Takhle je to vždycky, zrovna když se to nejméně hodí, drnčí na řídítkách.Prý těmi rukavicemi lze obsluhovat dotykový telefon. Možná ano, ale ne ten můj. Nebo ne mýma rukama.
„Slyšíš mě, Dědku? Neruším?""To si ty, Efendi? Počkej, já si zastavím..."„Řídíš?"„Ne, jsem na kole, už je to dobrý. Slyšíme…
Njn, všichni se snažíme, abychom v nejtěžších chvílích nezústali úplně sami. Ale mi přijde, že je to jako v té dětské hře, kde chybí jedna židle.
Víš, já si myslím, že nejde o to, kdo by nás měl držet za ruku v chvilce setkání se s věčností.
Nemyslím si, že bych byl sám, kdo chce a touží po tom, být dobrým otcem, a dědečkem.
Vidíš ty malé caparty, a jsi bezdůvodně šťastný.
Možná nějaké pudy, ale víš
"že kdyby náhle blesk tu sjel, a všechno spálil na uhel"
tak furt máš svojí rodinu. Jsme tu, jsme spolu, a vždycky budeme.
Hance, nikdo nikdy tuhle jistotu neposkytnul.
Ani já, ani Václav, a byli jsme dost chytří na to, že bychom měli.
Tak jsem to alespoň napsal.
Až nebudu já, a nebude Václav, nikdo nebude vědět, jaký osud byl Hance určen.
Hanka, ta malá, zrzavá holka tu byla.
Jen měla strašnou smůlu.
Láska je nedostatkové zboží, hodně lidí se bez ní musí obejít, protože na ně prostě žádná nezbyde. Ne, že by jí bylo tak málo, ale moc s ní šetříme, nebo ji investujeme tam, kde není potřeba. To máš stejný, jako s penězi. Už se mi taky párkrát stalo, že jsem v sobě našel spoustu lásky tak říkajíc s křížkem po funuse.
Pak je ještě skupina lidí, kteří se asi narodili jako pechvogel. Kdyby si koupili na zahrádku trpaslíka, tak jim do rána vyroste. Pořád se na ně nabalují nějaké problémy. Znám to i z vlastní rodiny, tak se mi to čtením tohoto blogu zase připomnělo.
Snad je to na světě tak zařízeno kvůli Gaussovi, aby mu to vycházelo proti těm, kteří na co sáhnout, to se jim podaří.
Já bych zase do svých problémů nerad někoho tahal. Doufám, že mi zbyde dost sil na to, abych nakonec stihl někam se schovat.
To zní velmi chlapsky, nikdo ale netušíme, a to je dobře.
...sem se v tom rodinným motanci nějak ztratil po pár řádcích...
:-)
Není to tak složité,
jako v té písničce, jak si deset malých černoušků stavělo dům.
Zatím zbyli tři, Václav, sestra a já.
nepřekvapuje mně, že skoro o každé rodině by se dala napsat Sága rodu .... je smutné, když se sourozenci spolu nestýkají nebo spolu nemluví a jak zjišťuji, bývá to dost často, o to víc, si pak člověk váží úplně cizích lidí, kteří se stali přáteli.
Tenhle případ, byl komplikovanější, Václavovi bylo kolem 5ti, když Hanka odešla na internát, skoro ji neznal, možná jsem si jí víc pamatoval sám, protože jsem starší.
A pak našel domov u nás a je náš sourozenec, a chudák Hanka, pro něj byla takový vzdálený příbuzný. On školák, ona už dospělá, blbá konstalace osudu.
Nelze mu vyčítat, že Hanku nevyhledával, ve třech letech přišel o mámu, v osmi o tátu, a najednou v rodině strýce, neměl to taky snadné.
Klika byla, že i jako bratránci jsme se hodně znali a byli spolu vždycky celé prázdniny, tak nešel mezi cizí.
Jak to psal Petr, Hanka byla "pechvogel", jako by jí Šéf trestal za hříchy celého světa.
Od rána mi to leží v hlavě. Protože vím, že i když se člověk snaží takovému pechvogelovi nějak pomoc, často to má jen ten efekt, že místo jednoho problému se objeví nový.
Je to blbá životní role. Snad je jejím smyslem to, abychom si uvědomili, jak se máme dobře a vážili si toho, že nám funguje rodina, přátelé, že jsme jakž takž zdraví.
Asi jo, jeden Kristus asi nestačí...
To je spíš pro Tomáše. Je potřeba si na ty rány sáhnout, slyšet o nich jen vyprávět, to může člověk mít pocit "že jemu se to nemůže stát".
Tak i on vyfasoval -3
:-)
Když se kácí les, holt lítaj třísky...
Zastávám názor, že život žijeme, abychom zažili všechno. Pánbu tvrdí, že nám nikdy nenaloží víc, než jsme schopni unést. Tomu principu dost věřím. Chci tím říci, že jestli nemáme za sebou prožitky jako Hanka, máme je před sebou. Pechvogelové jsou vlastně prominenti, které pánbu považuje za mimořádně odolné jedince. V příštím životě na co sáhnou, to vyjde.