Sníh a mráz 7 – Léto jak má být

„Ty jsi tak krásná..."
„A ty zase tak ženatý..."
„Ano, jsem, ale zdá se, že ti to moc nevadí."
„Nevím. Víš, že zítra odjíždím?"

Taková letní holka. Krásná, mladá a svěží jak jarní ráno.
Jirka, můj kamarád a pokušitel z vojny, se na mě zlobí.
„Víš, že jsem jí chtěl!" soptí.
„Tak ses měl víc snažit, mám ji já, ty máš tu druhou, tak to chodí" směji se mu.

Objevil se tu nečekaně v pátek podvečer na tom svém východoněmeckém stroji značky Simpson a hned hulákal pod okny:
„Paní Paříková, paní Paříková, může Jindra ven?"

„Co tu blbneš? Dana tu není!" ale mám radost, že toho ranhojiče zase vidím.
„A kde je?" slyším, že mu to nijak moc nevadí.
„To si měl dát vědět, že máš volnej barák, nabral bych sestřičky. Co se tu děje? Ve vesnici je nějaký mumraj."

„No přeci pouť, rachot bude až do neděle."
„Tak co tu hnijeme, jdeme na to!"
Tohle nedopadne dobře. Jsem utahaný a chce se mi spát. Zítra musím na stavbu.
Jirka, odpočatý, na službě vyspinkaný do růžova, to nepochopí.
„Spát budem, až budeme starý!" zavelí a já podléhám.

„Vidíš támhle ty dvě? Běž jim říct, ať si přisednou."
Vždycky to tak dělá. Neumí holky oslovit, ale když je přivedu, rozbalí ty své doktorské historky a skóruje. Tůhle, dneska si vybírám první já.

Stavbu pro tento víkend prostě ruším.

Na tom severu za Danou a Jitkou, jsem byl za poslední dva měsíce dvakrát, jednou přes noc na kole, podruhé minulý týden, na otočku autobusem.
Třicet stupňů ve stínu a pořád je mezi námi ten zimní mráz.

„Už to máme hotové. Zaizolováno. Shodil jsem starou kolnu a postavil nový dřevník. A mám uhlí, po jedné paní, potřebovali vyklidit sklep, tak jsem jej dostal zadarmo...." chrlím ze sebe zprávy, které považuji za dobré a vynikající.
„Také jsem udělal pískoviště a houpačku."
„Houpačku? No vida jak se snažíš!" zase mě dloube pod žebra.
„Kdy se vrátíš, tedy vrátíte?" ony už jsou teď jen „my".
„Až bude hotový byt!" dostávám ledovou sprchu, ještě že to slunko tak pere.

„Ale ten letos ještě určitě nebude!"
„Nebude??? To se tam jezdíš flákat?"
Zásah.

„Něco rozbít je strašně jednoduché", opakuji si v duchu, ale uvnitř se celý klepu.
„Nebude, nic s tím nemohu dělat."

„Tak my přijedeme koncem prázdnin."
Rozhodnuto, za chvilku mi jede autobus na Prahu, pak vlakem do Stránčic a pěšky přes kopec domů. V noci k nám už autobusy nejezdí.

Prázdniny končí a Kráska se musí vrátit do školy, příští rok maturuje.
„Uvidíme se ještě někdy?" Vážně se jí lesknou oči, nebo si to jen namlouvám?
„Nevím, spíše ne. Ale přesto, jsi tak krásná, nezapomenu."
„Já vím, a ty tak ženatý, to já málem zapomenula...."

Jirka jí odváží na tandemu na vlak a já se pouštím do velkého úklidu.
Pozítří tu bude Dana a tak musím zahladit stopy po těch čtrnácti dnech s Kráskou.

„Ty jseš takovej pitomec" už se zase Jirka na mě čertí.
„Proč? Zkoušel si to na ní cestou, a nedala ti, co?" vysmívám se mu.
„Ne, vole, ta holka tě fakt miluje!"
„Já vím, ale co já můžu, mám ženu a děcko."
„Tak si jí měl nechat mě!"
Jak znám Jirku, tak tohle myslel smrtelně vážně.

https://www.youtube.com/watch?v=46NFmfvH14o

Jindra Pařík 25.11.2014