Most - 2

"A bude mít jen jeden ohromný oblouk, asi takhle" kreslil hůlkou půlkruh.
Změnil se, Bože ten se změnil, pomyslela si Maria.

Už to není ten vytáhlý, bezvousý klučina, se kterým dováděli na pláži, teď tu místo hradu z písku do něj teď kreslí svoje sny. Vůbec si mě nevšímá. Ale je tak krásný v tom svém zápalu.
Ach, Jordi, Jordi, ty kluku jeden protivný, kdybys mě miloval alespoň z poloviny jako ty své mosty....

„Víš Marie, přichází nová doba, koňské povozy nahradí automobily, co jezdí na benzín, budou potřeba nové silnice a nové mosty...."

Co to s ním v té Paříži jen udělali?
Neměla pražádnou radost, když jí oznámil, že bude pokračovat ve studiu na slavné École Nationale des Ponts et Chaussées. Prý město světel, ale hlavně město hříchu. Co když mu tam nějaká ta Francouzka volných mravů zamotá hlavu? Zapomene, co jsme si tady, v Barceloně, slíbili?
Najde si jinou lásku?

„Máme nový materiál, profesor Rabut už z něj v Paříži staví. Posloucháš mě vůbec?"

V něčem se nezměnil vůbec. Pořád vyžaduje pozornost. A když se mu jí nedostává, mění se v mrzouta. Ješitný, jako všichni z jeho rodu. Ti pyšní Katalánci....
To víš, že poslouchám, jaký nový materiál?

„Kámen, umělý kámen. Říkají tomu tomu beton. To smícháš, písek, štěrk, cement a vodu a necháš zatvrdnout. Za tři týdny je to pevné jako křemen! Už nebude potřeba pracně otesávat kvádry a skládat na sebe, vyrobí se bednění a do něj se ta hmota nalije a jen si počkáme, než to ztuhne! Ohromně to zlevní a zrychlí všechny stavby!"

No to je úžasné! Všimnul si vůbec, že mám nové šaty?
Jordi, Jordi. Jordi! Nech toho! Ne, tady ne.....
Stejně je to blázínek.

„Počkej, to není všechno, to hlavní teprve přijde!"

Tak, už to řekni. Jordíku, řekni to! Kdy to bude?
Budeme nejkrásnější pár v Barceloně, co Barceloně, v celém Katalánsku!
A když ne nejkrásnější, tak určitě nejšťastnější!
Varhany budou burácet chrámem, a pak budou znít zvony a kočár zasypou květy.
Jordíku, kdy to bude?

„Víš má to jednu vadu, ten beton..."

Ale ne, už zase bude přednášet, ten můj poblázněný inženýr. Ale což, lepší když sní o stavbě mostů, než o nestydatých Francouzkách. Stejně mi už neuteče. Mám tě v pasti, můj malý Jordi, jen se vypovídej. A jakou má vadu? Tedy ten beton?
Podívejte, jak je šťastný, že mi to může říct....

„No, je to tak, že v tlaku snese úplně všechno, tedy hodně moc. Ale v tahu hned popraská. Co pak s tím? Stavět jen klenby? Na trámy se beton nehodí?
Nebudeš tomu věřit, přišel na to jeden pařízský zahradník, Monier se jmenuje. Jednoduché.
Do betonu, tam kde dojde při namáhání k tahu, se nastrkají železné dráty. A ty přeberou za beton ten tah."

Aha, při namáhání přeberou tah. Vůbec mu nerozumím.
Nevadí, Jordi, budeš na to mít celý život, abys mi to pořádně vysvětlil. Já se tě už nepustím.
A kolik toho železa se tam musí dát, miláčku?

„To se přeci musí spočítat, Marie!"

A ty to umíš, Jordi? Ty to umíš spočítat?
Tak teď něco uvidíte. Na tuhle otázku můj chlapeček čekal!

„Samozřejmě že umím. Všichni absolventi z Ponts to umí!
Kluci jako třeba Albert Caquot nebo Eugéne Freissynet tvrdí, že dokáží postavit mosty o rozpětí i 150 metrů a víc. A co dokáže Francouz, Katalánec zvládne dvakrát!"

Ty jsi tak chytrý. Budeš nejlepším mostařem v zemi! To hravě uživíš rodinu.

„Ale ne. Měl jsem skvělé učitele a spolužáky."

Už mi začíná být trochu chladno. Zahřej mě Jordi.

„Ty jsi tak nádherná Marie.
Víš, přemýšlel jsem, máme svůj věk, mám práci, známe se od dětství...."

Tak už to řekni, řekni to, můj inženýrku......

 

Jindra Pařík 31.12.2015