Černobílý swing

„Tý dyp", ostře štěknou trubky a vzápětí totéž znova, o oktávu níž, pak to zopakují trombóny, přidavá se rytmika, a už saxofony vyšlapují „tává, tává , tává, tává, tá, dap". Pak zabroukají stejnou frázi o kvartu výš, a zase zpátky, motiv přebírají trubky a střílejí melodii s přesností švýcarských hodinek.

Podmanivý rytmus mě přechází do nohou, našlapuji tanečním krokem s lehkým zhoupnutím na konci každého taktu, a když začne naříkat alt saxofon, mění se kopec v parket a já ve Freda Astaira, celé mé kulaťoučké tělo se pohupuje do křišťálově průzračného rána.
„No, řekni, není tu krásně" - ten trumpetista nehraje, on tím nástrojem mluví, zpívá, a než to dovysloví do konce, jsem na Mandavě. Napravo na obzoru Matička Stověžatá, nalevo lesy táhnoucí se až k Sázavě.

„Kam teď?"

Tohle já už ale neřídím a nerozhoduji.
S poslední notou „Perlového náhrdelníku" se stalo něco nepochopitelného.
Zmizely mi barvy.
Úplně všechny.
Žádné zlatavé obilí, a zeleňoučká louka, můj svět je rázem černobílý

A neztratily se jen barvy, zmizel srub s restaurací i stožár s anténami mobilních sítí, asfaltové parkoviště nahrazuje štěrkový plácek, na jehož samém konci je mírně omšelý památník s rozhlednou s husitským kalichem v průčelí. Otáčím se směrem k městu, ale nevidím nic. Žádná hradba z paneláků, pryč jsou tubusy žižkovského vysílače, nic, kam dohlédnu jen pole a louky.
„Co se to k čertu stalo?" ale než to dořeknu, musím rychle uskočit stranou, protože by mě málem srazil bachratý autobus, za jehož výfukem, vypouštějícím černé oblaky, jede jak přilepená, šedivá Škoda 1000 MB řízená pánem v klobouku.
„To mi Pod ledem včera snad něco nasypali do piva...."

„Teď musíš být zticha, prosím, Jindro" hladí mě po vlasech sestřička Marta a vrchní sestra Milada zesiluje radio, tedy rozhlas po drátě. Na sesternu přibíhají i všechny ostatní sestry, a setřička Janička, ta co v té bleděmodré vyžehlené košili pod bělostnou zástěrou vypadá jak princezna z pohádky, mě bere za ruku a dává mi prstík přes rty.
„Teď ne, teď mlč!"
„Oči má sněhem zaváté...." line se z té dřevěné škatulky potažené hrubou tkaninou a všechny sestřičky zbožně naslouchají.
„To je taková krása." vzdychne princezna Janička a uteče mi pryč.

„Au, to strašně pálí" křičím zoufale, a vykoleduji si další pohlavek.
„Jasně jsem ti říkal, že na tu skálu nepolezete!" tvrdě mě odbývá táta a neúprosně mě polévá odřené koleno lihem.
Cítím strašlivou křivdu.
Já tam nechtěl, to bratránek Míla, našel tu díru v plotě a než jsem ho stačil zadržet, už tam byl. Jen se doplazil ke skále, už ho hnal pan Růžička.
„Zdrháme!"
Pozdě, jak nás viděl Růžička, jako by nás viděl celý Braník.
„Proč jsem zakopnul já a ne Míla! To je šíleně nefér, a teď ještě dostaneme nařezáno, latí přes zadek, táta, ten sliby plní".
Vždycky.

„Co to pro Boha vlečeš?" ustupuje maminka ze dveří, aby táta mohl projít s tou ohromnou bednou.
„Hned uvidíš!" říká táta pyšně.
Je to televize! Tedy televize kombinovaná s radiem, v levém rohu se krčí malinká obrazovka rozměrů prvního Ipadu slavné jablečné firmy.
„Ještě to vylepšíme" strká táta před tu pidiobrazovku ohromnou kulatou lupu.

Řeka čaruje. Tak se ten film jmenoval, mohli jsme se večer koukat, protože jsme zůstali doma sami, jen s babičkou. Táta s mámou a miminkem byli někde na návštěvě.
Druhý den přijeli Rusáci.

Běželi jsme s tátou do lékárny na Bránické pro sunar pro sestru - mimino.
„Vemte ho všechen, co vám dají" křičela za námi máma.
A tam jsem je viděl, ty tanky. Byla jich plná ulice, všude kolem stáli lidé a mluvili s těmi mladými vojáky tou divnou měkkou řečí. Táta mě vzal na záda, i když jsem už byl devítiletý klacek.
„Jindřichu, dívej se, dobře se dívej, a pamatuj si to!"
„Bude válka, tati?"
„Nevím, synu, snad ne, ale ty si pamatuj, co nám provedli, slyšíš!"

„Pojedeš někam, nebo si tu usnul uprostřed křižovatky" křičí na mě brunátný, plešatý chlápek v dodávce.
„Cože? Jó aha, promiň" klidím se s kolem z cesty.
„Co to bylo?" promnu si oči, a už zase vidím barevně, ale nevím, jestli jsem rád.

Chtěl bych tam zůstat déle, v tom černobílém světě, kdy táta byl nejchytřejším mužem světa a máma tak mladá, krásná a hodná a sestřička Janička vypadala jako princezna.
V tom světě, kdy všechno bylo jasné, černobílé.
Dobro, zlo, pravda, lež.
Tady jsme my, a tam jsou oni.

„Tak kam?"

Doprava na město, nebo doleva k Sázavě?
Nebo snad rovně, na Jílové?

Vraťte mi můj černobílý svět.

Jindra Pařík 22.7. 2013

http://www.youtube.com/watch?v=EUnlqs-Cs7M