blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Kristina > Bikepacking španělsky 4.část: Andalusie – z pouště Gorafe na pláž v Cabo de Gata

Bikepacking španělsky 4.část: Andalusie – z pouště Gorafe na pláž v Cabo de Gata

Bikepacking španělsky 4.část

Foto: Autor

Další fotografie

Bláto z lesa vymění naše kola za písek z pouště Gorafe a pobřeží v Cabo de Gata. Část čtvrtá.

Vyrážíme z motelu u cesty v městečku Baza. Stavíme se nakoupit potraviny spolu s kamionisty a kousek cesty jedeme po Vía Verde de Sierra de Baza (bývalá trať železnice) směrem na poušť Gorafe. Na tuto část trasy se Silvo velmi těšil. Existovaly dvě alternativy, jak se dostat do městečka Gorafe. První byla lehká po asfaltu a ta druhá křížem přes poušť z opačné strany. Vybral si tu druhou. Tabule na zdi s nápisem „soukromý pozemek", ke které po několika hodinách přicházíme, nás ani náhodou nemůže zastavit. Vždyť Komoot nám za branou ukazuje zaručenou cyklostezku. Dívám se na Silva, jestli se úplně zbláznil, já přes ten plot určitě nepolezu. Ale jako vždy, do 10 minut vidím samu sebe, jak mu pomáhám přehazovat kolo přes dvoumetrovou železnou bránu, zhluboka se nadechnu a šlapu do pedálů co to dá, ať nás tam nikdo nenačape.

Ve zkratce: přejíždíme přes dvě obrovské farmy, takže dvakrát přeskakujeme plot se všemi věcmi (20 kg), bajky (30 kg), vozíkem a dítětem (35 kg). Někde mezi těmi farmami nás začínají honit velcí a dost naštvaní psi. Absolvuji pád do bláta. Je neskutečné teplo, vždyť poušť je za rohem, a do toho nás žere roj komárů. Nakonec se dostaneme do bodu, kde se má nacházet most, který je ale spadlý. Ubytko je sice od nás pouhých 4 km, ale musíme se přes ty farmy se psy zase pěkně vrátit, protože proud řeky je tady moc silný. Ten pocit, když přes nějaké místo rychle proběhnete, že vždyť se sem už nikdy nebudete vracet, a nakonec se na vás dívají, jak tudy utíkáte dvakrát. Život se Silvem. Opět mi v hlavě běží ten film o našem rozvodovém řízení. Takže si to jedeme celé zpátky, plus dalších 30 km objížďka přes prašná pole a do města Gorafe přijíždíme kolem osmé večer.

Silvo má štěstí, scenérie okolní pouště mě ke konci dne obměkčí. Navíc nás zde čeká skvělé ubytko v jeskynním domečku, což je v tomto regionu docela časté. „Cueva" (jeskyně) totiž udrží fajnový chládek i během veder. Na majitelku jeskyně čekáme v malé hospůdce, kde borci hrají flamenco a my s „Clarou" (pivo s citrónovou fantou) v ruce nasáváme atmosféru Andalusie.

Zůstáváme dvě noci, protože Silvo je rozhodnutý, že druhý den musíme vidět poušť. V tom horku se mi tam zpočátku fakt nechce, je mírně zataženo a hrozné dusno, ale samozřejmě že nakonec jdu. A přiznávám, že si jízdu bez zavazadel užívám. Tvary zerodovaných pískovcových kopců, které tu před tisíciletími vyformovala řeka, mění se zapadajícím sluncem barvy a nám se ty pohledy vrývají do paměti během rychlé jízdy s přesně nula turisty. Po golden hour přichází pink hour, která představuje několikaminutový práh mezi horkým dnem a hvězdnou nocí a my upalujeme zpátky do naší cuevy, abychom se tam někde v poušti zcela neztratili. K večeři jako správná matka zajistím pro Oskara tapas zdarma, které dostaneme k pivku. Vždyť které dítě nemiluje smažené chobotničky?

Druhý den ráno vyjíždíme v jemném mrholení do Guadixu, odkud plánujeme naskočit na vlak do Almerie. Cestou si poprvé všimneme v dálce i zasněžených vrcholků Sierra Nevady, které nechybí v Silvovým itineráři. Po příjezdu na maličkou stanici v Guadixu nám však technik oznámí, že nejbližší vlak nás nevezme. Toto řešíme s vlaky často - naše kola můžeme vzít pouze do vlaků označených MD (media distancia). Sedáme si na venkovní lavičku a civíme do mapy, když se najednou technik vrací a oznamuje, že zavolal kolegům ve vlaku a vezmou nás. Viva España! Přijíždí vlak, dva průvodci, výpravčí a vlak vedoucí přijdou okamžitě k nám a kroutí hlavami, že ale toto nejsou jen kola, vždyť máme toho strašně moc... O minutu později nám všichni pomáhají naložit na vlak vše, co máme. Vyrážíme a já vykřikuju „gracias" na všechny strany. Z vlaku sledujeme poušť Tabernas, která byla dějištěm různých „spagetti westernů", zejména filmů od Sergia Leone. Jsem v šoku, že i tady jsou vidět fóliovníky na pěstování ovoce.

V Almerii se ubytujeme v centru v neobvykle parádním hotelu, který je zřejmě kvůli Covidu velmi levný a bajky nám uschovají do konferenční místnosti. Před hotelem je lavička se sochou Johna Lennona, který v Almerii začal psát skladbu Strawberry Fields Forever. Během této mé jednodenní dovolené od kola bloudíme historickými uličkami a bulváry. Narazíme na bar Casa de Puga, otevřený od roku 1870, kde si „užijeme" tradiční tapas - s Oskim tradičně trapas. Také nás pořádně vyběhá v pevnosti Alcazaba, která se tyčí nad městem a Silvo mi celý žhavý jmenuje filmové trháky, které se zde natáčely, včetně Game of Thrones. Svět se asi dělí na ty, kteří se na tuto ságu dívali a mě.

Jelikož podle předpovědi má následující dny pršet, pozměníme trochu plány a před dalšími horami se vydáváme na pobřeží do přírodního parku Cabo de Gata, který má prý podle Silva nejnižší roční průměr srážek ve Španělsku. Začátek je trošku namáhavý, jedeme po trase Eurovela, která nás místy vezme až na pláž, kde se ryjeme pískem. Jsou momenty, kdy se prostě naštvu, naskočím na bajk a snažím se to co nejrychleji přepedálovat, ale nakonec jen padám na zem. Naštěstí písek je měkký, a i když jsem top frfloš, směju se tomu. Pastýř se stádem oveček na pláži nás také docela pobaví. Když se ale vybelháme do kopců, mlčky hltáme všechny scenérie, kterými nás toto krásné sopečné pobřeží uvítá. Je zde kopec skrytých pláží, my se házíme do vody na Playa de Monsul. Silvo mi jako odborník (mimo jiné) na filmy nezapomene dvě stě krát říct, že se zde natáčel i Indiana Jones a Last Crusade, Neverending Story a nevím co ještě. Když se začne stmívat, pokračujeme přes San José, velmi pěkné městečko s bílými domky a my máme feeling jako někde v Mexiku. Celkově na nás Cabo udělalo super dojem, ještě zde naštěstí chybí velké hotelové komplexy a je tady co objevovat. Do kempu Los Escullos přijíždíme jako vždy pozdě večer. Chytíme pěkný bungalov, který není nejlevnější, ale po dlouhé době oceňujeme hřiště hned vedle malé restaurace a bazénu. Konečně tak trochu dovolená! Zdržíme se dvě noci a pak vyrážíme do Mojacaru. Je to pro nás docela zajížďka zpět, ale jsme zvědaví, protože tu prý dovolenkuje spousta domácích. Opět se drápeme zatáčkami po hlavní silnici a baštíme výhledy. Když dopedálujeme k bývalým dolům na zlato ve městě Rodalquilar, které zde zůstaly opuštěné od 60. let, sjíždíme na gravel. Později míjíme i prázdné hornické vesničky.

Příjezd do Mojacaru provázejí serpentiny po pobřeží, skoro nás srazí týpek užívající si sportovní jízdu. Při zatáčkách mu děsivě skřípou kola a později na něj narazíme v malém baru po cestě, kde si žízní užíváme tinto de verano (víno-soda-sprite). Mojacar má dvě části, starou část v kopcích a párty část u pláže. Vybíráme si párty část, kvůli pláži. Ubytujeme se v penzionku u příjemného Francouze s božím pejskem Jackem (který je neuvěřitelným křížencem mámy labradorky a otce Jacka Russela) a déšť nás přesvědčí zůstat o jednu noc déle. Namísto plavek se hřeju na pláži v nepromokavé Patagonii bundě na bajk. Oski si pláž navzdory všemu užívá a počásko mu je naprosto ukradené.

Z Mojacaru, který se nachází u Sierra Cabrera, se nakonec rozhodneme vrátit zpět, přestože jsme původně plánovali vyrazit právě přes Sierru. Hned za městem jsem na nepříjemné stezce u pláže v nesnázích a Silvo je s Oskim a vozíkem kilometry napřed jako obvykle. Naštěstí se objeví dva cyklisti, kteří mi pomohou potlačit bajk do strmého kopce po řádných šutrech. Nechápu, jak to ti dva dali raz dva nahoru i s Thulečkem. Později míjíme krásnou pláž Playa de los Muertos. Jedeme, co to dá a dostáváme se do Las Negras, které je pro nás tak trochu zklamáním, přestože na internetu tuto část Caba opěvovali. Stále jsme mimo sezónu, vše v kempu kromě fajnového bazénku je zavřeno a městečko Las Negras hned vedle má fakt zoufalou pláž, ačkoli s hezkým výhledem na okolní útesy.

Z kempu vyrážíme po gravel cestě, mně je dost těžko z dusného vzduchu, ale pohled na čerstvě převrácené auto pod cestou, kterou jedeme, mě docela probere. Potkáváme zde dva bajkery, kteří jsou také netradičně na e-bicích. Jeden z nich má tak po 60tce a když vidí Oskiho, hned se s námi chce vyfotit. Ukazuje při tom na bajk a směje se, že díky své mašině má prostě o 30 let méně. Teprve teď, když se vracíme z poloviny tou samou částí zpět do Almérky, zjišťujeme, proč jsme u malého kostelíku uprostřed polí, kde byl strašný zápach hnojiva, viděli turisty s foťáky. Kostel byl dějištěm známého románu Bodas de Sangre (Krvavá svatba) a natáčelo se zde několik westernů, samozřejmě včetně těch od Sergia Leoneho.

Scénky z westernů se mi zde však prolínají s aktuálnějším tématem mikroplastů a novodobým otroctvím. Jak projíždíme přes pole, vítr rozhazuje kusy fólií z okolních plantáží, kde se pěstuje ovoce a zelenina pro celou Evropu. Často se tato část Španělska u Almerie nazývá Sea of Plastic (moře plastů) a je ji prý vidět i z vesmíru. Moje zděšení okolním znečištěním se stupňuje, když spatřím traktor, který pluhem proorává veškerý bordel pěkně do půdy. Potkáváme dělníky - migranty, kteří jsou zde kromě nás jediní cyklisté, avšak oni se na rozdíl od nás přesouvají do práce na přilehlých farmách. Později míjíme obrovské slumy bez základních potřeb, kde pracovníci z fóliovníků bydlí se svými rodinami. Někdy jsou ty obrovské fóliovníky hned při cestě a jen jízdou kolem na mě sálá strašné teplo. Venku je teplota kolem 35 stupňů a neumím si ani představit, v jakých podmínkách tam mohou pracovat. Část s fóliovníky se kontrastně vystřídá s národním parkem a golfovými resorty a my opět vjíždíme do Almerie. Jedeme však rovnou na vlakové nádraží. Další zastávkou je Guadix, kde tentokrát i přenocujeme. Podobně jako v Gorafe, i v Guadixu je mnoho jeskynních ubytek. Přespíme v jednom z nich a ráno vyrážíme do Sierra Nevady. V Guadixu bychom příště určitě rádi strávili více času. Před námi je však doslova vrchol našeho putování po Andalusii - Pico de Veleta (3394 m).

Předchozí 3. část mého blogu si můžete přečíst zde.

Fotogalerie

07.09.2022 vložil/a: Kristina
karma článku: 3.64

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (0 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |