Začíná přituhovat.
Bydlení na chatě s každodenním dojížděním do práce do Prahy není tak idylické, jako naše studentské poflakování za městem ve zkouškovém období. Ráno se nevyplatí v kamnech zatápět a večer je už dost krátký na to aby, aby to stačil pořádně vyhřát.A to teprve končí říjen, v zimě…
tehdy se nešlo přihlásit k trvalému pobytu v objektu určenému k rodinné rekreaci? Dneska to možné je, sám tak bydlím. A to dřevo bylo evidentně kradené, to ti nevadilo? Tvůj šok z těhotenství celkem chápu, člověk je překvapenej i když to čeká, natož takhle. :-)
Nešlo. Vůbec hodně věcí, co bys považoval za ce
Kem normální, tenkrát nešlo.
Ale zase mohla zmize fůra dřeva, aniž by si toho někdo všimnul a někdo to postrádal, Kocourkové dělali u Lesů :-)
Šok se neomlouvá, počkej příště.
Ono zmizelo leccos. Já mám ještě z té doby pořád doma krabici 150tek hřebíků, potřeboval jsem 4 kusy, tak jsem šel za skladníkem a on mi jich dal celou škatuli. Na druhou stranu, před lety jsme řešili vlhkost v baráku. Při rekonstrukci podlahy se ukázalo, že tam není vůbec izolace, holt ji v těch 80. letech odnesl někdo někam jinam. Zato v tom domě jsme po předchozích nájemnících měli sud plný mikrotenových sáčku.
A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.
Já myslím, že měli udělat státní hymnou toto:
https://www.youtube.com/watch?v=q7I6mJfBgT0
Je dobře, že si toho kolega Bilíček všimnul, zdá se, že se přeci jenom za to čtvrt století něco pohnulo.
Totální a nezadržitelný rozklad společnosti, který se pro dnešní mladé zjednodušuje na "nebyly banány, toaleťák a vložky a nesmělo se cestovat na Západ" a k tomu ti "našeptávači" dodávají "všichni měli práci a sociální jistoty".
To, že úplně všechno bylo špatně, tak nějak zůstane ve vzpomínkách nás, co to pamatujeme, a mám strach, že ti co o tom jen slyšeli nás za chvilku budou okřikovat, že si vymýšlíme.
Kolik se toho rozkradlo jen na té naší družstevní stavbě, a nejen rozkradlo, kolik míchaček hotového betonu se vylilo do výkopu, protože "padla" a co s tím, že jo. Do toho pár zoufalých kluků, kteří potřebovali bydlet a měli tu smůlu, že byli vysokoškoláci a z Prahy. Technologické chyby, které se dneska jistě na tom baráku projevují a šlo jim snadno předejít, ale nebyla vůle družstevního vedení a nakonec i těch, co stavěli, snadno se nechali přesvědčit, že kdyby se to udělalo pořádně, zase se dostavba prodlouží...
V zaměstnání, kde pořád hořely nějaké termíny, panoval klídek a křížovky, a nebyl týden, aby nebyla alespoň jedna oslava, která zabrala jistě pár hodin pracovní doby. Nekonečné telefonáty a v neposlední řadě, velké množství pracovní doby se dělalo úplně něco jiného, protože za peníze.
To vlastně by se všechno dalo označit za krádež, nebo rozkrádání, ale bylo to docela normální.
Systém neumožňoval normálně dělat víc, a víc vydělat, tak se melouchařilo. Naprosté plýtvání lidskými zdroji na svépomocné družstevní výstavbě, jiná cesta, pokud člověk nebyl policajt, v nomenklatuře, nebo mimopražský s žádanou profesí, nebyla.
Sociální jistoty?
Jak pro koho, to je taky taková pohádka...
Čtu i tvoji vzpomínkovou "epopej" na pokračování. Děkuji za ni.
No, právě jsem dopsal další díl, a docela jsem sám sobě způsobil depku. Když si to člověk tak systematicky řadí za sebe, vidí, co tenkrát neviděl, nebo o tom nepřemýšlel, či přemýšlel tak nějak jinak.
Tak to nechám uležet a asi to trochu předělám, protože nechci šířit blbou náladu :-)
Asi je to všechno v tom, co člověku připadá důležité, čili v prioritách. Ve skoro identické situaci jsem se ocitl v r.93, ale z těhotenství jsem měl nefalšovanou radost, přestože jinak jsem měl těžké depky z rozestavěného baráku a celkem zásadních zdravotních, a tragických ekonomických problémů.
Dodnes na tu typizovanou chatu z materiálu, co se z něj stavěly "teskobaráky", vzpomínám rád.
Nebyla naše, takže k dipozici jen dvě ze tří pidicimer, návštěvy si jezdily, kdy se jim zachtělo, a moc se s námi nepáraly.
Ale bylo to tam krásný, skoro jak ve stanu, i když zabedněno, uvnitř byl slyšet zpěv ptáků, krásné místo přímo u lesa, pár desítek metrů od řeky, koupal jsem se ještě v listopadu.
Pět let jsme tam bydleli, většina příbuzenstva nám snaživě vytvořila ideální podmínky pro rozvod, ale náš vztah tím jen upevnili.
Jsou dva.
A oba musí chtít.
Mě tenkrát připadolo důležité postarat se.
A ono bylo mnohem důležitější pohladit, tedyz pozice ženy.
A z pozice muže vlastně taky.
Ale to fakt až příště.
Děkuji za komentář, mám rád lidi, co umí psát.
pravdu o svém životě.
Já si to všechno podělal sám, jsem neschopnej od přirození, neměl jsem se vůbec narodit. Skoro stejné problémy bych měl i za bolševika.
Za svůj největší životní úspěch považuju, že se ze mne nestal úchylnej kriminálník, jenže vysvětluj to třeba Jindrovi, žejo.
Takže ne, že bych tesknil po totalitě, nebo se užíral závistí, jen jsem skromnější, tudíž újmy, totalitou způsobené, neberu tak tragicky.
Mohlo to být mnohem horší.
http://zpravy.idnes.cz/psycholog-hubalek...
Nechápu, proč jsi to pověsil pod můj příspěvek.
Ses splet, nebo se domníváš, že se mě některá pasáž týká?
Vzpoměl jsem si na tebe, jak jsi psal, že ti totáč vlastně moc nevadil, protože si nebyl ambiciozní a rozežraný.
Hubálek říká, že těch lidí je tak pétina populace s důvody celkem jasně uvádí.
Lidé co neumí jazyk, mají mnohem menší potřebu cestovat, nevnímají nesvobodu tak úporně.
Tahle pasáž mě zaujala, nemusí jít ausgerechnet o inteligenci, už sama znalost jazyků tak trochu šije boty z toulavého telete. To není rozežranost, vyndat ve 105ce zadní sedadla a vyrazit poznávat Evropu je potřeba úplně jiná, než plácnout se k bazénu v resortu s all inclusive.
A škube to se mnou furt, už mám nslajnováno pár prodloužených víkendů, jen co se zase oteplí. Nevyjde to tak draho, jak by se mohlo zdát.
Busem tam, busem zpátky, i s kolem.
Třeba Milano-Benátky, Londýn-Paříž, Brusel-Amsterodam....to všechno jsou tak třídenní štreky plné nefalšovaného a nepopsatelného pocitu a radosti ze svobody.
Prostě každý jsme jiný, znám cyklisty, co prchají do přírody, já si užívám měst.
Svoboda cestování je podle mě v tom, že můžeš jet a zase vrátit domů.
Spousta lidí i za bývalého režimu měla toulavé boty a toužila cestovat. A cestovali, kam to šlo a bylo jim umožněno.
A pak byly cesty jen jedním směrem bez možnosti návratu.
Trochu malinko o tom něco vím.
Jistě, víme o tom všichni, dnes už to není tajemství.
Třeba akce Asanace. Ta byla ukončena v tom roce,o kterém píšeš.
Můj mladší brácha se "asanoval" dobrovolně :-)
A těch co oděšli z vlastní vůle bylo řádově víc, než těch co bolševik vylífroval nedobrovolně. Některé, ty méně známé pak neasanoval, ale normálně pozavíral.
O tom se ví a píše.
A pak o tom toaleťáku a banánach.
Já píšu jen o tom obyčejném životě, tak jak jsem to viděl a pamatuji.
Vysvětloval jsem dětem, že mnohem důležitější než to že nebyly banány a nyní jsou, je to, že na Albertově mohli lidé pískat na prezidenta a zároveň o týden později stále ještě chodit do svého zaměstnání či školy.
Já samozřejmě chápu, že to pískání nic nezmění, z pohledu Hradu psi štěkají, ale karavana jde dál. Ale když si představím, co by se stalo třeba v tom roce, o kterém píše Jindřich.
Jistě, osudy lidí jsou spletité. Byli tací, co "dobrovolně" asanovali a zase jiní, co "dobrovolně" neasanovali a pak další, kteří asanovali donuceně.
Není koho soudit a odsuzovat.
V jedné věci s tím rozhovorem nesouhlasím. A to s tím, že prožitek osobní svobody se dá měřit touhou právě a jen po cestování. A myslím, že to takhle ani nebylo myšleno.
Touha sednout si doma a poznávat svět skrze četbu toho, co číst chci nebo naopak napsat, co mám na srdci? Není tohle stejně dobré měřítko? A spousta dalších drobných, ale pro osobní svobodu jednotlivce, důležitých věcí?
Třeba vychovávat si své děti po svém?
(A pak je v tom rozhovoru ještě jedna věc, na kterou bych chtěla upozornit. Píše se tam, že distribuce inteligence se netýká pouze určitého národa, tedy v tomto případě nás:-))
Já tam mám jiné pasáže, které se mi nezdají, a neřekl bych, že by pan Hubálek předkládal "touhu po cestování" jako jediné měřítko.
Svobodné cestování je jen jedním z atributů svobody jako takové, ale je dost nápadné a viditelné, takže zjednodušeně funguje. Stejně jako ty banány nebo toaletní papír.
Prostě zjednodušení a zhuštění do několika málo lehce srozumitelných symbolů.
Tak ano, ne/možnost cestování se stala takovou ikonou, protože byla přímo lapidárně a materiálně zhmotněná železnou oponou.
Jenže těch "železných opon", nehmotných a přesto přítomných, bylo daleko více.
Ano, i banán se stal ikonou (po pravdě řečeno nevím, proč zrovna banán). To ovšem neznamená, že lidé dnes většinově touží po banánech a neumí si bez nich představit život.
protože banán je energetická tyčinka.
A protože se na něj stály fronty.
A taky protože je žlutý a připomíná tak tu krásnou dobu co jsme žili pod Habsburkem.
A moje babička nejraději jedla banány.
Tak to je prostě můj důvod proč je banán ikona. A teď po návštěvách ciziny vím, že sice máme banány kdy se nám zachce ale v Rakousku a Německu je mají taky a jsou i levnější než u nás.
Takže je důvod cestovat tam i zpátky.
Jo, aha!
A já pitomec myslela, že proto, že banány v Rusku nerostly:-))
Měli růst i na Sibři, ale kontrarevolucionáři sabotovali příkazy soudruha Stalina.
A taky skončili na Kolymě, Vorkutě, Ekibastuzu...svoloč kakája .Jsem zvědavej, jestli se Zeman do toho posledního lágru podívá, z Astany je to 300 verst.
Nemá čas.
Potom co vyřešil problém nekvality amerického a německého piva, řeší, který producent vodky bude na Ukrajinu dovážet Finlandii.
No, mezi námi, kazachstánský pivo jsem ještě nepil. Ale americkej Budweiser je pro českýho pivaře opravdu sračka všech sraček, akorát je trochu ožralejší, má kolem šesti procent. :-) To už snad i ten Carling...
nevím jak banány ale na Soloveckých ostrovech ještě před bolševickou revoluci žili mniši v klášteře a ve skleníku si prý pěstovali i melouny, ale to s likvidací církve v sovětském rusku "pašlo v pizdu" abych neklel velebnosti.
Nepopsatelný pocit a radost ze svobody, Jindro, ono to fakt není jen o inteligenci, opravdu ne, tyhle pocity můžeš zažít i pod dekou v kriminále, za to můžou ty pitomý endorfiny.
Jsou návykové, člověk díky nim tak trochu ztrácí svobodu, protože má silné tendence vracet se k činnosti, která jejich tvorbu stimuluje.
Může se svobodně rozhodnout, kterou činnost si vybere?
Nebo si musí vybrat tu, která se líbí tobě a Hubálkovi, abyste o něm neřekli, že je pitomec?
To samé, co ty na kole, lze zažít i při štípání dříví, nebo při běhání po lese.
Akorát to není in, jako cestování po světě, a TO je problém.
Ne fakt, že se někomu z nějakého důvodu cestovat nechce.
Hubálek se bohužel vůbec nezachoval jako inteligentní psycholog, když skromné lidi a ty, které od cestování odrazuje neznalost jazyků, hodil do jednoho pytle s označením "pitomci".
Já osobně považuju za pitomce i experty, kteří cestují po světě, aniž by našli odvahu si přiznat, že tak mohou činit jen díky jiným lidem, kteří cestovat nechtějí, nebo nemohou; dokonce jsou schopni takové lidi považovat za méněcenné.
Víš jak by to na světě dopadlo, kdyby tak jako ty, chtěli žít a cestovat všichni?
Jo, a vystudoval jsem za dělnické peníze a za ty také trajdám po světě, protože jiní na mě dřou, abych já si mohl užívat :-)
Trochu křivé zrcadlo, stejně jako ten tvůj obrat "být in".
Hubálek to s těma pitomcema mírně přehnal, ale myslím si, že spíše chtěl provokovat.
Lidí, co "jim za totáče vlastně tolik nescházelo" a ty patříš mezi ně, je ovšem zhruba asi ta pětina. Hubálek pojmenovává jednu z příčin a pro mě je to docela srozumitelné.
Já soukromě si dělím lidi na zaměstnance a zaměstnavatele. Mám zaměstnance, kteří jsou o dost chytřejší než já a pro svoji práci mnohem kvalifikovanější. Jsou rádi v postavení zaměstnanců (dobře placených). Nechtějí mít žádné starosti, chtějí si denně oddělat svoje, mít svoje jisté a večer se věnovat rodině, sportu, prostě pustit to z hlavy.
Pak jsou lidi mého typu, kteří si o všem chtějí rozhodovat sami a to za cenu toho, že práci máš neustále v hlavě, večer, o víkendech, o dovolené, pořád. Lidi, kterým vyhovuje běžet a v tom běhu nacházejí svoji svobodu a štěstí.
Každý jsme nastaven trochu jinak, a je to dobře, protože kdyby všichni byli typem "zaměstnavatel" kdo pak by nakonec tu práci vlastně dělal.
Za totáče to bylo tak, že naopak, stát úplně ze všech nadělal zaměstnance, a to lidem mého typu nevyhovovalo.
Pochopitelně tohle všechno je velmi hrubé zjednodušení, protože povah a lidských typů je celá škála.
http://www.uax.cz/cs/uax/potisky/potisk-1039...
To je docela přesné.
Ono jak se později ukáže, vlastně tenhle rozdílný přístup k životu, bezpochyby daný nejen geneticky ale výchovou, rozsekal náš vztah s Danou na hadry a to, že netekla teplá voda z kohoutku a na Hradě seděl Husák mělo nepatrný vliv.
"Hubálek pojmenovává jednu z příčin a pro mě je to docela srozumitelné."
Znám pár ukrutných pitomců, co se naučili jazyky, zcestovali celý svět, nejsou malověrní, skeptičtí ani buranští a navíc - mohutně slaví každé výročí listopadové revoluce.
Chováš se jak zaměstnanec. Tuhle kravinu Hubálek plácl před pěti lety a ty jí dodnes věříš, protože zapadá do tvého omezeného vidění světa.
Docela by mne zajímalo, jak se po jeho "výlevu" cítili jeho pacienti.
Obzvláště ti, kteří z nějakého důvodu neovládají cizí jazyk a málo cestují.
Můžeš mít jiný názor, ale není nutné ho presentovat tímto způsobem.
Hubálek tak definoval skupinu lidí, která více než po svobodě touží po "sociálních jistotách" a které "totalita zase až tak nevadila".
Co máš na mysli tím "presentovat tímto způsobem"?
Myslíš tím, že jsem ve srovnání s tebou a Hubálkem zbytečně slušný, když skromné lidi paušálně neoznačuji za pitomce?
Ty k životu potřebuješ spor a konflikt?
Já ne.
Hezký večer přeji.
Já myslím, že je zbytečné to hrotit. Ono opravdu není jasné, jak to s tím cestováním pan Hubálek myslel. A už se ho na to ani nezeptáme.
Stačí vyjet 2x do roka na prodloužený víkend? Má to být autem nebo to musí být letadlem? V létě nebo v zimě? Na kole nebo s cestovkou? A kam přesně? A jak?
Mně osobně to nijak moc netrápí. Ať si klidně o mě kdokoliv myslí, že jsem pitomec, protože jsem nebyla v Austrálii. Trápit mě to rozhodně nebude:-))
Protože mám pocit, že podstata vězí někde úplně jinde.
Přesně to se Jindrovi marně snažím vysvětlit už od rána, že podstata vězí úplně jinde.
Ale Hubálek to řekl moc jasně na to, abych měl nějaké pochybnosti. Takové ty usedlé, skromné, nenáročné lidi považuje za pitomce:
"Nejste na podobné lidi moc příkrý?"
Hubálek: Skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnost na ulicích.
"To je dost velká skupina občanů. Existuje pro to nějaká psychologická či jiná danost?"
Hubálek: Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.
A ty si myslíš, že neměl pravdu, a já zase, že to popsal poměrně přesně.
A já zas, že vůbec netuším, kolik pan Hubálek uměl řečí a jak moc cestoval, což je možná trestuhodné a pitomé, ale co s tím nadělám:-))
Já taky ne, asi něco uměl, jinak by nepoužil ten příměr.
Už se ho nezeptáme.
Ještě drobnost, já píši o roce 1984, podzim..
"Říká se, že lidé vychovaní v komunistických zemích se o sebe neumí postarat, protože čekají, že se o ně postará stát. O mnoha obětech severokorejského hladomoru by se to říct nedalo. Lidé nečekali pasivně na smrt. Konec veřejného systému zásobování potravinami pro mnohé znamenal, že museli sáhnout až na dno své kreativity, aby sehnali něco k jídlu. Do pasti vyrobené z vědra a provázků chytali na polích malé živočichy, na balkonech lapali do sítí vrabce. Zjistili si jaké jsou výživové hodnoty různých rostlin. Sáhli do pokladnice kolektivní paměti a použili pro přežití triky svých předků...
...Jako náhražku mouky začali používat prášek ze sladké vnitřní kůry borovice. Roztloukali žaludy a vyráběli z nich lepkavou pastu, ta se nakrájela na kostky, které se pak rozplývaly v ústech."
Tak popisuje hladomor v devadesátých letech v KLDR Barbara Demick ve své knize Není co závidět, podle očitých svědků uprchlých z toho pekla. Umřelo tehdy hlady spousta lidí a režim musel snížit požadovanou výšku rekrutů do své hrdinné armády, stojící na stráži proti imperialismu, na 150 cm, protože populace byla po mnoha mnoha letech komunistického experimentu zdecimovaná jak psychicky tak fyzicky.
Na kořínky nedošlo :-)
Problém byl jen s tím topením a taky v mém podcenění nutnosti pořádně chatu zaizolovat a to šlo, kdybych měl víc zkušeností a víc přemýšlel.
Ale vyzkoušel jsem šišky, ne jako jídlo, ale jako palivo. Do lesa s ruxakem, narvatvšiškama, do každé ruky kládu, než les zapadal sněhem, nasyslil jsem slušnou zásobu. Jen šišky musíš nechat venku, jak se vezmou do tepla, vyschnou a rozvinou se, a pak hoří jako papír.
Kamarád si nějakou podobnou chatku koupil nedaleko Prahy za 3 miliony. Hypotéka na 20 let. Když jsi psal, jak se ráno nevyplatilo topit a za večer se to vyhřát nestihlo, měla jsem pocit, že to píše on.
Bydlet tam šli s partnerkou ale dobrovolně, prý lepší než v Praze v paneláku.
Dneska taky není nic zadarmo, a izolují tu chatku taky svépomocí...
Já v chatce pak bydlel dalších deset let, i když jsem ten byt nakonec dostavěl, bydlel jsem v něm asi půl roku. Nemohl jsem žít v paneláku.
Nakonec jsem si postavil dům o parcelu vedle, chata čeká, až si přišetřím a udělám si z ní vejminek na penzi.