Hanka

Takhle je to vždycky, zrovna když se to nejméně hodí, drnčí na řídítkách.
Prý těmi rukavicemi lze obsluhovat dotykový telefon.
Možná ano, ale ne ten můj. Nebo ne mýma rukama.

„Slyšíš mě, Dědku? Neruším?"
"To si ty, Efendi? Počkej, já si zastavím..."
„Řídíš?"
„Ne, jsem na kole, už je to dobrý. Slyšíme se?" sundavám mobil z držáku a opírám kolo o strom.
„Že se taky někdy ozveš, co je novýho?" halasím.
„Ale, stala se taková blbá věc, Hanka umřela. V pátek má pohřeb, v Jablonci..."
„No to je fakt blbý, já se tam nedostanu, musím do Němec. Ty tam pojedeš?" trochu se vymlouvám, mohl bych s tím Německem hnout, ale nemám ty pohřby rád.
„No já tam musím, já ten pohřeb pořádám, jsem jedinej, kdo zbyl....."

„A do hajzlu, on má pravdu. Můj bratr Václav je jediný Hančin živý příbuzný" zamrazí mě.

Když se Hanka narodila, musely být nějaké skvrny na slunci, nebo měl Velký Šéf opravdu zlost, a rozhodl se, že svůj hněv přenese na to malé, zrzavé děvčátko. Její matka Marie byla naivní, mladá, zrazená a týraná a právě v ten okamžik bez domova, protože z rodného hnízda ji, jako svobodnou a těhotnou, její prudérní rodiče bez lítosti vyhnali.
Jak se Marie s Hankou v prvních dnech a letech jejího života protloukaly, by mohl vědět snad jen ten Bůh, co nad nimi zřejmě zlomil hůl, ale radostné dětství plné hojnosti to určitě nebylo.
Až jednou, to bylo Hance asi 8 let, se zdálo, že se na ní i Marii usmálo štěstí. V ordinaci závodního lékaře, ji jako zdravotní sestřičku potkal můj strýc, obrovský a tlustý dobrák Míla, už trochu přestárlý mládenec. A vzal ji na Korzo, vzal ji na Výstaviště, vzal ji i do Prahy ukázat bráchovi, a nakonec si Marii vzal zcela. Když bylo Hance deset, narodil se Marii a Mílovi syn Václav.
Rodina byla úplná, máma, táta, Hanka i Václav, a aby to štěstí nebylo bez mráčku, jen o barák dál, bydlela Mílova matka, tchýně Božena, která z toho, že si její nejstarší syn vzal „poběhlici s děckem" nebyla vůbec nadšená.
Krátké tři roky štěstí ukončil infarkt.
Tetu Marii, si její syn Václav vůbec nepamatuje. Ovdovělému Mílovi a osiřelému Václavovi, přispěchala na pomoc babička Božena a převzala za Marii domácnost. Hanku neměla nikdy ráda, a to dospívající děvče, o její lásku ani tolik nestálo a tak Hančina puberta se stala peklem pro celou rodinu. Úlevou bylo, když v patnácti odešla Hanka do učení a odstěhovala se na internát, ale i ty vzácné chvíle o svátcích, kdy měla být rodina pohromadě, moc klidné nebyly. Hanka měla moc krátké sukně, a moc dlouhé řeči, byla vzdorovitá, a nevážila si té staré dámy, co jí dělala macechu, ať už si to Hanka přála, nebo ne.

Strejda Míla byl z toho nešťastný, byl spíše na straně Hanky, protože věděl, že babička Božena je opravdu nesnesitelná, ale nemohl nic dělat, potřeboval, aby se mu někdo staral o syna, když do noci jezdil s náklaďákem, aby to všechno uživil.
Také ho občas tlačilo na prsou a občas nemohl dýchat, ale to nikomu, kromě svého bráchy, neřekl.

„Jindřichu, slib mě, že kdybyse se mnou něco stalo, že se o malého pimpifa postaráš!"
„Co blbneš, co by se ti mělo stát, přestaň fňukat!"
„Slib mi to!!!"
„To je snad samozřejmý, brácho, nech už toho."

Hance bylo přesně 18 let, když nesla na poštu telegram:
„Tata zemrel prijed strejdo - Hanka"

Hanka přišla o nevlastního otce, já a moje sestra jsme získali bratra.
Nevlastního? Možná, papírově, pro nás byl vlastní. Dokonale obsadil ten stupínek mezi mnou a sestrou, příjmení stejné a ta podoba? Silné geny babičky Boženy.

Hanka našla dělnickou práci někde u nich, na severu, ale psala každý měsíc. Kostrbatým písmem, naivní dopisy, které v sobě měly stejně lásky, jako pravopisných chyb. Václav to nečetl, neodpovídal na ně, a když jej táta přinutil: „Napiš Hance" šel za mnou, abych mu s tím pomohl. On Hanku totiž vlastně moc neznal, nejdřív byl moc malý, a později už Hanka byla na internátu.

Ale ta paličatá zrzavá holka se nedala. Přijela nám ukázat svého ženicha Michala, pak i svého synka Míšu, byla k neutišení, na pohřbu babičky Boženy a ten smutek a žal, nad ztrátou dalšího blízkého, jí nešlo nevěřit.
Už dospělého bratra Václava zahrnula polibky, zvala jej k sobě domů, ale Václav už byl pevně a trvale zakotven v jiné rodině a netrvalo dlouho, a pořídil si vlastní.

A tak jsme Hanku potkávali jen na Dušičky na hřbitově v Sobotce.
Táta pak vždycky vedl dlouhé monology, na téma, jak je Hanka statečná holka, jak to nevzdala a rve se s životem, a jaký vede slušný rodinný život, a významně přitom na nás hleděl.

I my se rvali a vím, že táta byl na nás nakonec i pyšný.
Pak odešel i on, Hanka to zase obrečela a už nikdy více jsem ji neviděl.

Jen jsem zaslechl, že před rokem jí zabili syna Míšu.
Nevyřešený případ, vražda nebo sebevražda, hraje to roli, když matka přijde o syna?
Letos v létě zemřel její muž Michal.
Hanka už na světě neměla vůbec nikoho, kromě bratra Václava, který si jí do srdce nikdy jako sestru nepustil.
Tentokrát to Hanka už vzdala.

Hanka, ta malá zrzavá holka, která se přes všechno co jí potkalo, rvala o své místo na slunci.
Spravedlnost?
Dávej pozor, jestli jí náhodou nepotkáš, někde se totiž toulá....

Jindra Pařík 21.11.2011

http://www.youtube.com/watch?v=_0tfS4_mu7Q