330 Šumavou aneb jedna vyjížďka se sedmi Nej

Víte, kolik kilometrů dokáže ujet na kole Chuck Norris? No přece všechny!
Ale vážně. Je to vlastně zajímavá otázka nabitá výzvou. Ruku na srdce. Který cyklista ji alespoň jednou nedostal nebo si ji sám nepoložil: Kolik kilometrů ujedeš na kole v jednom kuse? Před nedávnem jsem si zkusil cestu do Třebíče a bylo z toho krásných 250. Nikdy předtím jsem se té vzdálenosti ani nepřiblížil, žádný trénink, žádné dlouhé nájezdy - a ono to šlo. Tak co teď zkusit ještě něco delšího: třeba tři sta a víc...?

Jenomže šlapat jen tak nazdařbůh odnikud nikam rovinami nebo objíždět nudné okruhy, to není ono. Chce to pojmout nějak zajímavě, dobrodružně a hlavně abych to neměl tak jednoduché...

Šumava je naše nejrozsáhlejší pohoří se spoustou dalších Nej - nádherné pohoří, které skrývá kvantum zajímavostí, památek, přírodních úkazů a jiných úžasných míst, co stojí za vidění. Každý, kdo tam někdy zavítal, mi jistě dá za pravdu. Šumava, to jsou kopce, kopce a zase kopce - a k tomu krásná rozmanitá příroda, Šumavu mám jen kousek za barákem a mám ji moc rád... Toulat se Šumavou v sedle kola je záležitost na celé dny - zvláště pokud ji chce člověk přejet úplně celou. To je bez debat. Nebo není? Dala by se přejet Šumava na kole za jeden den? A co takhle za jeden den tam i zpět? Zkrátka taková „delší" sobotní vyjížďka. Né, to je vážně blbost! Ale za pokus by to stálo. Tedy ujednáno, zkusím přejet Šumavu na kole tam a zpět na jeden zátah a v jednom dni. A abych do toho vnesl trochu symboliky, pojmu to jako jízdu od nejsevernější přehrady Šumavy k nejjižnější přehradě Šumavy - tedy od Nýrské přehrady k Lipenské přehradě.

Jde mi především o kilometry, a tak volím kolo silniční a jízda bude výhradně po asfaltu, i tak mám ale značné obavy a trochu pochybnosti, jestli to kolo vydrží, jestli to vydrží mé tělo a jestli to hlava zvládne. Čeká mě víc než tři sta kilometrů a navíc v kopcích. Nikdy jsem nic takového ani nezkoušel. Meteorologové hlásí deště i bouřky. Žádného parťáka jsem pro tohle nenašel. Většina rodiny mi nevěří, nechápe, kamarád ten nápad okomentoval jen dvěma slovy: „Jsi blázen..." Samozřejmě, jsem přece cyklista. Sám mám o sobě pochyby, jenomže je jenom jeden způsob, jak zjistit, jestli se to dá zvládnout, a když budu sedět doma, tak se to nedozvím. Tak směle do toho.

Druhá srpnová sobota. Vyrážím v šest hodin ráno. Je celkem příjemné teplo, ale polovina oblohy je pokrytá těžkými mraky, skrze které nesměle vykukují první sluneční paprsky dnešního dne. Asfalt mokrý, v noci pršelo a brzy bude pršet zas! Alespoň provoz na hlavní silnici je teď ráno minimální, a tak pěkně zlehka šlapu a svištím na jihozápad. Po sedmnácti kilometrech stojím na hrázi vodní nádrže Nýrsko. Nikde ani živáčka, klidná hladina lemovaná zelenými břehy se tiše leskne, kopce a lesy ji obklopují ze všech stran. Nemít na spěch, sedl bych si na hrázi na betonovou zídku a jen bych rozjímal a kochal se, ale jestli to chci zvládnout, musím do toho šlápnout a pořádně zabrat.

Oficiálně zahajuji své asfaltové „kritérium" a opírám se do pedálů plnou parou. Za Hamerským Dvorem na mě už čeká jedenáctikilometrové stoupání do těch pravých Šumavských hor. Jedu statečně. Po ránu jsem svěží, nic mě nebolí, netlačí. Po staré úzké asfaltce utopené v lese zvolna nabírám nadmořskou výšku. A začíná pršet. Nejdřív zlehka, pak docela vydatně. Oblékám nepromokavou bundu a šlapu dál. Na nějaké čekání není čas, nesmím se zdržovat, musím jet! A stejně není kde se schovat.

Déšť mi zatím až tak nevadí, jsem na něj psychicky připraven, z klidu mě trochu vyvedlo ale něco jiného. Když jsem vytahoval bundu z malého cyklistického batůžku, zjistil jsem, že si s sebou sice vezu náhradní duši, je to ale duše na kolo horské, takže na silničce je mi úplně na nic. Lepení mám, jenomže jak ze zkušenosti vím, pokud bude takhle mokro, je mi taky na nic. K tomu mám přední plášť značně oježděný. Bez přehánění je na hranici své životnosti a skrze dvě větší díry je snad vidět duši uvnitř. Jo, a aby toho nebylo málo, zapomněl jsem doma platební kartu. V peněžence mám jen pár stovek tak akorát na nějaký oběd a pití po cestě. Kdybych už nemohl a chtěl přespat někde v penzionu nebo sednout na vlak, mám prostě smůlu. Pro přenocování venku také nejsem vybaven... No, tohle už začíná být napínavé.

Než jsem se dopracoval Špičáckému sedlu, déšť ustal. Teď mě za odměnu čeká pár kilometrů z kopce do Železné Rudy... nemělo by být správně do Železného Rudy? A kdybych pak jel po zelené z Rudy, a někomu o tom vyprávěl s plnou pusou, možná by nabyl dojmu, že jsem jel pro zelené zrůdy. Ach jak je ta čeština pestrá... no a o takových hovadinách člověk občas přemýšlí na třicátém kilometru. Jsem zvědav, o čem budu přemýšlet na tom třístém.

Z Rudy na Gerlovu huť je silnice už zase do kopce, ale tak už to na Šumavě bývá - dlouhé stoupání, dlouhé klesání, nahoru a dolu. Škoda jen, že si nemohu říci: aspoň že už neprší. Ono opravdu neprší. Černá dešťová mračna ustupují na jih přímo přede mnou, ale zanechávají mi mokrou silnici. Voda cáká odspodu, blatníky nevlastním. Boty mám úplně durch, jako bych se brodil řekou.

První opravdovou přestávku si dopřávám na návsi v Prášilech. Doma jsem si dal předsevzetí, že vždy po padesáti kilometrech, nebo dvou hodinách jízdy udělám pět až deset minut pauzu. Jsem zvědav, jak dlouho mi tohle předsevzetí vydrží. Už teď začínám cítit nepříjemné pnutí v nohou, a to za sebou nemám ani pětinu.

Na té cestě do prášil, jeden starý cestář žil... a silnici kostkami vydláždil… Kolo se třese, rachotí a já trnu hrůzou, kdy něco praskne nebo upadne. Jel bych po cyklostezce. Z Gerlovy hutě vede při silnici skoro až do Srní, jenomže cyklostezka je to pro silniční kola naproste nevhodná - kousek asfalt, kousek šotolina, kousek asfalt, kousek šotolina... Raději zůstávám na silnici až do Srní. Tam uhýbám doprava a vychutnávám si nadlouho poslední rychlý sjezd, pak se zakusuji do dalšího mnohakilometrového taháku. Kemp v Antýglu praská ve švech, v Modravě je taky živo. Turisté a cyklisté se hemží sem a tam, jen ta světoznámá policie Modrava není nikde k vidění - že by zase vyšetřovali nějakou vraždu v lesích? Buď jak buď, jsem trochu nervózní. Čas už značně pokročil a kilometry nepřibývají tak rychle, jak bych si přál.

Mezi horami Lapka a Tetřev překonávám nadmořskou výšku tisíc sto a nějaké drobné metry - nejvyšší bod na trase. Zároveň je to zlomový bod. Nejhornatější část Šumavy mám za sebou, teď se svezu pěkně z kopce a pak dlouhou milosrdnou rovinou. Vražednou rychlostí letím skrze Kvildu - nejvýše položenou obec v republice - vyhýbám se turistům, předjíždím všechny cyklisty a cykloturisty - převážně na elektrokolech - bohužel... pak letím rovinou, údolím mezi lesnatými kopci podél Vltavy, která je tady nahoře jen takovým srandovním potůčkem. Tachometr ukazuje konstantní rychlost 40 km/h. Teď ta cesta konečně trochu odsejpá: Svinskej Láďa - Bramborovej Láďa - Horská Úplavice… ach ta čeština. Samozřejmě jsou to obce Svinná Lada, Borová Lada a Horní Vltavice, kde přichází na řadu malá přestávka na svačinu a protažení nohou. Mám rovných 100 km a kdesi uvnitř tušení, že na zpáteční cestu už mi síly nestačí, přesto nevzdávám.

Lenora. Jo, tak nějak se teď cítím. Sedl bych si na lavičku a jen lenořil - nebo i lenošil, ale nejde to. Konečně Volary. Mraky se trhají, slunce svítí a docela hřeje. Sundávám bundu a mažu dál. Nevím proč jsem si vzal do hlavy, že z Volar to bude na Lipno už víceméně po rovině. Z Volar na Lipno to vůbec není po rovině - ani trochu. Nahoru a dolu, nahoru a dolu, nahoru a dolu... jako na houpačce. Kopce, zatracené svinské kopce. Který vůl musel táhnout silnici přes takové kopce. Kdyby to bylo aspoň jedno permanentní stoupání nebo klesání, ale tohle je s prominutím neskutečná pakárna. Cítím se už dost opotřebovaně a tohle mě psychicky deptá. Zase další zas***aný kopec. Nadávám nahlas. Provoz je docela rušný, to na náladě také nepřidává. Asi se dostavuje první krize. Nemohu říct, že bych ji nečekal, ale i tak... Musím se dostat k Lipnu a pak rychle někam na oběd.

Konečně ho před sebou vidím. Přehoupl jsem se přes horizont a v údolí se leskne vodí hladina Lipenské nádrže - tady odtud vypadá jako takový větší rybník. Zbytek je ukryt za kopci a zatím nic nenasvědčuje tomu, že v České republice je to s rozlohou 48,7km2, objemem 309,5 mil. m3, délkou 42 km a šířkou 5 km největší vodní plochou, na které je vidět i zakřivení Země.

V Pihlově opouštím silnici a parádní cyklostezkou přijíždím do Horní Plané. Je půl hodiny po poledni, čas na oběd. Nejdříve nesměle okukuji bufet u přívozu, ale není to to pravé. Pak zkouším bufet v ulici o něco výše. Výběr mají podstatně bohatší a za ceny by se nemusela stydět ani zámecká restaurace, i když tady v turistickém ráji je to asi normální. Nic neřeším, usedám na kryté terase a poroučím si gulášovku, marinované kuřecí kousky s americkými brambory a kofolu. Bašta to byla dobrá a odpočinek přišel vhod. Za dvacet minut jsem hotov a chtě nechtě, musím pokračovat.

Zpět na silnici. Černá v Pošumaví. Tak tady už to vypadá jako u moře. Nejširší místo Lipna, vodní plocha ohromná, pláže a plachetnice... iluze dokonalá. Na dlouho nezastavuji, není čas. Cesta se houpe zase nahoru a dolů, provoz nepříjemný. Ve Frymburku se svěřuji nádherné cyklostezce, která vede devět kilometrů podél břehu až do města Lipno nad Vltavou. Dnes zřejmě díky horšímu počasí je bez problémů sjízdná, ale za slunečných prázdninových dní se tu hemží turisté, bruslaři, kolaři, koloběžkáři, pejskaři... a není zde k hnutí, jak si z let minulých vzpomínám. Lipno nad Vltavou připomíná středomořské městečko, alespoň přístav v jeho srdci dělá iluzi dokonalou. Všude samá plachetnice, samý člun a rybářská bárka... Slyšet češtinu je tu vzácnost. Opravdu si připadám jako v cizině u moře.

K přehradě už je to jen kousek. A konečně. Po 167 kilometrech stojím na vysoké hrázi Lipenské přehrady. Jsem unavený, rozlámaný, na nebi se zase honí dešťové mraky, je čtvrt na tři odpoledne a já jsem v polovině cesty - tohle nemůžu zvládnout!

Vedle mě zastavuje kluk asi v mém věku, taky na silničce. Prosím ho, aby mi udělal památeční fotku coby důkaz na doma, že jsem se dostal alespoň k té přehradě. Pak prohodíme pár slov kdo, odkud a kam a jedeme si každý po svém. Mířím přes hráz a pak na cyklostezku po druhém břehu a tím pádem už zahajuji návrat domů. Druhá strana Lipna je jiný svět. Rekreačních zařízení a kempů poskromnu, lidí minimum, cyklostezka podél břehu prázdná. Svištím konstantní třicítkou a náhle vidím, jak se za stromy míhá cyklista. Jede po silnici souběžně s cyklostezkou, stejným tempem jako já a vypadá přesně jako ten, se kterým jsem se bavil na hrázi. Je to on. Když se cyklostezka v Přední Výtoňi vlévá do silnice, spojují se i naše cesty. Dál pokračujeme společně. Provoz je téměř nulový, takže jedeme vedle sebe, povídáme si a je to příjemné zpestření. Po třinácti kilometrech se naše cesty ale znovu rozdělují. Tentokrát definitivně. Zatímco dříve neznámý cyklista - nyní Zdenda - pokračuje po západním břehu, já mířím k přívozu. Mohl bych jet s ním a objet tak celé Lipno, ale cesty dál jsou křivolaké, rozbité, pro silniční kolo nepříliš vhodné a mám strach, aby se na nich můj stroj nedezintegroval. Zejména ten chatrný přední plášť.

K přívozu jsem to stihl přesně na čas, dorazil ani ne po pěti minutách. Teď sedím na přídi, vychutnávám si plavbu i přestávku. Alespoň nepatrný kousek cesty nemusím šlapat. Z Dolní Vltavice už šlapu zase pěkně za svý. Trochu jsem se na lodi rozseděl a teď to jde pěkně ztuha. Zadek bolí, nebe je zatažené, na obzoru déšť. Nemusím být meteorolog abych poznal, že za chvíli zmoknu a nemám šanci se tomu vyhnout. V Horní Plané, v samoobsluze, si dokupuji pití. Nealko pivo přelévám do bidonu, prý je to nejlepší jonťák, jen jsem zvědav, co to udělá s bidonem, až začnu někde drncat po nerovnostech. Do druhého bidonu plním vodu a fičím dál.

V Perneku opouštím hlavní silnici a svěřuji se do rukou cyklostezce. Nechci se vracet tou samou trasou, potřebuji nějaké zpestření a hlavně úlevu od rušného provozu. Krom toho vím, že z Nové pece do Stožce vede lesem a lučinami podél Vltavy nádherná silnička. Ano, silnička je nádherná, ale jsem už moc uondaný na to, abych si vychutnával její krásy. Naopak, balancuji na pokraji další krize. V půl šesté ve Stožci na návsi usedám na lavičku. V batohu jsem vyčmuchal ještě rohlík se šunkou z domova a plechovku Coly. Pauzu už jsem vážně potřeboval. Sedím, baštím, odkudsi sem doléhají libé tóny nějaké coutry-kapely která opodál koncertuje, ale nemám čas na takové povyražení. Musím dál, už chci být doma.

Sotva jsem vyskočil do sedla, začalo pršet. Neřeším, nevnímám, šlapu dál. Stoupání na České Žleby mi dokonale podrylo morálku. Krize udeřila v plné síle. Vleču se jako smrad, mám něco přes dvě stě kilometrů a už nemůžu, už neujedu ani kilometr. Jenomže musím. Když musíš, tak prostě musíš! Kus po široké hlavní silnici s minimálním provozem je oddechový. U benzínky kupuji bagetu k večeři na později. Konečně Horní Vltavice a napojuji se na tu samou cestu, kterou jsem dopoledne přijel. Vím, co mě čeká a vím, že to bude bolet. Napřed nádherná rovina, snad mírně z kopce podél toku Vltavy, a pak stoupání na Kvildu - k nejvyššímu bodu cesty - znovu.

Zvláštní. Déšť pomalu ustává, mraky se trhají a krize se rozplývá, ač stále stoupám. Bolavé tělo necítím, únavu nevnímám. Má mysl ji pokorně přijala, smířila se s ní. Nic nepotřebuji, po ničem netoužím. Zřejmě jsem dosáhl osvícení. No dobrá, čas od času mlsně zatoužím po bagetě v batohu. Konečně jsem se přehoupl přes nejvyšší vrchol cesty. Teď už to bude převážně z kopce. Tohle vědomí mi vlilo do žil trochu energie. Fičím dolů, slunce se sklání nad obzorem, odráží se od mokré silnice a nevidím skoro nic - jak říkám: opravdové osvícení. Jen aby takto osvícení nebyli i řidiči za mnou, nerad bych se svezl na něčí kapotě.

V osm hodin v Modravě na náměstíčku zalézám do autobusové zastávky. Už je pěkně chladno. Konečně nastal čas večeře. Bageta ve mně zmizela ani nevím jak. Ještě chvilku v míru posedím, protáhnu nohy a připravuji se na večerní jízdu.
Až na Antýgl je to parádních sedm kilometrů jen a pouze z kopce. Mám za sebou nějakých 260 kilometrů, dávno jsem překonal svůj rekord a přitom se cítím docela fajn - tedy jen do prvního stoupání, ale domov se blíží, a to mě pohání.

Kousek za Prášily měním na řidítkách malou blikačku za pořádný světlomet. Šero houstne a měsíc na nebi svítí ostře jak veliká žárovka. Psychicky se řipravuji na poslední stoupání - asi dvoukilometrový úsek silnicí na Skelnou a pak až domů jen z kopce nebo po rovině. Jupí! To bude noční jízda.

Nechci ale jet tou samou cestou jako ráno. Vím, kudy bych to mohl zkrátit a vyhnout se Železné Rudě. Oněch požadovaných tři sta kilometrů mám v kapse tak jako tak - tak proč se zbytečně mořit? Z hlavní odbočím doprava na Keple, proklouznu lesem, pak úzkou silničkou přes bývalé Zhůří a hladce vyklesám ze Šumavy do Klatovské kotliny. Taková byla představa, jenomže za odbočkou na Keply to vůbec není z kopce, naopak, je to do kopce. Je to sakra do kopce! Nekonečného, dlouhého, brutálního kopce. Tak na tohle jsem opravdu nebyl psychicky připraven. Tohle mě dokonale rozložilo. Mám chuť lehnout si do škarpy a umřít. Místo toho pomalu šlapu tmou kamsi vzhůru a nadávám jak dlaždič. Nadávám nahlas až zvířátka utíkají z lesa. Tady je vidět, jak je mysl neskutečně důležitá a jak ovlivňuje i síly fyzické. Když se člověk připraví na to, že pojede tři sta kilometrů v kopcích, tak pojede tři sta kilometrů v kopcích a nijak ho to nerozhází. Když se ale připraví na deset kilometrů po rovině a pak se mu do cesty nečekaně postaví jeden kopeček, může ho to totálně zbourat.

Všechno zlé nakonec končí a už pokračuji podle plánu. Trochu strašidelnou noční krajinou, zapadlými končinami přes Šumavské hvozdy i luhy kde není živáčka projíždím tmou přes bývalé Zhůří. Připadá mi to docela nekonečné, ale nakonec se přeci dostávám na silnici. Jenomže vyhráno ještě nemám. Silnice je po deštích mokrá a serpentiny nad Javornou zákeřné. Před jednou takovou brzdím seč můžu, ale platné mi to není nic. Kolo se smýká a už si ustýlám přímo na asfalt. Ještě že tu teď v noci nejezdí žádná auta. K mému překvapení jsem vyvázl celkem bez úhony. Roztržený rukáv, naražený loket rozdýchám za chvilku. Pomocí svítilny prohlížím kolo. Trochu ohnutá brzdová páka, zkroucená přehazovačka, naražené sedlo, ale vcelku pojízdné. Řazení moc nefunguje, nedá se nic dělat, domů to musím doklepat.

Definitivně se loučím se Šumavou, bleskově ztrácím nadmořskou výšku. Přes Čachrov, Březí, Strážov... už jen vyklesávám. Pak posledních pár rovinatých kilometrů a ve tři čtvrtě na jedenáct jsem doma. V nohách 330,03 kilometrů a lehce nevšední sobotní vyjížďka se sedmi nej! je u konce. Proč se sedmi Nej? Byla to jízda od NEJsevernější přehrady k NEJjižnější přehradě Šumavy a zároveň NEJvětší vodní ploše republiky, NEJrozsáhlejším národním parkem v Čechách a NEJdelším pohořím u nás tam i zpět, při které jsem rovněž projel NEJvýše položenou obcí v Čechách a překonal na jeden zátah zatím NEJvětší vzdálenost, jakou jsem kdy v kuse jel. Bylo to krásné, ale bylo toho dost. Tenhle svůj nový osobní rekord si už uchovám a rozhodně nemám chuť ho ještě někdy opakovat nebo ho snad dokonce zkoušet překonat. No i když...