Sníh a mráz 9 - Říkej mi táto

„Máš tu obsílku od soudu, tak se zastav, tvá matka by tebou chtěla mluvit."
To bych tátu nesměl znát, to on si se mnou chce popovídat, ne máma.
„Tak já to na poště vyzvednu a zastavím se, až pojedu z práce."

To byl teda fofr.
Dana je pryč přesně týden a už tu mám nějaké „předběžné opatření" - výživné na nerozvedenou manželku, výživné na dítě, bleskem počítám, z čistého platu mi zůstanou dvě stovky, to mi nezůstalo ani na autobus do práce. S tímhle za rodiči dneska nejedu.

„Ty máš ještě nějaké jiné příjmy?" Tomášova žena je právnička.
„Mám, ale nepravidelné, dělám pro Jendu dílenskou melouchem."
„Kolik?"
„Tak pět set měsíčně, v průměru, poslední dobou míň, nestíháme v práci."
„Tak to spočítala paní soudkyně dobře."
„Hele, a to po mě může vyžadovat výživné, i když nejsme rozvedení?"
„Může."
„A i když jsem jí vždycky všechny peníze dával a měl kapesné jen padesátku týdně?"
„Může."
„Připrav se na boj, ta paní hraje tvrdě."

Já nechci žádný boj, chci doma tu samou Danu, co jsem s ní chodil od své maturity.
Chci doma svoje dítě. Nechci žádnou válku.

„To co chceš ty, synu, je teď vedlejší."
Já to věděl. Teď mě táta dorazí jak školáčka s nudlí u nosu.
„Kdy bude hotový ten byt?"
„Jako by právě teď na tomhle tak záleželo."
„Pitomostí si se nadělal dost, synu. Záleží, ani netušíš jak moc!"
„Příští rok na jaře. Slibují konec února, ale vidím to na konec dubna, květen."
„Tak to máš nejvyšší čas!"
„Jak čas, na co čas?"
„Na rozvod!"
„Já se ale nechci rozvádět? Říkal si, že něco rozbít je strašně jednoduché!"
„Mám ti to zopakovat, to co chceš ty, je nepodstatné, ona tahá za delší konec provazu."
„Nebudeš mít ani dítě, ani kvartýr!"
„Tys jí nikdy neměl rád, jedu domů."

Na paneláku jsem letos skončil.
Zbourali jsme s Tomášem lešení, napsali nám za to dva měsíce, nikdo si na to netroufal, tak jsme učinili nabídku. Tomáš měl strach, tak se trochu přiožral.
Rozebírat ve dvou, s někým takovým, lešení výšky dvanácti pater, je zážitek jen pro otrlé.
Hotovo.
Na jaře pár hodin úklidu po malířích a podlahářích a stěhujeme se.

Tomáš taky do mě hučí:
„Manželka říkala, že by si měl co nejrychleji podat žádost o rozvod. Získáš-li byt v době manželství, stěhuje se tam ona a tebe pak vypakuje. Jo a prý máš Daně navrhnout návštěvu manželské poradny. Tam by vás stejně soudce hnal. Všechno se tím urychlí."

Sedím zase v tom rohu a zase foukám do pěny.
Proč jsou všichni tak cyničtí? Rozvod.
Jen tak, nic se neděje, rozvedeš se, oženíš se, rozvedeš se, oženíš se...
Vždyť to je poloviční smrt!

„Jardo, vážně dneska mě nech."
„Je pryč? Takové štěstí nemám, ta moje mě sere už 27 let!"
„Ty jsi ale hovado, Jardo."
„Nebuď blbej, inženýrskej, nastěhuj si tam tu mladou, ale už se nežeň!"
„Platím!"

„Ty teď v práci budeš přespávat?" ptá se mě Arnošt, když odchází.
„Ale ne, jen to tu potřebuju dodělat, stejně mi teď nic nejede, pojedu v noci vlakem."
Doma je jen zima, v týdnu ani netopím, zalezu do spacáku a přikryju se dvěma peřinama.
Navíc potřebuju nutně prachy. Chci koupit ten boiler.
Ještě vytapetuji dětský pokojík a dole to vymaluji. Bude tam teplo, z kohoutku poteče teplá voda, vrátí se, do Vánoc se mi holky vrátí.

Ta manželská poradna není špatný nápad. Třeba nám opravdu poradí a pomůžou!

https://www.youtube.com/watch?v=XkXeb2UA3zc

Jindra Pařík 25.11.2014