Reparát – 6. Liška měla pravdu

Před spaním počítám.
Do Paříže mám asi 450 kilometrů. Když si přišlápnu, mohl bych tam za tři dny být.
Takže v pátek, pak víkend se Soňou v městě světel, a v pondělí ráno už zase můžu bušit do kláves počítače.
Tedy když si přišlápnu.

Zítřejší cíl - Bar-le-Duc je podle navigace vzdálen 163 kilometrů, ale skoro pořád podél vody, teoreticky tedy 13 hodin čisté jízdy. Vyjedu v sedm ráno, budu tam v osm večer, ať v devět, mohlo by to klapnout.
K čertu, ještě jsem nevyjel a už mám zpoždění. Madam z recepce, co mi měla vydat klíč od garáže, kde mám schované kolo, přitančí s francouzskou ležérností místo v sedm v půl osmé s tak rozzářeným „bonžůrem", že se hněvat prostě nelze. A „žůr" asi bude fakt „bon", protože vysvitlo slunce a deštěm pročištěný vzduch voní jarem.

„Dědku, furt žiješ, nic tě nebolí, svítí slunce a ty jsi ve Francii, co chceš k sakru víc!" popichuje mě ten můj mozkohryz.
„Chtěl bych, aby bylo šest hodin večer a já viděl na ceduli Bar-le-Duc 10 km!"
„Ale tím bys přišel o jeden den života, ten den, co už se nikdy opakovat nebude, neblbni a užij si ho!" Po kom jen je ten červík tak moudrý...

To se mi snad jen zdá, směrovka doleva ukazuje Xouaxange 3 km.
„To víš, bludičko, na tohle ti už neskočím" vztyčuji v duchu na ceduli prostředník.
„Já totiž pojedu až do Gondrexange!" Přemýšlím, v kterém Xange bydlí Asterix a v kterém Obelix.
Parádní asfaltová cyklostezka podél kanálu je tak trochu potěmkináda, končí po kilometru a dál už buď bahnem, nebo po silnici. Provoz žádný, na okresce mi je dobře. Ten klid je dvojsečný, žádný provoz ale taky žádné pekařství s loupáčky, ani benzinka s čímkoliv k snědku, snídani opět spojím s obědem a kde jinde, než u Turka.

Jsem třetí den v zemi labužníků, pojídačů žab a hlavonožců, a já se láduju kebabem. Rychlé, syté, levné, nepřijel jsem debužírovat!
Proč jsem sem vlastně přijel?

Míjím vesnice a města jako regály s aviváží v supermarketu, ženu se vpřed s jedinou myšlenkou: „Nedojedeš-li dnes do stanoveného cíle, není reálné být v pátek v Paříži."
„A musíš tam být v pátek?" ptá se červík?
„Nemusím, ale chci!"
„Když něco opravdu chceš...."

To vážně jedu tak daleko, abych si zopakoval pár tátových frází?
Kontroluji mapu, odhaduji čas, je to možné, je to zvládnutelné.
Na tachometru stovka a já se pevně rozhoduji a rezervuji si hotel, spal jsem v něm loni, najdu ho i za tmy. A teď už jisté je, že za tmy přijedu.

Za městem Toul opouštím vodu a krajina se začíná vlnit. Sleduji rychlosilnici N4 po obslužné komunikaci, někdy s hlaďoučkým asfaltem, jindy připomínající spíše polní cestu, ale bezpečně vím, že tohle je nejkratší cesta k Baru (le-Duc).
Čas se nějak zrychluje, půl deváté a do cíle pořád přes dvacet kilometrů.
Je spousta kluků, kteří takovouhle vzdálenost zvládnou za půl hodiny, já, se 140 kilometry v nohách mezi ně určitě nepatřím. Mě to bude trvat skoro dvě hodiny.
Ta tma je hrozně protivná, mám strach, že přehlídnu nějakou škarpu a pokoušu asfalt.
Mokrý asfalt, protože už zase leje.

Je půl jedenácté, na tachometru 166 km a jsem na místě.

Tak tohle ne, to snad ne!
Dveře do hotelu zamčené, přes recepci roleta.
Někdo tam přeci musí být, přeci nenechají hotel přes noc bez dozoru a ten někdo přijde a pustí mě dovnitř, protože jinak jim z toho udělám kůlničku na dříví!
Aha, tady je, nouzový zvonek. Teď uvidí, co čemu se na vojně říkalo BOPO!
„Anglicky?" ptá se rozespalá recepční
„Jasně, že anglicky! Mám tu rezervaci a vy máte zavřeno a to ještě není ani 11 hodin!" trochu mi utíkají nervy.

Recepční mě zavede k něčemu podobnému bankomatu na stěně nalevo od vchodových dveří, a zmáčkne červené tlačítko: „English".
A přístroj mě přivítá, zeptá se na číslo rezervace, požádá o platební kartu a po zaplacení mě vytiskne na lísteček číslo pokoje a šestimístný vstupní kód.

Jsem zachráněn, bydlím.

Ta liška měla pravdu. Co je důležité, to oči nevidí.
Alespoň ty moje ne.

Jindra Pařík 7.6. 2013


http://www.youtube.com/watch?v=iSzrijWII0w