele spojená s obědem v restauraci u hráze. Drobný postřeh, kuchař jak je běžně v Itálii zvykem je jen do 14 hodin, pak už jen číšník vyškrabuje zbytky z hrnců dokud nedojdou. I tak ty zbytky byly to co jsem si představoval, doporučuji si dát big beer, pro neznalé to je zajímavé překvapení, přišlo opravdu k chuti. Vynecháváme původně plánovanou projížďku kolem nádrže Cancáno a stoupáme přes Baita di Trela na Passo Trela a pak následoval úžasný a místy i lehce adrenalinovější sjezd opět k nádrži Livigno a dojezd k apartmánu.
Jeden postřeh z Livigna. Za poslední 2 roky se tam opravdu hodně rozšířil provoz elektrokol, což je občas docela slušný průser. Nejenže výrazně až asi na dvojnásobek stoupl počet cyklistů na stezkách, ale především si hodně lidí v náročnějších situacích než je rovná polňačka vůbec neví rady a vznikají dost nebezpečné situace, zvlášť ve sjezdu.
Po nedělním dojezdu Petr oznámil, že musí vyměnit brzdové destičky v zadním kole. Výměna nebyl problém, ale přišli jsme na to, že se mu vůbec nevysouvá levý píst. Následovalo ověřené rozpohybování, což se povedlo a oba písty opět chodily stejnoměrně, jenže nebrzdily, což je v Alpách vada dosti podstatná. Buď měl míň kapaliny, nebo při našem servisu ji malinko vyteklo, takže v pondělí ráno malé zdržení a hledání servisu. U čtvrtého servisu štěstí, fungovali a navíc na počkání.

Pondělí, následoval přesun přes Flüelapass do Daviosu. Přijíždíme na adresu apartmánu v Davos Dorfu a potkáváme se se skupinou B, kteří přijeli před malou chvílí. Vyložení věcí, domluva, převlečení a odpolední projížďka. Pozemní lanovkou Davos Dorf DKB, skoro jako na Petřín :-)  jsme se s přestupem vytáhli na Weissfluhjoch. Na přestupu se nám od paní průvodčí, kterou zřejmě nedávno propustili z nápravného zařízení pro hrubost na svěřencích, dostalo důrazného školení jak správně ukládat přepravovaná kola. Její školení bylo tak působivé, že jsme si ho vzali k srdci a po celou další dobu jsme se ani v náznaku neodvážili ho porušit, uznávám, že to byl dobrý systém a kol se tak vešlo mnohem víc. Plánovaná cesta byla do pátku uzavřená a tak improvizace a náhradní řešení a humorný sjezd přes volné kamení humorným štěrkovým polem jsme dojeli na stezku na Gotschnagrat a hravými úseky na Gotschnaboden a dál jsme sjeli k jezeru Davosersee a pak už zpátky bydlet.

Úterý, přes nepříznivou předpověď s hektolitry vody je opět krásně a slunečno. Opět pozemní lanovkou, ale jen do stanice Höhenweg a přes Strelapass a sedlo Latschüelfurgga jedeme na Chörbschhornhütte. Medůza cestou úspěšně ničí plášť a duši, následuje provizorní oprava, která mu kupodivu vydržela až do sjezdu do Davosu, závěrečná procházka po městě mu prý udělala dobře a večer pak zjišťuje, že jako náhradní duši k 26" kolu si vzal duši na 29" kolo   :-).  Já před dojezdem k Chörbschhornhütte po úzké stezce na příkrém úbočí ve výšce asi 2550 m se držím poněkud víc k pravé straně přikloněného úbočí a příliš pozdě registruji drn vybíhající do stezky a následuje neodvratné otočení přehazovačky o 270 stupňů. Krátká procházka na seřadiště u hütte a výměna přetržené patky. Protože jsem zároveň přetočil i napínání přehazovačky, takže následovalo rozepnutí řetězu, správné usazení přehazky a kola a spojení řetězu (zlatá spojka), dva účastníci zkonstatovali, že vůbec není od věci vozit náhradní patku a že hned po návratu domů si ji taky koupí . No a protože to je sram, který si nechá líbit téměř cokoliv, tak nasazení přehazky na první dobrou a bez štelování funkční v celém rozsahu. Velká úleva a následoval sjezd trailem 646 do údolí směr Glaris. Někteří si sjezd užívali a někteří i intenzivně prožívali. V polovině sjezdu někteří měnili brzdové destičky, já jsem si chladil a omýval několikero modřin a odřenin. Můj zřejmě nepříliš estetický výstup z kola vzal nejspíš veškerou chuť k další jízdě nějakému Němci co jel za námi, protože slezl, počkal až se posbírám a zbytek kopce dolů už šel pěšky. Volný přejezd do Glaris, lanovkou Rinerhorn a pěkným sjezdíkem dolů a lanovkou znovu nahoru, odpočinek a dobré pivo. Následoval přejezd do sedla Äbirügg a fantastický a současně i fyzicky náročnější a místy i adrenalinovější pozvolný sjezd do osady Sand. Bohužel v samém závěru za lehkou ztrátu koncentrace následoval neodvratný trest s přistáním bez vysunutého podvozku, žádná kost navíc a na inventuru nových modřin byl čas až večer ve sprše. Následovala malá improvizace s vynikajícím výsledkem a neznačená „Medůzova" trasa zpět do Davosu byla úžasná.

Středa, vedoucí zájezdu oznámila, že nejdýl ve 14 hodin bude hodně pršet, tak se včas vrátíme zpátky, takže jsem si vzal jen malou lahev vody, poloviční svačiny a nenamazal se. Výsledek se dostavil, nejen že nepršelo, ale sluníčko rvalo co se do nás vešlo, huba opět spálená, vodu jsme doplňovali v korytech pro zvířata a vyžrali jsme i nouzové zásoby cukrů až do dna baťohů. Lanovkou Davos Platz s přestupem na lanovku Ischalp jsme se vytáhli na Jakobshorn a následoval hezký a technicky zajímavý sjezd vpravo k osadě Sertig Dörfli a odtud ověřenou „Medůzovou" trasou zpět do Davosu a stejnou lanovkou opět na Jakobshorn a tentokrát jsme jeli vlevo přes vrch Brämabüel, nevěřil bych, že budu schopný tam po té metrové římse přejet, následoval poněkud ostřejší sjezd do osady Teufi, při kterém se mi opět povedla jedna školácká chyba a tak jsem se skočil stydět přes elektrický ohradník asi tak o 3 metry níž za kleč do borůvčí. Všechno dobrý, jen mě trochu překvapilo, jak umí spálit kůži roztočený plášť kola, které se po mě projelo. Pak již jen relaxační volný sjezd do Davosu, údržba kola, sprcha a inventura a hóóódně velká a dobrá večeře.

Čtvrtek, přes avizovanou vodu je od rána nádherně jasno. Lanovkou Davos Platz s přestupem se vytáhneme až na Jakobshorn a vychutnáváme si již známý a tak i úžasný technický sjezd k osadě Sertig Dörfli. Cestou dolů jsem obdržel dvě žihadla od včel, které naštvali ti co jeli přede mnou a přejeli jim kolem nory. Medůza byl solidární a také si nechal jedno dát. Naštěstí to byly asi nějaké zdravé bio včely, protože krom svědění to ani trochu nenateklo. Následovala zajímavá a svižná „Medůzova" trasa. Po silnici rychlý přesun do Glaris a lanovkou Rinerhorn a vpravo překrásnou technickou trasou do obce Monstein a zpět do Glaris, kde mě v zatáčce téměř přejela větší skupina Čechů na koloběžkách, dvě holky mě těsně minuly a jedna dobrzdila v protisměru ve svodidlech, dobře to dopadlo a já tak mohl opět nahoru lanovkou Rinerhorn, lehké občerstvení, někdo pivo, někdo koláč. Trasou vlevo do sedla Äbirügg a odtud náročnějším pěkným technickým sjezdem zpět do Davosu a bydlet.

Pátek, na předpověď a avizované hektolitry vody už nespoléháme a vyjíždíme do prosluněného dne. Na programu byla návštěva bikeparku v Klosters Platzu. Přijíždíme z boku ke spodní části bikeparku, která byla pěkná a docela zajímavá a tak jsem neměl námitky si trať projet celou, jenže to jsem netušil co za vtipné pasáže je v horní části. Lanovkou tedy o 600 m výš na Gotschnaboden, při pohledu na ty co se spouštěli bikeparkem jsem zaváhal zda taky dolů nebo si radši lehnout do trávy a sledovat plující obláčky a poslouchat vzdálené zvonky a počkat na ostatní až zase přijedou. Zvítězilo kolo a chuť to taky sjet. Obtížnější pasáže lávek a skoků bylo možné objet, včas zastavit a třeba i vycouvat. V druhém kole jsme vyjeli lanovkou s přestupem o 1100 m výš na Gotschnagrat a odtud jeli vpravo. Po pár metrech jsem začal pochybovat, že jsme na cyklotrase a že se tam dá jet. Skutečně nebyl nejrozumnější nápad se tudy vydat, protože i Zdeněk ledacos šel, po hodině a půl jsme svláčeli kola o 600 m níž odkud se už zase dalo dobře jet (jednu rozumnou odbočku o 200 m výš jsme přehlédli) Zjistil jsem a nejen já, že tretry vážně nejsou nejvhodnější botou pro chození v horách, popraskané a utržené plasty na podrážce mi to potvrdily a mít nohy výš než hlavu taky nebylo moc zábavné. Pro zlepšení nálady jsem si dal ještě 2 x bikepark, svižníci 3 x. Zdánlivá nevýhoda, že lanovka jezdí po půl hodině, se ukázala jako dobře promyšlený systém. Dalo se v pohodě počkat až všichni odjedou a jet jako poslední a vychutnat si jízdu na prázdném trajlu, dole oddechnout, dát pivko a třeba i vyměnit brzdové destičky, které jsem sjel v zadním kole a jet zase nahoru ob jednu lanovku. Nebo se moc nezdržovat a dá se dobře stíhat lanovka po půl hodině. S přestupem jsme opět vyjeli až na Gotschnagrat a pokračovali rovně úžasně překrásnou panorama cyklotrasou Panoramaweg přes Parsennhütte až do sedla Strelapass a odtud po značené stezce pěkným technickým sjezdem sjíždíme 700 výškových metrů přímo k apartmánu v Davosu. Kdo by se na stezku necítil může sjet souběžnou šotolinovou cestou po 90MTB trase. Večer opět nezbytná inventura. Krom nějaké modřiny navíc a ztraceného zadního světla, jsem zjistil, že zadní plášť poněkud viditelně ztrácí vzorek, který jak doufám nebude chybět.

Sobota, přes noc spadlo krapet vody, ale jen aby se neprášilo hned od rána, na předpověď nemá smysl koukat, ze vzdálených mraků viditelně prší, nad Davosem je jasno. Ráno za pomocí stříbrné pásky jsem provedl rychlou opravu treter a uvedl je opět v použitelný stav. V sobotu se rozdělujeme na skupinu jezdivých a skupinu skákavých. My jezdiví se necháme pozemní lanovkou i s přestupem vytáhnout na Weissfluhjoch. Jedeme po do pátku zavřené značené cyklo, úvod byl neskutečně nádherný. Kolem lanovky Arosa jedeme po alpské terasové cestě na Strelapass a odtud vpravo po 90MTB trase. Docela by mě zajímalo kdo ten následující úsek označil jako MTB a ne nějakou horolezeckou cestu třídy 4 na které by se se ve sjezdu 200 výškových metrů k říčce Hauptertällibach určitě zadýchali i redbuláci. Povedlo se všem ve zdraví svláčet kola na pěšinu k říčce a dál už jsme byla opět skupina jezdivých. Sestup samozřejmě nevydrželo několik vrstev pásky co držela podrážku tretry, bohužel se přidaly prasklé plasty i na druhé, levé tretře. Škoda, že jsem neviděl výraz a nadšení těch co jsme později potkali co jeli proti nám, když dojeli k říčce. U usedlosti Jatz oznamuje vedoucí zájezdu další sjeté zadní destičky. Na těch jejich třicet kilo i s baťohem je to docela zajímavý úkaz, chvíli se pereme s přetlakovanou kapalinou a nakonec vítězí Medůzí síla a dílo se podařilo. Mezitím nám zchladly brzdy, přestaly smrdět a hlavně některým se přestala vařit stará a neměněná kapalina a brzdy začaly zase brzdit. Sjeli jsme do obce Langwies a dál po 90MTB následovalo úžasné stoupání s převýšením 700 m do horského sedla Durannapass. Po trase 330 Panorama Ride sjíždíme přes Schifer do Klosters Platz, stíháme předposlední lanovku s přestupem a necháme se vytáhnout na Gotschnagrat, v restauraci se domlouváme česko-slovensky, sice zavírají, ale z protekce jsme ještě obslouženi, dávám docela dobré místní pivo Calanda o zajímavém objemu 0,58 l (nevíte někdo proč zrovna 0,58?). Nouzově zpevňuji tretry na dojetí a čekáme na svižníky co si dávali navíc jeden bikepark. Měli smůlu a přijeli 10 minut po nepochopitelně brzké zavíračce v 17 hodin, takže mohli jen vyměnit ojeté destičky, to snad byla nějaká alpská mánie, pořád je měnit  :-)  Je příjemný podvečer, přesto se ve výšce 2.250 metrů začíná citelně ochlazovat poněkud dřív a tak se dáváme opět do pohybu a již známou trasou Panoramaweg , kterou si labužnicky vychutnávám, dojedeme opět na Strelapass a odtud známou značenou stezkou sešup 700 výškových metrů přímo k baráku. Po dojezdu zjišťuju stav kola, už výrazně hladký zadní plášť mě poněkud znepokojuje, ale horší je stav bočních drapáků, ze kterých na svém místě drží snad jen polovina. Zvažuji výměnu za nouzovou rezervu, ale věřím v nedělní suchý hrubý podklad a seriozní pevnost nobby nicků. Spravuji pouze obě tretry a pro jistotu přidávám dvě vrstvy stříbrné pásky a pak jdu bohužel již balit na nedělní odjezd domů. Večer se koná strategická porada účastníků zájezdu co s nastávající nedělí. Domů se sice fakt ještě nechce, ale v neděli ráno se z nás stávají švýcarští bezdomovci a co horší, tak většina účastníků je divně postižená a chce jít v pondělí zase pracovat  :-). Skupina A plánuje odjezd v podvečer, skupina B je nějaká divná a jede už ráno, Petr se přesouvá do skupiny B a Medůza do skupiny A.

Neděle, v noci do rána spadlo poněkud víc vody, nejen že se neprášilo, ale místy byly i drobné loužičky. Vyklizení věcí do auta a rozloučení se skupinou B. Pozemní lanovkou vyjedeme do stanice Höhenweg a ještě potlačíme 100 výškových metrů k trase Panoramaweg a vpravo po ní k Parsennhütte. Občasné kaluže a především hustá mlha a nízké mraky, že nebylo vidět na 10 metrů nás mělo varovat, ale ve snaze o trasu co jsme ještě nejeli a vyhnout se prudšímu klesání, opouštíme ověřenou trasu a dáváme se vpravo se záměrem dojet ke Schwarzseealp, což se samozřejmě nakonec daří, jenže sjetí z trasy, bloudění v mlze, sjetý zadní plášť, příkré pastviny, mokrá tráva, tisíce kravinců a mnoho ohradníků pod proudem udělalo z původně již nijak vzrušujícího přejezdu docela humornou procházku s občasnou intenzivnější snahou se udržet na příkrém svahu a neujet po mokré trávě a kravincích o nějakých 500 m níž. Vyhráli jsme a v protrhávající mlze jsme našli správnou cestu a technicky zajímavou stezkou jsme dojeli na Gotschnaboden. Střihli jsme si 4 x bikepark, stihnul jsem i pivo a utratit tak téměř veškerý zbytek „drobných" frantíků a na závěr jsme s přestupem vyjeli lanovkou až na Gotschnagrat. S Alpami jsme se rozloučili projížďkou po již prosluněné trase Panoramaweg až na Strelapass a známým dost zábavným technickým sešupem jsme sjeli do Davosu k parkovišti.

Po dojezdu jsem mrknul na zadní plášť a krom toho, že byl už úplně hladký mě překvapilo, že se někde neroztrhal a dovezl mě, kvalita se nezapře. Současně jsem vzdal hold sedlovce, která spolehlivě šla snad tisíckrát dolů a nahoru, je k nezaplacení. Lehké zcivilizování, převlečení, naložení kol a věcí a pak již jen odjezd domů. Následující cesta 105 km po silnici č. 28 přes Flüelapass a pak po č. 27 podél toku řeky Inn a Rakouskem až do Landecku, kde snad není nikde ani 10 m rovný úsek, je řidičský zážitek, který se také hned tak někde nepotká.

Ještě pár postřehů, velké kabinové lanovky jezdí po půl hodině a přednost mají bajkeři, kteří nastupují jako první a teprve potom do zbytku prostoru pustí pěšáky. Na malé kabinky věší kola obsluha, ale sundavá si je každý sám, tak pozor, je nutné být včas nahoře venku z kabiny a sundat i třeba cizí kolo, jinak jede kolo zase dolů. V Itálii se za kola na lanovkách neplatí, zato ve Švýcarsku na všech a pro nás ne zrovna málo. Docela překvapilo, že ve švýcarských obchoďácích se chléb a pečivo prodává na váhu a ne na kusy. Docela brutální cena je za kilogram, na pokladně je převáží a pak už je snesitelnější, přesto stále švýcarská.

Závěrečná inventura: přetržená patka přehazky, naprosto spotřebovaný zadní plášť a oboje destičky, zlikvidované tretry a ztracené zadní světlo, žádná kost navíc, jen 22 odřenin, 10 krásných modřin, 2 naraženiny a 2 žihadla, zkrátka skutečně vydařený a naplno prožitý zájezd do Alp :-)
Celkem přijatelných 470 km a 23.730 nastoupaných a sjetých metrů včetně vlaku a lanovek. Uměl bych si představit o něco větší porci kilometrů, ale mimo mě to pro všechny ostatní účastníky zájezdu byla dovolená a aktivní odpočinek, takže jako celek to nemělo chybu. Pro zájemce mám track logy a další postřehy a nápady pro ještě lepší vyblbnutí.

Fotografie, stručný výběr z fotek : 

https://leleknakole.rajce.idnes.cz/Livigno_a_Davos_2017/