blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > Kristina > Bikepacking španělsky 3.část: Andalusie – Sierras de Cazorla, Segura y Las Villa

Bikepacking španělsky 3.část: Andalusie – Sierras de Cazorla, Segura y Las Villa

Šlapeme na hřeben v Sierra de Segura. Někdy ho bylo potřeba vyběhnout.

Foto: Autor

Další fotografie

Z Castilla-La Mancha přejíždíme do Andalusie a pokračujeme přes největší chráněné území ve Španělsku. Část třetí.

V Siles do půlnoci doplňujeme tekutiny v místním pohostinství v parku a následující den nás čeká Sierra de Segura a asi 80 km po CM-412. Po snídani na dětském hřišti provedeme menší nákup zásob a vyrazíme přes olivové sady. Stoupání je nekonečné, snažíme se jet co nejúsporněji, protože směrem nahoru pojedeme většinu dne. Vždy když si trochu zapnu baterku, Silvo mě napomíná, abych šetřila, kdyby si ji náhodou s Oskim se mnou potřebovali vyměnit. Vezou totiž i kompletní náklad. Sierra de Segura nás hned okouzlí a dosud ji považujeme za jeden z nejkrásnějších národních parků, kterými jsme ve Španělsku projeli. Dokonce jsme si řekli, že Segura by stála za samostatný výlet, aby člověk stihl alespoň zlomek z takového množství cyklistických a turistických stezek.

K obědu si obvykle najdeme místečko s výhledem a Oski oddaně pomáhá s vařením. Je to jeho nejoblíbenější část dne. Jednoduše, pokud chcete prožít takové putování s dítětem, je ho potřeba zapojit do všeho, co nepokazí. Napouštění vody do lahví, tlačení vozíku do kopce (i když byl často spíše doslova na přítěž, protože se na něj zavěsil), příprava oběda, mytí nádobí v potoku... Vždy se našla nějaká fun činnost, abychom mu vykompenzovali ty hodiny ve vozíku.

Po dlouhém dopoledním výšlapu nám začíná docházet voda, tak rovnou začínám po Silvovi vrčet, že kde všude jsou ty studny, jak mi tvrdil. Kromě toho máme k obědu těstoviny, které je potřeba také v něčem uvařit. Naštěstí těsně před vrcholem nacházíme tabulku Fuente a Oski už cupitá s flaškami.Oběd vaříme na vrcholu a pak si užíváme parádní hřebenovku a vzdycháme nad krasovými útvary stále dokola. Následuje ještě hezčí sjezd, ale já jsem vždy více zaměstnána myšlenkou, aby se ti dva nepřevrátili.

K večeři přijíždíme do maličkého La Toba, kde unavení bez dostatečné baterie nacházíme malé pohostinství. Po pár pohovorech s domácími nám bufet otevře osoba s telefonem u ucha skrývající se na schůdcích za domem. Dobíjíme baterky a z majitelky se vyklube Brazilka. Oski si hraje s jejími pejsky, zatímco nám ona vypráví o covidu v Brazílii. Já skoro ničemu nerozumím, Silvo, který dosud uměl španělsky max poděkovat, jí po druhém pivu klade otázky a vedou velkou konverzaci. Dodnes nechápu.

Chvíli poté, co dopijeme nevím kolik piva a vydáme se na cestu, máme několik pauziček na malou potřebu a nechtěně se rozloučíme se Silvovým stojanem. Přichází golden hour, slunce začíná dohořívat a nás čeká ještě docela štreka do Pontones, kam přijíždíme kolem 9 večer. Hotýlek, který jsme měli vyhlédnutý (ale samozřejmě ne sjednaný), je zavřený, a tak zastavím pána v montérkách na cestě, jestli nám neporadí jiné ubytko. Pan vyndává mobil, obvolá pár kámošek „Hola guapa" a po asi třetím telefonátu nás čeká paní na druhém konci vesnice, kde pronajímá pokoj. Chybí nám však večeře, obchody jsou již zavřené, tak letíme na druhý konec vesnice po hlavní cestě do pohostinství, kde vaří (Pontones má dvě části - Ponton Bajo a Ponton Alto). Je už dost tma, na hlavní cestě zapínáme naše dálková světla. Padáme do postele kolem 11 a druhý den vyrážíme brzy, abychom stihli udělat nákup. Dnes chceme konečně přespat v Sierra de Cazorla v lese. Osud má s námi však jiné plány. Hned po ranním nákupu si jedeme nabrat ve venkovské studni vodu a Silvo si všimne, že má zlomenou špejli na bajku. Snaží se to opravit, ale tohle na koleně opravdu neudělá. Jde o špejli zadního kola, které má integrovanou přehazovačku. Náhradní s sebou máme jen ty na přední. Zjišťujeme, který servis má válcovačku a dokáže udělat špejli na míru.

Voláme kámošům, jestli by náš problém zvládli přes telefon vysvětlit v „nejbližším" servisu, který se nachází 30 km od nás. S několika opraváři si dopisuji přes whatssap (tato appka ve Španělsku velmi fičí, i když potřebujete domluvit ubytko a nedovoláte se, je možné, že na whatssapu vám odpoví). Veškerá snaha je však bez úspěchu, dokud nepřijde starý pán, který na nás déle číhá z okna. Sice nemá číslo na taxi, ale zavolá policii ve vedlejším městečku, kde mu číslo dají. Přichází mladý ostřílený taxikář a ten hned volá známému. Stařík nás všechny vyšle, že tam budeme určitě dlouho čekat a že on nám zatím všechno pohlídá. Necháváme tedy vše, co vlastníme, u něj a odjíždíme taxíkem. Když prožijeme klikatou cestu a pozdravíme se se všemi, které náš šofér v okolních obcích zná, přijíždíme k servisu. Je jedna hodina, slunce nejvýš jak to jde a servis má už siestu. Otevírá v pět. Tak usedáme do nízkonákladové pizzerie naproti s velkou hlučnou skupinkou latino stavbařů. A trávíme tu dovolenou až do večera. Silvo se trochu obává, jestli nám to dají dohromady, zejména kvůli bezdušovým kolům s mlékem a válcovačce, ale Pedro v servisu nemá sebemenší problém.

Cestou zpátky mi je v taxíku na serpentinách už tak špatně, až si tam zapomenu mobil a musím později volat taxikáři, aby se s ním za námi vrátil. Každopádně, bajky na nás i se všemi našimi věcmi počkaly, stařík jen mávl rukou, že nemáme za co, a tak se jdeme vyspat na stejné ubytko, kde jsme přespali předchozí noc - „Una noche más". Bylo nám to věru souzeno, ve skříni nacházím Silvovu nejoblíbenější Patagonia Houdini bundu a v zástrčce moji nabíječku.

Ráno nás paní vyprovází a nechce věřit, kudy jedeme. Myslí si, že jí nerozumíme, a tak opakuje desetkrát, že cesta je tam jedině pro pěší a že neprojdeme přes potok. Myslím, že potok byl ten den nejmenší problém. Děkuji Danner Trail 2650, že mě přenesli po šikmých skalách mezi ovce s tím 30 kilovým bajkem a dalšími x kily zavazadel.

V dost silném větru přijíždíme na planetu Mars. Nad hlavami nám krouží obrovští dravci a na cestě kromě pastevců ovcí na 30 kilometrech nepotkáme žádné turisty. Míjíme několik útulen a v Refugio Campo del Espino se složíme na oběd, abychom si od větru odpočinuli. Terén je za mě na jedničku, žádné kopce, pro které bych tradičně nadávala. Projíždíme trailem Bosques del Sur (GR-247) přes národní parky Sierras de Cazorla, Segura y las Villas. Další útulnu Refugio Rambla Seca míjíme, když Oski spí, tak se na sebe jen podíváme, že je toho třeba využít a táhneme dál.

Srdce mi poskočí, když po hodinách opět spatřím les místo depresivní pustiny. Překvapily nás nádherné prastaré stromy, mělo by se zde nacházet kolem 100 borovic černých, které jsou více než 1300 let., staré Jedna borovice ve výšce 1700 m.n.m. nesla věnování slavnému španělskému přírodovědci (autor TV seriálu El Hombre y la Tierra). Do Refugio Fuente Acero přijíždíme těsně před deštěm. Při pohledu na tuto zříceninu z hororu se mi stýská po předchozích dvou útulnách, ale nemáme už na výběr. Silvo se vydává na výpravu po vodu a vrací se zpět. Potkal anglicky mluvící rangerku, která mu řekla, že pramen máme kousek za útulnou. Tak se tam vyberou s Oskim, už začíná dost pršet a vracejí se zpátky s velkým zážitkem, protože v lese viděli krásného jelena. Po dokonalém jahodovém rizotu s vínkem, které Silvo vykouzlí, spíme v tomto domečku hrůzy jako zabití. Ráno musíme Oskiho z našeho rodinného king size spacáku Big Agnes vytáhnout.

Na úvod dne si na rozcvičku dvakrát vyjdu šlapák, protože mi někde po cestě vypadne mobil. Zatímco já zoufale jezdím nahoru dolů na bajku, Silvo s Oskim najdou mobil kousek u nich.

Přes Cazorlu přejíždíme do Sierra de Castril. Odpadám z mechem obrostlých nízkých dubů, které v ponurém počasí vytvářejí filmovou atmosféru. Filmová atmoška pokračuje i dál, když vjedeme do nepochopitelně lepkavého bláta, na které se nabalují malé i velké kameny. Kola se po chvíli přestávají točit a už je nelze ani tlačit. Ručně s hůlkami to bláto stíráme dolů každých pár metrů a pak zase znovu. Myslím, že jsem tu dosáhla svého dna a kluci si to odnesli. Strašně nadávám, chvílemi pláču a jsem odporná na Oskiho, i na Silva. Pocit bezmoci naštěstí přešel, když je po dvou hodinách lepkavý úsek v Sierra de Castril za námi. Až neobvykle si užívám single track dolů kopcem směrem k přehradě. Překračujeme řeku Guadalentýn, jejíž azurová barva hojí mé rány na duši a všichni se těšíme na pozdní oběd v nejbližším městečku.

Jak je už ve Španělsku zvykem, děti jsou zde nade vše a starší majitel z maličkého pohostinství vyhrává Oskiho srdíčko, když mu daruje několik sladkostí a klobouk. Všude chodí spolu za ruce a musíme jim udělat společnou fotku. Po pořádné přestávce sedáme zpátky na bajky a pokračujeme dál, dokud se před námi nezačne vynořovat Sierra de Baza.

Před příjezdem do civilizace ve městě Baza zastavujeme na benzínce a Oski se řádně vyblázní s vapkou, abychom spláchli všechno bláto z kol i vozíku.

Hotýlek v Base u cesty na rychlé přespání, který jsem narychlo vybrala během oběda, byl trochu fail. Byl to takříkajíc motorest pro kamionisty a Silvo mě skoro zabil. Oski si ale večer neskutečně užívá - u benzinkových tapas si tančí na španělské šlágry, utrácí všechny naše drobné na automaty s hloupostmi a snaží se ohromit pocestné malé Španělky, které mu jedna za druhou dávají košem. Vedle večerní idylky se vzhledem k počasí a naší únavě se Silvem dohodneme, že bychom to mohli namířit na pár dní k moři. Ráno mi však místo toho oznámí, že si to všechno promyslel a vyrážíme směrem k poušti Gorafe.

Fotogalerie

08.08.2022 vložil/a: Kristina
karma článku: 4.25

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (8 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |