Sníh a mráz 4 - Tančíš sama

Začíná přituhovat.

Bydlení na chatě s každodenním dojížděním do práce do Prahy není tak idylické, jako naše studentské poflakování za městem ve zkouškovém období. Ráno se nevyplatí v kamnech zatápět a večer je už dost krátký na to aby, aby to stačilo pořádně vyhřát.
A to teprve končí říjen, v zimě tu vymrzneme jako ti Karafiátovi broučci.

Hromada dřeva, která se mi zdála být solidní zásobárnou paliva nejméně na několik zim, se nebezpečně zmenšila, vlastně už skoro není. Přijíždím za tmy, odjíždím za tmy, všechny víkendy na stavbě, nemám kdy zajít do lesa.

Musíme nakoupit uhlí.

„Máš?" ptám se místo pozdravu.
„Mám! Vyjednala jsem to! Zítra se mám stavit ve Stránčicích, dají nám dvacet metráků nějakého ořechu, či jak to ta ženská říkala..."

Tak to se dneska můžeme dovolit pořádně ohřát, otevírám spodní dvířka kamen a pozoruji, jak se nad nimi horký vzduch klepotá jak v létě nad rybníkem.

„Tak kdy to přivezou, a kolik to bude stát?"
„Nikdy! Slyšíš, nikdy, nikdy! Nemáme tu trvalé bydliště, nemohou nám to prodat!" z jejího hlasu slyším zoufalost a bezmoc.

Trvalé bydliště. Už podruhé narážím na ten problém. Místní mají průkazku na autobus, bez trvalého bydliště nám jí ovšem nevydají, tak platíme plnou sazbu - 7 Kčs. Když řídí Karel, jezdíme na černo. Čtrnáct korun doma. Plat mám 1750 Kč hrubého, Dana má o stovku víc. Tak pětistovku měsíčně navíc vydělám od Jendy. Přežijeme, ale počítáme, hodně počítáme.

A teď to uhlí. Tak v tomhle státě je i uhlí na příděl, na chatu na něj nemáš nárok.

Dana sedí na starém gauči, otočená ke mně zády, a podle toho, jak jí cukají ramena, poznám, že tiše brečí. Představovala si to jinak.
Holka z činžáku, kde hřejí radiátory, z kohoutku teče teplá voda, se tu teď choulí, skoro po tmě, protože elektřina je drahá, u skomírajících kamen a podle všeho, za to můžu já.

A to ještě neví, co mě je naprosto jasné. Náš byt dříve než za dva roky hotov nebude.
Tím tempem, jakým se to staví, to nelze stihnout v žádném případě, na to nemusím mít stavební vzdělání, abych to poznal.

A já zase nevím, co ví zatím jen ona.

Druhý den se svěřuji se svým trápením Jendovi.
Poradil mi koupit brikety, on si je vozí na chalupu.
Tak batoh na záda, a vyřešeno.

„Co to vláčíš v tom báglu?" křičí na mě Jarda, skoro nejbližší soused, mám u něj očko, pomáhal jsem mu s projektem přestavby jeho domu.
„Brikety, uhlí mi nedaj!"
„Proč si neřekneš klukům Kocourkovejm, aby ti dovezli dřevo?"
„Neznám Kocourky."
„Ty jseš vůl, tak co se nestavíš? Blbe jeden študovanej. Budeš v sobotu doma?"
„Mám být na stavbě, ale Dana doma bude."
„Tak mi ti to tam ráno hodíme."
Stal se zázrak.
„Kolik to bude stát?" pořád počítáme, každý halíř.
„Ti říkám, že jsi vůl, nestarej se..."

Daně neříkám nic, kdyby to zase nevyšlo, asi by jí to složilo.
Poslední dobou je vůbec nějaká jiná. Pořád slzy na krajíčku.

Jarda nelhal.
V sobotu večer, když se vracím ze stavby, nemohu projet vraty, kolo přenáším přes hromadu dřevěných špalků. Stačí jen naštípat sekerou.

Doma nezvykle uklizeno, slavnostní ubrus na stole a Perla Moravy v ledničce.
Co se slaví?
Že by Danu tak vzala ta fůra topiva?

„Tak jez!"
Je to dobré, vážně dobré, Dana nevaří často, tedy skoro vůbec, ale „čínu" tu vážně umí.
Rozlévám víno.
„Ne, mě nenalévej, prosím" špitne.
„Proč ne?"
„No přemýšlej trochu, taťko!"

Měl bych pokleknout a políbit jí ruku, a pak vstát obejmout kolem ramen a v očích mít výraz štěstí, ale já jsem jen v šoku. Když se po chvíli proberu, je na objetí pozdě.
„Nesnaž se, prosím tě, hlavně se nesnaž, buď tak hodnej..."
A zase slzy a útěk do ložnice.
Chodili jsme spolu sedm let, má mě přečteného.

Všechno se mi zase ještě víc komplikuje.

Kde je ten tátův zvoneček?
Mám chuť si zacinkat

 

https://www.youtube.com/watch?v=QavdMC2xg-Q

Jindra Pařík 21.11.2014