Můj malý ráj na zemi

Tak jo, fakt vyrážíme. Ze Žamberka od mého rodného domu do Žuljany v Chorvatsku na poloostrově Pelješac. Sedám za volant sice velké Hyundayky, stejně však naložené po střechu a vezu s sebou poklady mého života. Svého devítiletého Františka, patnáctiletého Honzíka a dědu s holemi (myslí se mého tátu) s úctyhodnými 85 lety na krku. Život to tak někdy zařídí a tak mám před sebou zase jedno životní poprvé, jako odřídit a odšéfovat celý Chorvatsko až na jih, kde to miluju.

Jde to dobře, zastavujeme ještě před Brnem v naší tradiční hospůdce na polívku a guláš se zafixovaným rituálem Čechů před hranicema se pořádně najíst a natankovat. Frčíme přes Mikulov, Vídeň a Gratz do Slovinska, se skřípěním zubů kupuji předraženou dálniční známku a jedeme na Maribor. Moje navigační skupina je úžasná, před křižovatkou mně většinou dají na výběr nejmíň dvě varianty. Asi už tudy nějací Češi jeli, protože tu navigaci typu SLO nebo HR píšou přímo na dálniční pruhy. V autě je veselo, fajn. I tady všechny dálnice a silnice opravují v létě, tak se vlečeme. Zastavuji, jen když hrozí, že se mně v autě počůrají. Už tam chci být, na jihu. Děda mává krabičkou ECN na rakouskou slečnu na hranici „tý hele..", kluci řičí smíchem. Málo platný, stejně nás nakonec skásnou v euráčích. Konečně směr Split a Dubrovník, stmívá se. Poprvé v životě piji Retbull a je to fakt síla, myslím, že už nikdy neusnu. Dálnice se vyprazdňuje, míříme na Ploče na trajekt. Děda nemá pas, tak nemůžeme objet přes Bosnu a Hercegovinu. Půl jedné v noci. Řadím se do fronty na první ranní trajekt v 5. Teplo, vůně ryb. Mám za sebou 14 hodin za volantem, stejně nejde spát. Moji tři muži mého života uléhají na karimatky vedle auta. Zde nic divného, když se podívám kolem sebe. Děda, Honzík, František. Fotím tu moji úžasnou trojici a hlavou mně běží spousta myšlenek, jak hodně pro mě znamenají a že jsem je vpořádku dovezla.

Ráno jsme na místě. Naši domácí, Dražan s Katarínou, nás brzy ráno srdečně objímají a snášejí na stůl bohatou snídani. Jako bychom přijeli domů. Máme před sebou 8 dní. Jen zdánlivě mnoho…

Je to tu fakt pr..l světa, konečná, silnice dál nevede. Žádné diskošky, opravdu klid. Ráno tu kokrhají kohouti, přesně s rozedněním. To mi vyhovuje, nepotřebuju budíka. Pro mě znamení namíchat sacharidy, napít se vody - ne té z kohoutku, ta teče slaná a prožene vás dřív než doběhnete na záchod. Obouvám své maratonky a vybíhám. Jako vloni a předloni. Na Sv. Ivana po kamenitých cestách 500 m vysoko nad mořem. Při vůni bylin a té nádheře ani nevíte, jak dřete a jak vám teče sůl do očí. Hned ráno je tak 25 st.C. Můj nejoblíbenější trénink na horský maraton. Běžím za 14 dní. Letos jsem to se zlomeným zápěstím po pádu na bike marathonu pěkně flákala, bože, dej mi zase sílu. Vracím se k osmé a moji miláčci se akorát probouzejí. Děláme plán na den, těžko, všechno je tu úžasné.

Vloni jsem tu měla bika a jeden den mě rodina vypustila na výlet po poloostrově. Mapy tady nedostanete. Zastesklo se mi po značení KČT a podrobných mapách v Česku. Vyrážím na cesty řídě se podle slunce. Asfalt nudí, hledám cesty terénem, což tu znamená kamenité a prudké cesty s pražícím červencovým sluncem. Podařilo se mi objevit cestu z Trsteniku vin přes ústí tunelu Dopoledne se mi podařilo objevit úžasnou cestu z Donje Vručice ke Gornji Vručici, nitrem poloostrovem. Kamenitá cesta je rozbrázděná dešti - v tom palermu přemýšlím, kdy tu asi prší. Bílý vápenec, kaktusy, vůně bylin a červená hlína. Potřebujete hodně vody na cestu, v poledne beze stínu to šíleně praží. Odpoledne jsem zkusila podélnou cestu po hřbetu poloostrova. Najela jsem na ni z Oskorušna, nejdříve v pohodě kolem vinic, pak cesta zhrubla a já se vydala do lesa silných borovic a manévrovala na biku mezi jejich obrovskými šiškami, klacky a dost velkými kameny. Drkotám z kopce, čekaje každou chvíli defekt, prosím hady ať včas zdrhnou, lýtka už totálně odřená od šlahounů ostružin a klacků. Zastavuji se a uvědomuji si, jak krásně tu je. Vůbec nemám přehled kde jsem, podle slunce snad dobře a říkám si, tady by se parťák hodil. Jaká úleva, když vyjedu z toho středomořského pralesa a uvidím traktůrek u vinic. Ptám se na cestu vinaře, který jen kroutí hlavou, kde jsem se tam vzala na kole. Pro ten den skončily experimenty a pokorně jsme přijala asfalt ve vesnici Pijavičino.

Vše, co jsme tu kolem Žuljany objevili, už máme pojmenované. Mému minitýmu nejvíce vyhovuje „nuda" pláž. Dědu s holemi dovezu autem až k moři, po značně prašné cross country cestě mezi bambusy. Jiný den má děda „volno". Což znamená, že sedí v přístavu a kouká na holky v bikinách a v poledne si jde dát šlofíka.

Pak tu je úžasný ostrůvek Rabbit hill. Na ten prostě doplavete bez ničeho. Ale mnohem lepší je mít s sebou proviant. Jenže v našem případě to znamená zcela naložený člun s tlustými knihami o motýlech, rybách a ještěrkách mých malých vědátorů... Podotýkám, že nemáme motorový člun a pádlujeme. „Mami, ono to nějak nejede", prohlašuje Honzík. Moje trpělivost končí a beru ploutve a masku a šnorchluju ty 2 km s člunem v závěsu z přístavu na ostrov. Mini ostrůvek s bohatou zelení a živými útesy kolem má tak do 50 m v průměru. Fakt na něm žije tlustý králík. Každý kdo připluje mu dá kus své svačiny. S Františkem plaveme na vedlejší asi poloviční miniostrůvek s přírodním wellness. Po odlivu zde zůstávají vápencové vany se sluncem vyhřátou vodou, to zbožňujeme.
Pořád se dívám po chobotnici. Pobřežní, maličké nebo větší, ale pořád ji na dně hledám. Mrška splývá svým zbarvením se skalnatým dnem, stejně jako platýsi na písku. Loni jsem ji už skoro měla, jenže ona má svoji skulinu, a do té se umí nasoukat během pár vteřin. Je to pro mě něco jako pro muže, splodit syna, zorat pole... jak to je? A já musím v životě zas chytit někdy chobotnici a přinést ji Františkovi na pomazlení. Mazlete opatrně, chobotnice má „zobec", který umí rozlousknout i tvrdé mušle, natož prstík.

Z naší vesnice se můžete ještě vypravit na dvě strany, těžko říct, která je úžasnější. Uléhám na karimatku na nuda pláži a těším se na chvilku siesty. „Mami, jdeme na výpravu", lomcuje se mnou František. Dědu necháme ve stínu borovic a vyrážím s klukama. Sušenky, pití a hlavně všechno na potápění. Jdeme stezkou vysekanou v bujné vegetaci nad mořem, připadám si jak v pralese. Tu vůni středomořských bylin a eukalyptů miluju. Vždycky si utrhneme lísteček, rozemneme v dlani a „fetujeme". Opatlaní od pavoučích vláken a poškrábaní od trnů zdejšího svlačce se ocitáme na „špici". To je strana poloostrova Pelješac obrácená na otevřené moře. Kam dohlédnete bílé ostré skály vápence a do nich více či méně bijící vlny. Dnes je klidno, jindy se pro silný příboj z ostrých skal do vody a hlavně z vody nedostanete. Beru pod vodu staršího Honzíka, Františkovi se do tak neznámé hlubiny nechce. Není divu, skála se strmě tyčí snad 40 m nad vodou a stejně tak strmě a hluboko padá pod vodou. Plaveme s Honzíkem za ruku podél skály, do míst, kde se již dno zvedá. Nikdo tu není, tady už turisti fakt nejsou. Děravá skála pod vodou s jeskyněmi. Kde začíná a končí lidská bázeň a zvědavost? Zvědavost vítězí. Proplouváme jeskyní a čeká nás úžasný pohled. Slunce jakousi dírou ve stropě vysílá paprsky pod vodu, které vytvářejí úžasnou scenérii. Ve tmě svítí jasně žluté fluoreskující houby, v životě by mě nenapadlo, že příroda sama může vytvořit tuhle neónovou barvu, která ve tmě svítí. Vloni jsem na této opuštěné straně viděla i murénu. Prostě „špice" je špice. Zpět se vracíme všichni tři po útesech podél moře. V kroksech. Koukám na kluky, jak si za ta léta našich výprav osvojili vskutku mistrnou dovednost. Balancovat, skákat a běhat po skalách ostrých jako břitva. Trochu špatně našlápnete a na tu břitvu přistanete holou kůží. Ještě horší jsou oslizlí slizouni, tedy kameny v úrovni hladiny, potažené bezbarvým, v lepším případě zeleným, slizem. Běžíte, skáčete a ve zlomkách sekundy musíte tohle všechno skenovat a zvolit správné místo a úhel došlapu, jinak jste v prčicích. Za ta léta se už o kluky nebojím, na útesech jsou už lepší než já. Ale hlavně je to úžasná zábava.

„Mami, dnes jedem na divokou pláž". To je přesně na druhou stranu, než je Špice. Po stezce nad mořem tam za 20 minut dojdete pěšky, my však nakládáme auto proviantem a zastavujeme na cestě nad pláží. Taky jí říkáme „Slaňovací". Tzv. dostanete se dolů jen po laně, které tam prostě stále visí. I my jsme tam vloni nechali jedno tažné z auta, už tu je zas jiné. Mezi útesy jsou písečné pláže, svoji soukromou si vždycky najdete. Honzík čte, František „vaří" z bylinek. Potápím se asi na půl hodiny a vychutnávám si tu barevnost a členitost podvodního světa. Řasy, ryby, bizardní tvary skalnatého dna. Voda je tak teplá, že ani já nevystydnu. Pokud se tzv. „neotočí" moře, to se pak tři dny ohřívá. Bohužel i tady vám občas pohled zkazí odpadky na dně. Lahve, boty, vrtule od člunu. Moře je rychle zaroste a vstřebá. Jsou tu kyjovky, vysoké škeble přirostlé ke dnu. Vyskytují se jen tam, kde je hodně čistá voda. Divoká pláž skýtá ještě jednu velkou zábavu, skákání z útesů do vody. Výše to šlo jen na poloostrovu Kameniak na nejsevernějším výběžku Istrie. Zdejších odhadem 5 až 7 metrů nám však stačí. Předháníme se s Honzíkem ve výšce a rychlosti, František si mezitím někde leze a dělá vodopády. Kolem poledne tu je opravdu žhavo, a to děti utahá. Jedeme za dědou, udělat pozdní oběd až večeři.
Ještě pár výletů po poloostrově, třeba úžasnými vinicemi Dingač nad mořem. Zdejší silné červené víno musíte pít opravdu opatrně. Ani nevíme jak a je tu poslední večerní pizza v přístavu. Sbalit, vyrovnat účet s domácím. Dívám se na tu scenerii hor a říkám si. Měli bychom poznat více destinací, ale vím, že se vrátíme.

Renata Šedová, prosinec 2014