Po čtyřiceti letech zpět na cestách

Kolo je nádherná věc - mimo to, že je to sportovní a relaxační pomůcka, je to také dopravní prostředek, který šetří přírodu, čas a především peníze!!! Jenomže když mu člověk propadne tak jako já, může dojit i k silné finanční inverzi. Už odmala jsem rád brázdil krajinou v sedle horského kola, ale teprve nedávno jsem se mu začal věnovat opravdu intenzivně. Po prvním MTB maratonu, který mě doslova nadchl, se sbírka kilometrů rychle rozšiřovala. Nohy sílily, zkušenosti a dovednosti přibývaly. Účastnil jsem se dalších a dalších závodů a jak jsem se pomalu lepšil, z pouhé radosti z jízdy se začala stávat touha po výsledcích. Musel jsem si osvojit alespoň některé základní techniky tréninku a přizpůsobit životosprávu a pečlivě plánovat veškerý časový rozvrh, aby to k něčemu bylo. Začal jsem trávit v sedle téměř každou volnou chvilku. Při porovnávání zaznamenaných výsledků jsem měl velkou radost a na výbornou fyzickou kondici jsem byl neméně pyšný. Když jsem si pak ale jednou dělal pořádek v účtech, přišlo zděšení. Kolo už dávno přestalo plnit roli prostředku úspor - naopak, stalo se jednou z nejnákladnějších položek v seznamu výdajů - dokonce předčilo i auto. Nejrůznější výměny komponentů, jako jsou duše, pláště, řetěz, brzdové destičky... přibližně dvakrát do roka několikatisícový servis, a to i navzdory tomu, že jsem se spoustu věcí naučil dělat sám. O časových nákladech s tím spojených ani nemluvě. Takhle to dál nemohlo jít. Tahle forma cyklistiky by mě přivedla spíš k bankrotu než na stupně vítězů. No dobrá, trochu přeháním, ale každopádně jsem s tím musel něco udělat. Jenomže co?

Omezit ježdění nepřipadalo v úvahu. Možné východisko představovalo silniční kolo. Většina elitních MTB závodníků ho v tréninku také používá - a hlavně vyžaduje čtvrtinu údržby co kolo horské. Jenomže kde silničku vzít? Koupit novou, když ceny začínají na patnácti tisících? A nebo riskovat bazarový model a modlit se, aby se mi po pár kilometrech nerozsypal pod zadkem?
A pak jsem si vzpomněl na starého dědovo favorita. Uplynul už nějaký čas, co jsem ho viděl opřený u kůlny. Stál tam řadu let a sloužil jen jako zarážka dveří, bidýlko pro vrabce a domeček pro pavouky. Hlavou mi blesklo, že by se možná dal poopravit a ještě by posloužil vyššímu účelu, pokud tedy už neskončil někde ve šrotu.

Jednoho dne jsem se tedy odhodlal zjistit, jestli je tato možnost realizovatelná. Kolo jsem u kůlny už nenašel, a tak jsem vznesl dotaz ohledně jeho existence. K mé prvotní radosti jsem se dozvěděl, že je pořád v říši živých, ale na samém pokraji temnot čeká na svůj osud. Vydal jsem se tedy do nejniternějších hlubin kůlny. Proklestil jsem si cestu pralesem pavučin a přelezl hory harampádí. A pak, v nejzazším šerém koutu, kam by se málokterý cyklista odvážil, jsem rozeznal obrysy jakési trubkové „okolené" konstrukce.
To, co jsem vytáhl na denní světlo, ve mně ale vyvolalo skličující pocity. Orezlý zaprášený rám, ve výpletech jen něco málo přes polovinu drátů, pláště zpuchřelé, převodníky a pastorky obalené černou špínou, lanka od řazení a brzd bezmocně visící k zemi, řidítka omotaná směsicí lepenky, kobercovky i jiných cárů, čelisti brzd pokroucené jak huba vysloužilého boxera a přehazovačka i přesmykač působily dojmem, že je drží pohromadě jen rez a pavučiny. Při prvním pohledu na toto torzo bylo stěží uvěřitelné, že je možné z něj opět udělat plně funkční kolo. Jak jsem si ho ale prohlížel, začal jsem si říkat, že možná nebude až tak zle. Vzal jsem to jako výzvu a pustil se do práce.
Nejdříve jsem si vzal kolo na dílnu a podrobil ho důkladné prohlídce. Mým záměrem bylo udělat co možná nejméně výměn, aby veterán neztratil moc ze své originality a původu. Jenomže jakmile jsem vzal do ruky nářadí, bylo jasné, že jestli chci na kole opravdu jezdit, musím od této představy z dobrých padesáti procent upustit.

První fázi renovace představovalo odstranění všeho přebytečného: dynamo, světla, zvonek, blatníky, nosič, stojánek, odrazky... no a potom i všeho ostatní. Dalším krokem bylo analyzovat funkčnost jednotlivých komponentů a zajistit jejich případnou opravu nebo náhradu. Začal jsem s koly. Ta byla v dezolátním stavu - jak výplet, tak náboje a ložiska, o pláštích a duších nemluvě. Nejschůdnější alternativou představovala kompletní výměna. A to samé se týkalo řetězu, přehazovačky i přesmykače, bowdenů, lanek, omotávek i brzdových páky. Pětikolečko jsem vyměnil za sedmikolečko a udělal ještě pár drobných faceliftových úprav. Zachránit se mi podařilo brzdy - stačily nové špalky a přední čelisti se nechaly jakštakš porovnat. Stejně tak se mi povedlo srovnat i zvlněné převodníky.

Následovala fáze odstranění kosmetických vad. Zprvu jsem chtěl udělat jen očistu, obrousit z rámu rezavé fleky a místa přelakovat. Bohužel situace byla natolik vážná, že jsem musel odstranit přes 50% původního laku, který pod sebou ukrýval další korozi. A tak jsem nakonec přelakoval celý rám - nejdříve jednou základem a pak dvakrát krásnou modrou metalízou, co se nejvíce podobala původní barvě. Dokonce se mi povedlo zachovat i některé originální nálepky. Ty, u nichž to nešlo, nahradil jsem replikou. S výsledkem jsem byl opravdu spokojený - rám vypadal jako nový. Pomalu se tak začínala rýsovat jasná podoba.

Závěrečná fáze se přesunula do čistého prostředí bytu, kde jsem začal po večerech postupně z jednotlivých dílů skládat funkční kolo. Kompletace zabrala zhruba dva týdny, ale stálo to za to. Po čtyřiceti letech zašlé slávy tu stál jako znovuzrozený - sen mnohých cyklistů a vrchol tehdejší kolařské techniky.
Už bylo potřeba vše jen seřídit a překontrolovat a mohl jsem uskutečnit první zkušební jízdu. Pocity byly smíšené. Na silničce jsem nikdy nejezdil, oproti bajku jsem na kole spíše ležel než seděl, ruce nezvykle u těla, úzká řidítka a úzké hladké pláště značně snižovaly manévrovatelnost. Stejně tak i díky vysoké hmotnosti kovového rámu jsem se cítil trochu nemotorný. Také mi chvilku trvalo, než jsem si uvědomil, že ráfkové brzdy - staré ráfkové brzdy! - se nadají s hydraulickými kotoučovkami vůbec srovnávat a je třeba s tím počítat a začít s brzděním včas. Stačilo ale párkrát líznout krajnici a několikrát zastavit o vrata nebo vprostřed křižovatky a přišel jsem na to. A stejně tak jsem si zvykl i na řazení pomocí páček na spodní rámové trubce bez odstupňovaného chodu. Mnohem větší problémy mi působily převody - převodníky 54/46 zubů skutečně nejsou moc vlídné k frekvenčnímu šlapání a pro jízdu v kopcích prakticky nepoužitelné. Vzpomínám si, jak jsem se těšil, až si na silničce jednou vyjedu na Šumavu. Na favoritu jsem rychle vystřízlivěl. Zkusil jsem to jednou, a jen než jsem se vyhrabal z Nýrska na Hojsovku, byl jsem vyřízený. Víc než půlku cesty jsem absolvoval ve stoje, aby se kolo vůbec pohybovalo.

Od dlouhých horských výletů jsem tedy musel upustit - alespoň do té doby, než původní převodníky ojezdím a vyměním za nové - s milosrdnějším rozsahem. Prozatím jsem získal výborný prostředek pro dojíždění do zaměstnání, silniční vyjížďky za méně příznivého počasí a lehké tréninkové a kondiční jízdy. Po čtyřiceti letech stále na cestách a do šrotu ještě zdaleka nemíří...